"Děkuji, Tony. Ale kdybych ti to mohl nějak oplatit... řekni si. Dobře?"

Tony zapřemýšlel, jestli mu je kapitánova obětavost příjemná nebo ho to spíš otravuje. Samozřejmě, že nemohl říct jen díky a nechat to plavat. Ó, to ne. Musel mít proslov, okecat to a pak ještě nabídnout protislužbu. Nebo spíš požádat o protislužbu. To mu bylo podobné.

Zabloudil pohledem zpět k pánvičce s chladnoucími míchanými vejci. Byl už plný, i tak snědl další kousek a spokojeně se pousmál.

Tony nevařil. Nebavilo ho to, zbyl po tom nepořádek a zabíralo to čas. Proto měl vždy lednici plnou polotovarů a zbytků z donášek. Hospodyně mu někdy něco uvařila a zamrazila, ale to už nebylo pak tak chutné. Ale Stevova snídaně byla výborná, i když to byla jen míchaná vajíčka, která by v případě nouze zvládl i sám.

Připomnělo mu to mámu. Snažil se ty myšlenky rychle zahnat, bylo hloupé na ni teď myslet, ale nedařilo se mu to. Máma většinou nevařila. Měli kuchařky, které se o to staraly. Ale někdy, když byl Howard pryč, vzala Tonyho ráno do kuchyně. Nemohlo mu být tehdy víc než pět nebo šest let. Vysadila si ho na stůl a zadala mu důležitý úkol. Míchání. Naučila ho, jak vejce rozklepnout, poté mu dala do ruky vidličku a nechala ho, aby vše smíchal. Vzpomínal si, jak rád píchal do žloutku a sledoval, jak se vylévá do bílku. Míchal vždy tak urputně, že se mu to podařilo rozlít. Nezlobila se na něj, nikdy. Podala mu utěrku a musel po sobě vše uklidit.

"Vždy se po tobě snaž svůj nepořádek uklidit, Tony," říkala mu něžně. Rada, kterou si ne vždy vzal k srdci, ale na kterou si pamatoval dobře.

Byly to jen jejich chvíle, bez Howarda, bez žádného stresu ani strachu. Jen oni dva v kuchyni, máma se zástěrou a on většinou ještě v pyžamu. Z rádia jim hrála hudba, máma na ni tančila a Tonymu vždy přišlo, že svět je nádherný. Dokud se domů nevrátil Howard...

Definitivně se svými ranními vařícími dýchánky přestali, když ho poslali na internát.

"Domácí jídlo jsem pořádně neměl od doby, co mě poslali na internát," pronesl zamyšleně, pánev si přitáhl na klín a jedl dál. Byl stále ztracený ve vzpomínkách, ale vnímal Stevův upřený pohled. "A musím uznat, že je to výborné. Takže pokud se mi chceš nějak odvděčit, vař mi takhle dál."

Vzhlédl k němu a setkal se s vojákovým shovívavým úsměvem. Dělal se mu v levé tváři vždy dolíček? napadlo Tonyho zamyšleně. Prohlížel si ho, ten jeho něžný výraz a svalnaté paže založené na hrudi. Tělo měl uvolněné, ležérně se opíral o kuchyňskou linku a vlasy, ještě stále vlhké po sprše, se mu jemně vlnily. Tonyho napadlo, že takhle kapitána vídával málokdy. Vždy byl tak vážný, ostražitý a zkrátka ztělesněním Kapitána Ameriky. Ale tohle... tohle musel být Steve Rogers. Prostě a jen Steve, ten kluk ze čtyřicátých let, který bránil slabší ještě předtím, než do něj píchli sérum. Vypadal mladší, nevinnější. Ne jako voják, který viděl hrůzy války z první linie, ale jako kluk, který se sotva snažil zjistit, co dělat se životem.

Tony konečně viděl rozdíl a pochopil, proč ho Steve někdy neskutečně iritoval a jindy ne. Když byl v módu Kapitána Ameriky, Tony ho nesnášel. Dělal ze sebe autoritu a čekal, že se bude Tony podřizovat, což za žádnou cenu nechtěl udělat. Ale když nechal Kapitána Ameriku doma a byl jen Stevem tak jako teď... byl to prostě jen další chlápek, se kterým se mu dobře trávil čas.

"Jen to? Mám ti vařit?" uchechtl se tiše, ale nezdálo se, že by nesouhlasil. Tony se zazubil.

"Přesně tak, vojáku. Ale jen snídaně a obědy, večeře ne. Stejně večer většinou pracuju nejvíc a nemám na jídlo čas. Nebo jsem na večírcích," mávl nad tím ledabyle rukou a Steve se v tom naštěstí nevrtal, ačkoliv se jeho usměvavá tvář opět stáhla do nesouhlasné masky. Tony neměl chuť mu vysvětlovat, že domácí rodinné večeře jsou pro něj noční můrou.

"Dobře, Tony, jak si přeješ," souhlasil nakonec, převzal si od něj již prázdnou pánev a postavil se ke dřezu, aby ji umyl. Chvíli oba mlčeli, na Stevovi bylo vidět, že přemýšlí a Tony jen upíjel kávy a prostě si užíval klidnou atmosféru. Energie, která ze Steva vyzařovala, byla o tolik jiná, než na co byl zvyklý. Pravda, poslední dobou s ním vycházel lépe, ale stále se našly okamžiky, kdy po sobě začali štěkat jako dva vzteklí psi.

"Chtěl jsem s tebou probrat ještě jednu věc."

Tony obrátil oči ke stropu a uchechtl se. "Hodláš mě teď každé ráno zavalit vážnými rozhovory? V tom případě budu zůstávat zalezlý až do oběda."

"Ne, neboj," uchechtl se Steve, utřel si ruce do utěrky a zapřel se o linku. Nedíval se na něj, pohled upíral do dřezu na mýdlové bubliny. "Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pohodě po tom, co se stalo včera..."

Zaťal zuby. Proč musel takové krásné ráno kazit? Tonymu se ani v nejmenším nechtělo vzpomínat na včerejší události. Dával si smrt těch dětí za vinu, i když logicky věděl, že jim neměl jak pomoc.

"Jasně, všechno v cajku, kápo," ujistil ho a poplácal ho po rameni, na tváři dokonalý falešný úsměv. "Co ty?"

"Budu v pořádku," zamumlal a podíval se na něj. Vážně a starostlivě. "Kdyby sis chtěl promluvit... víš, že za mnou můžeš přijít, že jo?"

"Jop, připomínáš mi to furt," zasmál se, seskočil z linky a došel si dolít kafe. "Když se budu hroutit, přijdu za tebou, neměj strach. Můžeme spolu prolít pár chlapských slz a rozdat nějaká ta objetí. To zní jako skvělej plán, no ne?" pronesl teatrálně a rozhodil rukama, div že kávu nevylil. Steve mu na to neodpověděl, na tváři měl znovu ten něžný úsměv. Tony stále nezahodil myšlenku, že se Rogersovi povedlo sehnat dost silnej matroš na to, aby skolil supervojáka.

"Půjdu pracovat. Zatím se měj a uvidíme se u oběda," zamával na něj a vykročil k dílně, Steve ho nechal jít. Seběhl schody, překročil hromady nářadí a haraburdí a sesunul se na židli.

"Ta jo, děcka, vstáváme," zatleskal a rozhlédl se. Doomboti se k němu hned rozjeli a Jarvis mu znovu popřál dobré ráno a rozsvítil veškeré monitory. "Jarvisi, pošli mi sem toho syčáka. Musím zjistit, proč zahodil rukavici."

"Jistě, pane. Jen bych vás rád upozornil, že volá slečna Pottsová. Přejete si s ní mluvit?"

Tony se zamračil. Neměl zrovna chuť s Pepper cokoliv řešit, ať už práci nebo cokoliv jiného. Ale bylo mu jasné, že jakmile jí hovor několikrát zamáčkne, nažene se mu během obědové pauzy do dílny a bude zle. Tony Stark nebyl strašpytel, ale slečna Pottsová byla úplně jiná liga. Měla vzhled anděla, ale ve skutečnosti byla ztělesněním zla! Když ráno vstala z postele, ďábel se běžel schovat.

"Tak mi ji přepoj," povzdechl si a promnul si kořen nosu.

"Tony?"

"Pepper, drahoušku, dobré ráno!" zvolal zvesela a raději si nalil skleničku. "Jak se ti daří?"

"Dobře, děkuji za optání," dostalo se mu škrobené odpovědi. Tony protočil oči, tohle zase bude rozhovor.

"Je zase třeba něco podepsat? Odsouhlasit? Koupit růžová mýdla na dámské záchodky? Říct nějakému sexistickému hovadu, že šéf jsi ty?"

"Ne, Tony, to nebude nutné. Jen jsem se tě chtěla zeptat na vánoční večírek."

Tony mohl v jejím hlase slyšet drobný úsměv, když odpovídala, což bylo dobré znamení. Možná, že se na něj přestávala zlobit. Pomalu. Velmi pomalu. Rychlostí šneka, kterého podplatili, aby se plazil ještě pomaleji a trhl tak Guinnessův rekord. Jo, ta poslední varianta zněla správně.

"Vánoční večírek? Je říjen, Pepper. Vánoce jsou ještě hodně daleko," oponoval. Večírky měl rád, ale pouze v případě, že je nemusel pomáhat chystat.

Jaké víno chcete, aby se podávalo, pane Starku? Přejete si možnost vegetariánského a veganského bufetu? Ubrousky byste rád smetanové nebo světle béžové? Kdyby to bylo čistě na něm, whisky a skotská by tepla proudem a stoly by se prohýbaly pod vahou cheeseburgerů. Bylo mu ale vysvětleno, že se to nehodí.

"Tony, moc dobře víš, jak dlouho trvá plánování takového večírku. Musejí se navrhnout pozvánky a rozeslat se, vybrat jídlo a pití, zařídit prostory, výzdobu a plno dalších věcí."

"A musíme to dělat?" povzdechl si a promnul si kořen nosu. Ne, že by to musel všechno zařizovat on sám, ale organizátoři potřebovali jeho svolení, a tak mu neustále volali a podávali výše zmíněné otázky. Nebavilo ho to, vždy odkýval první snesitelnou možnost a poté musel poslouchat Pepperino nespokojené vrčení, že se barva ubrousků neshoduje s barvou ubrusů.

"Měli bychom, Tony. Je to způsob, jak poděkovat našim zaměstnancům za jejich tvrdou práci. A taky je to snad jediná akce, na které se ukážeš a oni tak vědí, pro koho vlastně pracují."

Položil si ruku na obloukový reaktor a přehnaně zalapal po dechu.

"To byl výtka, Pepper? Jsem dotčen! Ukazuju se přece pořád!"

"Ano, v televizi jako Iron Man," lehce se zasmála a Tonyho ten zvuk zahřál u srdce. Usmál se, ruku spustil, napil se a byl aktuálně ochotný slíbit jí všechno. I to pověstné modré z nebe by jí snesl, jen by musel upravit svůj oblek dost na to, aby takový let zvládl. "Ale já potřebuji, aby ses někdy objevil i ve firmě. Aby zaměstnanci měli dojem, že se o ně zajímáš."

Odrazil se a dojel na židli až k jednomu ze stolů. Jarvis před ním spustil projekci kalendáře a Tony si zamyšleně promnul bradu. Nebylo to tak, že by měl práce nad hlavu, ale že by si mohl jen tak dát nohy na stůl se taky říct nedalo. Čekaly ho nejrůznější schůze, telefonáty s Japonskem a Čínou, které se kolikrát protáhly na několik hodin a za pár týdnů měl letět do Kazachstánu, domluvit se s tamní vládou, jakým způsobem se zbavit zbraní, které si nakradla jedna aktivistická organizace. Možná se z toho nakonec stane i mise Avengers, pokud Fury svolí. Dle informací, které měl k dispozici, měli celý arzenál.

A takhle vypadal jen zbytek října, listopad i prosinec na tom byl ještě hůř. Ke konci roku se toho vždy nakupilo tolik. A to nepočítal ostatní povinnosti, které se ho jako Avengera týkaly.

"Patnáctého prosince," navrhl a díval se na políčko s malou patnáctkou v levé horním rohu. Prozatím bylo prázdné a Tonymu se to jevilo jako skvělé datum. Bude se moct opít do bezvědomí a šestnáctého tak prospí.

"Podívám se," zamumlala Pepper nepřítomně, chvíli byla zticha. "Mám ve čtyři hodiny schůzi, ale nemyslím si, že by to byl problém. Stihlo by se to krásně."

"Skvělé," opřel se, drbajíc se na břiše. "Den máme, to je pokrok. Teď potřebujeme nějakou cateringovou agenturu. Ale ne tu, co minule, to jídlo byl propadák. Samozřejmě i nějaké ty kašpary, co zařídí výzdobu - nevím, jak se jim říká. A bude to chtít plno číšníků."

"Tony, Tony," mírnila ho. "Já po tobě nechci, abys to celé zařídil. Vím, že máš moc práce. Jen jsem potřebovala vědět, jestli to budeme pořádat nebo ne. O zbytek se zvládnu postarat."

"Cože? Tos mě teď úplně zbytečně donutila zapojit všechny tři mozkové buňky, které jsou ochotné se tomu věnovat? Ach Pepper, to je od tebe tak nezdvořilé!"

"Kašpare. Jsi dneska nějak dobře naladěný," zahihňala se.

"Dostal jsem snídani."

Ticho, které následovalo, bylo nepříjemné. Tony si promnul čelo a čekal, jestli se Pepper doptá, aby mohl obratně zareagovat vtipem a informovat ji o svém novém spolubydlícím.

"Ah..." vydechla. "Páni. To bylo rychlé... Chápu. Ale docela mě překvapuje, že tam zůstala dost dlouho na to, aby ti udělala snídani."

Tony překvapeně hvízdl a plácl se dlaněmi do stehen. "No téda! Kapitán Amerika mi neřek, že je ve skutečnosti baba. Jaks to věděla, Pep?"

"Kapitán Amerika?" reagovala okamžitě a nervózně se zasmála. "Já myslela... No, to je jedno. Co u tebe dělá Kapitán Amerika?"

"Vyhořel," pokrčil Tony ledabyle rameny. "Tak jsem mu nabídl azyl. Jsem to ale šlechetný muž, že?"

"To jistě jsi, Tony." Následoval další nervózní smích a Tony zatoužil vrátit se o několik vět zpátky a říct věci jinak. Znovu mezi nimi začala vznikat propast.

Shlédl na své ruce a opatrně si promnul jeden z prstů, které si včera zranil. Bolel, za nehtem měl krev, ale dalo se to vydržet.

"Hele, Pep..." zamumlal a přimhouřil oči, uvažujíc, co vlastně chtěl říct.

"Musím končit, Tony," skočila mu do toho. "Mám ještě horu práce a jestli se do toho nepustím hned, budu si to muset vzít domů."

"Ne, počkej!" vykřikl a opravdu se mu podařilo Pepper zarazit. Hovor pokračoval dál, neukončila ho. "Nemusíš nic moc říkat, jen mě chvíli poslouchej. Omlouvám se, jasný? Je mi jasné, že jsem udělal nějakou pořádnou hovadinu, která tě ode mě odehnala a mrzí mě to. Nebudu škemrat, aby ses vracela, protože... je mi jasné, že bych to brzy zase celé pokazil. Já prostě... Pepper, já nejsem..." zhluboka se nadechl a zavrtěl nad svým koktáním hlavou. Dokázal si dělat legraci ze soudců, urážel vyšší autority, ale nedokázal v klidu promluvit k Pepper. "No, to je jedno. Jen chci, abys věděla, že mě to fakt mrzí. A chci tě požádat, jestli by to mezi námi mohlo být zase v klidu, jako předtím."

Pepper neodpovídala a Tonymu ta doba připadala ukrutně dlouhá. Tiskl si prst se zatrženým nehtem, bolelo to jako čert, ale odvádělo to pozornost od jeho rychle bušícího srdce..

"Ty si nepamatuješ, co se na tom večírku stalo, že ne?" řekla tiše, rozzlobeně. Tony zavřel oči, proklel svoje pití a pomodlil se ke všem bohům, které znal - hej, mohl Thor slyšet jeho modlitby? Musí se ho později zeptat - a přiznal, že si nepamatuje vůbec nic. Na druhé straně něco bouchlo a Pepper se hořce zasmála.

"No samozřejmě! Ty se ani neobtěžuješ si zapamatovat čím jsi mezi nás vrazil klín! To je k neuvěření!"

"Opil jsem se, Pep. Mám prostě okno," zamračil se.

"Tak si to okno užij a pořádně se snaž si vzpomenout," zasyčela, hlas se jí pak ale zklidnil na profesionální, který u ní miloval je ve chvílích, kdy ho nepoužívala na něj. "Nebudu ti dělat peklo, Tony. Nejsem puberťačka a umím se k tomu postavit jako dospělá. Zkusili jsme to, nevyšlo to, konec příběhu. Jsem ochotná s tebou jednat stejně, jako předtím, než jsme se dali dohromady. Ale neodpustím ti, že si ani nepamatuješ, co jsi udělal..."

"Kdybys mi alespoň pomohla si vzpomenout," zkusil to.

"Ne. Musím pracovat, Tony. Měj se a pozdrav kapitána Rogerse."

Tiché pípnutí oznámilo konec hovoru, Tony se zhroutil do židle a kopl do sebe celý obsah skleničky. Snídaně ho začala tlačit v žaludku a jeho dobrá nálada byla tatam. Pevně zavřel oči, snažíc se vzpomenout si, ale bylo to zbytečné. Ještě, že měl Jarvise, který mu poslal do dílny onen rozbitý oblek.

"Mám udělat skeny, pane?" zeptal se. Tony se pousmál.

"Jo, Jarve. Je čas pustit se do práce."