Přeji krásnou středu, sluníčka! 
Přiznejte se, kolik z vás už zabily úkoly ze školy? Slyšela jsem, že se učitelé zbláznili a nechtějí vám dát chvilku klidu. Jsem upřímně ráda, že ty děti, kterým se školou pomáhám, jsou z prvního stupně. Mají na týden jen pár úkolů dá se to krásně zvládnout. :D
Dnešní kapitola je klidná, hodně povídací, ale důležitá! Užijte si ji!

Steve postával s rukama v kapsách na ulici a zmateně si prohlížel lobby Stark Tower. Byla to prosklená část přízemí, kde se nacházela recepce, výtahy a nalevo od vchodu velká místnost, do které byl pohled z ulice. Steve si pamatoval, že když sem poprvé přišel, vypadalo to jako čekárna, kterou ale nikdo moc nevyužíval. Posledních pár týdnů okna zakrývaly plachty a očividně se uvnitř pracovalo.

Nyní byla místnost plná teenagerů. Steve tváře některých z nich rozeznal, vídával je sedět v okolí věže, hledíc do mobilu či učebnic. Překvapeně zamrkal a po chvíli váhání se rozhodl to prozkoumat. Hned u dveří se zastavil a prohlédl si ceduli vedle nich.

Starkovo volnočasové centrum

"Tahle část věže je teď vaše, děcka. Žádný časový limit, pracujte, na čem musíte a učte se! Děláte to pro sebe, ne pro nikoho jiného. T.S."

hlásala zlatými písmeny na rudém podkladu. Pod ní byla menší cedule informující o WiFi zdarma a možnosti zapůjčit si počítač či starpad. Nakonec si všiml už jen nálepky v pravém horním rohu. Byla na ní duhová vlajka a pod ní nápis "Láska vítězí".

Steve se usmál a čistě ze zvědavosti vstoupil dovnitř. Zvedlo se k němu několik očí, které se ale hned zase vrátily k tomu, co sledovaly předtím. Uvnitř vládlo příjemné ticho, jen v rohu se šeptem bavilo několik děvčat a u jednoho z počítačů dva chlapci, povzbuzujíc jeden druhého. Steve si nebyl jistý, ale dle toho, co na monitoru zahlédl, hráli nějakou hru. Některé děti se učily, jiné pracovaly na počítači a zkrátka si hleděly svého.

Celou zeď naproti dveřím zabírala kuchyňská linka s dřezem, kávovarem, velkou mísou ovoce a malou lednicí plné limonád. Nad linkou byly poličky a Steve se musel něžně usmát, protože až moc připomínaly poličky u Tonyho v pracovně. Stála na nich asi stovka hrnečků v barvách Iron Mana. Pod linkou stály skříňky a Steve nějak tušil, že budou plné sladkostí. Místnost voněla po sladkém a téměř každé z dětí mělo vedle sebe nebo v ruce pytlíček s bonbóny nebo čokoládovou tyčinku. Zbytek místnosti vyplňovaly stoly s počítači, tablety a v neposlední řadě velké barevné sedací pytle.

"Hej vy! Ano, vy, co jste právě vešel!" ozvalo se z reproduktoru u stropu tak náhle, až sebou Steve i několik dětí škubli a zmateně se rozhlíželi. Steve okamžitě poznal Tonyho hlas. "Tady nemáte co dělat, pane. Tohle je centrum pro děcka. Internetová kavárna pro seniory je naproti. Zeptejte se někoho tady, určitě vám pomůžou přejít silnici."

Většina dětí se dala do tichého smíchu a Steve jen věnoval pobavený úsměv jedné z kamer, vědom si toho, že je Tony sleduje. Pobavení z Tonyho hlasu přímo odkapávalo a dalo se poznat, jak moc si tuhle situaci užíval.

"Děcka, věnujte mi pozornost!" zvolal důležitě. "Pro ty, kdo si toho ještě nevšimli, právě do místnosti vešel všemi milovaný Kapitán Amerika! A jsem si jistý, že je víc než ochotný vám povyprávět hrdinské historky o tom, jak nakopal zadek Náckům, mimozemšťanům a dalším potvorám, které chtěly dělat peklo na zemi. Tohle je vaše jedinečná šance zeptat se ho na všechno, co vás kdy zajímalo. Takže jen do toho, než vám uteče!" zasmál se.

Steve si rezignovaně povzdechl, stále se ale usmíval a přejel všechny vlídným pohledem. Odložil si bundu, posadil se na jeden z pytlů a pobídl je, aby si sedli k němu.

"Pokud chcete, klidně vám nějaké příběhy řeknu. Nebo se mě jen můžete ptát."

Mladší děti se zvedly okamžitě a vytvořily okolo něj půlkruh, zatímco ty starší se trochu ostýchaly. Většina zůstala na svém místě, ale pozorovali ho a poslouchali. Steve je nechal pokládat otázky, na které trpělivě a pokud možno pravdivě odpovídal. Vynechával ty krvavé a až moc násilné detaily, nechtěl je děsit. Ptali se ho na bitvu o New York, na dobu před pádem letadla a dokonce dva z nich chtěli vědět, co byl Steve zač, než se stal Kapitánem Amerikou, což ho upřímně potěšilo. Objevili se i tací, které zajímalo, jestli si pamatuje něco z doby, kdy byl u ledu, což popřel.

Tony s radostí do jeho vypravování vstupoval a všechny rozesmíval trefnými poznámkami. Steve ale shledal, že mu to vůbec nevadí. Bylo to příjemné, jen tak tam s nimi sedět a mluvit. Mohl tak předat něco ze skutečného Kapitána Ameriky a trochu tak narušit tu nesmyslnou legendu, kterou z něj lidé za těch sedmdesát let vytvořili. Slyšelo to jen asi deset lidí, ale i to stačilo, aby se cítil lépe.

Otázek nakonec bylo stále méně a méně, až se zdálo, že je vyčerpali všechny. Steve vzhlédl k hodinám (rovněž v motivech Iron Mana), povídal si s nimi téměř dvě hodiny. Vůbec mu to tak nepřišlo.

"Je pravda to, co se o vás a panu Starkovi teď psalo v novinách?" zeptala se nesměle jedna ze starších dívek. Steve se na ni podíval, mohlo jí být okolo sedmnácti let, seděla v hoře učebnic, tvář měla bledou a nejistou. Usmál se na ni. S potěšením shledal, že mu srdce už netluče jako o závod a nemá chuť utéct, jako se to stalo poprvé, když se ho na to někdo zeptal.

Za posledních pár dní měl hodně času přemýšlet, přečetl si na internetu mnoho článků na téma Coming out a dokonce se odvážil si přečíst i ten samotný článek. Byl strašný a dočetl ho jen s vnitřním odporem, jen proto, aby si potom zlepšil náladu při čtení komentářů. Tony měl pravdu, většina lidí autorku proklínala a stavěla se na jeho a Tonyho stranu. Dokonce vznikl hashtag (Jarvis mu musel vysvětlit, co hashtag znamená) PodporujuStony. Steve se nad tím spojením jejich jmen musel pobaveně ušklíbat. Znělo to zvláštně, stony, ale líbilo se mu to.

"Ne tak úplně," začal pomalu s hlavou nakloněnou na stranu v zamyšlení. Sledoval neurčitě jeden bod na zdi, vědom si pohledů všech v místnosti a jedné kamery. Ačkoliv znervózněl, byl rozhodnutý poprvé v životě říct o sobě pravdu. Musí někde začít a parta dětí, která ho obdivovala se nezdál zrovna jako špatný začátek. "Není pravda to, že bychom byli s Tonym spolu. Ale je pravda to, že..." zhluboka se nadechl, dodávajíc si odvahy, "že jsem gay."

Bylo zvláštní to takhle slyšet. Zároveň cítil, jak z něj něco opadlo a neskutečně se mu ulevilo. Jako by s sebou celý život táhl ohromný balvan, který teď konečně upustil na zem. Bylo mu dobře, cítil se lehce a byl na sebe upřímně pyšný.

Rozhlédl se, všechny oči se na něj upíraly a úlevou shledal, že mezi nimi nenašel jediný odsuzující pohled. Chlapci se sice tvářili rozpačitě, ale ne nesouhlasně. Napravo od sebe dokonce slyšel někoho šeptat "vidíš, říkal jsem ti to!".

"Zníte, jako byste to řekl poprvé nahlas," zasmála se jedna z dívek a Steve souhlasně přikývl.

"Taky to tak je."

"Ne, ne!" vyjekla zaraženě a zakryla si ústa dlaněmi. "Vy jste to nikdy nikomu neřekl? Ani třeba rodičům nebo kamarádovi?"

Steve zavrtěl hlavou.

"Ale nějakého přítele jste měl, že jo?"

Znovu zavrtěl hlavou.

"Proč ne?"

Tiše si povzdechl a na okamžik zavřel oči. Shledal, že tohle byla ve skutečnosti těžší část, než samotné přiznání. Znovu mu v uších zadunělo bušení na dveře a křik policie. "Vyrostl jsem v jiné době, než vy. Dnes se samozřejmě setkáte s lidmi, kteří s touto orientací nesouhlasí, můžou vás odsuzovat. Jenže v mojí době to bylo nezákonné. Policie vás za to mohla zatknout a poslat do vězení nebo do psychiatrické léčebny," zamračil se nespokojeně a po zádech mu přeběhl mráz. Tohle téma bylo opravdu nepříjemné. "Riskoval bych až moc, kdybych to někomu řekl."

"To je odporné," ucedil chlapec pravděpodobně se stejném věku, jako ta bledá dívka a po tváři se mu rozlilo takové znepokojení, až to Steva zarazilo a potěšilo zároveň. Souhlasil s ním, všichni v místnosti s ním souhlasili.

Povídali si ještě několik minut, než Steve vstal a omluvil se, že už musí jít. Rozdal několik objetí a pár autogramů a odměnou mu byly obdivné a podporující pohledy. Cítil se dobře. Na jednu stranu ano, přiznal se jen skupině dětí, ale i to byl přeci začátek nebo ne?

Ještě věnoval rychlý pohled kameře, než odešel a vydal se k výtahům. Žaludek se mu mírně stáhl, když si uvědomil, že teď bude muset čelit Tonymu. Ztichl hned po Stevově přiznání a už nepromluvil, což mohlo být jak dobré tak špatné znamení. Upřímně ale doufal, že to bude v pořádku. Navzdory všemu, Tony byl velice otevřený a tolerantní člověk.

Tonyho dobrá nálada pomalu, ale jistě ustupovala, když se mu práce znovu a znovu bortila pod rukama. Snažil se vypátrat řidiče, který srazil Pepper a kluka, který rozhodil Bruce tak moc, že vypustil Hulka. Nedařilo se mu ani jedno a upřímně, nechápal to.

New York byl plný kamer. A to doslova. Kamery byly na každém kroku, v každé večerce, na každé silnici. A Tony s nimi uměl pracovat. Nebyl žádný problém nabourat se do nich a sehnat si záznamy, dělal to už tisíckrát. Zkusil nejprve štěstí s dopravními kamerami a po několika vteřinách našel několik, které zachytily Pepperinu nehodu. Krev mu tuhla v žilách, když to sledoval a v hlavě si poznamenal, že místo plánování vraždy Pepperina řidiče mu zařídí pořádně tučné prémie.

Nehoda vypadala zle. Druhý řidič řídil pickup, takovou tu velkou krávu, kterému se nepromáčknou plechy snad ani po nárazu do zdi. Měl zastavit na červené, ale neudělal to a plnou rychlostí to napálil do jejich auta. Roztočilo se a kdyby Pepperin řidič - James, připomněl si - zazmatkoval, byli by pravděpodobně oba mrtví. Podařilo se mu dostat auto pod kontrolu, vyhnul se vozidlu v protisměru i sloupu veřejného osvětlení a zastavil na trávě. Pickup ani nezpomalil a odjel, zatímco James rychle táhl Pepper ven z auta a volal sanitku.

Tony si ho ze zvědavosti vyhledal v databázi zaměstnanců Stark Industries. James Jones, zkráceně JJ. Byl to mladý kluk, příští měsíc mu bude pětadvacet let, se špinavě blond vlasy a tmavýma očima. A dle záznamů jezdil závody, což vysvětlovalo jeho pohotovost. Hodně pořádné prémie, ujišťoval Tony sám sebe.

Tvář druhého řidiče byla až moc nejasná a nemohl ho podle ní najít a ani poznávací značka mu nepomohla - auto bylo toho dne ukradeno. Tony se ho pokusil pomocí kamer sledovat a alespoň přibližně zjistit, kam mířil, ale i to byla slepá ulička.

"Do háje," zavrčel. Chtěl toho zmetka najít za každou cenu, nemohl to jen tak nechat plavat Ale všechno dnes stálo proti němu.

"Jarvi, sleduj to auto. Jestli o něm někde někdo pípne, chci to vědět."

"Jistě, pane."

"Tak jo," povzdechl si, promnul si ztuhlý krk a zkusil štěstí s Bruceovým studentem. Tam to vypadalo nadějně. Přestože v posluchárně kamery nebyly, chodba jich byla plná a stačilo si jen počkat. S Jarvisovou pomocí ho dokázal sledovat v mumraji ostatních studentů až ven.

"Daniel Hernandéz, pane," oznámil Jarvis téměř okamžitě a na jednom z monitorů vyskákalo několik oken. Tony si zamračeně prohlédl snědou tvář mladého muže. Byl v podobném věku jako James, pohled měl přímý a vážný a jak Tony brzy zjistil, veškeré informace, které dal univerzitě, byla slepá ulička.

"Dneska mi neděláš radost, Jarve."

"To mě upřímně mrzí, pane," odvetil Jarvis nezaujatě. Tony si přejel dlaněmi po tváři a snažil se myslet jasně. "Dobře, Jarve, prohledej všechno, co můžeš. Chci o něm vědět první poslední, i kdyby to měly být jen pitomé statusy na Facebooku."

"Hned se do toho pustím, pane."

Tony se zatočil v židli a pohled skončil na přenos z kamery. Spokojeně se usmál, otevřel to centrum teprve včera dopoledne, ale už teď bylo plné děcek. Seděli u stolů a na sedacích pytlech a dělali, co museli. Stevova poznámka o blížící se zimě mu vnukla tento nápad a očividně se to uchytilo rychle.

"My o vlku..." ušklíbl se pro sebe a pozoroval již zmíněného vojáka, jenž právě vstoupil do místnosti a zvědavě se rozhlížel. Tony si to nemohl odpustit, prostě nemohl. Přisunul si k sobě mikrofon.

"Hej vy! Ano, vy, co jste právě vešel!" řekl a pobaveně pozoroval, jak sebou Steve i pár děcek trhli. "Tady nemáte co dělat, pane. Tohle je centrum pro děcka. Internetová kavárna pro seniory je naproti. Zeptejte se někoho tady, určitě vám pomůžou přejít silnici."

Potěšeně sledoval a poslouchal smích, linoucí se ze všech koutů a Stevův pokřivený shovívavý úsměv, který se mu na rtech objevil vždycky, když Tony prováděl nějakou blbost. Bavil se, mohl Steva předhodit těm maličkým vlkům, kteří ho jistojistě roztrhají na kusy! Nebo umluví k smrti.

"Děcka, věnujte mi pozornost!" zvolal důležitě. "Pro ty, kdo si toho ještě nevšimli, právě do místnosti vešel všemi milovaný Kapitán Amerika! A jsem si jistý, že je víc než ochotný vám povyprávět hrdinské historky o tom, jak nakopal zadek Náckům, mimozemšťanům a dalším potvorám, které chtěly dělat peklo na zemi. Tohle je vaše jedinečná šance zeptat se ho na všechno, co vás kdy zajímalo. Takže jen do toho, než vám uteče!" zasmál se.

Stevova ramena poklesla v povzdechu. Věnoval ještě jeden pohled kameře. Usmíval se, nezdál se otrávený. Sundal si bundu a usadil se na jeden z pytlů, takže mu Tony už neviděl do tváře, ale to mu nevadilo. Mohl nerušeně klouzat pohledem po jeho těle.

Byl to pěknej chlap, to opravdu musel uznat. Dobře se na něj dívalo.

"Pokud chcete, klidně vám nějaké příběhy řeknu. Nebo se mě jen můžete ptát."

Tony se zase pustil do práce, ale pozorně Stevovo vyprávění poslouchal a s radostí do toho vstupovat, čímž z děcek loudil další a další smích a od Steva si tím vysloužil řadu úsměvů. Ach bože, miloval, když se na něj tak usmíval.

"Pane, dokončil jsem průzkum o Danielu Hernandézovi," ozval se Jarvis a Tony dal na chvíli Stevovi pokoj. Data ho ale vůbec nepotěšila. Jarvis prošel všechno a našel velké kulové.

"To nedává smysl, Jarve!" utrhl se na něj. "Není možné, aby za sebou někdo nenechával žádné stopy. To nemá kreditky? A co řidičák? Sakra, Jarve, cokoliv!"

"Vůbec nic, pane. Daniel Hernandéz oficiálně neexistuje."

Tony zlostně zavrčel a napil se kávy. "Zkusil jsi ho najít podle fotky?"

"Ano, pane. A nic jsem nenašel. Ten muž neexistuje ani jako Daniel Hernandéz ani jako nikdo jiný."

Další slepá ulička, výborně, pomyslel si hořce. Další zasraná slepá ulička. Cítil, jak se mu tělem rozlévá zoufalství. Chtěl tomu přijít na kloub, potřeboval tomu přijít na kloub. Ale ať už vyzkoušel cokoliv, nešlo to.

Přešel po místnosti tam a zpátky, urovnal několik hrnečků na poličce v marné snaze se odreagovat. Okrajově stále vnímal Stevův uklidňující hlas a napadlo, že by to s ním mohl probrat. Možná bude mít Kapitán Dokonalý nějaký nápad.

"Ale je pravda to, že...že jsem gay."

Tříštění porcelánu byla v tu chvíli poslední věc, která Tonyho zajímala. Prudce se otočil a hnal se zpět ke stolu, až se málem přerazil o U. Skočil na židli koleny napřed a zarazil se až o stůl, oči pevně připíchnuté na obrazovce. Steve vypadal... v klidu. Ramena měl napjatá a šíji ztuhlou, ale jinak byl docela klidný. Nevyšiloval, necukal prsty a ani si nemnul obličej, jako vždycky, když byl nervózní.

"No kurva," vydechl a vjel si rukama do vlasů, po tváři se mu ale roztáhl přihlouplý úsměv. Kapitán vylezl ze skříně, konečně! Bylo to hloupé, ale byl na něj neskutečně pyšný.

"Jarvi, zdrž ho v tom výtahu na chvilku!" křikl a hnal se nahoru k baru. Musejí bouchnout šampaňské a oslavit to! A dát si tu zatracenou zmrzlinu! A možná sex na gauči, ale to se uvidí až později.

Smál se pro sebe, když se přehraboval v zásobách a pak zase nadával, když zjistil, že tam má jen whisky a skotskou. Ale nakonec šampaňské našel, zapomenuté a schované, ale bylo tam a to bylo hlavní! Popadl ještě dvě skleničky, div je nerozbil a doběhl k výtahu těsně předtím, než se dveře otevřely.

Steve vyšel ven, ruce schované v kapsách a ve tváři směsici nervozity a očekávání. Jen co uviděl Tonyho, usmál se a pohledem zhodnotil šampaňské a skleničky.

"K čemu šampaňské?"

"Slavíme, Steve!" zvolal nadšeně a zvedl obě ruce do vzduchu. "Konečně jsi vylezl ze skříně a to musíme oslavit!"

Vydal ze sebe krátké uchechnutí, ale nebyl proti. Jen na Tonyho upíral upřímný vděčný pohled a Tony měl dojem, že se v tom pohledu utopí. Okej, asi vážně mohl mít pro Rogerse slabost. Ale jen trochu.

Spustil ruce, věnoval Stevovi další široký úsměv a objal ho. "Jsem na tebe hrdý, chlape."

"Dík, Tony," hlesl překvapeně, ale objetí opětoval a na chvíli spočinul čelem na Tonyho rameni. Jakmile se odtáhl, Tony mu vtiskl skleničky do ruky a šel směrem k pohovkám, snažíc se bouchnout šampaňské.

"Takže, budeš z toho dělat velkou slávu? Nějaké veřejné prohlášení Kapitána Ameriky nebo tak něco?"

"Rozhodně ne," zamítl s tichým smíchem, následujíc Tonyho. "Řeknu to týmu a Furymu. A když se mě někdo zeptá, odpovím. Ale nebudu dělat žádné veřejné prohlášení."

"Řekl jsi to partě děcek," zašklebil se na něj. "Už teď to ví celý internet."

Steve nad tím jen pokrčil rameny a přidržel skleničky. Přiťukli si, chvíli si povídali a Tony jen spokojeně sledoval, jak šťastně a uvolněně Steve vypadá. Ten ztuhlý postoj a vážný výraz Kapitána Ameriky, který se mu ve tváři objevoval i když zrovna Kapitánem být nemusel, byl pryč a Tony tak mohl vidět jen samotného Steva. V tomhle si byli podobní, napadlo ho. Tony se skrýval za své úsměvy a masky a Steve za Kapitána. Málokdy ukázali své pravé já.

Co dělá si uvědomil až ve chvíli, kdy to opravdu udělal. Jediným krokem mezi nimi zkrátil vzdálenost a vtiskl Stevovi krátký polibek na rty. Slyšel ho, jak zprudka natáhl vzduch do plic a shlédl k němu s vyplašeným pohledem. Tony klesl zpět na paty a pohled mu oplácel. Ztěžka polkl.

"Tony..."

"Neptej se!" zarazil ho okamžitě a nervózně se usmál. "Sám nevím, co dělám. Ale přijdu na to, slibuju. A pak budu schopný ti odpovědět! Ale teď... teď se neptej."

Steve se zdál snad ještě zmatenější než předtím. Dlouho se na Tonyho jen mlčky díval, oči mu těkaly z místa na místo. Nakonec se usmál. Něžně a chápavě, až měl Tony pocit, že se mu rozskočí srdce.

"Dobře, Tony."

"Fajn! Výborně!" dostal ze sebe spolu s dalším nervózním smíchem. "Já teď půjdu pracovat. A přemýšlet. A pak si o tom někdy pokecáme, jo? Vím, jak rád mluvíš, takže si o tom můžeme promluvit. Potom. Ne teď. A nějak tohle," naznačil mezi nimi rukou, "vyřešit. Pokud souhlasíš."

"Souhlasím."

Tony přikývl a couval k výtahu, koutky stále roztáhnuté do nervózního úsměvu. Srdce mu divoce bilo a okrajově si uvědomoval, že takhle nervózní nebyl snad od puberty.

Zacouval do výtahu a jen co se dveře zavřely, opřel se o zeď a zprudka vydechl. Fajn... Zajímavé. Právě dal pusu Rogersovi, jako dítě ze školky.

A jemu to nevadilo...

Musel na sebe být pyšný, protože tentokrát se večírek opravdu vydařil. Jídlo bylo výborné, pití ještě lepší a čokoládová fontána s mísami ovoce úplně nejlepší! Pepper jen spokojeně vrněla, protože barva ubrusů konečně ladila s barvami ubrousků. Mluvil ten večer s mnoha lidmi, polovinu ani neznal, ale rozhazoval dokonalé úsměvy na všechny strany, všechny bavil svými vtipy a vlastně to byl docela příjemný večer. Dokud si nevšiml Bettany.

Postávala u vchodu na terasu a bavila se s Pepperiným asistentem. Dle jejich vzájemného chování si buďto byli velice blízcí nebo se ho jen Bettany snažila svést a vymámit z něj nějaké pikantní informace. A pak mu ukousnout hlavu jako kudlanka. Všimla si ho, provokativně se na něj usmála a zvedla skleničku s vínem. Tony jí gesto i úsměv oplatil, ale tělem se mu rozlila hořkost. Vyhledal pohledem Pepper a vydal se k ní, odtahujíc ji z rozhovoru.

"Pep, zlato, na moment?"

Nejprve po něm střelila nespokojeným pohledem, pak se ale usmála, omluvila se svým společníkům a zamířila s Tonym k čokoládové fontáně.

"Něco se děje?"

"Ne, ne, vůbec, jen chci vědět, kdo pozval tamtu ježibabu," zamumlal napůl úst a pokynul k Bettany rukou, dost okázale na to, aby si toho všimla. Věnovala mu další provokativní pohled.

Pepper si ji dlouho nejistě prohlížela s hlavou nakloněnou ke straně, než pomalu prohlásila: "To je... přítelkyně mého asistenta, pokud si dobře vzpomínám. Dali se dohromady docela nedávno a on je z ní celý pryč. Proč se ptáš?"

Pokrčil nad tím rameny a dopřál si doušek vína. Musel spokojeně zamlaskat, nebyl sice vínový typ, ale tohle bylo výborné. "Ale jen tak. To je ta novinářka, co psala o mně a Stevovi."

"Megera," zasyčela Pepper tiše a Tony nemohl jinak než rozesmát se. "To je ona? Že se nestydí se tady ukázat!"

"Nestyděla se mi vlézt do kalhot, jen aby měla co psát," smál se tiše. "Takže tohle je jen malá oběť. Mimochodem, ty jsi asi jediná, kdo se mě na ten článek neptal," uvědomil si rychle a postavil se tak, aby Pepper věnovala pozornost jen jemu a ne Bettany. Zvědavě zavlnil obočím. "Čím to?"

Pepper si povzdechla, uhýbvajíc před ním pohledem k vlastnímu vínu. Zatočila jím ve skleničce a dopřála si ještě pár minut ticha, než pokrčila rameny. "Popravdě, nijak mě nepřekvapilo, že bys mohl něco s kapitánem Rogersem mít."

Tony zamrkal. Tohle byla snad ta jediná reakce, kterou neočekával. Jak nepřekvapilo? Copak byl někdy s chlapem? Nebyl! Tak jak to, že to Pepper nijak nepřekvapilo?

"Hou, hou, hou," zarazil ji gestem ruky. "Brzdi, Pep, brzdi. Nepřekvapilo? Hele, já vím, že jsem dost extravagantní chlap a že jsem už zkusil kde co, ale pokud vím, tohle za sebou ještě nemám."

Pepper přestala sledovat víno a vzhlédla k němu, tvář jí mírně potemněla nelibostí, ale nakonec si rezignovaně povzdechla. "Ty sis pořád nevzpomněl."

"Cože?" nakrčil nechápavě obočí a na okamžik opravdu netušil, o čem to mluví. Pak ho to trklo. "Ježíš, Pepper, já tu mluvím o voze a ty pleteš svetr. Ne, nevzpomněl jsem si. Nevím, co jsem na té pitomé akci udělal, ale teď tu přeci řešíme ten člá-"

"Našla jsem tě na záchodech jak klečíš před číšníkem. Ježiši Kriste," šeptla a schovala tvář do dlaně. Tony musel ocenit Pepperino odhodlání ho překvapit vším, co dneska vypustila z úst. Šlo jí to skvěle.

Pozoroval ji a jen zaraženě mrkal. Její slova mu pomalu, ale jistě začala docházet a jako kouzlem se zvedla opona a odhalila většinu ze vzpomínek na onen večer. Vysoký blonďatý modrooký číšník v bílé košili a vestě. Chuť cigaret na jeho rtech. Studená podlaha tlačíc do kolen. Cosi v puse. Ach bože!

"Oh... Ou!" zvolal překvapeně, až se na něj otočilo několik očí. Ignoroval je a jen sledoval Pepperinu rudou tvář a zahanbený pohled. "To, ehm... wow."

"Jo," kývla. "Vzala jsem mu foťák, ujistila ho, že jestli cekne, bude toho litovat a tebe dostala do taxíku."

Rozhostilo se mezi nimi trapné ticho, Tony už ani nevnímal mumraj okolo nich a jen Pepper pozoroval. Takže takhle to přesně posral! Konečně to věděl.

"To bylo asi to nejhorší u čeho jsi mě kdy nachytala, že?"

"Ne," zasmála se. "Když jsi seděl opilý v ohradě s lamami a před sebou jsi měl pentagram, svíčky a lebku a mlel jsi cosi v latině, to bylo to nejhorší."

"Satanismus je sexy, Pepper," zavlnil významně obočím a vysloužil si tím jen další smích a jemný úder do paže. Zasmál se s ní, napil se vína a dlouze si povzdechl.

"Tony, poslouchej," řekla tiše, pohladila ho po paži a upřímně se usmála. Tony pozoroval ty drobné vrásky okolo očí, které na ní měl tak rád a ona je tak nenáviděla. "Je mi úplně jedno, jestli ten článek byl pravdivý nebo ne. Budu při tobě stát ať už se stane cokoliv. Ale když jsem tě tam našla..." povzdechla si a obrátila do sebe zbytek vína, což bylo možná nezdvořilé, ale zato naprosto sexy. Ženy, které umí pít, se mu vždycky líbily. "Myslela jsem si, že mě máš jen jako zástěrku, aby to nevyšlo na světlo. A to jsem nechtěla. To by mě zabilo, Tony."

Usmál se. Pepper, milovaná Pepper, která přežila i ty nejhorší věci, které udělal a přesto při něm vždy stála. Vůbec si ji nezasloužil. Vztáhl k ní ruku a pohladil ji palcem po tváři a věnoval jí ten nejupřímnější pohled, který uměl.

"Tak to nebylo, Pep. Opravdu."

"Dobře," kývla a usmála se. "Dobře. Jsem ráda, že to vím."

Tony napíchl na vidličku kousek jahody a namočil ji do čokolády. Zamyšleně celý proces pozoroval, vědom si Pepperina pohledu. Pousmál se.

"Hele, Pep... A kdyby se stalo, že bych nakonec s Rogersem možná i něco měl... Vadilo by ti to?"

Ucítil její dlaň na paži a až v tu chvíli k ní shlédnul. Usmívala se. "Je ti s ním dobře, že?"

"Jo..." šeptl a jahodu snědl. "Je to... já nevím, neumím to popsat. Je to jiné než kdykoliv předtím. Steve je jiný."

Souhlasně zamručela a přikývla, její stisk mírně zesílil. "Všimla jsem si toho, víš? Jsi veselejší, klidnější. A máš zdravou barvu," zahihňala se a prstem ho píchla do tváře. Tony na ni vyplázl jazyk.

"Tony, dokud jsi šťastný, je mi jedno s kým."

"Dík, Pep," povzdechl si. Jednou rukou ji k sobě přivinul a vtiskl jí polibek do vlasů. "Seš skvělá, víš to?"

"Vím."

"Takže jsme cool? My dva?" zeptal se a okrajově ho napadlo, že tuhle otázku položil v poslední době až moc často.

"Všechno při starém, Tony," ujistila ho a vtiskla mu do ruky svou skleničku. "Ale teď, pokud mne omluvíš, půjdu si promluvit se slečnou novinářkou."

Přitiskl si ruku na hruď a obdivně Pepper sledoval. "Jdeš bránit mou čest, můj statečný rytíři?"

"No to si piš. Nikdo nebude tvoje ani Stevovo jméno tahat bahnem," řekla vážně a ladně, ale rázně se vydala k Bettany. Tony se neubránil škodolibému úsměvu. Čelit naštvané Pepper není vůbec žádný med a on si jen užíval, že to může sledovat z přední řady. 

Aneb když Tony jedná dřív, než myslí. :3
Doufám, že se vám kapitola líbila, nezapomeňte mi napsat! Vaše komentáře mě udržují při životě :D
Otázka týdne! Která postava z MCU filmů myslíte, že je nejvíce podceňovaná a dostala nejméně prostoru? Svěřte se mi se svými teoriemi :3
A ještě jedna otázka! Dost v poslední době přemýšlím nad dalšími bonusovými kapitolami a rozhodně se v nich objeví Bucky. A kdybych měla chuť ho s někým párovat, brali byste ho spíš se Samem Wilsonem anebo s Natashou? Mně je to upřímně jedno a nemůžu se rozhodnout, proto se ptám.
...a ještě jedna otázka ^^ Kolik vám je? Chtěla bych vědět, jaké věkové rozmezí tady mám ^^

Díky za to, že jste a uvidíme se zase příští středu!

(Fanart pro krásný týden! Nechť vás síla a Stony provází!)