Pansy zůstala u Theodora schoulená a tiše plakala, dokud se neozval zvonek, který ohlašoval příchod jejich přátel. V tu chvíli vyskočila a rychlostí blesku zmizela v koupelně. Její muž se nad tím sotva pozastavil. Věděl, jak nesnáší, když ji někdo vidí slabou. I když jsou to její přátelé. I on sám si musel získat její důvěru, než se před ním poprvé rozplakala. Ušklíbl se. Není moc chlapů, co si přejí, aby se před nimi jejich přítelkyně rozplakala. On na ten den čekal jako na zjevení. Protože když nadešel, když Pansy dokázala ukázat i před ním své nejniternější pocity a rozplakat se, tehdy věděl, že mu bezmezně důvěřuje.

Další protivné zvonění ho vytrhlo z úvah. "Už jdu!" houkl. Otevřel dveře a spatřil unavenou Kiru, Blaise s jeho podivným výrazem, co měl od chvíle, co opustili Dracův byt, a Laylu, která se jako jediná usmívala.

"Teta Kira mi koupila tři kopečky zmrzliny, strejdo!" vypískal rozveseleně. "Tři!" zopakovala a ukázala mu to na prstech.

Theo se rozesmál. "To by ti tatínek nikdy nekoupil, co?"

Layla se vychytrale usmála. "Ani maminka," zakroutila hlavičkou. Všichni tři strnuli, když zmínila svou novou maminku. Nikdo z nich do teď nepomyslel na to, jak téhle malé princezně sdělí, co se mezi jejími rodiči děje.

"Pojďte do obýváku," pobídl je. Všichni se tam v rychlosti přesunuli a počkali, než se k nim připojí i Pansy.

"Kdy se budu moct za maminkou a tatínkem vrátit?" sondovala Layla, dřív než stihli začít mluvit oni.

"Zítra večer, broučku," odpověděla jí s úsměvem Pansy a něžně ji pohladila po vláscích. "Do té doby budeš s námi. Těšíš se?" nadzvedla obočí.

"Hm..." pokrčila Layla s nezájmem rameny. Pansy se ostře podívala na zbytek osazenstva. Blaise jen pokrčil rameny a Kira se kousla do rtu. Theodor však její tichou zprávu velice rychle pochopil a přisedl si k tomu prckovi.

"Laylo," oslovil ji mile, "děje se něco? Ty tu s námi nechceš zůstat?" Objal ji kolem ramen.

Layla popotáhla, ale slzičky jí neunikly. Nervózně se zakroutila a vyškrábala se mu do klína. "Nemůžu být doma, protože se maminka s tatínkem zase hádají?" zeptala se nešťastně. Pravděpodobně si ani neuvědomovala, co svým prohlášením způsobila. Theodor se na ostatní šokovaně podíval a setkal se se stejně překvapenými výrazy.

"Ehm...maminka s tatínkem se hádají?" zeptal se Theo co nejpřekvapenějším tónem.

Layla jen přikývla. "Myslí si, že jsem je neslyšela, ale slyšela, víš?"

"A kdy to bylo?" zkoušel to Theo dál.

"No..." zamyslela se Layla. "Myslím, že se hádali tolikrát," ukázala na prstech číslo čtyři. "Ale nevím kdy," zakroutila hlavou. "Jednou se maminka zlobila, že nejím houby," pokračovala nesrozumitelně. "A tatínek na ni křičel. A ona na něj pak taky. Moc jsem jim nerozuměla, strejdo," povzdechla si, "většinou moc nerozumím, co říkají," vysvětlila. "Ale já už budu jíst houby, víš? Slíbila jsem to Teddymu a on ví, že sliby plním," zahleděla se na černovlasého muže s doširoka rozevřenýma očima.

"Samozřejmě, já vím, že sliby plníš, beruško," přisvědčil zaskočeně Theodor. Pansy si k nim přisedla a chytila Laylu za ručičku.

"Slyšela jsi ještě něco, Laylo?" Měla strach, co mohlo to malé dítko zaslechnout. I z toho rychlého náhledu, co se jí skrze Hermioniny vzpomínky dostal, věděla, že jsou věci, které takhle malé dítě slyšet nemělo. Žádné dítě. A rozhodně ne právě Layla. Vlastně těch věcí bylo dost. O dost víc než těch, co by se k uším tak malého děťátka donést mohly. Vlastně nebylo skoro nic, co by slyšet měla. Ale očividně něco zaslechla A to bylo velmi špatné.

Layla pokroutila hlavičkou. "Ne, hádali se jen čtyřikrát," znovu ukázala číslo na ručičce, "a já jim moc nerozumím, teto," povzdechla si. "Ale jednou maminka křičela, že už dál nemůže. Neslyšela jsem, co jí tatínek řekl, ale pak jsem ji viděla plakat v kuchyni," povídala zasmušile. Všichni zmijozelové se po sobě podívali úkosem. To nebylo dobré.

"A taky," pokračovala Layla, když si vybavila další vzpomínku, "taky jsem viděla tatínka, když křičel na maminku, pak šel do své místnosti a říkal moc a moc těch ošklivých slovíček, co nesmím říkat." Vykulenýma očima dala najevo, jak moc zakázaná ta slova pro ni jsou. Pansy jen konsternovaně přikývla.

"Ale už si nic nepamatuju, protože jsem je moc neposlouchala. Mně bylo spíš smutno," špitla Layla a s dětskou bezradností pohlédla na Pansy. "Myslíš, teto Pansy, že dělám něco špatně, že se tatínek s maminkou hádají?" V očích se jí zrcadlil opravdový strach, což způsobilo, že Pansy měla co dělat, aby se nerozplakala. Co to pro Merlina provedli? Vždyť netrpí jen Draco a Grangerová, ale i tahle malá bezbranná holčička. Ničemu nepomohli, jen je všechny uvrhli do pekla.

"Ne, Laylo, ty nic špatně neděláš," vysoukala ze sebe Pansy a něžně děvčátko objala. Layla se k ní okamžitě přitiskla a Pansy s hrůzou ucítila na svém rameni slzy. "Slib mi jednu věc, princezno," zašeptala Pansy roztřeseně. "Ať se bude dít cokoliv, ať uslyšíš maminku s tatínkem říkat cokoliv, nikdy si nemysli, že ty děláš něco špatně, ano?" Layla pokývala maličkou hlavičkou a Pansy ji pevně stiskla.

"Ale proč se teda hádají?" zamrmlala Layla po pár minutách fňukání do Pansyna ramene. Pansy se ostře nadechla a pohlédla na ostatní. Blaise stál opodál a zcela očividně se s celou situací velmi těžko vyrovnával. Kira seděla v protějším křesle a nešťastně Laylu sledovala. A Theo, který seděl vedle ní s Lalyou, měl hlavu v dlaních. Posrali to. To už se nedá říct vážně jinak.

"Víš, Laylo," promluvila první Kira. Přistoupila k nim a děvčátko si od Pansy vzala. Posadila se s ní vedle Pansy a položila si ji na klín. "Rodiče se občas neshodnou, na tom není nic špatného. A tvoji rodiče dlouho nikoho neměli, víš, co to znamená?"

Layla zamyšleně naklonila hlavu na stranu. "Tatínek neměl maminku a ona neměla tatínka."

Kira se něžně usmála. "Přesně tak, zlatíčko. Tvůj tatínek byl sám s tebou a tvoje maminka neměla vůbec nikoho."

"Vůbec nikoho?" vytřeštila Layla zděšeně oči.

"Jakože neměla holčičku jako jsi ty a pána jako je tvůj tatínek. Samozřejmě, že měla své přátele, ale neměla muže a děti, rozumíš tomu, beruško?"

Layla opatrně pokývala hlavičkou. "Myslím, že ano. Maminka byla sama jako můj tatínek, ale neměla mě. Tatínek měl mě."

Kira se zářivě usmála. "Perfektní, princezno, chápeš to skvěle." Layla se potěšeně zazubila. "No a protože byli sami," pokračovala Kira trpělivě, "je pro ně teď těžké si zvyknout společně fungovat."

Holčičce se na čele vytvořila vráska, jak se zamračila. "Ale oni se mají přece rádi, proč je to pro ně teda těžké?"

"Ano, mají se rádi, ale musí si na sebe zvyknout," objasnila jí Kira. Layla se nechápavě mračila. "Třeba jako když dostaneš nového plyšáka, ale musíš si na něj zvyknout, i když ho máš ráda," dodala Kira.

Layle se rozzářily očička. "Ano, to je někdy moc těžké. S Brumlou jsem si taky nevěděla rady," mrmlala potěšeně, že pochopila, co jí teta sděluje. Pak se ale zarazila. "Takže maminka je tatínkův Brumla?"

Kira překonala očekávání všech přítomných, když nevyprskla smíchy a zcela vážně přikývla. "Přesně tak, Laylo, pochopila jsi to báječně," usmála se na ni pyšně.

"A jak dlouho se budou ještě hádat?" protáhla vzápětí Layla zamyšleně.

Kira se nervózně podívala na ostatní. Na to neexistovala odpověď. Ale vysvětlit to malému dítěti nebylo v lidských silách. Měli tedy lhát nebo říct pravdu? Doufat, že až se s Laylou vrátí do bytu jejího otce, Hermiona tam bude stále bydlet, nebo se postavit realitě, ve které to bylo více než nepravděpodobné?

Theo se k nim naklonil a pohladil Laylu po ruce. "Tím si nejsem úplně jistý, princezno. Možná to teď bude trochu těžší."

"Co znamená trochu těžší, strejdo?" vykulila na něj Layla oči plné údivu.

"To nevíme, Laylo," přiznal Theo opatrně. "Maminka s tatínkem jsou dospělí a musí se sami rozhodnout, co dělat. Ale ať to bude cokoliv, ty jsi silná holka a zvládneš to, ano?"

Layla rychle přikývla, jakoby zpožděnou odpovědí mohla situaci zhoršit. "Ale neodejde maminka, že ne?" zeptala se bezelstně. "Tatínek chtěl, abych měla maminku a má ji moc rád, určitě by nedovolil, aby odešla, že jo, strejdo?"

"Doufám," usmál se na ni Theo povzbudivě.

"Takže si nejsi jistý," udeřila Layla.

"Přiznávám, že ne," pousmál se Theo nešťastně.

"Hmmm..." protáhla Dracova dcerka. "To nevadí. Co ty, strejdo Blaisi?" otočila se na snědého muže.

Blaise se prvně za tu dobu přestal koukat na druhou stranu místnosti a věnoval plnou pozornost dění v ní. Chvilku zamyšleně holčičku sledoval, než se k ní rozešel a pevně ji chytil za malé ručičky. "Jsem si jistý, princezno, že ať se stane cokoliv, tvůj tatínek udělá všechno proto, abys byla šťastná."

Layla vykulila oči. "Ale já jsem šťastná, když je s námi maminka," namítla.

"Já vím. A tatínek to ví taky," ujistil ji mile. Layla se spokojeně usmála a nechala se od Kiry obejmout. Dospělí na sebe však vrhli napjaté pohledy. Nemohli si být jistí, co se stane. Kdy budou znovu tuhle rozumbradu utěšovat. Tentokrát po traumatu, které jí způsobí náhlý odchod maminky.

Tohle si nezasloužila nejen Hermiona, ale i Layla. A v závěru ani Draco. Nezasloužil si to nikdo na světě.

*** *** ***

Hermiona si odkašlala a sebrala všechnu kuráž, co v sobě měla. Bylo načase přestat chodit kolem horké kaše.

"Malfoyi..." začala tiše, "vždycky jsme byli odlišní, to víme asi oba. Proto všechny ty hádky. Když pomineme ty o čistotě krve, byly to jinak hádky kvůli našim rozdílnostem. Vždycky. Ať už jsme byli malé děti, puberťáci nebo dospělí manželé. Jsme úplně jiní, máme jiné životní hodnoty, jiné nastavení. A oba víme, že se nemůžeme změnit. Nemůžeme potlačit to, kým jsme. Je to nemyslitelné, i kdybychom sebevíc chtěli. Ale..." odmlčela se a uhnula pohledem, "můžeme se přece snažit spolu vycházet. Tak jako, když jsem se k tobě nastěhovala. Tehdy..."

"Jsme byli schopní spolu vycházet..." doplnil ji tiše. Hlas měl podbarvený smutkem.

"Já vím," přisvědčila.

"Proč jsme přestali?" podíval se na ni s upřímnou otázkou vepsanou v očích.

"Já nevím," pokrčila rameny. "Možná jsme toho nebyli schopní dlouho, možná nám to šlo jen pár dnů, možná prostě nejsme dohromady schopní fungovat..."

Pokroutil hlavou, jakoby se mu její vysvětlení zásadně nelíbilo. "Vždyť tehdy...nekřičeli jsme na sebe. Neměl jsem chuť tě zaškrtit pokaždé, když ses nadechla. Chtěl jsem s tebou vycházet. A přesto jsme to byli pořád my. Nebyli jsme jiní, ale vycházeli jsme spolu. Jak jsme to dokázali?"

Oči jí zeskelněly. "Já vážně nevím, Draco."

Povzdechl si a složil hlavu opět do dlaní. "Můžeme to ještě vrátit?"

"Já...nejsem si jistá," špitla. Slzy se jí kutálely po tvářích v proudech. Lehkým pokývnutím hlavy dal najevo, že je s tím srozuměný. Nic jí nevyčítal. Nekřičel na ni. Ale tím víc to bylo horší. Protože věděla, jak moc mu ubližuje. A že jen už před tím vypěnil dost na to, aby na ni teď nekřičel.

"Podívej se na mě," špitla Hermiona. Věděla, že by byl stokrát radši, kdyby vypadla a už je dál oba neničila. A i ona by byla raději kdekoliv jinde. Ale nemohla. Chtěla, aby pochopil, proč to dělá. Že mu nechce ubližovat. Že to nebylo jen z rozmaru. Že k tomu měla logické důvody.

Velice neochotně ji uposlechl a pohlédl jí do očí. Děsila ji ta bolest, co se mu v nich zračila. A ještě děsivější bylo uvědomění, že to ona tuhle bolest způsobila. "Potřebujeme se," zašeptala roztřeseně. "Ty chceš svou dceru, a já ti chci pomoct. Já čekám dítě s tvým kamarádem a potřebuju zázemí. Proto jsme přece začali. Protože to bylo oboustranně výhodné."

"To pořád je," odtušil napjatě.

"Já vím. A já pořád nechci, aby Layla přišla o otce...ale nemůžu tomu obětovat život svého dítěte. Nemůžu, rozumíš? Jakkoliv moc mi na tvé dceři záleží, a jakkoliv moc si přeju, aby nemusela být předána do Astoriiny péče, nemůžu riskovat, že o své vlastní dítě přijdu, nemůžu riskovat, že ho tohle toxické prostředí zničí, to prostě nemůžu..."

Dracova tvář se změnila v ledovou masku. "Takže mi jen znovu říkáš, že končíš," podotkl chladně. Hermionu zarazilo, jak rychle se jeho snaživý a jemný tón změnil v chladný a odtažitý.

Zamračila se. "Tohle je přesně ono, děláš si vlastní závěry. Vůbec mě neposloucháš. To je další věc, co na tobě nenávidím," zavrčela popuzeně. Nechápavě se na ni zamračil. "Snažím se ti tu říct, že bych chtěla najít cestu, jak tu zůstat, jen nevím jak," vysvětlila jemně.

"Nic takového neříkáš, Grangerová," pronesl bez emocí a pozvedl významně obočí. "Prostě mě jen jiným způsobem posíláš do prdele. A já fakt nechápu proč."

Hermiona se frustrovaně chytila za hlavu. "Ty jsi fakt zabedněnec, to je neuvěřitelný jak velký zabedněnec ty jsi." Naposledy na něj pohlédla, zakroutila hlavou, vstala a otočila se k odchodu. Chtěla se snažit. Zabojovat. Znovu riskovat. Ale Malfoyi je očividně debil. Tak jí tím alespoň to těžké rozhodování usnadnil a ona může s čistým svědomím odejít.

Přesně třicet tři vteřin trvalo, než se blonďák vzpamatoval, vyskočil, chytil ji za ruku a prudce otočil k sobě. "Proč?"

"Proč co?" nadzvedla Hermiona obočí zamračeně. Tón měla odtažitý, vůbec se nesnažila být milá jako před chvilkou.

"Proč bys chtěla zůstat? Včera ses přece poměrně jasně vyjádřila..."

Vykroutila se z jeho sevření a o krok od něj ustoupila. "Já jsem nechtěla odejít, nechtěla jsem, abys přišel o Laylu. Ale věděla jsem, že kvůli vlastnímu zdraví a konec konců kvůli zdraví nás obou to musím ukončit." Zamračil se. "I tys přece musel vidět, že je to dlouhodobě neudržitelné. Bylo jen otázkou času, kdo z nás to ukončí první."

"Já bych to nikdy neukončil, Grangerová," zavrčel.

Rozhodila rukama. "Fajn, ty asi ne. Ale ty taky nemáš v břiše nový život, kterému každá další hádka víc a víc ubližuje. Život, kterému tohle toxické prostředí pramálo prospívá."

"Kvůli němu jsi to uzavřela a kvůli němu odcházíš. Vidíš v tom ten paradox?" pronesl posměšně.

"Ano, vidím," rozhodila bezmocně rukama. "Mělo mi dojít dřív, že víc v klidu budu jako matka samoživitelka, co má sotva na nájem, než jako paní Malfoyová. Uznávám, že to byla chyba. Ale tys těch chyb udělal taky spoustu, nesnaž se to popřít."

Draco se několikrát nadechl, pokaždé však jen zakroutil hlavou a pusu zase zavřel. Nakonec od ní odvrátil hlavu a s přemáháním ze sebe dostal: "Když...když bych přestal..."

"A přestal bys?" zašeptala Hermiona rozechvěle.

Draco se hořce zasmál. "Grangerová, na světě není nic, co je mi dražší než moje dcera. Když tě nechám odejít, můžu se s ní prakticky rozloučit. Rozvedenému otci bez zázemí ji seberou. To víš stejně dobře jako já."

"Já si to uvědomuju, Malfoyi, ale tohle není jen o mně." Mimoděk si ruku položila na bříško.

"Já vím, Grangerová. Rozumím tomu víc, než si dokážeš představit. Pokud bys zůstala, snažil bych se. Neohrozil bych ho. Ne znovu."

Hermiona zamrkala, aby zahnala slzy. "Já bych vážně chtěla zůstat. To poslední, co chci, je ublížit Layle. A konec konců nechci ublížit ani tobě. Ať tě nenávidím sebevíc, nepřeju ti, abys musel být odtržený od své dcery. Vážně ne," špitla upřímně. "Ale řekni mi, jak ti můžu věřit? Kdo mi dá záruku, že za další dva týdny na tom nebudeme stejně? Vždyť mě ani nejsi schopný respektovat. Chceš ode mě pomoc, ale přitom si mě ani nejsi schopný vážit. A o vděčnosti už ani nemluvím. Takový vztah nemůže fungovat už jen z principu. Lidé si musí sebe navzájem vážit, aby společně mohli něco dokázat, něco vybudovat. Jinak je to jen zoufalá snaha udržet něco, co je neudržitelné. Nebo snad ne?" pozvedla obočí.

Draco si povzdechl. V tom jediném zvuku bylo tolik frustrace. "Podívej, Grangerová," zašeptal napjatě, "myslím, že jsi dost inteligentní na to, abys věděla, že tě respektuju."

"Ne to teda nevím!" rozhodila Hermiona zlostně rukama. "Jediné, co děláš, je, že mi pořád dáváš najevo, za jak méněcennou mě považuješ. Od toho, že nebereš ohled na můj stav po to, že mě zesměšňuješ, kdy to jen jde. Chápala jsem to kdysi, ale myslela jsem, že po těch letech tě to už přešlo..."

"Grangerová," pronesl rozčileně.

"Ano?" nadzvedla obočí. "Říkám snad něco špatně, Malfoyi?"

"Ano, říkáš!" rozhodil bezmocně rukama. "Myslel jsem, že je dost očividné, že tebou už dávno neopovrhuju. Ne, když jsem tě požádal o pomoc."

Hermiona se ošklivě zasmála. "Nedělej ze mě blbku, alespoň to si odpusť. Byl jsi zoufalec, požádal bys kohokoliv. I mě. To nemělo s respektem co dělat."

Draco se hystericky rozesmál. "Děláš to taky!" mávl k ní rozzlobeně rukama. "Překrucuješ moje slova, děláš vlastní závěry. Nikdy jsem nedal najevo, za tu dobu, co jsme uzavřeli dohodu, že bych tebou opovrhoval. Nenávidím tě, to ano, ale vážím si tě. A pokud ti to ještě nedošlo, respekt jsem k tobě choval vždycky, snad kromě těch prvních let v Bradavicích, kdy jsem na chvíli fanaticky věřil ve Voldemorta a v to jak nás všechny spasí. Ale to byly možná první dva nebo tři roky. Potom jsem tě vždycky respektoval. Nenáviděl, ale respektoval. A jestli ti to ještě nedošlo, tak asi nejsi zas tak inteligentní, jak jsem si myslel."

Hermioně se na čele objevila vráska. "Ale...přece jsi mě urážel..." zamumlala zmateně.

Draco si povzdechl. "Samozřejmě!" rozhodil bezmocně rukama. "Stála jsi na druhé straně barikády, byla jsi nepřítel. Krom toho jsi měla všechno, co já chtěl, ale nemohl jsem mít - rodinu, přátele...sakra i známky jsi měla lepší! A já byl jenom puberťák, samozřejmě že jediné, na co jsem se vzmohl, byly urážky. Ale to neznamená, že jsem tě nerespektoval. I když jsem tě urážel."

Hermiona se zamračila. Jeho velice upřímným proslovem byla jen vzdáleně okouzlena. "Teď už ale nejsi puberťák a stejně mě poslední dva týdny urážíš."

"Ach, Merline, Grangerová," zašeptal Draco a frustrovaně se chytil za tvář. "Můžeš laskavě pochopit, že i když mě sere celá tvá existence a nenávidím na tobě téměř všechno, respektuju tě jako člověka, vím, jak moc tě potřebuju a jsem ti do prdele vděčný, že jsi na tenhle plán kývla? A jsem vážně ochotný udělat cokoliv, naprosto cokoliv, proto, abys tu zůstala." Obličej se mu zkřivil nepopsatelným zoufalstvím.

Hermiona se chytila za pusu a nezabránila proudům slz, aby jí stékaly po tvářích. Ta tam byla její snaha ignorovat jeho působivé přiznání. S usilovným mrkáním se posadila na gauč a složila si hlavu do dlaní. Slyšela, jak se Draco pohnul a přidřepl si před ni. Vzápětí ucítila, jak jí dlaně z tváří odtahuje. Pevně její dlaně sevřel ve svých a naléhavě se na ni podíval.

"Kdybych si o tobě myslel to samé, co kdysi, nikdy bych tě o pomoc nepožádal. Nejsem zas takový sebevrah, abych vstoupil do takovéhle šílenosti s člověkem, kterého si nejsem schopný vážit," pronesl upřímně. "Nevadí mi tvůj původ. To, co na tobě nenávidím, nemá s tvým původem nic společného. Respektuju tě. Jen mě prostě sereš proto, jak se chováš," povzdechl si.

Zasmála se. "Taky mě sereš," zamumlala nesrozumitelně.

"Ale stejně jsi ještě neodešla," podotkl.

Hermiona zakroutila hlavou. "Já nechci odejít, Draco."

Pousmál se. "Já nechci, abys odešla, Hermiono."

Hermiona se usmála, když ji neřekl příjmením. Úsměv se však opět změnil ve výraz čiré bolesti. "Nechci odejít, ale mám strach zůstat. Nemyslím si, že naše dětinské spory jsou důležitější než osud tvé dcery. A chci, abys ji mohl vychovávat ty. Ale osud mého dítěte je také důležitý. A já o něj nemůžu přijít. Byť je to dítě, které jsem zplodila s člověkem, co mě nemiluje, je to pořád nový život. A já ho nemůžu ohrozit. Záleží mi na něm. Rozumíš?"

"Já to vím, Grangerová. Sám jsem otec, dokážu sakra dobře pochopit, jak moc ti na něm záleží. A budu respektovat, že to malé nosíš pod srdcem. Slibuju, že budu. Chovali jsme se oba jako idioti. A já ještě víc. Neměl jsem ignorovat, že jsi těhotná. Neměl jsem nikdy dopustit, abychom na sebe křičeli. Máš pravdu, jsme jací jsme a musíme se naučit spolu vycházet. Hádky nic neřeší, jen nás zbytečně ničí," povzdechl si. "Ale oba víme, že spolu dokážeme vycházet. Zvládli jsme to. V těch prvních dnech. Tak tomu dej ještě jednu šanci. Prosím," mumlal naléhavě, tvář staženu bolestí. "A uvědom si, že já moc často neprosím, takže musím být fakt dost v háji, když jsem se k tomu uchýlil před tebou," dodal uštěpačně.

Hermiona se krátce zasmála, aby vzápětí ztraceně pokroutila hlavou. "Když tu zůstanu, slíbíš mi, že na sebe nebudeme křičet. Že se pokusíme vymyslet, jak spolu komunikovat, i když to bude sakra těžké? Slíbíš mi to a splníš to?"

Draco zhluboka vydechl. "Grangerová, cokoliv. Jen se na mě nevyser."

*** *** ***

Pansy zazvonila druhý den večer, jak slíbila. Když jí Draco otevřel, tvářila se napjatě. S nepředstíraným zájmem nakoukla do chodby za jeho ramenem. Už vypadala, že promluví, ale přesně v tu chvíli se z kuchyně ozvala Hermiona. "Layla je tu?" houkla. Bylo slyšet, jak dává plech do trouby a vzápětí se vynořila na chodbě. Zarazila se, když spatřila ve dveřích stát ztuhlou Pansy, ale nestihla nic říct. Pansy Nottová se k ní rozběhla v moment, kdy jí to celé secvaklo, a pevně ji sevřela v náruči.

"Grangerová," zahuhňala jí nakřáple do ramene, "víckrát to neřeknu, ale jsi moje hrdinka."

Hermiona se pousmála a objetí jí oplatila. Přes její rameno pohlédla na Draca, co ještě pořád stál u dveří. Pobaveně se na ni ušklíbl. Neubránila se a i jí se rty stočily do úšklebku. Ještě jednou se na ni pobaveně podíval, než se otočil za hlukem na chodbě. Vteřinu na to se do bytu vřítila Layla Alwaid Malfoyová a skočila svému otci do náruče s pokřikem čiré radosti.

A tehdy, když Hermiona stála svíraná v pevném objetí Pansy Nottové, sledovala Draca Malfoye, jak něžně svou dcerku objímá, jak mu Layla vesele brebentí a zaznamenala obdivný pohled od Theodora, Kiry a Blaise, právě tehdy věděla, že udělala dobře, když dala Dracu Malfoyovi druhou šanci.

Znovu věřila, že mají naději. A té víry se jen tak pro nic za nic nevzdá. 

***

Tak po dvoutýdenním intervalu tu máme další kapitolu a věřím, že dopadla tak jak jsme všichni doufali od té doby, co to mezi těma dvěma začalo jít z kopce :). Herm a Draco zvládli najít trochu toho pochopení jeden pro druhého a rozvod se zatím nekoná :D. 

Opět jsem moc zvědavá na váš názor, přece jenom tohle byla docela zásadní kapitola a psychicky jsem se u ní dosti vyčerpala (zejména část s Laylou mě stála několik slziček). Takže veškeré vaše dojmy z toho, jak to ti dva koumáci vyřešili a na to jak to vidí Layla jsou vřele vítány!  

Mějte se krásně, držte se a zůstaňte zdraví. Uvidíme se u příští kapitoly, co konečně nebude v depresivním duchu!