17. Zlost, hněv a výčitky

Dvě hodiny od momentu, co ji seřvala zmijozelská královna, aby jí vzápětí dala němý souhlas k odchodu. Dvě hodiny od momentu, kdy byt opustili všichni Dracovi přátelé.

Dvě hodiny od momentu, kdy zahlédla svého stále ještě manžela. Viděla ho sotva pár vteřin, když od ní Pansy odcházela. Pak se dveře zavřely a ona neměla potřebu snažit se s ním promluvit.

Byl konec. Věděl to on. Věděla to ona. A věděli to i jeho přátelé.

Chtěla cítit úlevu. Opravdu moc si to přála. Ale jediné, co v sobě měla, byly výčitky. Že odchází. Že se vzdala. Že Layle zpečetila osud. Výčitky se na ni hrnuly pod tlakem. Ač se od Dracových přátel dočkala jakéhosi pochopení a dejme tomu že i svolení, cítila se provinile. Pansy jí pronikla do hlavy a všechno to viděla. Měla by si být tedy více než jistá, že dělá správný krok, když potom, co to zmijozelka viděla, nic proti jejímu odchodu nenamítala. Přesto tu byly ty děsné výčitky. A hlavně pochyby. Samozřejmě, že v ní stále byly. Vždycky tu bylo ale, které jí řeklo, že by to přece mohlo jít. Možná by to mohli překonat. Ale pak se vynořila racionální Hermiona, která věděla, že jsou to jen naivní myšlenky. Realita byla taková, že geniální plán se nezdařil a oni se s tím navzdory všemu musí smířit. Pořád bolelo si to přiznat, ale věděla, že dělá správnou věc. Nebo v to spíše doufala.

S touhle poslední myšlenkou si dodala odvahy a nenápadně se vyplížila z ložnice. Nevěděla, kde teď Draco je. A upřímně ani to netoužila vědět. Jejím cílem bylo připravit si něco málo k jídlu, než se vrátí k dobalení svého majetku. Až teprve tehdy, až bude kompletně sbalená a připravená odejít, vyhledá svého muže, aby mohli oficiálně rozvázat jejich svazek. Do té doby se bude ze všech sil snažit mu vyhnout.

Kuchyň byla prázdná a když nakoukla do obýváku, zjistila, že ani tam není živá duše. Draco se pravděpodobně zahrabal ve své pracovně. Tím lépe pro ni.

Velice opatrně si vytáhla suroviny, se stejnou dávkou obezřetnosti je vyskládala na linku a téměř neslyšně začala s jejich přípravou. Nikdy by si nemyslela, jak uklidňující bude krájení zeleniny. Ale faktem bylo, že to bylo přímo terapeutické. Opakující se pohyby. Tichý zvuk, když se nůž zarazí o prkénko. Bylo to nesmírně uklidňující. Tak moc, že si na moment dovolila nechat svým myšlenkám volný průběh. Nechat se unést proudem svých úvah a pocitů, které se neuspořádaně mísili. Neměli žádnou strukturu. Byl to jeden velký chaos.

A pak ji najednou udeřila vzpomínka. Na ten den, co tu s ní Layla vařila, vesele na ni pokřikovala maminko a ve dveřích nervózně postával Draco. Tehdy to bylo v pohodě. Tehdy to bylo nadějné. Co se sakra změnilo? Proč se začali hádat? Kde nastala ta chyba?

Vždyť v těch prvních dnech se oba tak moc snažili. Proč přestali?

Polkla slzy. Na tom už nesejde. Je prostě konec. Snažili se a selhali. I pády k životu patří, to už přece věděla dávno. Jen škoda že tenhle pád odnese malá nevinná holčička. Ale moc dobře věděla, že není jiné cesty. Bohužel.

*** *** ***

Nikdy nebyl vděčnější za to, že obrovský balkón u jeho bytu se táhne kolem obýváku, kuchyně i pracovny. Nemusel opouštět bezpečí místnosti a riskovat setkání se svou manželkou, když se potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu. Úlevně se opřel o zábradlí a zhluboka se nadechl. Měl pocit, že se dusí. Bylo toho během posledních hodin příliš moc. A nebo toho bylo příliš moc poslední dva týdny. Kdo ví.

Trhl sebou, když zaslechl ránu, jakoby něco spadlo. Přes rameno pohlédl dveřmi do kuchyně. Byl ve špatném úhlu, takže toho příliš neviděl, ale Grangerovou zaznamenal téměř okamžitě. Akorát se komicky pomalými pohyby natahovala po spadlém příboru a s lehce paranoidním výrazem se rozhlížela kolem sebe. Musel se pro sebe chtě nechtě ušklíbnout. Byl si prakticky jistý, že se bojí, aby ho tím náhlým zvukem nedonutila opustit pokoj. Přišlo mu to úsměvné.

Úsměv však ihned vystřídalo hluboké zamračení. Pořád to nedokázal pochopit. Grangerová se na něj doslova a do písmene vysrala. Poslala ho k čertu ve chvíli, kdy věděla, jak moc ji on potřebuje. Při prvním větším problému zdrhla. Kde je ta nebelvírská odvaha, kterou se ti prašiví lvi pyšní? Věděl by. Vlastně byl zklamaný. Myslel, že když už si za ženu vzal zrovna ji, i když ne zcela dobrovolně, najdou způsob, jak spolu vycházet. Považoval ji za inteligentní ženu, se kterou se dá domluvit. Ale ona evidentně zakrněla a její kdysi známá touha všechno vyřešit, všem pomoct a ještě u toho rozdat moudra byla tam, kde nebelvírská odvaha. V háji zeleném, slušně řečeno.

Nezabránil povzdechu, který mu unikl. Když mu včera řekla, že končí, měl na chvíli pocit, že se přeslechl. Ale pak viděl ten její pitomě omluvný výraz a pochopil, že se v žádném případě nepřeslechl. Naopak slyšel velmi dobře. Hermiona Grangerová mu vrazila kudlu do zad.

Další hluk z kuchyně ho přinutil přejít k oknu a nenápadně svou manželku pozorovat. Pomalými pohyby krájela zeleninu a házela ji do mísy. Tvář měla děsivě pobledlou, to viděl i na tu dálku. Jinak však byl její obličej strnulý. A několikrát měl dojem, že mrká, jakoby se snažila potlačit slzy. Musel nad ní pokroutit hlavou. Ona byla zhroucená? A z čeho? Jí přece právě nezmizela poslední šance na získání dcery.

Jemným pohybem si zastrčila pramen vlasů za ucho, odložila nůž a rukou se chytila za břicho. Ach ano, její dítě. Její dítě, které bylo důvodem, proč to ukončila, alespoň jak mu vysvětlil Blaise. A jak slyšel z jejího ne zrovna tichého rozhovoru s Pansy. Rád by tvrdil, že to nechápe. Že mu připadá ujetá. Že je hysterická. Ale věděl, že to není pravda. Byl otcem. Dokázal pochopit, proč má takový strach o své dítě.

Když dneska neplánovaně vyslechl její hádku s Pansy, uvědomil si, že byl poměrně velký ignorant, když ani jednou nepomyslel na to její malé. Popravdě když slyšel, jak jeho manželka zoufale křičí všechna ta obvinění, bylo to jakoby ho někdo polil studenou vodou. Nerad přiznával, že má někdo jiný pravdu, ale co se týkalo jeho přístupu k jejímu těhotenství, měla tahle ženská sakra pravdu. Svým způsobem se styděl za to, čemu ji vystavil. Nezasloužila si to. Nenáviděl ji, ale tohle by jí nikdy nedělal záměrně. Až taková svině zase nebyl.

Ale na druhou stranu ho k smrti vytáčelo, že do tohohle šla, když jí to takhle ubližuje. Copak si to neuvědomila dřív? Je přece docela bystrá, ne? Mělo jí dojít, že manželství s rivalem nebude poklidné a jejím stavu sotva prospěje. Musel sám nad sebou ironicky pokroutit hlavou. Ovšem to mohlo dojít i jemu, že? A předně, pokud by si to uvědomil, nemusel ji ani žádat o ruku. A nebyli by tak tam, kde teď jsou. Ve velkém testrálím hovně. Ne, vlastně ne. Oni nejsou jen v tom hovně, oni jsou už dávno hluboko pod ním a zoufale se snaží skrz ty sračky vyškrábat nahoru. Ale testrálí trus je velký. Vyhrabat se z něj fakt jde dost těžko.

Prostě to podělal. Nemusí to zabalovat do metafor, prostě to královsky podělal. Neměl tu ženskou žádat o ruku. Měl si najít nějakou jinou zoufalku, co mu pomůže. A především měl přemýšlet a uvědomit si, že je to předem ztracené. Jo, měl přemýšlet.

Ale co bylo, to už nezmění. Tehdy mu to přišlo jako to nejgeniálnější, co kdy vymyslel. No dobře, to přeháněl. Měl celý zástup lepších nápadů. Ale za daných okolností a s danými možnostmi to byl fakt pekelně dobrý plán. Jen ne úplně domyšlený. Když tak zoufale chtěl, aby mu kývla na sňatek, neuvažoval nad tím, jak s ní bude vycházet. Ani mu nepřišlo na mysl, co za překážky před nimi stojí. Jejich odvěká nenávist mu nějak nestála v cestě. Myslel jen na Laylu. Na to jak ji zachránit. A byl pro to schopný udělat cokoliv. Bez přemýšlení. I se vrhnout do manželství s ženou, co nenáviděl.

Jenže tehdy to vypadalo, že jejich nenávist je podružná záležitost. Že jsou schopní ji dát stranou pro společný cíl. Vypadalo to tak. Ale očividně to tak vůbec nebylo.

Občas si vzpomněl, jak to mezi ním a Grangerovou probíhalo před svatbou. Vzpomněl si na ty dny, kdy se tak moc snažil s ní vyjít. A ona s ním. Na to jak se spolu někdy i zasmáli a jeho překvapovalo, jak vtipná je. Na to, jak s ním večer sedávala v obýváku a neměla problém, když šustil papíry, pro sebe si povídal nebo prostě jen dýchal. Na to jak byli plní naděje a vzájemně si dodávali odvahu. Měl tehdy pocit, že neexistuje nic, co by mu zabránilo ztratit Laylu. Nedokázal si ani představit, že by to Grangerová vzdala. S jistou hysterií si uvědomil, že snad nikdy před tím ji neviděl něco vzdát. Byla vždycky tak cílevědomá a vytrvalá. Od ničeho neutíkala. Zůstala až do konce, ať to stálo cokoliv.

A pak vzdala jejich manželství. Kdo by to byl kdy řekl, že?

*** *** ***

Bylo to nejjednodušší mudlovské jídlo, jaké bylo kdy vytvořeno, co zvládla ten večer připravit. Špagety se zeleninou a rajčatovým protlakem. K tomu nebylo potřeba příliš kulinářského umění. Přesto jí to dalo toho dne dost zabrat a skoro špagety rozvařila. Úspěšně však jídlo dokončila a v nepříliš vzhledné podobě jej připravila na talíř. Když odkládala kastrol zpět na sporák, zarazila se. Chvilinku váhala, ale nakonec sáhla po druhém talíři a s ještě menší snahou o vzhlednost pokrmu kydla porci i na něj. Oba talíře vzala do ruky a opatrným krokem si to namířila do obýváku.

Skze místnost se téměř vznášela jen, aby nebyl slyšet jediný její krok. Před konferenčním stolkem se zastavila a tu méně hezčí porci na něj položila. Chtěla si blahopřát, jak perfektně to zvládla, nikým neviděna ani neslyšena, ale přesně v ten moment, kdy talíř opatrně položila a spokojeně se narovnala, vzhlédla a všimla si Draca.

Draca, který ji upřeně sledoval skrz francouzská okna u balkonu. Byl zázrak, že druhý talíř udržela v ruce, když vyděšeně uskočila a volnou rukou si překryla pusu, aby ztlumila zaječení.

Stál tam za oknem, pozoroval ji a děsivě moc se podobal sériovým vrahům z mudlovských detektivek, co chodí po nocích vraždit nevinné ženy. Fakt. Za tím oknem mu stačil už jen nůž v ruce a byl by jako vystřižený z filmu.

Snažila se uklidnit, ale i když si vysvětlila, že to žádný vrah není, měla strach. Ne proto, že by ji zabil, ale proto, že to bylo poprvé, co jej od včerejšího večera viděla. A vypadal, pokud mohla skrz sklo a v tom šeru posoudit, děsně. Tvář měl strhanou a bezvýraznou. Vlasy rozcuchané jako nikdy, oblečení pomačkané a oči jakoby mrtvé.

Chtěla se otočit a prchnout. Schovat se v jeho ložnici. Naházet poslední věci do svých kufrů a beze slova zmizet. Tak moc to chtěla udělat. Ale něco v jeho pohledu ji zastavilo. Sledoval ji tak upřeně. Vůbec tam nebyla stopa po nenávisti a výčitkách. Prostě ji jen sledoval. A čekal, co udělá.

Tak čekala taky.

*** *** ***

Draco si uvědomoval, že působí jako stalker, když Grangerovou pozoroval celou dobu, co vařila, ale nemohl si pomoct. Když ji viděl, dokázal si v hlavě srovnat, co se stalo. Dokázal dát průchod svému hněvu, ale i pochopení. Bylo to ujeté, to věděl. Ale nikdo ho neviděl, takže se tím příliš netrápil.

Sledoval ji, když se na vteřinu zastavila, a pak, k jeho nesmírnému údivu, sáhla po druhém talíři a dala špagety i na něj. Chvilku si myslel, že je to obojí pro ni. Jakože pro ni a její břicho. Teda spíš to malé, co v něm přebývá. Ale když se s tím vydala do obýváku, pochopil, že jeho absurdní teorie je dost mimo realitu. A že realita je ještě absurdnější než jeho nejdivočejší představy.

Hermiona Grangerová, navzdory všemu co jí udělal, navzdory všemu, co si udělali navzájem, mu přinesla večeři. Stál za okny do obýváku a fascinovaně pozoroval, jak mu pokládá talíř na stolek a chystá se odejít.

A přesně tehdy ho spatřila.

*** *** ***

Theodor upil ze své skleničky whisky. Před hodinou se vrátili z Dracova bytu. Blaise odešel sehnat Kiru s Laylou a oni s Pansy zůstali u sebe v bytě, aby na ně počkali.

"Nedokážu se rozhodnout jestli to od ní bylo svinské nebo správné," promluvil otupěle na svou ženu. Pansy přestala urputně drhnout komodu, což byl momentálně její způsob, jak se vyrovnat s nastalou situací, a vzhlédla k němu. Pokrčením ramen mu dala najevo, že k tomu nemá, co říct. "Pochop," pokračoval Theodor, "já jí rozumím. Chápu, že to tomu dítěti ubližuje. A Merline, nechci po ní, aby riskovala jeho život. Ale řekni mi, proč si to kurva neuvědomila dřív, proč na tuhle sračku kývla, když je těhotná?" zanadával zlostně. Pansy vstala. Přistoupila k němu a bez debat mu sebrala nedopitou skleničku.

"Už jsi měl dost, zlato. Nadávky jsou jasným signálem, že máš tak akorát." Theo cosi zamručel, ale neodporoval jí. Ani on se neodvážil pouštět se do křížku s Pansy Parkinsonovou. Teda už nějakou tu dobu Nottovou. Ale to nic neměnilo na tom, že byla děsivá.

"Vážně, Pansy, proč?" ozval se znovu, když se jeho žena vrátila k utírání komody.

Ruka s hadrem se zastavila, Pansy si povzdechla a s unaveným výrazem na něj pohlédla. "Lásko, já Grangerovou taky nemusím. Popravdě mě občas její existence vytáčí víc než Draca a to je už co říct. Ale..." hlas se jí nalomil, "v tomhle jí jako ženská chápu. Kdybych byla těhotná s chlapem, co moji přátelé nemusí, kdybych věděla, že jsem slušně v háji a jen tak chlapa neseženu, kývla bych na takovou nabídku, jakou jí udělal Draco, okamžitě. A to nemám ty samaritánské sklony, co ona, jako že chtěla pomoct dítěti svého rivala, protože je to ohromně nebelvírské," dodala s mírným úšklebkem.

Theodor pokýval vážně hlavou. "Bylo to vypočítavé," podotkl nakonec rozvážně.

Pansy znovu unikl povzdech. "Theo, já jí do hlavy nevidím. Jsem si jistá, že Dracovi opravdu chtěla pomoct. Má v povaze všechny zachraňovat. Ale zároveň jsem si stejnou mírou jistá, že si ve své bídné situaci spočítala, jak moc jí tohle pomůže. Nemyslím si, ale že to bylo vypočítavé, bylo to prostě lidské," pokrčila rameny.

"Asi máš pravdu," přisvědčil.

"Když se napiješ, říkáš to často," usmála se něžně. Theo se chraplavě zasmál. "Víš," promluvila tiše Pansy. Odložila hadr a přišla si ke svému manželovi sednout na gauč. "Když jsem byla za Grangerovou v ložnici, udělala jsem něco, co nebylo fér."

Theo pozvedl obočí. "Bylo to zmijozelské?"

Pansy se ušklíbla. "Stoprocentně."

"Pak je to v pohodě," pokrčil rameny s letmým úsměvem.

"Pronikla jsem jí do hlavy," vypálila Pansy. Theo se k ní šokovaně otočil.

"Cože jsi?"

"Použila jsem nitrozpyt, abych viděla, co se u nich poslední dva týdny dělo."

"Pansy..." zašeptal ohromeně.

"Já vím," téměř vzlykla, "neměla jsem to dělat, já to vím. Ale musela jsem vědět, co je pravda, chápeš? Draco i Grangerová měli každý svoji verzi, zabarvenou jejich emocemi, jejich pravdou, musela jsem zjistit, co je skutečné..." nechala větu vyznít do ztracena. Věděla, že to je opravdu neomluvitelné. Byla to věc, kterou sama neměla ráda. Po válce se zapřisáhla, že to už nikdy nepoužije. Lézt někomu do hlavy, to byla běžná procedura mezi příslušníky temné strany a ona to nechtěla dál používat. Ale teď nedokázala svůj slib neporušit.

"A co jsi zjistila?" zeptal se Theodor opatrně.

Pansy se kousla do rtu. "Dost na to, abych věděla, že ta nebelvírská šprtka má dobrý důvod odejít. Není svatá, to rozhodně ne. Ale tohle...Draco to přehnal. Měl," hlas se jí zatřásl při vzpomínkách, co viděla v Hermionině hlavě, "měl se chovat jinak. Když od ní chtěl pomoct, měl se chovat jinak."

Theo se k ní naklonil a objal ji. "Muselo to být hrozný, když bráníš Grangerovou před Dracem, co?"

Hystericky se zasmála. "Nenávidím ji, ale je mi jí fakt líto. Tohle si ani taková ženská, jako je ona, nezasloužila." Theodor chápavě pokývla hlavou a přivinul si ji na hrudník. Vždy chladná Pansy Parkinsonová se k němu ochotně stulila a nechala slzy, aby jí pomalu stékaly po tvářích.

*** *** ***

Hermiona neutekla. Ani tehdy, když opatrně začal otevírat dveře a vešel do obýváku. Jen ho napjatě sledovala. Důsledně za sebou zavřel dveře a lehce trhaným krokem popošel ke gauči. A zůstal stát.

Stáli tam dlouhých pět minut, upřeně jeden druhému hleděli do očí a nic neřekli. Tváře měli bezvýrazné, nic druhému tiše nesdělovali. Prostě na sebe jen čučeli. Hermiona to po sedmi minutách nevydržela, neurčitým gestem poukázala na talíř s jídlem a bez dalších slov či gest se otočila. Tentokrát chtěla prchnout. Ale Draco jí to nedovolil.

"Nenávidím tě," zašeptal se syrovou upřímností.

Zarazila se v půlce kroku. Ta upřímnost byla tak bolestivě ryzí, že jí vyrazila dech. "Já tebe nenávidím taky," špitla v odpověď. Slyšela jak přešlápl. V hrobovém tichu obýváku by bylo slyšet i myšku, co chroustá, natož pak pohyb muže.

"Nenávidím, jak jsi tvrdohlavá," pokračoval, aniž by jí dal šanci k dalšímu útěku. Otočila se k němu. Oči už neměl bezvýrazné. Teď jasně zářily. Propichoval ji pohledem. Čekal, jak zareaguje.

"Nenávidím, jak jsi arogantní," vyrovnala s opovržlivým tónem.

Ušklíbl se. "Nesnáším, že mě poučuješ."

Hystericky se zasmála. "Nesnáším, jak mě ignoruješ a nebereš vážně."

"Nenávidím, jak máš potřebu měnit můj život, můj byt, moji dceru..." odtušil zamračeně.

"Nenávidím, že mě nenecháš do těhle věcí mluvit, když po mě chceš, abych suplovala Layle matku," vysypala ze sebe zuřivě. "A..." pokračovala rozechvěle, "nenávidím, když na mě křičíš a ubližuješ nám," špitla a své prohlášení doprovodila opatrným dotekem ruky na svém břiše.

Okamžitě bolestně přivřel oči a prudce odvrátil hlavu. "Nenávidím, když mi dáváš důvod na tebe křičet." Unaveně si promnul kořen nosu. "Ale ze všeho nejvíce nenávidím..." zašeptal zoufale, "že potřebuju tvou pomoc."

Hermioně se zalily oči slzama. "Nenávidím, že ti pořád pomoct chci...po tom všem, co jsi udělal...pořád se cítím špatně, že chci odejít."

Prudce k ní otočil hlavu. Oči vytřeštěné v nepředstíraném šoku. Těkal po ní pohledem, ale když nic neřekla, opatrně se nadechl a pevným hlasem pronesl: "Ale přese všechno, co na tobě nenávidím, nejsi pro Laylu špatná máma."

"Přese všechno, co na tobě nenávidím, nejsi špatný táta," kuňkla.

Zasmál se. Bylo to něco mezi upřímným smíchem šťastného člověka a hysterickým smíchem absolutního zoufalce. "Jsem debil," pronesl suše.

Hermiona nezabránila tomu, aby jí z hrudníku unikl stejně šílený smích. "Já taky," špitla.

"Shodli jsme se," zkonstatoval s drobným úsměvem. I jí po tváři přeběhl úsměv. Nejistě jí poukázal na gauč. Zadržel dech, když zaváhala, ale vzápětí mu unikl hluboký, úlevný výdech, když se na kraj pohovky posadila. Sám se posadil na druhý konec gauče, lokty si opřel o stehna a s frustrovaným povzdechem položil hlavu do dlaní.

"Blaise mi řekl..." začal tiše, "že tvoje dítě...že kvůli němu...že je to pro něj..."

"Že mu to ubližuje?" špitla Hermiona nápomocně.

Věnoval jí vděčný pohled. "Ano, nějak tak..." povzdechl si. "Já vím, že jsem velkej hajzl-"

"Nemyslím si, že bys to dělal schválně," přerušila ho ostře. Překvapeně zvedl hlavu z dlaní. "Vím, že jsi fakt hroznej, Malfoyi. Ale nejsem tak hloupá, abych si myslela, že muž, co zoufale touží zachránit svou dceru, by chtěl ublížit jinému dítěti."

Ušklíbl se. "Jsi nechutně pozitivní."

"A ty zase odporně negativní," vrátila mu s podobným úšklebkem. Pousmál se, ale nic neřekl. Odkašlala si. Ta tam byla ta trocha veselé nálady. 

***

První kapitola roku 2021 je tu! 

Co na ni říkáte? Mrkli jsme se na vnitřní pocity Draca a Hermiony, přičemž právě Draco se nám konečně pořádně poodhalil. Co na něj říkáte? Jak se vám líbí jeho trochu zpytování svědomí? Soucítíte s ním? Nenávidíte ho? A co malý vhled do situace u Nottových? Dejte mi vědět, jsem vážně moc zvědavá :). 

Co se týká dalšího vydávání kapitol. Ráda bych to zvládala teď cca do května/června každé dva týdny. Častěji to není v mých silách, neboť jsem v poměrně zásadním ročníku vzdělávání a úplně se na to učivo vybodnout nemůžu. Každopádně doufám, že alespoň tenhle interval se mi povede dodržet a vás to od čtení neodradí. 

Užívejte začátek nového roku a konec první půlky školy :). 

 

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top