Uvažoval, že by mohl mobil, tiše mu vibrující v kapse, prostě ignorovat, ale nakonec mu svědomí nedovolilo to udělat. Mohlo to být přeci něco důležitého, třeba další mise nebo novinky o Peggy. Jenže místo jména ředitele Furyho či čísla hospicu se na něj z displaye pobaveně šklebil Tony.

Podle pozadí poznal, že stál v quinjetu a držel před sebou Stevův štít. Na levé tváři měl stín modřiny a na rtu prasklinu, přesto se usmíval a oči mu zářily šibalským pobavením. Vrásky, které se mu tak tvořily okolo očí a úst a dokonce i na čele z něj dělaly úplně jiného člověka. Kdyby znal Tonyho jen z fotky, myslel by si, že je to zábavný a milý chlapík. To samozřejmě byl taky, ale byl taky arogantní a škodolibý a ať už se Steve snažil sebevíc, vždy se Tonymu nějak podařilo ho vytočit.

Nicméně nad fotkou povytáhl obočí a pobaveně se uchechtl. Neměl nejmenší tušení, kdy se Tonymu podařilo tohle udělat, protože nenechával štít ani svůj mobil jen tak někde ležet. Jenže Tony si vždy našel skulinku, aby mohl udělat to, co chtěl. Dokonce i změnil název kontaktu. Už tam nestálo prostě "Tony Stark", ale "Génius, milionář, filantrop, playboy a rozhodně slavnější než ty!" Zasmál se nad tím, to byl celý Tony. Přijal hovor.

"Ahoj, Tony. Řekni mi, kdy se ti podařilo dostat k mému mobilu a štítu, že jsem si toho vůbec nevšiml?"

Slyšel Tonyho smích, který ho nutil se taky usmívat. Vysmátého a uvolněného Tonyho měl vlastně docela rád, byl snesitelnější a konverzace s ním plynula, nepřipomínala trhání zubů.

"Když jsi jednou usnul v jetu, vojáku. Ale to už je docela dlouho, jak je možné, že jsi na to nepřišel dřív? Mimochodem, hodně mě urazilo, že jsi u mě neměl žádnou fotku!"

V jeho hlase byla jasná známka opravdového dotčení. Jenže Steve ani nevěděl, že bylo možné si ke kontaktům přidávat fotografie a tak ho něco takového ani nenapadlo. Navíc, jak by to udělal? Nemohl jen tak za Tonym přijít a vyfotografovat si ho. Mohl jedině stáhnout nějakou fotku z internetu, ale ani to neuměl.

"Nevím, jak se ke kontaktům přidávají fotografie. Ani jsem nevěděl, že je to možné," přiznal se tedy beze studu.

"Jasně, zapomněl jsem, že jsi z doby kamenné," ucedil. "Hele, proč vlastně volám. Jarvis mi řekl, že ti vyhořel barák."

Jeho oči opět sjely na stále hořící činžovní dům. Plameny už byly menší, lidé pomalu mizeli z ulic, buď si pro ně přijeli příbuzní nebo odjížděli do nemocnice v sanitkách. Steve se snažil plně vnímat jen Tonyho hlas a ostatní zvuky ignorovat. Sirény sanitek, policejních a hasičských aut byly opravdu hodně hlasité.

"No... jo, to má Jarvis pravdu," přiznal. "Je to tu teď docela blázinec. Naštěstí nikdo nezůstal uvězněný uvnitř a požárníkům se daří oheň zkrotit."

"Co máš teď v plánu? Spát na základně SHIELDu? Nebo si najdeš pohodlnou lepenkovou krabici na rohu ulice?"

"Obávám se, že by mi z krabice táhlo na nohy, takže raději volím SHIELD. Proč se ptáš?"

"Mám volné patro ve věži. S pokojem, koupelnou, kuchyní, šatnou a plno dalšího místa nezbytného k životu... Tak mě jen tak napadlo, jestli bys náhodou nechtěl zůstat u mě, než vymyslíš, co dělat dál."

Dlouho neodpovídal. Zůstal překvapeně hledět na bílý kamínek na chodníku a znovu si v hlavě přehrával Tonyho slova. Ani ve snu by ho nenapadlo, že mu zrovna Tony nabídne útočiště. Očekával spíš, že se mu vysměje, bude si z jeho situace dělat legraci, ale že ho pozve k sobě domů?

Proběhl okolo něj mladý hasič, v náruči držel malou čivavu omámenou kouřovými zplodinami.

"Dejte tomu psovi někdo kyslík!" křičel na záchranáře.

"Hej, kápo?"

Škubl sebou. Přestal myslet na to, že on teď představuje tu čivavu a Tony hasiče a záchranáře, což byla opravdu šílená představa. Musel být unavenější, než si doopravdy myslel.

"Je to od tebe velmi pozorné, Tony, vážím si toho," začal zvolna a snažil se dát co nejvíce najevo, že si Tonyho nabídky opravdu velmi váží. Ale nemohl to přece přijmout. Neslušelo se jen tak využít něčí pohostinnosti, když měl kam jít. "Ale nerad bych tě obtěžoval."

"Hej, poslouchals mě? Mám volné patro, nemusíme se vůbec potkat, pokud nebudeme chtít!" zazubil se. "A navíc, nedělám to pro tebe, kápo. Ale pro sebe a pro tým. Jestli budeš spát na tom mučícím nástroji, kterému SHIELD drze říká postel, budeš jako osina v zadku ještě víc, než doteď, a každá mise bude utrpení."

Zlehka se uchechtl. V tom měl Tony naprostou pravdu, kolikrát už přemýšlel nad tím, že se lépe vyspal v zákopu než v jejich postelích. Povzdechl si. Tonyho nabídka zněla opravdu lákavě.

"Furt tak všem pomáháš, mámo kvočno. Nech jednou někoho, aby pomohl tobě... Ale nutit tě nebudu."

Prudce se narovnal a zamračil se. Zase mu řekl mámo kvočno a Stevovi se to ani trošku nelíbilo. Ale musel dát Tonymu opět za pravdu. Možná, že to nebyl tak špatný nápad. Navíc, mohl by tak strávit s Tonym trochu více času a to by jim jistě pomohlo se více poznat a vycházet spolu lépe během misí. Anebo je to ještě více rozhádá, ale to nemohl vědět. Dlouze si povzdechl, rezignoval.

"Pokud ti to opravdu nevadí, Tony, rád bych tvou nabídku přijal."

"Okey. Seš furt před barákem? Vyzvednu tě, budu tam do deseti minut."

"Deset minut? Tony, i kdybys přerušil všechny dopravní předpisy, nedostal by ses sem dříve než za půl hodiny."

"Jsem už na cestě."

Steve se odmlčel a zavrtěl nad Tonyho počínáním hlavou. 

"Nepočítal jsi s tím, že odmítnu nebo bys odmítnutí nebral jako odpověď?"

"To první, kápo. Tonyho Starka nikdo jen tak neodmítne."

"Jo, to máš asi pravdu. Jeď opatrně."

Zavěsil a schoval mobil zpět do kapsy. Posadil se na nízkou zídku protějšího domu a bez pohnutí čekal na odvoz. Žaludek se mu podivně zkroutil, jako vždycky, když měl s Tonym sám trávit nějaký čas. Honem se pokusil ten pocit alespoň trošku zahnat. Nebyla to nervozita, úzkost ani nic podobného. Nevěděl, proč se takhle cítil. Sám tomu nerozuměl.

Ne, to by lhal. Věděl přesně, co se s ním děje, jenže si to nechtěl přiznat. Kdyby to udělal, stalo by se to skutečností a na tu teď neměl čas, prostor ani náladu. Stačilo, aby to ignoroval a snažil se rozptýlit čímkoliv jiným. Zároveň si uvědomoval, že bude v háji ve chvíli, kdy se na něj Tony usměje a jeho oči roztají jako horká čokoláda. Nikdy dřív si neuvědomil, kolik odstínů můžou hnědé oči mít. Nebo to dělaly jen Tonyho oči? Kdo ví...

Steve je rád pozoroval. Když byl šťastný nebo do něčeho ponořený, oči mu zářily a měly barvu již zmiňované horké čokolády. Když se zlobil, byly jako ledové kaštany. A ve chvíli, kdy byl opravdu vytočený do běla, ztmavly tak moc, že byly téměř černé.

Povzdechl si a svěsil ramena. Jsi v háji, Rogersi. Jsi opravdu hodně v háji...

Uslyšel příjemné vrčení motoru a v příští chvíli až k němu dojelo bílé sportovní auto, o kterém už teď věděl, že se do něj těžko vleze. Pousmál se, Tony spustil okýnko a vrhl na něj pobavený pohled přes okraj slunečních brýlí.

"Musím říct, že na bezdomovce vypadáš docela dobře... Berte tohle jako únos, kapitáne," zažertoval, natahujíc se přes sedadlo, aby mu otevřel dveře. "Nasedej, než se mi za zadek postaví další hasiči a zablokují nás tady. Tys do toho baráku prostě musel vlézt, co?"

Steve se trochu otřepal, aby Tonymu nezašpinil auto a rychle nastoupil. Hlavou se udeřil do stropu auta a holeněmi do palubní desky. Tony ho instruoval, kterými tlačítky si může sedadlo upravit, což hned udělal. Opatrně na ně zatlačil, jen zlehka, aby nic nezničil a brzy měl alespoň místo na nohy.

"Příště přijedu v džípu," zabrblal Tony, rychle vycouval a vydal se zpět k věži.

"Děkuji, Tony," věnoval mu úsměv. "Pomohl jsem jim jen vyvést z domu pár lidí, kteří tam zůstali. Měli ale ohromné štěstí, že můj byt a sousední byly prázdné. Nedošlo k žádnému úmrtí a zranění nejsou vážná."

"Jistě, štěstí..." poznamenal napůl úst a podíval se na něj. "Věříš té pohádce o výbuchu plynu, Rogersi?"

"Jistě. Proč bych neměl?"

Steve se zmateně zamračil a Tonyho sledoval. Do teď ho nenapadlo o tom výbuchu přemýšlet jinak, než o nešťastné nehodě, jenže Tony mu nasadil brouka do hlavy. Udělal to někdo schválně? A pokud ano, proč?

"Myslíš, že to nebyla nehoda?" vyslovil své nynější obavy.

"Možná. Ta možnost tady je, to musíš uznat."

"To jistě, ale proč?"

Tony se ušklíbl a na okamžik se na něj podíval. "Hele, kápo, ve světě je sice plno lidí, kteří tě milují, ale zároveň i ti, kteří se tě chtějí zbavit nadobro."

Steve mlčel. Zamračil se nad Tonyho slovy, měl totiž naprostou pravdu. Snažil se pátrat v paměti, jestli nedávno nedošlo k podobným událostem nebo k jiným útokům na jeho osobu, ale na nic nepřišel.

"Nebo jsem jen paranoidní," mávl nad tím Tony rukou, jako vždycky, když chtěl uzavřít nějaké téma. Steve se tomu nebránil, ačkoliv mu mozek jel na plné obrátky. V tu chvíli si všiml Tonyho zápěstí zpevněné ortézou. Zamračil se víc, než předtím a veškeré předešlé úvahy byly prozatím zapomenuty.

"Tony, tohle se ti stalo během mise?" zeptal se a pokynul k jeho ruce. Tony taky shlédl a mírně rukou pohnul. Steve mohl jasně slyšet ostřejší nádech bolesti.

"Měl jsi mi to říct," pokáral ho příkře. Nepřekvapilo ho, že to Tony zatajil, to však neznamenalo, že s tím souhlasil.

"A co by to změnilo, kápo?" zamručel. "Dal bys mi na to pusu a všechno by se kouzelně uzdravilo? Prosim tě..."

"Musím o takových věcech vědět, Tony, abych to mohl napsat do hlášení. A taky, aby se ti dostalo patřičné lékařské péče."

"Hmm, dokotři? Ne, to není zrovna pro mě. Ortéza, prášky na bolest a sklenka bude stačit, uvidíš."

Steve se zprudka nadechl, připravený odpovědět, ale nakonec to neudělal. Promnul si kořen nosu, vzduch z plic opět vypustil a opřel se pohodlněji do sedadla. Nechtěl se s Tonym hádat, ne po tom, jak dobře si dneska vedli při misi. Hádkou a dalšími výtkami by je mohl akorát poslat o několik kroků vzad, což opravdu nechtěl. Zavřel oči a vnímal jen vrnění motoru a Tonyho klidný, pravidelný tep.

Ujeli ještě několik metrů, než Tony prudce škubl volantem doprava a zastavili na krajnici. Steve sebou překvapeně trhl a sledoval, jak k němu Tony natahuje ruku. Neuhnul před ním, nechal jeho chladnou dlaň spočinout mu na čele. Zmateně se zamračil.

"Co to děláš?"

"Zkouším, jestli nejsi nemocný. Připadáš mi nemocný."

"Cože? Ne, Tony, nejsem nemocný. Jsem supervoják, nemůžu onemocnět..." vysvětlil pomalu, stále zmatený z Tonyho počínání. Hleděl mu do očí, které byly tmavší a tvrdší, obezřetnější, než obvykle, a přemýšlel, o co mu kruci šlo.

"Opravdu? Celej den seš na mě jak milius, když jsme si volali, vtipkoval jsi, nepeskuješ mě za překročení povolené rychlosti a teď jsi mě ani neseřval. Co je s tebou špatně, Rogersi?" řekl velmi vážně.

"Tony..." hlesl unaveně a až nyní uhnul hlavou před jeho rukou. Bylo to až příliš rozptylující. "Nejsem nemocný, jen unavený. A nechci se s tebou hádat. Ano, zlobím se, že jsi mi neřekl o svém zranění, protože si upřímně myslím, že bych o takových věcech měl vědět. Ale tím, že se s tebou teď budu hádat, nic nezměním."

"Hmm..." Tony zamyšleně přimhouřil oči a pozorně si Steva prohlížel. Pohled mu oplácel, cítil však mrazení podél páteře.

"Přesto bych rád věděl, proč jsi mi to zatajil."

Tony pokrčil rameny, uchopil volant a opět se zařadil do hustého provozu. Ta veselá světélka z jeho očí zmizela a Steve tak mohl vidět, že byl unavený a zničený úplně stejně, jako on sám. Nestávalo se často, že by se Tony nechal vidět takto. Většinou měl nasazenou svou masku, někdy arogantní, jindy budící dojem, že nic na světě ho nemůže rozhodit. Rozdával falešné úsměvy, sršel vtipy a ani za nic nikoho nenechal pod onu masku nahlédnout.

"Měli jsme dost práce s tvým ramenem, Hulkem a s celou situací. Plus ty děti..." zamračil se. "Moje ruka nebyla priorita."

Steve se něžně usmál. "Tony, jsi důležitý člen týmu, to přeci víš. Tvoje zdraví je stejně důležité jako ostatních."

Netrvalo dlouho a maska byla zpět na svém místě. Tony se zazubil a bezstarostně si povzdechl, opírajíc se do sedadla. "Když to říkáš, kápo." Opět mávl rukou a Steve věděl, že diskuze byla u konce.

Konečně dojeli k věži. Steve hleděl z okna, všiml si, že navzdory tmě se v okolí zdržuje velké množství starších dětí a teenagerů. Byli většinou usazení na lavičkách nebo na zemi na dekách a hleděli do mobilů, tabletů nebo laptopů. Mnoho z nich ale rovněž hledělo do učebnic a něco vytrvale psali. Překvapeně povytáhl obočí.

"Je jich tady dost..."

"Těch děcek?" zasmál se. "No to bych řekl. Jak by taky ne, zařídil jsem, aby měli v okolí věže WiFi zdarma. Mám nejlepší pokrytí ve městě," prohlásil pyšně a sjel do podzemní garáže.

Steve samozřejmě věděl, co to WiFi je, Tony s Clintem mu to vysvětlovali už několikrát. Bezdrátové připojení k internetu, zopakoval si v duchu definici, jen pro jistotu.

"Proč bys to dělal?"

"Ne všichni mají takové možnosti," pokrčil rameny. "A internet potřebujou, už jen kvůli škole. Víš, Rogersi, dneska se prostě všechno děje přes internet. A navíc, jsem štědrý muž! Dělám štědré věci."

Steve se musel tiše uchechtnout, když viděl, jak se Tony naparuje. Hrdě se narovnal, bradu vystrčil dopředu a na tváři mu hrál velice samolibý pohled.

"To je od tebe hezké. Jen je škoda, že brzy začne být příliš chladno na vysedávání venku," poznamenal spíše pro sebe.

Vystoupili z auta, Steve se vší opatrností zabouchl dveře a následoval Tonyho k výtahu.

"Vítejte zpět, pane."

Trhl sebou a rychle se rozhlédl. Jarvise samozřejmě znal a podle hlasu ho poznal, i tak se ale lekl. Jedna věc byla, když měl v uchu komunikační zařízení, to pak očekával, že na něj bude mluvit někdo, koho nevidí. Nebyl ale připravený na to slyšet Jarvisův hlas zdánlivě odnikud. Tony se začal smát.

"Jarve, chlape, děsíš nám hosty! Jdi se stydět do kouta, běž."

"Omlouvám se, kapitáne Rogersi. Nechtěl jsem vás vyděsit," omluvil se Jarvis, ignorujíc Tonyho... rozkaz? Mohl ho Jarvis vůbec poslechnout a jít se stydět do kouta? Steve sice často zapomínal, že Jarvis není živá osoba, přesto pochyboval, že Jarvis vůbec ví, jak se stydět.

"V pořádku, Jarvisi. Jen jsi mě překvapil. Přeji ti hezký den."

"Já vám taky, kapitáne. Pan Stark mě informoval, že tady s námi chvíli zůstanete. Chtěl bych vás upozornit, že řídím celou věž a můžete mě tak slyšet všude. Doufám, že vás znovu nevylekám."

"Prej informoval," odfrkl si Tony polohlasem. Steve se usmál.

"Určitě ne, Jarvisi. Jsem si jistý, že si na to brzy zvyknu. A navíc, neměl bych tady zůstávat moc dlouho. Jen co si najdu nový byt, odejdu."

"Jarvis ti s tím pomůže," ujistil ho Tony a poplácal ho po rameni. "Slyšíš, Jarve? Začni dávat dohromady seznam volných bytů v Brooklynu."

"Jistě, pane. Nechám vám to na srakpadu ve vašem bytě, kapitáne."

"Na starkpadu..." zopakoval Steve pomalu a svraštil obočí, čímž Tonyho opět rozesmál.

"Raději mu to vytiskni, Jarve."

"Jak si přejete, pane."

Dveře výtahu se otevřely a Steve byl uveden do velké místnosti s hnědými sedačkami, křesly a krbem napravo a kuchyňským koutem nalevo. Celá stěna naproti výtahu byla prosklená a Steve měl tak úžasný výhled na noční New York. Vše, stěny i podlahy, byly obloženy chladným mramorem, jen pod sedačkami ležel huňatý koberec.

Obdivně vydechl, neustále se rozhlížel a vůbec nezaznamenal Tonyho upřený pobavený pohled. Stihl se bleskurychle přesunout k baru a už třímal sklenici s whiskey.

"Tak co říkáš?"

"Je to... velké," poznamenal Steve rozpačitě. Tony obrátil oči ke stropu a uchechtl se.

"Čekal jsem větší nadšení."

"Nejsem na tohle zvyklý, Tony," usmál se omluvně. "Je to tady opravdu velkolepé. Nic menšího jsem ale neočekával."

Tony se zasmál, dopřál si doušek whiskey a ukázal rukou do prostoru k jedné z chodeb. "Najdeš mě většinou někde tam, buď v posteli nebo v dílně. Ale Jarvis ti vždy řekne, kde přesně jsem, takže se nemusíš namáhat s hledáním. Kdybys tedy toužil po mé společnosti," mrkl na něj. "Tvůj byt je o několik pater níž, Jarvis tě tam provede. Chovej se jako doma a kdybys mi chtěl někdy udělat snídani, zlobit se nebudu."

Steve se usmál a jen přikývl a mlčel, jelikož nenacházel slov. Přešel k oknům a vyhlédl ven. Takhle z výšky se zdál New York maličký. Na chvíli ho napadlo, že se cítí jako pán světa a hned pochopil, proč tohle Tony nechal postavit.

"No nic, já jdu spát. A ty bys taky měl. Jarve, postarej se o něj. A, kápo." Došel k němu a položil mu ruku na rameno. "Chovej se jako doma."

"Jsem ti opravdu velmi vděčný, Tony. Dobrou noc."

"Dobrou, dobrou."

Tony odešel a Steve se na Jarvisovu žádost vrátil zpět do výtahu.