Steve měl vždy víru v lidstvo, ale čím častěji byl od chvíle svého probuzení v kontaktu s dnešními lidmi, ztrácel ji více a více. Ano, i v jeho době byli nepoctiví lidé a lháři, ale o to více poctivých, se kterými se setkával dennodenně.

Nikdy by ho ani nenapadlo, že sehnat byt je tak obtížné. Ten, ve kterém ještě do nedávna žil, mu zařídil SHIELD a ze Steva ta povinnost tak opadla. Teď na to byl sám, po ruce měl jen ochotného Jarvise a už začínal ztrácet naději.

Za poslední měsíc, kdy žil ve Stark Tower se mu podařilo sehnat čtyři byty v Brooklynu. Jarvis mu nejednou řekl, že by měl větší šanci byt sehnat, kdyby hledal i jinde, ale vždy ho odbyl. Brooklyn byl jeho domov. Když se procházel po ulicích, poznával některá místa, i když prošla za ty roky ohromnými změnami. Takže ne, Brooklynu se vzdávat nehodlal.

Vždy to vypadalo dobře. Jarvis mu pomohl najít inzerát, ukázal mu na mapě, kde se onen byt nachází a Steve už je pak jen kontaktoval. Jednou jednal s afroamerickým vdovcem; poté v mladým párem; s umělcem, se kterým si toho měl opravdu hodně co říct; a nakonec s manželským párem s dvěma dětmi.

Lidé byli milí a vstřícní, pozvali ho na prohlídku, sdělili mu své požadavky. A poté mu do několika hodin zavolali a omluvili se, že byt už slíbili někomu jinému. Dnes mu dokonce pan Collins oznámil rovnou ve dveřích, že byt už není k mání. A to byli jasně domluveni, že se Steve přijde podívat!

Cesta zpátky na Manhattan trvala autem i autobusem přibližně čtyřicet pět minut a to pouze v případě, že byl dobrý provoz, který nebyl nikdy. Pěšky to bylo podstatně déle, ale Steve si uvědomoval, že by nebylo pro něj ani pro ostatní cestující bezpečné, kdyby nastoupil do autobusu. Vždyť zpřehýbal kovové zábradlí v činžovním domě, když ho se vztekem opouštěl.

Samozřejmě, že měl vztek. Všichni ti lidé s ním s prominutím vyjebali a on začínal ztrácet trpělivost. To opravdu byli všichni v dnešní době takoví, nebo jen měl takovou smůlu? Nevěděl.

Doufal, že si byt najde rychle a nebude tak Tonyho obtěžovat déle než dva, maximálně tři týdny. Už to byl měsíc a jemu se vyhlídka na stěhování opět sesypala jako domeček z karet. A teď to bude muset absolvovat znovu. Požádat Jarvise o vyhledání inzerátů, volat několika lidem, domluvit se na podmínkách. Už z toho byl unavený a nechtělo se mu do toho znovu, na druhou stranu se nehodlal vzdát.

Lhal by ale, kdyby řekl, že si pobyt ve Stark Tower neužívá. Užíval, a to hodně. Výhled na New York byl překrásný a probouzel v něm tak silnou touhu malovat, jako už dlouho nezažil. Díky Jarvisově a Tonyho obětavosti se zdokonaloval v používání moderní techniky, doháněl hudební styly a filmy, které zaspal, a konečně se naučil pořádně používat Google. A pak tady byl samozřejmě sám Tony. To byla ale kapitola sama o sobě.

Začalo mrholit, Steve nastavil obloze tvář a cítil, jak drobné kapičky hasí jeho hněv. Povzdechl si, uvolnil ramena a jen nehnutě stál. Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem, pomyslel si s mírným úsměvem a znovu se dal do kroku. Domů to byl ještě kus cesty a on by se rád vrátil před šestou.

Nakonec ale v polovině cesty nasedl na autobus, z části kvůli dešti, ale taky na vině byla únava. Ve Stark Tower se mu sice líbilo, ale jeho problémy se spánkem to nevyřešilo.

"Tak co byt, kápo?" vyzvídal Tony, jen co vyšel z výtahu na společném patře, jak tomu začal sám Tony říkat. Tony seděl v křesle, na klíně mu ležel starkpad a očividně na něčem pracoval. Odpověděl mu nevrlým zavrčením a zhluboka se napil pomerančového džusu.

"A jéje. Co se stalo?"

"To, co ve všech třech případech předtím," zamračil se Steve a džus odložil na linku. "Už ho dali někomu jinému. Řekni, Tony, je to běžné nebo mám prostě jen smůlu?"

Tony pokrčil rameny ve tváři mu hrál svatouškovský výraz. "Náhody se dějí."

"Jo, nějak často."

Povzdechl si, promnul si kořen nosu a zůstal chvíli opřený o mramorový povrch linky. Na vztek byl moc unavený. Cítil, že by mohl usnout ve stoje, ale věděl, že jakmile si lehne a usne, nevydrží to déle než hodinu.

"Musíme si promluvit," ozval se Tony znenadání tak vážným hlasem, až Stevovi přejel mráz po zádech. Vzhlédl k němu, hluboce se mračil a jeho oči měly barvu hořké čokolády. Byly temné a tvrdé.

Tony ze sebe vydal unavený, ale spokojený povzdech, opřel se do židle a dopřál si lok energetického drinku. Nikdy by ho nenapadlo, že ještě narazí na poctivé lidi, kteří odmítají peníze. Jeho peníze! Bral to jako osobní urážku.

Panu Etkinsovi, sedmdesátiletému vdovci stačilo slíbit místo v jednom z luxusních domů pro seniory na Floridě; kluk s uměleckým jménem Neuvěřitelný Dan chtěl jen nějakých pár šupů, díky kterým by mohl svou kariéru umělce dokonale rozjet - Tony nepochyboval o tom, že všechno utratí za drogy a alkohol, stejně jako každý druhý rádoby umělec; a mladý pár, Susan a Debbie, se chtěl prostě a jen setkal s Iron Manem. To stihl ještě tentýž den, rozdal pár autogramů, objetí, odpověděl na tři otázky a zase letěl domů. Ale pan Collins, to byl jiný oříšek.

Byl až otravně spravedlivý, neustále omílal dokola, že se na byt má přijít podívat jeden mladý slušný muž - kdyby jen věděl, jak mladý ten muž ve skutečnosti je, divil by se. A tak Tony přihazoval a přihazoval jako na aukci a modlil se, aby mu to vyšlo. Použil na pana Collinse veškeré své tajné zbraně obchodníka, ale nezdálo se, že by cokoliv fungovalo. Dokud se do toho nevložila paní Collinsová.

Tony miloval panovačné ženy a zvláště ve chvílích, kdy hlasovaly pro něj a ne proti němu. Nakonec, po únavné půlhodině pan Collins zahanbeně souhlasil a Tony si mohl už jen gratulovat. Opět to zvládl, už počtvrté a tím zdařile oddálil Stevovo stěhování.

"Pane, smím vás upozornit, že to, co děláte, je velice nefér vůči kapitánu Rogersovi?" pokáral ho Jarvis a být Tony jen o trochu jiným člověkem, zastyděl by se. Díky bohu nebyl. Byl Tony Stark, Iron Man, muž, který si jde tvrdohlavě za svým!

"Ale no, Jarve. Jen pomáhám našim newyorským spoluobčanům. To není zase tak strašné.

"To jistě není, pane, ale věřte mi, že bude kapitán Rogers opět velice rozrušený."

"No a?" pokrčil nad tím rameny. "Tak ať je. Hlavní je, že se nikam nebude stěhovat."

Jarvis byl už zticha a Tony se znovu pustil do práce na obleku. Samozřejmě, mohl si se Stevem prostě promluvit, ale to nebyl jeho styl. Jít za někým a škemrat, aby neodcházel? K tomu Tonyho Starka nikdy nikdo nedonutí. Bylo jednodušší Stevovi prostě mařit jeho šance na odchod. Stačilo pak jen na pár minut vydržet Stevovo vrčení, načež se zhluboka nadechl, uklidnil se, omluvil se a byl zase jako předtím.

Tony si na něj až moc zvykl, věděl to. Ale kdo se mu mohl divit? Věž byla tak podivně tichá a prázdná, když tady byl sám. Steve do ní vdechl život, všude vonělo doma vařené jídlo a chodbami se nesl Stevův smích. Dokonce se spolu večer dívali na filmy.

Od té doby, co spolu začali bydlet, se Tonyho noční stavy úzkosti snížily na minimum, přibral dvě kila a podle Jarvise byla jeho hladina cholesterolu po několika letech opět v normě.

Na jednu stranu to bylo absurdní. Ještě nedávno si s Kapitánem Dokonalým lezli krkem tak moc, až to vypadalo, že se jednoho dne zkrátka zabijí navzájem.

"Jak se vůbec našemu nájemníkovi vede, Jarvi? Má všechno, co potřebuje? Nestěžuje si na něco?"

"Ne, pane, kapitán Rogers se zdá zcela spokojený. Až na noční spánek, který se mu už od příchodu vyhýbá. Myslím, že je načase se o něj strachovat. Nemám dostatečná data, abych zcela pochopil organismus supervojáka, ale za celých dvacet devět nocí, které kapitán Rogers strávil ve věži spal patnáct hodin a dvacet osm minut."

"Patnáct hodin?!" zděsil se Tony a nechal všeho, co zrovna dělal. Otočil se na židli a poručil Jarvisovi, aby mu ukázal data, která zatím o Stevovi nasbíral. Sám spal málo, ale ne takhle málo. To by ho zabilo. Supervoják byl samozřejmě z jiného těsta, ale patnáct hodin za dvacet devět nocí? Něco mu říkalo, že ani Stevovo sérem upravené tělo tohle nemůže zvládat. Vždyť to nebylo ani hodinu denně!

Jarvis před ním rozsvítil složku nadepsanou ROGERS, Steven. Kromě informací o výšce, váze, obsahu tělesného tuku, velikosti chodidla, průměrné tělesné teplotě, průměrné tepové frekvenci a plno dalších informací, obsahovala detailní záznamy a grafy týkající se spánku, které byly doslova alarmující. Tony v duchu proklel Jarvise, že mu o tom neřekl dřív. Jestli se takhle Steve mučil už předtím, jeho problém, ale v péči Tonyho Starka nemůže a nebude strádat nikdo.

Rychle si složku prohlédl. Zdálo se, že non-REM fáze spánku se Stevovi téměř vyhnula. Usínal nad ránem a budil se do dvaceti minut. Spánek to byl mělký, neklidný a jeho srdce povětšinou uhánělo vpřed rychlostí dostihového koně. Jen dvakrát spal déle než hodinu a to pokaždé, když usnul u filmu, který spolu s Tonym sledovali. To dokonce spal klidněji.

Jiné dny Steve nespal vůbec a dle Jarvisových poznámek si buď četl, boxoval dole v tělocvičně nebo jen ležel v posteli nebo seděl u okna a hleděl před sebe. Anebo si kreslil.

"To je šílené," zamumlal a mnul si obličej dlaní. A takhle unavený je bral Steve na mise? To by bylo hodně nezodpovědné i na Tonyho poměry, natož na Steva, který vždy dělal maximum pro to, aby byli všichni perfektně připraveni. 

 "Jarvisi! Tohle jsi mi měl říct dřív!"

"Neptal jste se, pane," oponoval mu program omluvně. Tony zavrčel, bylo jednoduché vybít si vztek na Jarvisovi. Nemohl ale uvěřit, že si toho sám nevšiml. Takhle silná spánková deprivace přece musela být vidět. Opřel se do židle, propletl prsty a točil palci, ve snaze vymyslet, co s tím. Věděl, že žádné prášky na spaní by nezabraly. Musel by dát Stevovi pořádnou dávku a tu si opravdu netroufl sám odhadnout. Nerad by supervojáka předávkoval.

"Kde je Rogers teď?"

"Odjel se podívat na byt, který jste právě koupil, pane. Řekl bych, že už bude na cestě zpátky."

Pokýval hlavou a rozhodl se, že na něj počká nahoře. Mohl nad tím jen mávnout rukou a nechat Steva, aby nespal dál, ale nějak se mu do téhle možnosti nechtělo. Byla přeci jeho povinnost hostitele se o svého hosta postarat! Jenže jak mu pomoct?

Steve nakonec dorazil až po dvou hodinách. Tony stihl vyřídit několik telefonátů, najíst se a vymyslet, jak Steva uspat. Vzpomněl si na ty dvě oddělené hodiny, kdy Steve spal poměrně klidně. Když se nad tím zamyslel, nebylo to nic tak překvapujícího. Jemu samotnému se lépe spalo, když vedle něj někdo ležel. Po útoku na New York toho naspal nejvíc, když měl po boku Pepper. Když spal sám, noční můry byly horší a spánek mělký.

Čekal, že bude kapitán čtyřicátá léta proti, ale nehodlal se vzdát bez boje. Hej, vždyť o nic nepůjde! Bude u něj sedět a pracovat a kapitán se možná alespoň trochu prospí. Za zkoušku to rozhodně stálo.

Steve vyšel z výtahu, viditelně naštvaný a mokrý od deště.

"Tak co byt, kápo?" zeptal se ho a odložil starkpad na stoleček vedle sebe. Steve se na něj otráveně podíval a místo odpovědi zavrčel. To bylo dobré znamení, pokud Steve jen vrčel, jeho zlost neměla dlouhého trvání. Pozoroval ho, jak přešel dlouhými kroky k lednici, vytáhl krabici pomerančového džusu a určitě stáhl celý její obsah na jeden lok.

Vstal a šel za ním, ruce ležérně v kapsách svých pracovních kalhot - vytahaných tepláků, které jistě pamatovaly lepší časy.

"A jéje. Co se stalo?"

"To, co ve všech třech případech předtím," zamračil se a džus odložil na linku. "Už ho dali někomu jinému. Řekni, Tony, je to běžné nebo mám prostě jen smůlu?"

Tony pokrčil rameny ve tváři mu hrál svatouškovský výraz. "Náhody se dějí."

Nebo se ti do cesty jen plete jeden nabubřelý miliardář, dodal pro sebe a zazubil se. Okrajově ho napadlo, co bude asi dělat se čtyřmi byty a kolik jich ještě bude muset koupit, než to Steve vzdá.

"Jo, nějak často."

Kapitán si hluboce povzdechl, začal si mnout kořen nosu a opíral se o mramorovou linku. Tony si ho prohlížel, hluboce se mračil a konečně to viděl. Steve měl tmavé kruhy pod očima, držení těla neměl tak pevné a sebevědomé, jako jindy. Dokonce se v jednu chvíli mírně naklonil dozadu a téměř spadl. Vypadal zesláble a staře, což byla kombinace, která byla pro Kapitána Ameriku absurdní.

"Musíme si promluvit," řekl Tony vážně. Kapitán se napnul, chvíli se ani nepohnul a až poté se odvážil vzhlédnout. Na okamžik ukázal Tonymu pohled laně v záři reflektorů.

"O čem?"

Znovu se narovnal, ruce nechal podél těla a ostražitě Tonyho sledoval. Neměl nejmenší tušení, na co pomyslel, že ho to takhle vyvedlo z rovnováhy a aktuálně to ani neplánoval zjišťovat. Pozoroval Stevovy oči, jindy veselé, blankytně modré a zářící. Nyní byly pohaslé a bez života.

"O těch tvých spacích návycích. A nesnaž se zatloukat, Jarvis tě práskl."

"Dovolil bych si poznamenat, že spací návyky kapitána Rogerse by se již daly označit spíše za volný styl. Je na tom hůř, než vy, pane."

Steve svěsil ramena a pomalu vypustil vzduch z plic. Tony nechápavě jeho změnu postoje sledoval. Opravdu se mu teď tak ulevilo? To už jeho zvědavost vzbudilo.

"Jo, no..." hlesl Steve a podrbal se ve vlasech, vyhýbaje se očnímu kontaktu, "trochu špatně spím, to je pravda."

"Patnáct hodin, kápo," informoval ho Tony a založil ruce na hrudi. "Patnáct hodin od doby, co tu bydlíš. Vím to moc dobře, Jarvis tě monitoruje. Monitoruje, nesleduje, v tom je rozdíl." Zvedl ukazováček do výšky. "A jsem moc rád, že to dělá."

Steve se neměl k žádné odpovědi. Opřel se zády o kuchyňskou linku a hleděl k zemi. Povzdechl si, schoval tvář do dlaně a nadále mlčel. Tony se přestal mračit. S mírným úsměvem nad tím zavrtěl hlavou a došel k němu.

"Hele, nemusíš mi nic vysvětlovat," řekl už mírněji a položil mu dlaň na předloktí. Už dřív si uvědomil, jak horká Stevova kůže vždy je. Údajně cena za rychlý metabolismus. Svaly se pod jeho dotykem na okamžik napjaly. "Ale takhle nemůžeš dál pokračovat. Já o nespavosti něco málo vím, kápo, a možná jako supervoják vydržíš dýl, ale nakonec tě to skolí úplně stejně jako nás obyčejné smrtelníky."

Znovu se ocitl v zajetí modrých očí. Měl dojem, že mu Steve chce něco říct, ale neslyšel od něj jediné slovo. Nehodlal to z něj páčit. Nepotřeboval nic slyšet, co bylo Stevovo, bylo prostě Stevovo a pokud nechtěl, nemusel se svěřovat. Tony by mu stejně neměl jak pomoci. Jestli existovalo něco, na co byl totálně levý, byly to rozhovory o vnitřních bolístkách.

"Pojď ke mně do postele," šeptl a hned si uvědomil, jak hloupě to vyznělo. Steve mu znovu předvedl pohled laně v reflektorech. "Všiml jsem si, že spíš lépe, když vedle tebe někdo je," pokračoval tedy rychle, aby ho kapitán špatně nepochopil, "tak to můžeme zkusit, no ne? Třeba na chvíli usneš."

"Tony..."

"Ne neberu jako odpověď," upozornil ho okamžitě a zazubil se. "Odmítni a celý týden ti poteče ve sprše ledová voda. Jarvi je šikovný, umí to zařídit."

Steve se uchechtl, na okamžik shlédl na Tonyho dlaň spočívající mu na předloktí, a nakonec přikývl. "Tak dobře, za zkoušku to stojí... Mám dojem, že brzy usnu ve stoje."

"Tak jdeme," zavelel, otočil se na patě a vedl Steva rovnou k výtahu a poté do své ložnice. "Udělej si pohodlí, klidně se svlíkni. Já si k tobě sednu a budu pracovat. Bereš?" Ohlédl se na něj přes rameno. Steve opravdu vypadal, že usne každou chvíli.

"Beru," souhlasil bez boje. Tonymu teď dávalo vše smysl. Steve se s ním tehdy nehádal kvůli oblečení ani dalším věcem, které mu dal nebo zařídil, protože na to neměl energii. A jeho občasné štěkání, které teda Tony zažil poprvé, u těch byla na vině taky únava. Vše perfektně zapadlo do sebe.

Odešel k oknům a dal se do zatahování rolet, které tam měl čistě z dekorativních důvodů. Mohl nechat Jarvise, aby zatmavil okna, ale chtěl dopřát Stevovi alespoň náznak soukromí. Nemohl přece jen tak stát a dívat se, jak si svléká tričko a kalhoty, pečlivě je skládá na konec postele a lehá si pod deku. Tedy, jasně, že se díval, ale jen po očku a prováděl u toho určitou činnost a tak si nepřipadal jako starý chlívák.

Pokoj se brzy ponořil do příjemného šera. Tony se otočil, Steve ležel pod přikrývkou na zádech s rukama sepnutými na hrudi a byl napnutý jako struna. Posadil se na druhou polovinu postele, zády se opřel o její čelo a shlédl na nervózního kapitána.

"Poprvé s chlapem v posteli?" zažertoval. O pohledu, kterým ho Steve obdařil, nevěděl, co si má myslet. Nebyl to znechucený ani zděšený pohled, spíš otrávený. Jako kdyby to nebylo poprvé, co něco takového Steve slyšel.

"Všechno ok? Nechceš další polštář? Není ti moc vedro nebo zima? Má ti Jarvis pustit zpěv velryb? Slyšel jsem, že se při tom dobře usíná."

"Ne, Tony děkuji. Tohle stačí," ujistil ho a zavřel oči. Chvíli to trvalo, ale nakonec se uvolnil, převalil se na bok a ruku si složil pod hlavu. "Ale můžeš mi říct pohádku, jestli chceš."

Žert v jeho hlase byl znatelný a Tony se samozřejmě tiše uchechtl. Snažil se si na nějakou pohádku vzpomenout, ale rodiče mu nikdy žádné neříkali. Ale přece jen ho jedna napadla. Říkala mu ji teta Peggy, která byla ve vyprávění pohádek opravdu strašná a touhle Tonyho spíše zlobila, než uspávala.

"Byl jednou jeden král..." pronesl vážně a sledoval, jak k němu Steve zvedl překvapený pohled, "a s tím jsme zatočili. A teď spi, jinak zatočím já s tebou."

Steve zamrkal, tiše se uchechtl a zašeptal: "To byla příšerná pohádka."

"Hej!" ohradil se uraženě, ale rovněž šeptem. "Je to ta nejlepší, kterou znám!"

"Ale je fakt strašná. Příště ti nějakou povím já, ať se alespoň jednu naučíš."

Tony přešel Stevovo "příště" a připlácl mu na obličej druhý z polštářů, tiše se zasmál. "Už spěte, kapitáne. Ať máte pro další boj s mimozemšťany dost energie."

Zpod polštáře se ozval uvolněný smích, Steve mu polštář vrátil, zavřel oči a očividně se definitivně pustil do usínání a to s takovou vervou, až se mu spojilo obočí v hlubokém zamračení.

Tony ho pozoroval, tvář se mu brzy vyhladila, dýchání se zklidnilo a prohloubilo. Netrvalo to ani deset minut a supervoják hluboce a klidně spal. Tony se pohodlněji usadil, položil si na klín starkpad a pustil se do návrhů nového obleku, u kterého strávil následující dvě hodiny.

Nakonec práci odložil. Sám toho v noci moc nenaspal a oči ho začínaly štípat. Pomalu se sesunul do lehu, schoval nohy pod přikrývku a lehl si těsně ke Stevovi. Ne tak, aby se dotýkali, ale dost na to, aby cítil jeho tělesné teplo a vůni. Bylo to příjemné, tak příjemné, že i on usnul docela rychle a klidně a probudil se až po třech hodinách.

Venku fičel vítr, déšť bubnoval do oken a New York se halil v mlze. Steve stále spal, dům byl tichý a Tony měl dojem, že byl přesně tam, kde měl být. Po Stevově boku. Podivná myšlenka...

Což ho ale přivedlo k další myšlence, a sice jak se sem kapitán vlastně dostal. Ne do jeho postele, tam si ho zatáhl sám, to věděl, ale sem do věže. Snažil se během těch několika týdnů dohnat tolik restů, že na výbuch Stevova bytu téměř zapomněl.

"Jarve, najdi ty skeny Rogersova bytu a udělej mi projekci a simulaci," zašeptal, škrábaje se do sedu. Jarvis nic neřekl, chvíli se nic nedělo. Tony si promnul oči, zívl a když se znovu rozhlédl, seděl ve spáleném bytě. Skeny byly světle modré, průhledné a tlumené, aby Steva nebudily. Jarvis myslel na všechno.

"Tak jo, Jarve, najdi mi, kde to začalo."

Tony sledoval simulaci, jemnými pohyby rukou si zvětšoval místa, která chtěl vidět lépe, zkoušel si své vlastní scénáře a zkrátka tomu chtěl přijít na kloub. Steve dál spal, povětšinou klidně, jen jednou sebou začal cukat a skuhrat. Tony nad tím ani nepřemýšlel, když mu položil ruku na hlavu a prsty se jemně probíral Stevovými vlasy vzadu na týle. Přestal se vrtět, zhluboka si povzdechl a dál spal klidně.

Jeho vlasy byly jemné jako dětské a když se Tony trochu sklonil, cítil z nich mýdlo smíchané s jeho osobní vůní. Na okamžik přivřel oči, než si uvědomil, co dělá a rychle se odtáhl.

Snažil se dál věnovat práci, ale nešlo to už tak snadno. Oči mu stále těkaly ke spícímu vojákovi, který se mimochodem začínal vrtět. Myslel si, že se už už probere, ale nestalo se. Jen se převalil na břicho, objal polštář a pohodlněji se uvelebil. Tony zvedl ruce do výši ramen a jen ho sledoval. Nakonec skončil s hlavou těsně u Tonyho stehna a levou nohou podél Tonyho pravé.

"Tak když myslíš," šeptl si spíše pro sebe a ruce pomalu zase spustil. Levou vrátil na Stevovu hlavu, protože kdekoliv jinde to bylo dost nepohodlné, a pravou pracoval dál. Zkoušel to. Snažil se. Ale nemohl se soustředit. Steve ho pálil do kůže, svaly se mu mírně napnuly při každém nádechu a Tony na něj nakonec jen zůstal zírat.

Deka se mu během převalování shrnula a Tony tak mohl nerušeně klouzat očima po jeho nahém těle. Jediný kus oblečení, který si Steve nechal, byly černé boxerky, které dokonale zdůrazňovaly jeho zadek. Tony si skousl ret a přemohl touhu na něj sáhnout. Byl tak kulatý a pevný. Na Stevově těle bylo vše jako vytesáno z toho nejhladšího mramoru.

Klouzal očima od jeho pozadí po útlém pasu až k širokým ramenům. Ujistil se, že Steve stále spí, než pomalu pohnul rukou a dotkl se ho. Známá horkost se mu opřela do dlaně, pomalu prsty zkoumal jeho svalnatá ramena. Jeho kůže byla na dotek hladká, tělo pevné a nádherné.

Ucukl a překvapeně zamrkal. Nádherné? Ano, jistě, Steve byl jistě ztělesněním mužské krásy, ale hodilo se vůbec, aby o něm řekl, že je nádherný? Běžně říkal o ženách, že jsou nádherné, protože opravdu byly, ale ještě nikdy tak neoznačil muže. Když se nad tím tak zamyslel, neuvědomoval si, že by se kdy na muže díval tak, jako teď na Steva.

Znovu zhodnotil pohledem jeho postavu a všímal si každého malého detailu, snažíc se najít chybu. Nenašel ji. Kapitán Dokonalý byl prostě dokonalý. Otravně dokonalý s těmi svými dětsky blonďatými vlasy, plnými rty, kulatým zadkem a silnýma rukama, kterými by jistě mohl pevně svírat Tonyho boky, když by...

Shlédl na svůj klín s výrazem absolutního zmatení. Jistě, nebylo to poprvé, co měl erekci. Znali se zcela důvěrně už pěkných pár let a dovedli spolu opravdové divy - potvrdí devadesát devět procent žen, se kterými kdy spal; to jedno procento bylo nespokojené, protože se tehdy moc opil a Tonymu juniorovi se tak nechtělo stát v pozoru - ale ještě nikdy se mu nepostavil z pohledu na chlapa. Zajímavé...

Nechal svou ruku na jeho zádech, palcem mu jemně kreslil kolečka po lopatce, opatrně a jemně. Tony měl hrubé ruce, poseté mozoly, odřeninami a spáleninami, věděl to a bylo úplně jedno, jak moc si je mazal krémy, vždy byly drsné. Kapitána to ale od spánku vůbec nerušilo.

Dlouze si povzdechl, opřel si hlavu o zeď za sebou a hleděl ke stropu. Snažil se myslet na něco hnusného a nepříjemného, ale bylo to jako házet hrách na stěnu. Mysl mu místo toho zaplavovaly nemravné představy zahrnující Steva, které mu způsobovaly cukání v rozkroku.

Ale no tak! okřikl se v duchu. Ze všech chlapů musím být na větvi zrovna z Rogerse? To je snad zlý sen.

"Přejete si upravit tu simulaci, pane?" ozval se Jarvis tiše. Jarvi, zlatý Jarvi! Vždy přesně věděl, kdy potřeboval rozptýlit. Což bylo na jednu stranu děsivé, protože mu nic takového Tony nenaprogramoval, ale zároveň výhodné. Položil si polštář na klín a stáhl ruku ze Stevových zad.

"Jo, Jarve. Pusť mi to. Třeba na něco přijdeme."

Zdravím, mí drazí! Další středa, další kapitola, jak bylo slíbeno. Pomalu, ale jistě se se Stevem a Tonym někam dostáváme, jupí! ...ale ne, raději se ještě neradujte. Jsou to idioti a bude jim to ještě chvíli trvat.
Chci všem poděkovat za komentáře a hvězdičky, je to úžasná podpora!