Přeji krásnou středu, dámy a pánové!

Než začneme, chtěla bych poděkovat úžasné @__Zanna__ , která vytvořila na tuto povídku skvělou recenzi! Napsala to opravdu krásně, díky ní jsem si uvědomila několik chyb, kterých se dopouštím a určitě si její rady vezmu k srdci. 

Jak se vám daří? Taky vás rodiče straší? Moji právě teď řeší, jestli v září do té školy odjedu a upřímně, už mě to přestává bavit. Jsem ohledně celé téhle situace opravdu pozitivní a nepochybuji o tom, že mě do Anglie pustí, ale doma prostě všichni šílejí. Bože, situace na palici, vážně. 
Nicméně, užijte si čtení! Dneska to je kratší, příště vám to opět vynahradím. 

Nervozita, se kterou se Steve probudil, mu nepříjemně svírala vnitřnosti. Nechal zavřené oči a jen naslouchal. Cítil, že Tony sedí vedle něj, jako tehdy, když u něj spal poprvé. Slyšel ho si pro sebe tiše mumlat a jednu jeho ruku měl ve vlasech. To ho alespoň částečně uklidnilo.

Vzhlédl. Tony pracoval, vlasy rozježené do všech stran a oči stále trochu opuchlé po dlouhém spánku. Trochu se pohnul, poutaje na sebe jeho pozornost. Hnědé oči k němu okamžitě shlédly plné směsice radosti a jistých rozpaků, jež cítil i on sám.

Nebylo to vlastně tak překvapující. On sám nikdy neměl možnost strávit s milencem noc a ráno se vedle něj probudit a Tony se tomu, alespoň co Steve slyšel, vyhýbal obloukem. Pokud už nechal ženu, aby u něj přespala, probudil se dřív než ona, zmizel v dílně a nechal buď Pepper nebo Jarvise, aby ji ráno vyprovodili. Takže ano, jisté rozpaky byly na místě.

Chvíli na sebe beze slova hleděli a ve vzduchu se vznášelo napětí. Jenže pak se Tony spokojeně usmál.

"Dobré ráno, Šípková Růženko," zabroukal a sklonil se, aby mohl Stevovi vtisknout krátký polibek do koutku úst. "Vyspaný?"

Spokojeně si povzdechl a přikývl. Všechno bylo v pořádku, Tony ho neplánoval vykoupnout z postele a včerejší noc nebyl jen hodně živý sen, ale skutečnost. Tiše se zasmál a převalil se na břicho, jednu ruku obločil Tonymu okolo pasu a hlavou mu spočinul na stehně. Cítil se bláznivě a byl to ten nejlepší pocit snad od doby, co se probudil do jednadvacátého století.

"Ach bože, měl jsem pravdu. Seš opravdu jen přerostlé štěně!" zvolal Tony naoko otráveně, ale jeho ruka si našla cestu zpět do Stevových vlasů a z jeho hlasu byl znát úsměv. Znovu se tiše zasmál a na několik okamžiků jen setrval na místě a ještě odpočíval se zavřenýma očima. Tonyho prsty v jeho vlasech byly tak příjemné, konejšivé.

"Chceš ještě spát?"

"Ne," zamručel a pevněji ho k sobě přivinul. "Chci tě jen držet."

"Heh... Tak fajn," broukl a vrátil se nerušeně k práci. Zvědavost mu nakonec nedala a posadil se, aby mohl Tonymu hledět přes rameno.

"Na čem pracuješ?"

Tony hned starkpad zhasl a vsunul ho pod polštář. Steve překvapeně zamrkal.

"Je to tajemství?"

"Jo... Velké," souhlasil a hleděl na něj kamenným výrazem. "Nevím, co přesně by se stalo, kdybych ti to řekl... Ale tuším, že by byla v ohrožení celá Sluneční soustava."

Steve mu to možná na setinu vteřiny uvěřil a očividně se mu to odrazilo ve tváři, protože Tonymu začal smích bublat v hrudi téměř okamžitě. Zaklonil hlavu a smál se, uvolněně a upřímně pobaveně. Steve ho jen sledoval, snažíc se udržet si vážný výraz.

"Dobrá. Nech si svá tajemství, kovový muži," pronesl hlasem pokud možno podobným Thorovému, čímž Tonyho rozesmál ještě více, až si ruku tiskl na břicho. Steve se k němu nakonec přidal.

Seděli pak vedle sebe, zády se opíraje o čelo postele a ještě se pochechtávali. Tony si opřel hlavu o jeho rameno a dlouze si povzdechl, úsměv stále na rtech.

"Tohle je divné."

"Co?"

"Tohle," zamumlal a naznačil mezi nimi rukou. Steve cítil, jak se mu sevřelo hrdlo.

"Špatně divné?" odvážil se zeptat a gratuloval si, neboť jeho hlas byl klidný a pevný. Tony okamžitě zavrtěl hlavou.

"To jsem neřekl. Je to prostě... nevím, prostě zvláštní, okej? Je mi dobře, je mi s tebou dobře, ale... ale upřímně mě děsí, že to nebude trvat dlouho. Že z toho za chvilku bude špatně divné a mně dojde, že tohle není pro mě."

Steve ho jen mlčky pozoroval. Jistě že ho to taky napadlo, byl to popravdě hodně reálný scénář. Taky ho to děsilo. Ale nemohl nic dělat.

"Počkáme a uvidíme, hm?" navrhl a přehodil Tonymu ruku přes rameno. "A pokud k tomu dojde, tak najdeme řešení. Souhlasíš?"

"Fajn," přikývl a vzhlédl k němu, na rtech se mu opět objevil úsměv. "Doufám, že se budeš pořádně snažit, aby k tomu nedošlo," zašeptal s výzvou v očích a naklonil se, otíraje se svými rty o jeho. Steve se pousmál. Jemně uchopil jeho tvář do dlaně a počkal si na svolení, než zajal Tonyho rty v pomalém, líném polibku. Ochutnával jeho ústa a Tony mu vycházel vstříc, snažíc se převzít vedení. Nechal ho a jen s potěšením poslouchal jeho zrychlující se tep a dech.

"Včera jsem si to užil," zamručel Tony spokojeně a sjel rty Stevovi po čelisti. "Kdy si to zopakujeme?"

"Kdykoliv chceš."

"Třeba hned?" Uculil se, zasypávaje jeho krk polibky a kousanci. Steve zoufale zalapal po dechu.

"Třeba hned," souhlasil bez váhání a chytil Tonyho za boky. Chtěl ho svalit pod sebe a znovu ho políbit. Hladově, naléhavě. Jenže Jarvis ho zarazil uprostřed pohybu.

"Omlouvám se, že ruším. Kapitáne Rogersi, volá vám ředitel Fury. Přejete si s ním mluvit?"

"Do prdele," zaklel Tony nespokojeně a odtáhl se. "Pak se mi budeš věnovat."

Přikývl, to by si rozhodně nenechal ujít. Věnoval Tonymu ještě jeden krátký polibek, než vzhlédl ke kameře u stropu.

"Jistě, Jarvisi."

Tiché pípnutí oznámilo začátek hovoru a Steve se automaticky narovnal v zádech. "Řediteli Fury," pozdravil klidně.

"Kapitáne Rogersi," oplatil mu Fury bez zaváhání stejnou mincí, "jste sám?"

Dobře, hodně divná otázka. Steve dříve slyšel než viděl, že se Tony nadechuje, aby odpověděl místo něj. Okamžitě mu zakryl ústa dlaní a varovně zavrtěl hlavou.

"Jsem sám," ujistil ho, pohled upíraje Tonymu do tváře. Byl překvapený, ale šibalská světélka v jeho očích zaplála téměř okamžitě. "O co jde?"

"Mám pro vás úkol. Potřebuji, abyste šel zkontrolovat jednoho agenta. Už několik dní se nehlásí a já potřebuji vědět, co se stalo. Zjistěte, co s ním je a přineste mi jeho výzkum."

"Jistě, pane," souhlasil, ale neubránil se zamračení. Tohle smrdělo. Opatrně spustil ruku Tonymu z úst, ale přiložil si prst ke rtům, naznačuje mu, že má být stále zticha. Poslechl. "O jaký výzkum jde?"

"Vše se dozvíte později, Rogersi, slibuji. Ale poslouchejte mě," odmlčel se a Steve znovu vzhlédl ke kameře, jako by se snažil skrz ni hledět přímo na Furyho, "je opravdu důležité, aby o tom Stark nevěděl. Znáte ho, dokáže proměnit cokoliv v katastrofu a to se ani nemusí moc snažit."

Ušklíbl se a jasně si uměl představit Tonyho dotčený výraz a to se na něj ani nemusel podívat. "Tohle není poprvé, co chcete, abych před Starkem něco tajit, Fury."

"Je to pro dobro všech, Rogersi, věřte mi."

Nedokázal si odpustit kyselý úsměv. Už dávno mu došlo, že se SHIELD Tonyho bojí. A měli důvod. Kdyby chtěl, dokázal by celou jejich instituci zničit dřív, než by dopil svůj ranní šálek kávy. Steve s ním bydlel už dostatečně dlouho na to, aby to věděl, a s každým dalším dnem si uvědomoval, jak geniální Tony ve skutečnosti je a kolik toho ví. Fury se měl čeho bát.

To však neznamenalo, že se ho bál i Steve. Ne, věřil mu a to ne jen proto, že k němu choval jisté city. Ne, Tony byl člen Avengers a Steve by mu bez zaváhání vložil do rukou vlastní život.

"Rozumím. Dejte mi patnáct minut."

"Máte deset, Romanovová vás vyzvedne."

Tiché pípnutí oznámilo konec hovoru a pokoj se ponořil do ticha, které přerušil až Tony: "Právě jsi lhal Furymu."

"Já vím."

"Právě jsi naprosto klidně lhal Furymu a ani ses u toho nezastyděl," zopakoval a Steve se k němu konečně otočil. Uličnický úsměv mu zdobil tvář a Stevovi bylo jasné, že s jeho činem naprosto a z celého srdce souhlasí.

"Možná mám trochu výčitky svědomí. Zajdu si pak ke zpovědi," zažertoval a otočil oči ke stropu. "Jak jsem řekl, Fury se snaží před tebou držet plno věcí v tajnosti a mně to upřímně začíná rozčilovat."

"A začíná tě to rozčilovat, protože si v hloubi duše myslíš, že je to nefér nebo protože jsem měl včera tvoje péro v puse?"

"Rozhodně to druhé," ujistil ho s dalším protočením očí. Tonyho úsměv se jen rozšířil. Naklonil se k nočnímu stolku a chvíli něco hledal, načež Stevovi hodil malý flash disk. Nechápavě povytáhl obočí.

"Přines mi kopii toho výzkumu. Neznám vědce, který by v dnešní době neměl poznámky v počítači," mrkl na něj. "Kouknu se tomu na zoubek. Jestli Fury nechce, abych o tom věděl, bude to něco velkýho. Možná na ně vyhrabeme nějakou špínu a zjistíme, co tam tak hnije. Ach bože, třeba vymysleli způsob, jak se nás všech zbavit!"

"Nestraš."

Steve schoval flash disk v dlani a přikývl. Tony měl pravdu. Nezapomněl na jejich rozhovor a stále si myslel, že je s SHIELDem v poslední době něco hodně špatně.

"A ještě tohle," pokračoval Tony a připnul Stevovi okolo zápěstí hodinky. "Uvnitř je Jarvi. Až tam dorazíte, naskenuje to místo. Takže budeme mít i informace, které nebude mít uložené v počítači. Slyšíš, Jarve? Buď pro Steva hodnej a postarej se nám o to."

"Jistě, pane," odvětil Jarvis okamžitě. Steve znovu přikývl a hodinky si krátce prohlédl. Vypadaly obyčejně, nenápadně.

Vtiskl Tonymu krátký polibek na rty a odešel z ložnice. Ve dveřích se ale zastavil a hned se vrátil zpátky. Mohl toho mít na starosti hodně, ale ona bláznivá nálada ho neopustila.

Popadl Tonyho za boky a s širokým úsměvem ho povalil do polštářů, až z něj vyloudil překvapené heknutí. Znovu ho políbil, hravě, ale naléhavě, chtivě. Natiskl se na něj, po minulé noci stále byli oba nazí a dotek kůže na kůži byl elektrizující. Tony vzdychl do polibku a překvapeně k němu vzhlédl, když se Steve odtáhl.

"Jen jsem ti chtěl říct, že se ti opravdu budu věnovat, až se vrátím," broukl Steve s šibalským úsměvem. Tony se rozesmál a poplácal ho po rameni.

"Beru tě za slovo. Ale teď už mazej, než tě vrátím zpátky do útulku."

Naposledy ho políbil a odešel. Dovolil si se ještě ohlédnout přes rameno, okrajově ho napadlo, jestli to nepřehání, ale Tony se nezdál nespokojený. Zvedl se na loktech, oči mu plály vzrušením a radostí. To bylo dobré. Bylo to skvělé.

"Nesnáším, že odcházíš, ale za ten pohled na tvůj zadek to stojí!" Slyšel ještě Tonyho hulákat, když nastupoval do výtahu. Musel se pro sebe tiše zasmát. Očividně nebyl jediný, kdo se cítil bláznivě.

S úsměvem se zhoupl na patách, když před ním zastavilo auto a Natasha se na něj uličnicky usmála skrz otevřené okénko.

"Po dlouhé době jen my dva, starouši. Připravený?"

"Já vždycky," přikývl a nastoupil. Natasha okamžitě vyrazila kupředu a zařadila se do provozu. V řízení byla stejná jako Tony, přesná, ale rychlá a splašená. Steve si na to začínal zvykat.

Chvíli mlčeli, byl si vědom, že si ho koutkem oka prohlíží a upřímně, bylo mu to jedno. Spokojeně se usmíval, díval se na cestu a hlavu měl plnou Tonyho. Měl bych se soustředit na misi, napadlo ho, ale ne že by to mělo nějaký účinek.

Natasha mu hodila do klína útlou složku a poklepala na ni prsty. "Ať zase nevrčíš, že ti nikdo nic neřekne."

"Já nevrčím," ohradil se zlehka, ale složku otevřel. Prohlédl si fotografii muže, kterého nikdy v životě neviděl, ale bylo mu jasné, že se jedná o agenta, kterého mají najít. Hali Nilsson, původem ze Švédska. Byl to muž ve středních letech se strhanými rysy a jasnýma zelenýma očima. Vědec, převážně zaměřený na chemii a biochemii. Steve rychle přejel očima zbytek informací a složku zavřel. O jeho výzkumu v ní nebylo ani slovo.

"Prý měl Furymu odevzdat výsledky výzkumu už před dvěma dny, ale neobjevil se," řekla Natasha a zahnula do chudší čtvrti Queensu.

Zastavili před řadou činžovních domů a vystoupili, Steve se rozhlédl. Na ulici byli jen tři lidé, dvě děti a starý muž se psem. Nevěnovali jim moc pozornosti. Okolo projížděla auta, přes ulici byla právní kancelář a celé místo budilo vlastně docela příjemný dojem. Natasha ho šťouchla loktem do žeber.

"Čicháš nepříjemnosti?"

"Vlastně ne," zavrtěl hlavou a následoval ji ke dveřím. Dovnitř je pustila holčička s růžovou čepicí, která zrovna vyběhla ven a se smíchem se utíkala přivítat s mužem vystupujícím z auta - pravděpodobně její otec. Steve se pousmál, tohle místo bylo možná chudé, ale mělo své kouzlo.

"Ty jsi konečně pozval na rande tu sestřičku, viď že jo?"

Překvapeně shlédl a věnoval Natashe zmatený pohled. Pozorovala ho, na rtech jí pohrával onen uličnický úsměv a dle výrazu v jejích očích Steve věděl, že ho studuje a je připravená odhalit jakoukoliv lež. Se shovívavým úsměvem zavrtěl hlavou.

"Tak tu holku z tělocvičny? Debbie?"

Znovu zavrtěl hlavou a vydal se nahoru do schodech. Chodby byly čisté a vzduchem se nesla vůně prostředku na podlahy. Natasha mu byla v patách.

"Tak tu agentku, kterou má teď pod křídly Hillová. Jak se jen jmenuje... Hannah!"

"Helen," opravil ji a znovu trpělivě zavrtěl hlavou. "Nikoho jsem na rande nezval, Nat. Proč se vůbec ptáš?"

"No," začala nevinně a její pohled se změnil na vševědoucí, obočí lehce povytažené vzhůru, "vypadáš nadmíru spokojeně. Asi jako chlap, který si po dlouhé době užil."

Steve s úsměvem zavrtěl hlavou a povzdechl si.

"Nic ti neřeknu," ujistil ji, pokračujíc v cestě. Věděl, že nemá smysl lhát, Natasha by to poznala hned. Ale mohl mlčet a mlžit, s tím nic nenadělá ani ona.

"Takže jsi s někým byl!" hvízdla obdivně. Steve si vysloužil poplácání po rameni. "Jsem na tebe pyšná."

"Dej pokoj," uchechtl se naoko otráveně, načež se zarazil. Stáli před dveřmi agenta Nilssona a na první pohled se zdálo, že je všechno v naprostém pořádku. Jenže Steve jasně cítil slabý pach rozkládajícího se těla. Znechuceně se ušklíbl.

"Přišli jsme pozdě."

Zapřel se ramenem do dveří a za zvuku lámání dřeva a řinkotu bezpečnostního řetízku dveře vylomil dřív, než Natasha vylovila z kapsy svou kapesní sadu paklíčů. Pach byl nyní silnější, ne však tolik silný, aby se jim z toho zvedal žaludek.

"Bylo zamčeno zevnitř," poznamenala Nat tiše a pomalu vklouzla do bytu, pistoli držíc u boku. V bytě bylo ticho, nikdo uvnitř nebyl. Steve opatrně překročil hromádku papírů na zemi, zavřel za nimi rozbité dveře a rozhlédl se.

Byt byla jen jedna místnost s kuchyňským koutem nalevo a dveřmi napravo. Po všech vertikálních plochách se válely haldy papírů, jednu celou stěnu zabírala bílá tabule pokrytá chemickými vzorci. Pach se linul ode dveří.

"Jdu tam," řekla Natasha a obezřetně našlapovala. Zaváhala s rukou na klice, dopřála si hluboký nádech a otevřela. Steve se přinutil dýchat ústy.

Agent Nilsson ležel na špinavých bílých kachličkách, nahý, zamotaný do sprchového závěsu. Nat si k němu dřepla, pistoli schovala zpět do pouzdra a zkoumavě na něj hleděla. Steve využil její nepozornosti a rychle ťuknul na hodinky. Červený paprsek během vteřiny oskenoval celou místnost a zase zmizel. Natasha si ničeho nevšimla.

"Je mrtvý asi tři dny," oznámila a ohlédla se přes rameno. "Nemá žádná zranění, kromě rány na hlavě. Nechce se mi tomu věřit, ale vypadá to, že uklouzl, když lezl z vany."

Připojil se k ní a rovněž agenta prozkoumal pohledem. A musel souhlasit s jejím závěrem. Opravdu to vypadalo, že agent uklouzl, pokusil se chytit závěsu, ale ten se utrhl. Nilsson se udeřil do hlavy o záchodovou mísu a už se nepohnul.

"Takže to byla jen nehoda?" vydechl nevěřícně, Natasha přikývla. Rychle vstala, dál se mrtvým mužem nezaobírala a vykročila k laptopu. Steve jí zastoupil cestu.

"Co to děláš?" Nechápavě se na něj zamračila a celé její tělo se napnulo. Steve založil ruce na hrudi, hledíc jí do očí.

"Chci kopii toho výzkumu."

"Cože?"

"Slyšela jsi," Zamračil se. "Už mám dost Furyho tajností. Takže chci kopii."

Neodpověděla hned. Ostražitě ho sledovala, zkoumala ho, studovala. Steve se ani nepohnul, pohled jí oplácel a cítil, jak atmosféra houstne. O její loajalitě vůči Furymu a SHIELDu moc dobře věděl a byl si vědom toho, že nyní stojí na velmi tenkém ledě. Nenáviděl se za to, že musel Natashu postavit do této pozice, pokoušet se ji přinutit neuposlechnout Furyho rozkaz. Ale neměl na výběr. Nebo si to alespoň myslel.

"Chceš to dát Starkovi..."

Přikývl. Jak již bylo řečeno, nemá cenu Tashe lhát. Pozná to. Cítí lež na míle daleko a pokud se chce dozvědět pravdu, udělá pro to vše. Proto Steve nelhal. Byl upřímný.

"Steve," povzdechla si zmučeně a promnula si obočí. "To nemůžeš myslet vážně. Znáš Starka, vždycky udělá nějakou hloupost v zájmu vyššího dobra. A ty ses za něj už jednou zaručil. Takhle vás oba stáhne až na dno."

Steve stiskl čelisti a jeho pohled ztvrdl. Věděl, že je na jejích slovech plno pravdy, ale on Tonymu věřil. Věřil, že neudělá hloupost a možná, že byl naivní, ale nemohl jinak. Poznal Tonyho tak, jak ho znala jen hrstka lidí.

"Něco se v poslední době s SHIELDem děje," řekl pomalu a měl znovu její plnou pozornost. Nic neřekla, ale výraz v její tváři byla dostatečná odpověď. "Musela sis toho všimnout, Natasho. Něco se děje. Fury nám říká ještě méně než kdy předtím, provádějí výzkumy, o kterých nechce, abychom věděli. Opravdu si myslíš, že nám řekne, na čem Nilsson pracoval? Neřekne. Poslal nás dva, protože ví, že splníme misi a nebudeme pokládat žádné otázky. Ale s tím jsem už skončil, Nat."

Jeho pohled zvlídněl a ruce spustil podél těla, pousmál se. "Mám o nás všechny starost. Tohle," ukázal rukou okolo nich, "je určitě nějak spjato s Avengers. Možná jsem blázen, ale mám ten pocit. A věř mi, že nedovolím, aby se komukoliv z vás něco stalo. Klidně půjdu proti SHIELDu, když to bude nutné."

Rozhostilo se mezi nimi ticho, ale Steve věděl, že vyhrál. Bylo to trpké vítězství, neboť vidět Natashin vnitřní boj odrážející se jí ve tváři nebylo příjemné. Sáhl do kapsy a vytáhl flash disk.

"Prosím, věř mi" řekl a podal jí ho. Povzdechla si a ramena jí poklesla.

"Jsi blázen, Steve. Ale věřím ti," usmála se, flash disk si vzala a odešla k laptopu. Pracovala v tichosti, Steve jí hleděl přes rameno a v hrudi se mu rozléval teplý pocit vděku.

"Ale musíš mi říct, kdo je ta šťastná," ozvala se po několika minutách se smíchem v hlase. Steve si povzdechl a jemně jí stiskl rameno.

"To se nestane."

"Jsi krutý. Jak si ji mám proklepnout, když ani nevím, o koho jde?"

"Nijak," usmál se, schoval nabízený flash disk zpátky do kapsy a otočil se k odchodu. Dají vědět Furymu, aby poslal někoho, kdo se o Nilssona postará, doručí mu laptop a budou to mít konečně z krku. Steve se těšil zpátky do věže, měl přece ještě jistou práci. Nedokázal zabránit úsměvu, který se mu rozlil po tváři.

"Jednou mi ji musíš představit," rozhodla Natasha nakonec. "Abych ti ji mohla schválit."

"To jistě jednou udělám," slíbil s tichým smíchem, když nastupovali do auta. Byl si jistý, že Natasha netuší, že ona záhadná ona je vlastně on. Nebo v to alespoň doufal.

Když se Steve dostal domů, bylo už dávno po poledni a Tony byl pryč. Nemusel se ptát Jarvise, aby to zjistil. Bylo to zvláštní, ale zkrátka to poznal. Nebylo to tak, že by věž byla někdy úplně prázdná, to ne. Dole v lobby bylo stále mnoho lidí, stejně tak v laboratořích, to Steve věděl. Ale když byl Tony pryč, cítil to.

Zamířil ke kuchyni, na kuchyňský ostrůvek odložil noviny a uvařil si čaj. Na základně se nakonec zdržel déle, rozhovor s Furym byl nepříjemný, jako by snad tušil, že ho Steve neuposlechl. Měl štěstí, že se Natasha rozhodla mu věřit, neprozradila ho a kryla mu záda. Byl jí vděčný.

"Kde je Tony, Jarvisi?" zeptal se. Stál u okna, upíjel čaj a bezmyšlenkovitě pozoroval zasněžený New York. Za chvíli měly být Vánoce. A jemu to bylo upřímně ukradené. Měl by sehnat Tonymu dárek? A ostatním z týmu? Budou vůbec nějak Vánoce slavit? Nevěděl.

"Odjel za doktorem Bannerem, pomoct mu se stěhováním," odpověděl Jarvis okamžitě. "Měli by být brzy zpátky."

"Děkuji."

Několik minut se nepohnul a jen nadále pozoroval padající vločky. Přemýšlel, hlavou mu vířilo mnoho myšlenek a ještě více starostí. Aniž by to plánoval, vzpomněl si na Ruby. Cítil mrazení v zádech, když si vybavil její tvář, sice usměvavou, ale zvláštním způsobem neupřímnou. Něco na ní nehrálo, ani s odstupem nezměnil názor.

"Jarvisi, kdybych ti řekl místo a čas, dokázal bys mi sehnat záznamy z kamer?" zeptal se polohlasem a dopřál si další doušek pomalu chladnoucího čaje. Sladká chuť se mu rozlila po jazyku, spokojeně zavřel oči.

"Záleží o jaké místo by šlo, kapitáne. K veřejným prostranstvím mám neustálý přístup, ale kdyby šlo například o nějakou soukromou instituci, mohl by to být problém a musel bych to prokonzultovat s panem Starkem."

"Nákupní centrum."

"Tak to nebude nejmenší problém, kapitáne," ujistil ho Jarvis a rozsvítil po jeho pravici holografickou obrazovku. Steve se pootočil a dal Jarvisovi požadované informace. Netrvalo to ani pár vteřin a Jarvis otevřel čtyři okna. Steve viděl sám sebe a Tonyho, seděli u stolu, Tonyho ruka byla na té jeho a nakláněli se k sobě nevhodně blízko. Ztěžka polknul, když si na tu situaci vzpomněl a pocítil směsici vzrušení a podráždění. Nevinný, pche. To tak.

Následný mráz v zádech byl horší, než předtím. Pozoroval Ruby, kterak k nim přistoupila zpoza Stevových zad. Byla tak blízko, stačilo, aby natáhla ruku a dotkla by se ho. A on o ní po celou dobu nevěděl. Ano, musel s jistým zahanbením přiznat, že se v tu chvíli věnoval jen Tonymu, ale nikdy nepřestal být obezřetný. Jeho tělo vnímalo osoby v jejich blízkosti, moc dobře si uvědomoval tu ženu s dítětem na ramenou, která okolo nich prošla jen pár vteřin před Ruby, nebo tu skupinu teenagerů. Věděl o každé osobě, která byla v jejich blízkosti. Jen ne o Ruby, dokud na ně nepromluvila. Takhle se k němu uměla přiblížit jen hrstka lidí, například Clint, když se opravdu snažil; nebo Natasha.

Steve ztuhl. Nedělalo mu problém vybavit si oči toho děvčete, pohled, kterým je oba sledovala. A uvědomil si, že Natasha měla úplně stejný pohled, zrovna dneska, když spolu vstupovali do bytu agenta Nilssona, nebo kdykoliv jindy, kdy jim mohlo jít o život. Byl to ostrý pohled, obezřetný. Pohled člověka, který jasně vnímá sebemenší detaily, protože ví, že i drobná nepozornosti ho může stát život. Pohled člověka, který je zvyklý pohybovat se v životu ohrožujících situacích. Takový pohled obyčejné středoškolačky nemívají.

"Tady, to černovlasé děvče," upozornil Jarvise a záběry ve všech oknech se na ni zaměřily. "Mohl bys zjistit, kdo to je?"

"Jistě, kapitáne," ujistil ho a chvíli se nic nedělo. Steve Ruby pozoroval a jeho neklid rostl. Neměl sebemenší důkaz, jen svůj zlý pocit, ale i ten stačil. Cítil, že je to děvče nebezpečné.

"Nebude to nakonec tak snadné," ozval se Jarvis znovu a Steve by přísahal, že slyšel v jeho hlase podráždění. "Prošla okolo třinácti kamer, ale ani jedna plně nezachytila její tvář. Musela vědět, jak jsou rozmístěné, kapitáne. Budu muset její tvář slepit z fragmentů z rozdílných kamer. Není to nemožné, ale zabere to čas."

Steve přikývl. "Jistě, Jarvisi, to nevadí. Děkuji za pomoc."

"Nemáte za co, kapitáne."

"A... Jarvisi? Myslíš, že bys o tom mohl neříct Tonymu?"

Jarvis neodpověděl hned a kdyby to byl člověk, Steve by řekl, že nad odpovědí přemýšlí.

"Nemám ve zvyku panu Starkovi lhát."

"Jistě, jistěže ne. Kdyby se zeptal, samozřejmě mu vše řekni, ale kdyby se nezeptal... mohl bys o tom pomlčet?"

"To bych asi mohl," uznal Jarvis nakonec a Steve si oddechl a znovu poděkoval. Pamatoval si, jak nespokojený Tony byl, když byl vůči Ruby nedůvěřivý. Bylo mu jasné, že kdyby se Tony dozvěděl, o co Jarvise požádal, nebyl by dvakrát nadšený.

Pohledem zabloudil zpět k oknu, cítil svrbění v prstech. Zachtělo se mu kreslit atmosféra za oknem se zdála tak pokojná. Nakonec si pro sebe přikývl, vrátil se pro bundu a skicák a vyšel ven na terasu.

Steve se jen o Tonyho a svůj tým bojí a tak vidí nepřítele opravdu ve všem, co se pohne. Ale kdo by se mu divil? 

Ta zmínka o tom, že Tony by mohl sejmou SHIELD, kdyby chtěl a ani by ho to nestálo moc velké úsilí, well... Takhle se na to dívám já. Tony je prudce inteligentní a jeho mozek může být jeho největší zbraní. Upřímně, je trochu jako Tyrion Lannister z Hry o trůny a jeho "That's what I do. I drink and I know things." 

A otázka týdne zní: Kdybyste byli součástí MCU, kým byste byli? Padouch, agent SHIELDu, napravený špion? Nejlepší kamarád někoho z našich hrdinů? Jsem si jistá, že si alespoň někdo z vás představoval, že do toho světa taky patří, tak se mi svěřte se svými tajnými tužbami!

Já se musím přiznat, že když si sama sebe dosazuji do nějakého příběhu, mám ve zvyku vymyslet si neskutečně traumatizující minulost xD Ale přitom bych byla stále ta dobrá. Takže něco jako Bucky, upřímně. Člověk, kterého okolnosti (nebo padouši) donutili dělat špatné věci, ale je v jádru ten dobrý. 

Děkuji za přečtení, budu ráda za vaše hvězdičky i komentáře, mám vás všechny ráda a uvidíme se zase příští středu. S bonusovými kapitolami teď na chvíli přestanu, nerada bych vás rozmazlila :D 

Mějte se hezky!

Stay safe!