"Mamí, a támhleta věž, co to je?" vypískla nadšeně Layla a prstíkem ukazovala směrem k Benátkám.

Hermiona se usmála. Layla byla dokonalé dítě: roztomilé, hodné, zvídavé a milé. Nedokázala pochopit, jak ta andělská holčička může být dcerou někoho tak chladného a arogantního jako je Draco Malfoy. I když kdyby měla být upřímná, moc dobře si po téměř měsíci společného soužití uvědomovala, že Malfoy už není ten kluk, kterého znala v Bradavicích. Že už to není ten malý rozmazlený fakan, co využil každé příležitosti, aby se jí a jejím přátelům vysmál. Je sice stále otravný, namyšlený a s radostí využije příležitosti se jí posmívat, ale není to stejné jako kdysi. Dokáže být také milý, poměrně ohleduplný a značně férový, když se mu teda zrovna chce. A k dobru mu musí připsat také to, že se posledních pár dní celkem držel a nehádal se s ní. Ale to, co ho v jejích očích nejvíc odlišovalo od toho kluka v Bradavicích, byla touha s jakou byl ochotný bojovat za svou dceru. Miloval Laylu tak moc, že ji, Hermionu Gragerovou, svou životní rivalku, nejen že požádal o pomoc, ale také ji odprosil, aby zůstala. Musela zkrátka uznat, že se opravdu hodně změnil.

"Ale ty mě vůbec neposloucháš, maminko!" rozzlobeně ji zatahala za rukáv Layla. Zarputile špulila rty a usilovně se mračila. 

"Promiň, zlatíčko, trochu jsem se zamyslela. Co jsi říkala?" usmála se omluvně Hermiona a věnovala jí svou plnou pozornost.

"Co je to za věž?" Layla znovu ukázala na vysokou věž tyčící se zhruba vprostředku Benátek a dychtivě ke své mamince upřela zvědavé oči. Hermiona sledovala směr, kterým jí Layla ukazovala.

"Myslíš ta cihlově červená?" Layla horlivě přikývla. Hermiona se usmála. "To je Kampanila. Na náměstí San Marco. Nejvyšší věž v Benátkách," vysvětlila jí ochotně.

"Jak je vysoká?" upřela na ni svůj zvědavý pohled.

"Myslím, že necelých sto metrů," odvětila Hermiona bleskově. Ve skutečnosti věděla, že je to přesně devadesát devět metrů, ale silně pochybovala, že je právě teď čas vytasit přesná čísla. Zrovna Layle bude upřímně jedno jestli je to o metr víc či míň.

Layla šokovaně vykulila oči a komicky se natáhla přes zábradlí, asi aby věž viděla více zblízka. Ne že by jí ten půl metr, o který se posunula, mohl pomoct. "A dá se na ni vylézt?"

Hermiona s obrovským úsměvem přikývla. Layla v ní svou zvědavostí a dětskou rozpustilostí vzbuzovala touhu se pořád smát. Fascinovalo ji, jak úžasná Malfoyova dcera je. I teď, po mnoha týdnech, kdy s ní žila, ji to nepřestávalo udivovat. „Ano, to se dá, broučku."

Layle zazářily oči dětskou radostí. "A půjdeme nahoru?" prosebně vypískla jakoby na světě neexistovalo nic jiného, co touží udělat.

Hermiona se pousmála. „A ty se nebojíš jít tak vysoko?"

Layla vehementně zakroutila hlavou. „Ne, já jsem statečná, víš?" odvětila důležitě. Hermionu její rádoby dospělé vystupování donutilo k upřímnému smíchu. „Tak co, maminko? Že tam půjdeme? Moc prosím!" zavěsila se Hermioně kolem pasu a dychtivě ji pozorovala. „Já budu hodná," dodala, když se Hermiona hned neměla k odpovědi. To u její maminky vyvolalo další zasmání.

"Když bude tatínek souhlasit, tak určitě," přitakala s úsměvem Hermiona. Layla vítězně vypískla, povolila své smrtící sevření kolem Hermionina pasu, a znovu se zavěsila na zábradlí, aby vyhlížela město.

"Tatínek souhlasí," ozval se Hermioně u ucha pobavený hlas a současně s tím se jí kolem pasu omotaly dvě silné paže. Draco stál těsně u ní, jakoby to byla ta úplně nejpřirozenější věc. Což jakoby svým způsobem už před fotoaparáty byla. Ale to neznamenalo, že by ji to pokaždé tak trochu nevyvedlo z míry. I tentokrát sebou lehce cukla. Pořád si nezvykla, že ji Draco téměř láskyplně objímá, chová se k ní neuvěřitelně mile a nedej bože ji i líbá, když jsou v blízkosti fotoaparátu, příbuzných nebo prostě na veřejnosti, kde musí vypadat dokonale zamilovaně. Nesedělo jí to k němu. A už vůbec ne ve spojitosti s ní. A ač si racionálně dokázala vysvětlit, proč tomu tak je, konec konců, nebylo na tom nic divného, když uvážila situaci, v jaké byli, její emocionální složka si na to pořád nezvykla. Člověk, kterého se prakticky celé studium štítila a považovala ho za slizkého a odporného, se teď najednou stal mužem, který má hrát roli jejího zamilovaného partnera. Bylo to přinejmenším zvláštní. A to teď bude na pořadu dne téměř nonstop dalších pět dní. Vypadá to, že se má fakt na co těšit, jestli dostane podobný mini infarkt pokaždé, když se k ní její manžel takto přiblíží.

Vzpamatovala se však, setřásla ze sebe nesmyslné úvahy a stejně sarkasticky přes rameno prohodila: "Tak to má maminka opravdu velkou radost."

Draco se za ní krátce, zvučně zasmál. "Báječné," zašeptal ironicky. "První z mnoha tvých památek, které navštívíme?" Pokýval hlavou ke Kampanile.

Hermiona dominantu Benátek sledovala. "Ano, první z mnoha," odvětila s radostným úšklebkem. Když plánovala, co vlastně budou na romantické cestě v Benátkách dělat, dospěla k závěru, že je to ideální způsob, jak si s Malfoyem vyřídit účty, aniž by jí mohl něco vyčítat. Stanovila si tedy cíl najít tolik památek a udělat tolik turistických okruhů, že to jejího muže minimálně zvedne ze židle. A jeho dobrá kamarádka a bývalá manželka v jednom, jí v tom byla velkou pomocnicí. Neváhala a doporučila Hermioně, jaké typy památek vybrat, aby to Draca otrávilo. Vlastně, když se to tak vezme, Hermiona v Pansy Nottové našla opravdu skvělého spojence. Pokud přetrpěla občasné rozkazy, kterých se jí od této ženy dostávalo, na oplátku jí byla poskytnuta podpora v jejím malém soukromém boji proti Dracu Malfoyovi. A to se vyplatilo.

"Fantastický, nemůžu se dočkat," odtušil Draco a vyrušil tím Hermionu z jejích tichých úvah. Hermiona by se dle jeho suchého tónu ani nedivila, kdyby zrovna protočil oči. „Víš," pokračoval Draco a v hlase mu zazníval úsměv, „kdybys nebyla od té chvíle, co jsem přišel, tak křečovitá, možná by tamhleten fotograf, nekoukej se tam!" okřikl ji, když začala otáčet hlavu směrem, kde tušila, že se onen muž nachází. Okamžitě se otočila zpátky. „Fajn," zabručel, „chtěl jsem říct, že by mohl vyfotit hezké fotky, kdybys nebyla tak strnulá, jak v očekávání smrti," uchechtl se.

Hermiona se zarazila a mírně se v jeho náručí pootočila. Rukama přitom zachytila Laylu, co se opět začala sápat přes zábradlí, neboť vlny kolem lodi si znovu získaly její plnou pozornost a přítomnost obou rodičů jí byla slušně ukradená. Což docela zabolelo, když si Hermiona uvědomí, co pro ni obětují. „Připadám ti křečovitá?" odtušila ledově.

Draco se pousmál. „Jen trochu, Grangerová," zašeptal tak, aby jej mohla slyšet jen ona. Zamračila se. „Kupříkladu," pokračoval již normálním hlasem, „ty sevřené pěsti kolem Laylina trika mi připadají mírně křečovité..." nechal větu s tichým smíchem vyznít do ztracena.

Hermiona se od něj prudce odvrátila a začala se plně věnovat stabilizování Layly, aby nepřepadla přes zábradlí, v jehož zdolávání se za těch pár minut stala mistryní. Lhala by kdyby tvrdila, že se jí to, co Malfoyi řekl, nedotklo. Nebyla naivní, věděla, že nevypadá tak perfektně, jak by měla. Nebylo pro ni snadné pokaždé vypadat dokonale a reagovat přirozeně na každý dotyk muže, který pro ni byl pouhým spojencem, ani ne přítelem, natož partnerem. Ale doufala, že její snaha je korunována poměrně velkým úspěchem. Ano, na medaili by to nebylo, ale snad to stačilo, aby lidem připadala jako zamilovaná novomanželka, ne? No po prohlášení svého muže si tím nebyla zas tak jistá. Pevněji sevřela Laylino triko. Slyšela, jak si kousek od jejího ucha Draco frustrovaně povzdechl.

„Nechtěl jsem říct, že jsi špatná, že ti to nejde nebo nevím, co sis to z toho zase vyvodila," zašeptal tichounce. Hermiona ho pozorně poslouchala, ale nedala to najevo. Dál se věnovala jištění jeho dcery. „Jen jsem podotkl, že by bylo lepší, kdybys byla trochu víc přirozená," pokračoval klidně. „Vím, že to umíš, jsi sakra věrohodná," odmlčel se. Ani náznakem nereagovala na tu milou poklonu, co byla snad tím nejhezčím komplimentem, který jí za jejich manželství složil. „Chápu, že neskáčeš radostí z toho, co tu musíme dělat, ale nebylas to ty, kdo mi tam na pevnině řekl, ať se potlačím? Že to musíme zvládnout, když jsme si to dobrovolně zvolili? Hmmm?"

„Já se snažím," zasyčela rozzlobeně.

„Já neříkám, že se nesnažíš," odvětil klidně. „Jen jsem podotkl, že jsi trochu křečovitá. Na tom snad není nic špatného," klidný tón mu začínal trochu stoupat rozhořčením.

Hermiona chtěla odseknout. Draco Malfoyi měl zvláštní dar vyprovokovat ji k hádce kdykoliv, kdekoliv a čímkoliv. Ale chvilku před tím, než z pusy vypustila urážku, jí hlavou bleskla vzpomínka na nedávné hádky. Na to, jak moc si navzájem snažili ublížit. Jenže tohle období už bylo za nimi. Draco jí nechtěl ublížit, urazit ji či zesměšnit tím, že upozornil na její ne zcela přirozené chování. Prostě to jen konstatoval. Jako ona jej v přístavu upozornila na to, že byl příliš nepříjemný, on ji upozornil zase na tohle. Dělal jen to, na čem se dohodli. Řekl, co si myslel. A ona byla ješitná a brala si to osobně. Hloupě.

„Já vím, promiň," vypadlo z ní tichounce. Draco jí stiskl ruce kolem pasu a téměř neslyšně zamumlal něco jako „v pohodě".

Hermiona se o něj pohodlně opřela a pevněji uchopila Laylu. "Co ten fotograf?" zeptala se šeptem. Cítila, jak Draco pootočil hlavu.

"Pořád tam je a fotí jak o závod," ušklíbl se Draco a přitáhl si ji ještě blíž. "Začínám fakt věřit, že tahle dovolená byla dobrý nápad."

"Samozřejmě, že to byl dobrý nápad. To jen tobě trvalo tak dlouho, než jsi to pochopil."

"Přirozeně," zasmál se. „Chyba byla jen a jen na mé straně."

Hermiona hraně zalapala po dechu a nevěřícně k němu otočila hlavu. „Ne? Tys to konečně přiznal? Kdybych mohla pít šampaňské, jedno teď otevřu." Draco se hrdelně  zasmál. Hermiona se velmi Malfoyovsky ušklíbla a otočila se zpět.

"Předpokládám, že začneš sypat moudra," pokračoval s úšklebkem Draco, když se loď dostala k prvním domkům a vjížděli do přístavu. Hermiona si odfrkla a uraženě koukala na barevné domky. Tu radost mu ani za nic nedopřeje. Samozřejmě, že si nastudovala i ten nejmenší prd o tomto městě. Ale nebude mu dělat šaška. To nemá za potřebí.

"Já napjatě poslouchám," řekl s tím nejvážnějším tónem, jakého byl schopný.

"Trhni si," zašeptala naoko nazlobeně a loktem ho zasáhla do žeber.

"Ale no tak, mě to fakt zajímá," přidušeně zasténal. „A i jsem se na tu smršť informací psychicky připravil," dodal pobaveně.

Hermiona byla chvíli ticho. Pak ji však přemohla její přirozená touha podělit se o své znalosti. "Benátky byly vystavěny na dřevěných kůlech. To jsi věděl?"

Draco se zašklebil a lehce sarkasticky prohodil: "Tohle zrovna ví každý, kdo není úplně vypatlaný, ne?"

Hermiona se zamračila. „Nemusí to vědět všichni, Draco. To že ty zrovna toho víš, neznamená-"

„Jasně, pochopil jsem, beru zpět, moje chyba," přerušil ji pobaveně. Pootočila hlavou, aby viděla, jak moc velkou srandu z ní má. Velkou. Ne že by to bylo něco jiného než obvykle. Ale přesto pokračovala.

"Kanál po kterém plujeme je Canal Giudecca, ten přístav, ke kterému míříme, je Zattere. V blízkosti Zattere je čtvrť Dorsoduro, kde budeme bydlet. Tahle část ostrova s těmi domy," ukázala napravo, "co vypadají spíš jako mudlovské paneláky, je obydlená místníma. Turistická je spíš část od Dorsodura dál. Tam samozřejmě také bydlí místní, ale je to také hodně ovlivněno turisty." Na chvilku zmlkla a s přimhouřenýma očima sledovala přibližující se přístav. Pak ukázala na jednu konkrétní budovu. "Vidíš ten kostel?" Cítila, jak Draco za jejími zády přikývl. "Tak to je Santa Maria del Rosario. Postavili ho v osmnáctém století a pro tu dobu to byl největší klášterní komplex. Jsou tam zajímavé střešní fresky." Opět se odmlčela a znovu se zahleděla. "A támhleto," ukázala ke konci kanálu, "to je Santa Maria della Salute. Postavili ho při morové ráně. Je nádherný. Myslela jsem, že bychom se tam mohli podívat, co říkáš?" otočila se na něj s jasně vepsanou otázkou v očích. 

Draco zaujatě sledoval kostel, který mu ukázala. Když se ho zeptala, mírně se pousmál.  "Vzhledem k tomu, že nemám v zásobě žádný proti nápad, tak asi klidně," přikývl. Hermiona mu věnovala vděčný pohled, potěšeně se usmála a otočila se zpět. Tím její přednáška skončila. Sklonila se k Layle, která ji zatahala z rukáv a svého muže si už víc nevšímala.

„Copak, Laylo?" zeptala se s úsměvem.

Holčička se k ní těsně naklonila a téměř nesrozumitelným spikleneckým šepotem pronesla: „Myslíš, že přemluvíme tatínka na gondolu?"

Hermiona se zarazila. Popravdě to taky zvažovala. A s Pansy to do svých super plánů zahrnuly. Ale po pečlivém zvážení se shodly, že Hermiona tuto záležitost navrhne dle rozpoložení svého manžela. Tedy jen když bude mít extrémně dobrou náladu a bude ochotný kývnout prakticky na cokoliv. A osobně takovou situací neshledávala právě tuto. Ani si vlastně nebyla tak docela jistá, že taková nálada u něj může někdy nastat.

„No...nejsem si jistá, broučku. Co kdybychom počkaly, než se ho zeptáme?"

Layla zklamaně svěsila hlavu a ramínka jí poklesla. Hermiona se cítila provinile, ale opravdu nechtěla riskovat. To, že jsou její snahy stejně odsouzeny k záhubě, zjistila v moment, kdy se mezi ně Draco naklonil a pobaveně se zeptal: „Co si tu šeptáte?"

Hermiona sebou vyděšeně cukla a Layla div nepřepadla přes zábradlí, jak se zděsila. Byla to však ona, kdo se jako první vzpamatoval. „Maminka ti chce něco říct, tati," vypískla a pro jistotu na Hermionu ukázala, aby bylo zcela jasné, o koho jde. Zmíněná zalapala po dechu a vražedně na blonďatou dívku shlédla. Očividně se Malfoyovské geny nezapřou.

„Já nic, já jen tlumočím žádost tvé dcery. Je sice pravda, že jsem to taky zvažovala, ale chtěla jsem to zmínit za nějakých lepších okolností," spustila Hermiona opatrně.

Draco nadzvedl obočí. „Ven s tím, ženská."

„Ehm...no...tak," začala se Hermiona vyjadřovat jak hotentot. „Jde o to, že..." mumlala dál nesrozumitelně. A Dracovi zcela očividně začala docházet trpělivost.

A přesně tehdy se do toho s klidem vložila Layla. "Půjdeme na gondolu?" prosebně se na něj podívala.

Draco zůstal překvapeně zírat, načež začal přeskakovat pohledem z jedné na druhou. Hermiona ho zděšeně pozorovala a čekala, kdy se pokusí ovládnout výbuch vzteku, zato Layla na něj dělala psí oči na sto způsobů. Nakonec se Draco ušklíbl. „A to je to, co jste si tak tajemně špitaly?"

Hermiona překvapeně vytřeštila oči. „ No...ano," žbleptla.

Draco pokroutil hlavou. „Samozřejmě, pokud to uznáš za vhodné, nevidím v tom problém." Layla šťastně zapištěla a vrhla se mu do náručí, Draco ji obratně chytil, čímž ze sevření propustil svou konsternovanou manželku. Mezi uklidňováním své radostí šílící dcery na Hermionu pohlédl, zakroutil hlavou a rty neslyšeně naznačil „Dobrý". Nemohl uvěřit, že se ta ženská bála mu tohle říct. Věděl, že z něj má někdy strach a chápal, že svým mírně řečeno výbušných chováním může vzbudit obavu mu cokoliv říct, ale že by měla strach zrovna z tohohle? To bylo směšné. Celá tahle dovolená byla směšná. A nechutně kýčovitá. Popravdě pokud chtěli dosáhnout toho, s čím sem přijeli, pak ta slavná loď byla nutností.

"Jsme tu," ozvala se jeho žena. Přikývl a upřel svou pozornost k molu. Stáli přímo před tím kostelem, o kterém mu tak zaníceně vyprávěla a jehož název zapomněl ve stejnou chvíli, kdy mu jej řekla. Ale pamatoval si, že mu o něm řekla. I to se počítá.

Spolu s davem desítek lidí, kteří stejně jako oni byli na horní palubě, se šnečím tempem dostali na molo. Neúnavný fotograf se jim mezitím ztratil z dohledu, ale Draco nepochyboval, že se zase co nevidět objeví. Buď on nebo nějaký jiný.

Překonali povážlivě se kývající molo, na kterém Layla nadšeně poskakovala jakoby na ni ono závrať způsobující kymácení neplatilo, mezitím co Hermiona křečovitě svírala jeho ruku a snažila se podle barvy svého obličeje nepozvracet. Konečně stáli na pevné zemi. Jeho manželka začala nabírat normálně barvu a Layla přestala tak šíleně poskakovat. Pohledem zkontroloval okolí a v uctivé vzdálenosti zahlédl hned několik fotografů. O nenápadnosti nemohla být řeč. Naklonil se k Hermioně, přitáhl si ji k sobě a krátce spojil jejich rty. Téměř okamžitě to pochopila a jemně se ho chytila za krkem, aby si ho trošku přitáhla.

"Kde jsou?" zašeptala, když se od sebe vzdálili. Nemusel jí vysvětlovat, že to bylo kvůli fotoaparátům, byla dost inteligentní na to, aby si tento závěr vyvodila sama.

„Všude," odtušil bezbarvě. Dál to nekomentoval, ona se dál neptala.

"Maminko," mávala na ni Layla od zmrzlinového pultu, ke kterému nepozorovaně zmizela, když vytvářeli materiál pro noviny.

Hermiona se ho pustila, povzbudivě se na něj podívala a se zářivým úsměvem se k Layle rozešla. "Ano, broučku, copak?"

"Koupíš mi zmrzlinu?" zaprosila Layla svým nejlepším prosícím tónem. Hermiona si povzdechla. Ta malá mrška za těch pár týdnů zjistila, jak těžko jí odolává. Ale stejně těžko, jako jí odolávala, tak i podkopávala autoritu jejího otce. Takže Layliny snahy byly předem odsouzené k neúspěchu, pokud to neodsouhlasí Draco.  

"Laylo, co jsme si říkali?" připojil se k nim Draco. Na tváři mu hrál mírně pobavený úsměv.

Na chvilku se zamračila, ale pak se potěšeně usmála. "Že si můžu dát jednu zmrzku za den."

Draco přikývl. "A víš proč?"

Layla nadšeně přikývla, očividně velmi pyšná, že to ví. "Protože tu mají velikánské zmrzliny," rukama opsala obrovský kruh, "a bolelo by mě bříško, kdybych jich snědla moc."

Draco se spokojeně usmál. "Správně. Takže chceš si ji vyplácat teď, nebo počkáš na později?"

Layla se zamyslela. "Dám si ji teď," přikývla nakonec rozhodně.

Draco pokýval hlavou a přistoupil k pultu. "Tak jakou?" pohlédl dolů, kde Layla tiskla obličej ke skle.

"Čokoládovou," poručila si a nadšeně pohlédla na Hermionu. Ta je oba s úsměvem pozorovala. Nikdy ji nepřestane dostávat, jak hezky se Draco chová ke své dceři. S jakou trpělivostí a péčí s ní jedná. Jakoby pro něj znamenala celý svět. Tohle byla věc, kterou na něm obdivovala za každých okolností, ať už s ním byla zrovna rozhádaná nebo byli zadobře. To, jak moc Laylu miluje. A jak jí to dává najevo.

„Jak si přeješ, princezno," usmál se a obrátil se k prodavači, aby k Hermionině nesmírnému šoku, jenž jí smazal úsměv z tváře, plynnou italštinou objednal zmrzlinu.

"Ty umíš italsky?" zašeptala s neskrývaným obdivem Hermiona, když zaplatil a i se šťastnou Laylou, co si v ruce držela obří kornoutek zmrzliny, k ní přistoupil.

Draco se nejprve zarazil, ale vzápětí se pro něj tak typicky samolibě ušklíbl. "Ty snad ne?" pozvedl nechápavě obočí, jako by umět italsky byla ta nejpřirozenější věc na světě a jeho manželka jej hluboce zklamala tím, že tuto elementární dovednost neovládá.

Hermiona si odfrkla. Protočila oči a s frustrovaným povzdechem zavelela: "Jde se." Draco se zašklebil, potěšený sám sebou, že tu ženskou zase jednou dostal a s Laylou spokojeně si nesoucí zmrzlinu se za nekompromisně odcházející ženou vydal.

No teda, nasraná Grangerová to tu dlouho nebylo. Vypadá to na báječnou svatební cestu, jen co je pravda.

***

Po dvou týdnech opět další kapitolka ASABS! A konečně jsme se dostali do toho krásného města.

Máme za sebou první půlku prvního dne na svatební cestě dramione páru (ano, jen půl dne vyšlo na dvě kapitoly... :D). Jako vždy jsem zvědavá, co na to říkáte. Tentokrát teda hlavně proto, že se nám tam mezi hlavními aktéry objevuje spoustu rádoby romantiky a já jsem natěšená jak malé dítě, co si o tom myslíte :D.

Přeju krásné Velikonoce a hlavně pevné zdraví, uvidíme se (snad) za dva týdny!