Karanténa započala! Celá rodina vaší drahé Tamaki je zamčená doma a aby toho nebylo málo, hlídají ještě dvě sestřenice, jedna školního a druhá předškolního věku. Dohromady sedm lidí v baráku, z toho tři děti!
Pondělí, 9:00
Tamaki: Ach bože, už je středa?! Ne... ne, je pondělí. Dobře, nevadí, už jen dva dny.
Pondělí, 15:00
Tamaki: Teď už musí být středa QwQ Ne... furt je pondělí QwQ Kdy přijde středa?

Aneb krásnou středu vám přeji! Jak vidíte, pomalu, ale jistě mi začíná hrabat a středa je moje spása. Díky bohu za ni, můžu si s vámi pokecat! :3

Jak zvládáte karanténu vy? Docela prča, což? Běhat jsem nebyla už týden a opravdu mi to pomalu leze krkem. Ale alespoň mám čas na psaní! Dneska jsem sepsala jednu moc krásnou scénu, která teda zabolí u srdéčka, ale je pro Tonyho a Steva velice podstatná. Bohužel si ji vy přečtete až za pár měsíců, pardon!

Dnešní kapitola bude taková klidnější. Seznámíte se s novou postavou, kterou jsem si dovolila sama vytvořit, protože Tony potřebuje více dobrých přátel. Užijte si to!

Atmosféra ve věži byla po delší době opět veselá a uvolněná. Stevova krize osobnosti zmizela stejně rychle, jako se objevila - nebo spíš jako ji Tony vyvolal. Neúmyslně! Opravdu se nesnažil Kapitána Ameriku úplně psychicky zdeptat, ale, hej! Nehody se dějí - a negativní emoce ohledně článku se taky zmírnily, i když nezmizely úplně. Steve sice tvrdil, že se na Tonyho nezlobí, ale snídani mu neudělal už dva dny! Prý že musel být na základně SHIELDu a pomáhat Clintovi a Natashe, taková výmluva! Naštěstí dneska ráno ho Tony našel v kuchyni. Jen mu mávl, zrovna měl na uchu Rhodeyho. Steve se na něj usmál, zašeptal "dobré ráno" a opět se otočil k vaření. Kuchyně nádherně voněla, Tonymu se sbíhaly sliny a jen tak tak se udržel od ujídání rovnou z pánve. Věděl, že by dostal vařečkou po prstech.

Tony se opřel o linku kuchyňského ostrůvku a trpělivě odpovídal jen ano a ne na Rhodeyho otázky. Očividně byl jeho nejlepší přítel delší dobu mimo civilizaci, vrátil se až dnes ráno a jako první věc, která na něj na internetu vyskočila, byly skandální články o Tonyho domnělém vztahu s národní ikonou. Nedalo se přímo říct, že by Rhodey vyšiloval, ale v klidu taky zrovna nebyl. Ono, když se do telefonu místo pozdravu ozve "Cotokurvatony?!" a to tak rychle, že sotva postřehnete vlastní jméno... no, jo, Rhodey vlastně docela vyšiloval.

Tímhle rozhovorem si už prošel s Happym, Natashou a Brucem, Clinta zvládl Steve. S Pepper zatím ne, ale věděl, že k tomu dříve či později dojde. Všem řekl to stejné. Příběh o tom, jak dostal do postele novinářku a vystřelil si z ní. Ne, neboj, nespím s Rogersem. Ano, je to jenom drb. Ne, nejsem gay.

S ostatními to bylo naprosto v pořádku jim to takhle říct, protože to byla pravda. Teď mu to ale přišlo nadmíru vtipné, protože ve chvíli, kdy Rhodeyho ujišťoval, že není gay, sledoval Stevova záda a uvažoval, že by rád ochutnal kůži na jeho krku. Po ranní sprše ještě voněl sprchovým gelem. Stačilo by k němu zezadu přistoupit, natisknout se mu rozkrokem na ten úžasně tvarovaný zadek a rty se přisát ke kůži vzadu na krku. Jestlipak by z něj vymámil alespoň prudký nádech? A kdyby mu udělal cucflek, jak dlouho by vydržel? Tolik otázek!

Tony se rozloučil a položil mobil na kuchyňskou linku. Steve se k němu znovu otočil a tvářil se nadmíru pobaveně.

"Kolika lidem jsi to už musel vysvětlovat?"

"Pár jich bylo," mávl nad tím rukou. "A ještě jich plno bude, ale můžu si za to sám."

"To ano," souhlasil a podal mu talíř se snídaní. Omeleta s kuřecím masem, rajčaty, paprikou a cibulkou. Spokojeně se usmál, konečně další Stevova snídaně!

"Mě dneska ráno zastavili nějací lidé na ulici. Přejí nám mnoho štěstí a prý nás teď obdivují ještě víc. A nabádali mě, abych si z toho článku nic nedělal. Co se tam vlastně psalo?" ptal se nenuceně a klidně, očividně mu to téma už začínalo být příjemnější.

Tony odložil vidličku se soustem a nechápavě ho sledoval. On ten článek nečetl? Tony si ho četl už pětkrát, pokaždé se u toho řezal smíchy a upřímně Bettany litoval.

"Nečetls to? Ale to bys měl, zasměješ se," zavlnil obočím. "Napsala to docela hezky. Samé homofóbní řeči a tak. Ono, na internetu se už rozjela ohromná debata, všichni ji slovně kamenují a nás dva podporují. Divím se, že ještě nedostala padáka."

Steve se nezdál pobavený. Tiše si povzdechl, nachystal snídani i sobě a posadil se na barovou stoličku naproti Tonymu. "Takže se to jen tak nepřežene."

"No, to asi ne," uznal. "Ale alespoň se na nás nevyřitil rozzuřený dav, no ne?"

"Máš pravdu," usmál se a pustil se do jídla. Tony ho pozoroval. Dobře, spletl se, očividně ho pořád to téma štvalo, ale v tom bylo i něco jiného. Jenže co? Nezeptal se ho, nechtěl si kazit snídani vážným rozhovorem. Raději následoval Stevova příkladu a sám začal jíst.

Byl teprve v půlce omelety, když se ozval Jarvis: "Pane, doktorka Griffinová vstoupila do budovy. Žádá vás, abyste si natáhl kalhoty a schoval whisky."

Steve v sobě udusil smích a Tony překvapeně vzhlédl ke kameře. "To už se zase blíží Vánoce, že je Amanda tady?"

"Ano, pane. Je osmnáctého listopadu, Vánoce se kvapem blíží."

Pokrčil nad tím rameny, rychle zhltl zbytek snídaně a talíř nechal ležet. Steve se k němu otočil.

"Mám odejít?"

"Nemusíš, představím vás," mrkl na něj. "A pak s ní půjdu do dílny. Tvrdí, že je to moje bezpečné místo a že je lehčí tam se mnou mluvit. Bůh ví." Pokrčil rameny, umyl si ruce v dřezu a otřel si je do kalhot.

Dveře se otevřely a z výtahu vystoupila drobná žena s medově hnědými vlasy po ramena přibližně v Tonyho věku. Udělala jen jeden krok, dost na to, aby se za ní dveře opět zavřely, ale do místnosti nevstoupila. Hleděla přímo před sebe, mírně naklonila hlavu na stranu a zdálo se, že naslouchá.

"Neudělal jsi mi zase překážkovou dráhu, že ne, Tony?" zeptala se. Hlas měla nízký a velice příjemný. Steve si až v tu chvíli všiml bílé slepecké hole, kterou držela v levé ruce. Tony se uchechtl.

"Neboj, Mandy, tentokrát jsem na to ani neměl čas. Pojď sem, pojď. Kávu?"

"To by od tebe bylo hezké," přikývla a za doprovodu klepání hole k nim došla. Steve ji pozoroval. Při pozornějším pohledu uznal, že byla pravděpodobně starší než Tony. Měla dobrosrdečný obličej, úzké rty a vrásky, dokazujíc, že se často usmívá. Ale nejnápadnější na ni byly jemné pavučiny jizev táhnoucí se jí okolo mléčně bílých očí.

Vyměnil si s Tonym pohled, nezdálo se, že se chystá do představování. Byl zticha, chystal kávu a pobaveně se na Steve zubil. Doktorka Griffinová opět naklonila hlavu a jemné obočí se jí na okamžik spojilo v zamračení.

"Tony, kdo je tady s námi? Představíš nás?"

"Nikdy nepřijdu na to, jak to dělá," zamumlal si Tony pro sebe nespokojeně a došel až k ní, dlaň jí zlehka položil na rameno a natočil ji, aby byla čelem ke Stevovi. "Mandy, Steve Rogers. Steve, Amanda Griffinová, dáma, která se párkrát do roka ujišťuje, že je moje duševní zdraví v normě," představil je ležérně a doplnil to okázalým gestem ruky.

"Tvoje duševní zdraví je v háji už delší dobu, to víme oba dva," řekla škádlivě, štípajíc ho do tváře, načež se otočila zpět ke Stevovi a podala mu ruku. "Velice mě těší, Steve."

"Mě taky, doktorko Griffinová," usmál se a její ruku pevně, ale jemně stiskl. Doktorka Griffinová byla velice drobná žena a Steve se bál, že by jí mohl ublížit. Zakryla jeho ruku levou a usmála se tak srdečně a chápavě, až Stevovi poskočilo srdce. Možná že neviděla, ale Steve měl najednou dojem, že o něm ví naprosto všechno. Její ruce byly suché a teplé a tvář přátelská.

"A už tě má v pasti," upozornil ho Tony šeptem s děsivým podtónem v hlase. "Další věc, kterou nikdy nepochopím. Ta ženská si získá úplně každého, s kým se setká. A tebe už chytla taky, že jo? No jen si na ni dej pozor, je to pavouk. Sežere tě dřív, než si uvědomíš, že tě drží v síti."

Doktorka se po Tonym velice opatrně ohnala svou slepeckou holí a jen o pár centimetrů minula jeho lýtko. Tony s potěšeným škodolibým chichotem odběhl zpět za kuchyňský ostrůvek. Choval se jako malý kluk a Steve mu věnoval nesouhlasný pohled, ale úsměv z tváře mu nezmizel. Znáte ten pocit, když se s někým potkáte a najednou máte dojem, že slunce vylezlo zpoza mraků? Doktorka Griffinová budila přesně tento dojem.

"Nevšímejte si ho, Steve," nabádala ho jemně, když jeho ruku pustila. "Jsem si jistá, že Tonyho už chvíli znáte a tak víte, že má sklony k vymýšlení si."

"Má sklony k tomu říkat hlouposti," souhlasil s ní a neušel mu Tonyho přehnaně dotčený pohled doplněný o zalapání po dechu a přitlačení si dlaně na obloukový reaktor. Ta drzost! měl vepsané ve tváři, oči velké a zářící šťastnými světélky. Steve mírně poklesl v kolenou a jen si ten pohled užíval. Šťastný Tony byl podivným způsobem rozkošný Tony.

"Zajímavé," slyšel doktorku šeptat si pro sebe a na okamžik se lekl, že jeho zírání viděla. Ale neviděla, nemohla. Samozřejmě, že nemohla. Její oči byly nehybné, upřené na jediné místo před sebou, aniž by si byla vědoma, na co se dívá.

"Nechcete se posadit?" navrhl jí.

Souhlasila a Steve ji pomalu a opatrně odvedl k jednomu z křesel, Tony je následoval a nesl s sebou tři hrnky s kávou. Steve ho slyšel si pobrukovat, jeho nálada byla už od rána veselá, ale teď snad ještě narostla. A Steve se cítil stejně.

Bylo příjemné potkat někoho, s kým se Tony rád stýká. Stevevi se už poštěstilo setkal se s několika jeho obchodními partnery a viděl ho telefonovat s mnoha lidmi, ale to vždy byly zdvořilostní rozhovory. Z toho, jak se choval k doktorce Griffinové, soudil, že byli dobrými přáteli.

Tony s doktorkou zavedli obyčejný uvítací rozhovor a Steve je jen s úsměvem pozoroval. Tony byl uvolněný, opravdu uvolněný, smál se a veškeré jeho masky byly pryč. Steva napadlo, jestli to bylo protože je doktorka nemohla vidět, nebo protože je Tony v její přítomnosti prostě nepoužíval. Ať už tak či onak, bylo to příjemné.

"Víte, Steve," otočila se doktorka Griffinová na něj a on jí za to byl vděčný, "sotva jsem dostala svůj diplom, když mi můj mentor hodil na krk Tonyho. Myslím, že se ho jen chtěl zbavit, protože... divil byste se, jaké zvíře Tony tehdy byl."

"Vždy jsem byl a vždy budu, Mandy," zasmál se hrdě, upíjejíc ze svého hrnku. Steve o jejích slovech nikterak nepochyboval. Žil s Tonym v jedné věži už dost dlouho na to, aby to věděl i sám.

"Já vím, že víš," mávla rukou. "Poslali ho za mnou tehdy, abych mu pomohla... můžu o tom mluvit, Tony?" zeptala se ohleduplně, načež Tony jen lhostejně pokrčil rameny a souhlasil. "Abych mu pomohla se vypořádat se smrtí jeho rodičů. A řeknu vám, nebylo to lehké. Tony moc nespolupracoval. Po prvním sezení jsem chtěla vrátit svůj diplom, vzít si svých pět švestek a odjet do Nepálu mezi mnichy," zasmála se.

"Zničil jsem ji," mrkl na něj Tony a dloubl ho loktem do žeber, zatímco doktorka pouze souhlasně přikyvovala. "Říkal jsem si, že už bude stačit jen jedno, maximálně dvě sezení a vzdá to, stejně jako jiní. A hádej co."

Steve si neodpustil provokující pohled. "Dostal jsi do nosu?"

"Nakopala mi prdel, skoro doslova!" vykřikl pobouřeně a ukázal na doktorku prstem. "Vidíš ji? Drobná, malá, hotový andílek. A kdybys viděl s jakou na mě příště nastoupila. Bál jsem se jí!"

"Zase tak zlá jsem přeci nebyla, Tony," usmívala se mile, vějířky vrásek zdobíc její slepé oči. "Jen mi došlo, že se na Tonyho Starka nesmí jít zrovna v rukavičkách. Alespoň ne ze začátku."

Steve se neubránil tichému smíchu. Neuměl si představit, že by se jí Tony doopravdy bál. Ačkoliv, vzhled může klamat.

"A tak jsme se setkali," ukončil Tony, klaníc se až ke kolenům. "Konec příběhu. Chodil jsem k ní jen chvíli, ale zůstali jsme přátelé. A jak jsem už říkal, sem tam dohlédne na to, že úplně nepropadám depresím."

"Jsem rád, že na něj dohlížíte," řekl Steve upřímně a věnoval doktorce vděčný úsměv, který možná že nemohla vidět, ale snad ho v jeho hlase slyšela.

"Někdo musí," usmála se, načež složila ruce v klíně a naklonila hlavu nejprve směrem k Tonymu a poté zpět ke Stevovi. Její tvář stále zdobil úsměv i ony vějířky vrásek, ale výraz, který měla, byl zvláštní. Steve ztěžka polknul a měl najednou strach, naprosto iracionální strach, že ví. Že to moc dobře ví.

Tony se vedle něj naklonil dopředu, mračil se a i on se zdál, že znervóznil. "Zase máš ten výraz, když ti dojde něco dřív, než mě. Na co jsi přišla?"

Ten výraz ve tváři byl pryč, nahrazen oním obyčejným vlídným úsměvem. Napila se kávy, spokojeně si povzdechla a a znovu se opřela do křesla. Steve se uvolnil. Byla to určitě jen jeho šílená představivost.

"Řekla jsem ti to už někdy předtím, aniž by ses nad tím sám zamyslel?" opáčila otázkou, čímž Tonyho nepotěšila. Nespokojeně si odfrkl.

"Ne, nikdy. A nemáš ani tušení, jak moc mě tím štveš."

"Možná k tomu dnes dojdeme, Tony," ujistila ho. Nahmatala své hodinky zdobíc její levé zápěstí a stiskla jeden z knoflíků. Z hodinek se ozval hlas, sdělujíc, že je půl desáté dopoledne. "Musím být za chvíli někde jinde, Tony. Steve, bylo mi ctí, ale opustíme vás. Musím si ještě promluvit s Tonym o samotě."

"Samozřejmě. Rád jsem vás poznal, doktorko Griffinová."

Steve rychle vstal, potřásl si s ní rukou a sledoval, jak spolu s Tonym odcházejí k výtahu.

Tony pomohl Amandě dostat se skrz labyrint nepořádku na zemi až ke křeslu. Byl zticha, dokud se neposadila, což ho stálo ohromné úsilí, načež se přes opěradlo svého křesla naklonil a zkoumavě jí hleděl do tváře.

"Tak honem, vyklop to. Na co jsi tam nahoře přišla?"

Znal ten její pohled až moc dobře a upřímně ho děsilo, co ji mohlo napadnout. Nevinně se usmála, přehodila si nohu přes nohu a rovněž se k němu naklonila. Tony by řekl, že si hleděli zpříma do očí, ale on byl samozřejmě jediný, kdo to opravdu dělal.

"Co máš na mysli, Tony?"

"Tam nahoře. Koukala jsi na Steva a pak na mě a pak jsi měla ten svůj výraz, jako máš vždycky, když ti dojde něco, co má brzo dojít i mě." Mluvil nahlas, ale nekřičel, i když chtěl. Ať už jí napadlo cokoliv, věděl, že se mu to nebude líbit, bude to popírat jak jen to bude možné a nakonec zjistí, že měla pravdu. Bylo to tak pokaždé. Ale on se nikdy té popírací části nevzdal.

"Na nikoho jsem se nekoukala, Tony," připomněla mu jemně, v hlase pobavení. Tony protočil oči, jeho netrpělivost stoupala stejně rychle, jako nervozita.

"No tak jsi k nám nakláněla hlavu, to je úplně fuk! Na něco jsi tam prostě přišla a já chci vědět na co!" Už křičel. Věděl, že mu to odpověď nepřinese dřív, ale narůstající frustrace se mu rozlévala tělem a zabraňovala myslet jasně. Mandy se opřela, mlčky mu čelila a čekala. Takové bylo pravidlo. Chápala lidské emoce, ale když nad sebou někdo ztratil kontrolu, odmítala se s ním bavit, dokud se alespoň trochu neuklidnil. Nehodlala se s nikým překpřikovat. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a počítal tiše do deseti.

"Promiň," zamumlal. Přikývla, nezlobila se na něj. Nikdy se na něj nezlobila.

"Proč tě to tolik rozrušilo, Tony?"

"Nevím. Nerozrušilo," zavrčel, pohled upřený na své dlaně. Věděl, moc dobře věděl, přestože si to nechtěl připustit.

"S něčím se potýkáš, Tony. Už delší dobu, je to tak?" usmála se chápavě. "Chtěl bys mi o tom říct?"

"Ani ne," odmítl rázně a přejel si dlaní po obličeji. "Ale mám otázku. Řekni mi, je možné, aby si chlap ve středních letech uvědomil, že by mohl být... na chlapy? Prostě gay?"

Přivřela oko v zamyšlení a několik vteřin jen mlčela, převracejíc jeho otázku v hlavě. Nakonec nejistě pokývala hlavou ze strany na stranu. "Ne tak úplně, Tony, alespoň co já vím. Svoji sexualitu si uvědomujeme už od docela nízkého věku, ale ano, může se měnit až do doby, kdy nám je třicet. Neřekla bych tedy, že by muže ve středních letech najednou napadlo, jako blesk z čistého nebe, že by mohl být gay, pokud do té doby byl jen s ženami a byl tak spokojený. Uvědomoval by si po celou dobu, že ho muži přitahují. Alespoň částečně. Je ale docela běžné, že člověk potká osobu stejného pohlaví, se kterou se cítí... dobře," usmála se. "Sexuální orientace může být velmi proměnlivá a věř mi, že neexistuje pouze homosexuálni, heterosexuální a bisexuální. Dnes se to dělí na plno dalších skupin a hodně velkou roli v tom hrají city."

"Takže..." zamumlal pomalu a zamyšleně, "je možné, aby tenhle určitý chlap celý život byl jen s ženami, pak potkal jiného chlapa a napadlo ho, že by s ním chtěl něco mít?"

"Samozřejmě," přikývla. "Teď už jen záleží na tom, jak to tento určitý muž vnímá. Jestli je to jen sexuální touha nebo je v tom i něco hlubšího."

"Proč na tom záleží?"

"Záleží na tom, pokud bys to chtěl nějak pojmenovat. Jak jsem řekla, lidská sexualita je proměnlivá a lidé se charakterizují různě. Existuje mnoho sexuálních identit. Například pansexuálové, demisexuálové nebo omnisexuálové. Zatímco pansexuála přitahují všichni lidé nezávisle na pohlaví, demisexuál začíná cítit sexuální přitažlivost až na základě silného emočního spojení."

"Někdy si říkám, jak sis nacpala do hlavy celý internet," zamručel a zaklonil hlavu, až se týlem dotkl opěradla křesla. Mlčky pozoroval strop a jedna část jeho mozku uvažovala nad tím, jak je možné, že tam vidí prasklinu. Nevšiml si jí dřív, divné.

Nic se mu nevyjasnilo, jen měl stále více a více otázek a v hlavě větší zmatek. Doufal, že uslyší něco jiného. Že je jen zmatený a že to za chvíli přejde. Ne, že jsou jeho myšlenky ohledně Rogerse vlastně docela logicky pochopitelné a nejsou nijak šílené. Raději by byl šílenec než... demisexuál nebo pansexuál či snad jiný cosi-sexuál.

"To je blbost, Mandy. Prostě blbost. Sakra, vždyť mě znáš. Miluju ženy všech tvarů a barev! Jak jsou měkké a krásné a jak voní. Nemůžu se tak snadno přeorientovat na chlapa, to prostě není možné..."

Vlastní hlas mu zněl cize a slyšel v něm nejistotu. Moc dobře totiž věděl, že to možné je, protože se to už dělo, ať už si nalhával cokoliv. O Rogersovi se mu už i zdálo. Když ho ten večer držel v náruči, nechtělo se mu pryč. Chtěl jen sedět, opírat se o něj a cítit ho. To tělo jako z mramoru, pevné a nádherné, bez chybičky. Když u něj Tony seděl, byl v bezpečí, nic na něj nemohlo dosáhnout a zranit ho. Vždyť před ním i brečel! A Steve tam byl pro něj. Vnímal ho, poslouchal ho a bral ho takového, jaký je. Ne kvůli jeho penězům nebo slávě. Viděl Tonyho stejně jako on viděl Steva.

Polkl a zakryl si dlaní oči. Do prdele!

"Není to tak nelogické, když se nad tím zamyslíš, Tony," slyšel Amandin vlídný hlas, ale přicházel z velké dálky. Tony byl ztracen ve vlastních myšlenkách a vnímal ji jen okrajově. "S kolika ženami jsi byl schopný si vyvinout opravdový, hluboký vztah?"

Neodpověděl. Oba moc dobře věděli, že jich bylo zoufale málo. A ani s nimi to nebylo bůh ví jak hluboké. Tony to prostě neuměl. Obdivoval ženy a miloval je. Mnohdy jim věřil více než mužům, ale nedokázal se jim otevřít.

"A s kolika muži? Nemyslím teď romantický vztah, ale přátelský. Dost na to, abys jim bezmezně věřil."

Rhodey...

Happy...

Na druhou stranu, přátelský vztah měl i s Mandy a snad stále i s Pepper. Když se nad tím ale zamyslel hlouběji, věděl, že byli věci, které by řekl jen Rhodeymu nebo Happymu. A teď asi i Stevovi. Nedokázal by je řešit s Mandy a už vůbec ne s Pepper.

Odkryl si tvář a sledoval ji nevěřícným pohledem. Potvrdila mu přesně to, čeho se děsil. Jeho smýšlení o Stevovi nebyla jen zmatenost ani hra jeho geniální mysli. Bylo to skutečné.

"Možná se mýlím, Tony," zašeptala a starostlivě mu čelila. Vrásky okolo úst se jí prohloubily a oči, kdysi ocelově šedé a inteligentní, se na něj bezvýrazně upíraly. "To budeš muset zjistit sám. Moje rada je, nebránit se tomu a dát věcem volný průběh."

"A pak mi jednoho dne dojde, že celé mé srdce plane jen pro Kapitána Dokonalého? Prosimtě," odfrkl si sarkasticky.

"Kdybys mi před patnácti lety řekl, že z tebe jednou bude superhrdina, byla bych stejně skeptická, jako jsi teď ty," řekla klidně. "Ale neuvěřitelné věci se dějí každý den, Tony."

Otevřel ústa, připraven ji odpálkovat nějakou pichlavou a trefnou poznámkou, ale nakonec je zase zavřel. Pravdivost jejích slov na něj tvrdě doléhala.

Mandy vstala, udělala krok k němu a jeho hlavu vyhledala nejprve dlaněmi, než se sklonila a vtiskla mu polibek do vlasů. Tony zavřel oči, držíc se jejích útlých zápěstí. Užíval si ten mateřský dotek.

"Svět se nepřestane točit, ať už uděláš cokoliv, Tony. Ale vždy musíš být připravený na následky," zašeptala a pustila ho. Věta, kterou končila každý jejich rozhovor a jak moc dobře věděl, tak i každé sezení s pacienty. Věta, která byla vytvořena speciálně pro něj.

Kouzlo spočívalo v tom, že záleželo na posluchači a na situaci a pohle těchto aspektů se její význam měnil. Mohlo to znít jako děsivé varování stejně jako příjemné uklidnění. Pro Tonyho to bylo prvních pár let omluva jeho činů. Je přece jedno co a jak udělám, dokud jsem připravený čelit následkům. Svět se kvůli mě nezastaví.

Vyprovodil Amandu až k proskleným dveřím dole v lobby a ochotně s ní čekal na taxík. Venku bylo chladno a vzduchem se nesly první sněhové vločky. Letos zima začínala až moc brzy, vždyť byli teprve v půlce listopadu.

"Volali mi z nápravného zařízení Richarda J. Donovana," informovala Mandy pomalu a tiše. Tony se napjal, odtrhujíc pohled od vloček za oknem.

"Nemají v plánu ho propustit, že ne?" hlas měl rovněž tichý, ale nebezpečný. Výraz na Amandině tváři mluvil za vše. Tony měl možná kalendář nacpaný k prasknutí, ale jedno plánování vraždy se tam ještě vejde. Objal ji okolo ramen.

"Prý za dobré chování," pokračovala. "Jestli vše půjde pro něj dobře, bude venku po Vánocích."

Tak jako Tony neměl vždy střepiny v hrudníku, nebyla Amanda vždy slepá. To až po útoku jejího šíleného bývalého manžela. Oslepil ji, týden ji věznil v bytě a nakonec ji málem zabil. Tony a jeho právníci tehdy dělali vše pro to, aby Briana dostali za mříže na doživotí, ale dostal jen patnáct let. Jen patnáct! A teď se ho ještě chystali propustit dřív.

"Zařídíme soudní zákaz přiblížení. A dostaneš bodyguardy, ty nejlepší. Nedostane se k tobě, Mandy, neboj se."

"Když ho tehdy odváděli, slíbil mi, že mě dorazí hned, jak se dostane ven," mumlala, hlas se jí třásl. Celá se třásla, Tony ji k sobě přivinul blíž.

"Máš Iron Mana a Kapitána Ameriku na své straně," ujistil ji. "Nedostane se k tobě."

Tiše se zasmála, napjatě a nervózně, ale zdálo se, že ji to trochu uklidnilo. Tony ji odvedl k taxíku, doporučil taxikáři, aby s ní jen jako s královnou - nutno podotknout, že se taxikář tvářil stejně vyděšeně, jako ohromeně - a vrátil se zpět nahoru.

Steve byl stále na společném patře. Seděl na pohovce, dělal něco na starkpadu a Tonyho si buď nevšiml nebo se rozhodl si ho nevšimnout. Zůstal stát nehybně u výtahu, ruce schované v kapsách a mlčky si kapitána prohlížel. Zvedal vždy jedno obočí, když se na něco soustředil? A opravdu se mu vždycky dělal dolíček v levé tváři, když se usmíval nebo si toho Tony prostě nikdy nevšímal? Zůstal pohledem přišpendlený na jeho rtech, fascinovaný.

Okrajově ho napadlo, jak podivně přirozené mu připadalo najít po návratu domů Steva na svém gauči. Představoval si, jak k němu vzhlédne s širokým úsměvem, modré oči veliké a zářící. Možná by mu věnoval i letmý dotyk těch růžových rtů, jen tak na přivítanou. Zeptal by se ho, jak se dneska měl a Tony by se jen ztratil v jeho objetí a užíval si teplo a vůni jeho těla.

Bylo až k nevíře, jak zoufale někdy toužil po obyčejném rodinném životě. Zatřepal nespokojeně hlavou, v uších mu zněla Mandina slova. Možná, že nakonec v něčem měla pravdu. Ale jen možná.

Těším se na další středu :3 Protože další středu bude kapitola, kterou jsem si opravdu užila psát. Nebude růžová a rozkošná, ale Tony alespoň konečně trochu otevře oči. 

Děkuji za přečtení, vaše hvězdičky a komentáře mě udržují při životě a uvidíme se zase za týden!

Otázka týdne! Máte nějaké jiné oblíbené filmy nebo seriály z Marvel světa, které se nevýkají Avengers? Za mě rozhodně X-Men! Logan je a vždy bude moje obrovská láska a nikdy na něj nezapomenu. Pokud vím, byl první "superhrdina" do kterého jsem kdy byla zakoukaná :D