Přeji krásný den, lidičky! 

Tak co, koho se týká znovunavrácení se do školy po 25. květnu? U nás o tom byl jen krátký rozhovor, rodiče rozhodli, že bráchu do školy posílat nebudou. Umíte si představit tu radost desetiletého, když zjistí, že bude mít opravdu dlouhé prázdniny? :D

Dnešní kapitola je docela dlouhá, plná informací, pomalu narůstajícího napětí a opatrného oťukávání. Přeji krásné čtení!

Tony nebyl urážlivý člověk. Opravdu ne, ani trošičku. A žárlivý? No to už vůbec ne! Takže když pomohl Bruceovi odtahat poslední krabici a vzal ho do svých laboratoří, neurazil se, když ho jeho Science Bro přestal poslouchat ve chvíli, kdy se otevřely dveře. A když ho začal úplně ignorovat ve chvíli, kdy mu Tony řekl, že může použít vše, co v laboratoři najde, byl naprosto v klidu. Opravdu, chápal Bruceovo nadšení a moc dobře věděl, jak úžasné laboratoře ve Stark Tower jsou. Vždyť je taky sám projektoval.

Takže, jak již bylo řečeno, Tony se ani trochu neurazil. Ještě dvakrát na sebe zkusil upoutat pozornost, ale Bruce se plně věnoval monitoru a přenášení dat týkající se jeho výzkumu a Tonymu odpovídal pouze zamručením nebo prázdnými větami, jako by mluvil s otravným dítětem.

"Hodím ti do postele pavouky. Takové ty velké chlupaté, které tak miluješ."

"To zní skvěle, Tony," ujistil ho nezaujatě, načež si začal mručet cosi týkající se již zmíněného výzkumu. Tony se otočil na patě a zmizel zpět ve výtahu, rozhodně ne uraženě.

"Kdybych vás neznal, pane, myslel bych si, že žárlíte na svůj vlastní spektrometr." Neodpustil si Jarvis, jako kdyby se opravdu bavil. Tony neodpověděl, jen založil ruce na hrudi a ze všech sil se snažil nešpulit uraženě rty. Protože Tony Stark nebyl urážlivý člověk.

"Už se Steve vrátil?"

"Ano, pane. Je nahoře, skicuje. Mám mu říct, že se po něm ptáte?"

"Ne, díky, Jarve." Mávl rukou a nálada se mu zase trochu zlepšila. Steve ho nebude ignorovat, bude mít jeho plnou pozornost a bude si moct postěžovat na celý svět, až mu z toho bude chtít prasknout hlava. Spokojeně se zazubil a přikývl.

Chvíli postával uprostřed místnosti, houpal se na patách a rozhlížel se. Pohled mu sjel na pohovku a po zádech mu přeběhlo příjemné mrazení. Většinou se Tonymu noční aktivity slévaly do rozmazaných obrázků a věci si pamatoval jen matně, ať už měl v krvi alkohol či ne. Ale vzpomínky na včerejší noc byly zcela jasné a když zavřel oči, svíraly se mu slabiny a neviděl nic jiného než ten neuvěřitelně modrý chtivý pohled jeho supervojáka. Jeho, napadlo ho hrdě.

Nicméně, když už je o něm řeč, kde je? Znovu přejel místnost pohledem, ale byla prázdná. Od rána se nic nezměnilo, kromě novin na kuchyňském ostrůvku a absence jejich oblečení, které nechali včera večer rozházené po podlaze. Nepochyboval o tom, že to byl Steve, kdo po nich uklidil. Ten člověk byl neskutečný magor na pořádek. Tony se mu jednou vetřel do bytu, jen tak, protože chtěl, a kdyby neviděl bundu přehozenou přes židli a skicáky na stole, myslel by si, že tam Steve nebydlí. Armáda ho vycepovala dokonale, napadlo ho tehdy. Ach bože, čistí pořád podlahu kartáčkem na zuby? Bude se muset zeptat!

Tony si ho nakonec všiml. Steve seděl v ratanovém křesle venku na terase - Tony si ani nevzpomínal, že je někde ve věži ratanový nábytek, pravděpodobně ho pořídila Pepper - s nohama opřenými o prosklené zábradlí. Rychle se zabalil do deky a vyšel za ním do chladu.

"Už tě jednadvacáté století nebaví a chceš se vrátit do ledu?" zeptal se nenuceně, došel k němu. Steve vzhlédl a přestože se široce usmál, tvářil se nechápavě. Tony mu smetl vrstvu sněhu z ramene.

"Jak dlouho tu už sedíš?"

"Ou..." Steve se na sebe zamyšleně podíval a překvapeně zamrkal na své sněhem pokryté nohy. To si neuvědomil, že prakticky zapadal? Tony mírně přimhouřil oči a pohlédl na skicák spočívající mu na klíně. Steve zrovna kreslil baletku, která byla až nápadně podobná Natashe, ale dle dalších mokrých zvlněných stránek Tony poznal, že to nebyla první kresba, kterou venku vytvořil. Ani druhá.

"Ztratil jsem pojem o čase," uznal trochu zahanbeně, sundávaje nohy ze zábradlí. Se zašklebením se protáhl. Tváře a uši měl rudé od mrazu a Tony se divil, že byl ještě schopný pohybovat prsty. Nechápavě zavrtěl hlavou, sebral ze země hrnek s čajem a zakroužil jím. Na hladině se už vytvořila tenká krusta ledu.

"No to vidím. Hele, za dalších sedmdesát let tu už nebudu a to by sis přece nenechal ujít." Zašklebil se na něj a zlehka ho udeřil do ramene. "Tak pojď dovnitř, nanuku. Udělám ti čaj."

Načež se otočil na patě a vydal se zpět ke dveřím. Steve měl možná jinou termoregulaci, ale on ne a nehodlal umrznout. Tony neměl rád zimu, nikdy neměl a nehodlal to měnit. Sníh snášel jen, když se vydal lyžovat do Alp, ale stejně to vždycky cestou zpátky vzal přes Zanzibar a vyvalil se na pláži. Uměl Steve lyžovat? Pravděpodobně ne, ale to šlo napravit.

Steve se k němu hned připojil, vysoukal se z bundy a sesunul se na barovou stoličku, zatímco Tony se odhodlaně pustil do přípravy čaje a kávy.

"Jak šlo stěhování?"

"Dobře," pokrčil rameny a zamračil se. "Dokud jsem Bruceovi neukázal laboratoře. Vyměnil mě za všechny ty hračičky, chápeš to?"

Tony věděl, že tentokrát uražené špulení rtů nepotlačil, ale bylo mu to jedno, před Stevem mohl.

"To si dovolil hodně," uznal s vážným výrazem a rovněž se zamračil, ale koutky mu cukaly do úsměvu. Visel pohledem na jeho rtech a Tony se zdařile tvářil, že nedělá to samé. Vzpomínky na minulou noc se opět vrátili a jen silou vůle v sobě zadusil naprosto nedůstojné zakňučení. Kdyby mohl zbytek věčnosti strávit jen se Stevem a jeho rty, byl by šťastný a nikdy by si nestěžoval.

"To si teda dovolil." S rukama založenými na hrudi našpulil rty ještě více a pozorně Steva sledoval. Viděl, jak mu ohryzek poskočil a oči potemněly. Příjemné mrazení v zádech bylo zpět stejně jako dobře známý tlak ve slabinách.

"Možná bych tě mohl nějak odreagovat."

"Máš na mysli něco konkrétního?" Povytáhl Tony obočí a neubránil se vítěznému úsměvu, když Steve sklouzl ze stoličky a vykročil k němu. Šel pomalu, ladně, jako šelma při lovu (což bylo zajímavé přirovnání, když Tony zvážil, že ho před několika hodinami označil za štěně) a ani na okamžik jeho pohled neopustil Tonyho oči. Jemně ho uchopil za zátylek a Tony spustil ruce a položil mu je na boky. Steve měl ohromné dlaně. Tony se nikdy nepovažoval za malého muže, ale v porovnání se supervojákem se cítil drobný. Překvapivé na tom bylo, že mu to vůbec nevadilo.

Steve klesl pohledem na Tonyho rty, než opět vzhlédl. Tony s úsměvem přimhouřil oči. Tentokrát se žádná žádost o svolení nekonala, natiskl se mu na rty dřív, než Steve stihl promluvit. Slyšel ho se tiše uchechtnou, ale neprotestoval. Ochotně polibek oplácel a v příští chvíli Tony ztratil pevnou půdu pod nohama.

Steve ho vysadil na kuchyňský ostrůvek a nadále plenil jeho ústa. Tony mu tál pod rukama. Objal ho kolo krku a nohy mu zahákl za stehna, jen aby ho k sobě natiskl co nejvíce. Mnohokrát během těch předchozích měsíců uvažoval, jestli je líbat chlapa jiné. A ne, nic na tom nebylo. Pořád stejná práce rty a jazykem. Možná snad ještě lepší.

Rozhodně to bylo lepší.

Oba sebou trhli, když kávovar zapípal a Tony vnitřně proklel Jarvise. Nikdy předtím nepípal, tím si byl naprosto jistý. Co měl sakra Jarvis za problém?

Steve se ohlédl a tiše se uchechtl, než se zase obrátil zpátky a o půl kroku ustoupil. Tony nespokojeně zamručel, snažíc se popadnout dech. Voják se na něj sladce usmál.

"Už netrucuješ."

"Já netrucoval!" ohradil se Tony dotčeně a založil ruce na hrudi. Pche, takové lži! Steve jen zatřepal hlavou a vtiskl mu poslední polibek na rty, než přešel ke kávovaru a nalil jim oběma šálek kávy. Využil toho a se skousnutým rtem obdivoval Stevovo pozadí. S hrůzou si uvědomil, že si na něj včera ani nesáhl! Pohroma, musí to nahradit!

Převzal si nabízený hrneček a jeho pozornost zaujalo něco jiného. Zamračil se, chytil Steva za bradu a naklonil mu hlavu na stranu. Předtím si toho nevšiml, neboť měl tváře zbarvené mrazem. Steve si povzdechl. Těsně pod okem se mu táhl rudý flek, který pomalu ale jistě začínal chytat fialový odstín. Tony povytáhl obočí.

"A teď, co kdybys řekl strýčkovi Skrblíkovi kde jsi přišel k té modřině?"

"Nejsi skrblík, Tony," oponoval Steve okamžitě, snažíc se odvést pozornost jinam. Moc mu to nešlo, ale Tony na jeho hru přistoupil. Stejně věděl, že to z něj nakonec dostane.

"To možná ne, ale z My z Kačerova to byla moje nejoblíbenější postava. Byl vtipný, bohatý, hamižný a měl úžasný cylindr. Chtěl jsem si takový pořídit, ale dneska se už nesluší je nosit, bohužel."

Steve mlčel a rozpačitě a nechápavě se usmíval. Tony obrátil oči ke stropu.

"Aha, jasně, neznáš My z Kačerova. Nevadí, to doženeš," mávl rukou. "A víš, že se strýček Skrblík rád koupal v penězích? No fakt! Jednou jsem to chtěl zkusit. Vybral jsem pět tisíc dolarů jen v pennies a nechal je nasypat do prázdného bazénu. Málem jsem si zlomil nos, když jsem do nich skočil," rozesmál se nad tou vzpomínkou. Měl v sobě tehdy skoro celou láhev whisky a pokud ho paměť nepletla, prohnal si nosem bílý prášek. Jo, to byly časy. Ale to Steve vědět nemusel.

"Nicméně, zpět k tématu! Kdo tě praštil? Myslel jsem, že jedete jen mrknout na nějakého vědce. Naštval se, když jsi mu sáhl na petriho misky? Na udělátka se vědcům nesahá, Steve."

"Ne, Tony. Byl už mrtvý, když jsme přijeli."

Zarazil se a věnoval Stevovi další zkoumavý pohled. Nepostřehl žádný náznak viny, což bylo jen a jen dobře. Steve měl ve zvyku dávat si za vinu i věci, za které nemohl.

"Oh... To je nemilé... Něco se mu vymklo z ruky?"

"Jo, sprchování," zašklebil se nenadšeně. "Podle všeho uklouzl a rozbil si hlavu o záchodovou mísu."

"Uklouzl ve sprše? Nemůžu uvěřit, že je taková smrt opravdu skutečná."

"Nikdy jsi neuklouzl ve sprše?"

"Jistěže ne! Teda, určitě jo, ale to jsem musel být opilý a nepamatuju si to... Takže, věděc to nebyl a nepřijde mi pravděpodobné, že by tě praštila jeho mrtvola... Takže, kdo to byl?"

Steve mlčel. Odvrátil pohled, dlouze si povzdechl a opatrně upil z hrnečku. Tony trpělivě čekal a pozoroval ho, zatímco mu jednou nohou znovu přejel po stehně.

"Agentka Cohenová," zamumlal nakonec skoro neslyšitelně. Tony nakrčil nechápavě obočí.

"A proč tě agentka praštila? Pronesl jsi nějakou sexistickou poznámku? Steve, to se v dnešní době dělat nesmí! Poštveš na sebe feministky."

Steve se tiše zasmál a zavrtěl hlavou: "Ne, Tony, nic jsem jí neřekl. Jen..." znovu si povzdechl a vzhlédl k němu, "jen jsem s ní byl docela nedávno na schůzce."

"Ah... A proto tě dneska praštila? Proč vůbec chodíš s agentkama na schůzku, když si jsi docela jasně vědom toho, že za tenhle tým nekopeš?"

Tony byl dokonale zmatený. Myslel si, že Steve nikam s nikým nechodí. Bavil se o tom s Clintem a Brucem! Avengers byli jediní lidé, se kterými se stýkal, kromě Peggy a Sama Wilsona. A když teď stoprocentně věděl o Stevově orientaci, dávalo to ještě menší smysl.

"Domluvila mi to Natasha a mně přišlo opravdu neslušné agentku Cohenovou odmítnout."

Ah tak! Amazonka zakročila a rozhodla se, že z našeho uzavřeného vojáka udělá lva salónů. Mazané. A naprosto k ničemu, Nat, naprosto k ničemu. Tony se vnitřně dmul pýchou, že věděl něco, co Natasha zatím nezjistila.

"Hmmm, jo, to zní jako ty. A od té doby ses jí neozval, ona se naštvala a praštila tě?"

"Tak nějak," přikývl zahanbeně a dotřetice si povzdechl. Natáhl se pro noviny vedle Tonyho a podal mu je. "A taky viděla tohle."

Tony cítil, jak mu srdce pokleslo snad až do kalhot. Odložil hrnek a nejistě noviny rozložil, přestože jasně věděl, co v nich bude. Noviny dneska ještě neviděl, ale jestli Steve dostal pěstí od holky, která si u něj dělala naděje, mohla v nich být tedy jen jediná věc.

A ano, jeho domněnka se hned potvrdila.

"Ahá! Ah... Oh... Ty jsem ještě neviděl. No ale sluší nám to, nemyslíš?" dostal ze sebe s předstíraným nadšením. Hlas se mu ke konci téměř zlomil. Steve se shovívavě pousmál.

Titulní stránku zdobily fotografie jeho a Steva, jedna ze hřbitova, kdy ho Steve držel v náruči; druhá z nákupního centra. Fotograf byl šikovný, podařilo se mu je vyfotit zrovna ve chvíli, kdy měl Tony položenou ruku na té Stevově. Vše samozřejmě doplňoval ohromný titulek a krátký text, obsahujíc pouze domněnky o jejich vztahu a zmínku o výročí smrti Tonyho rodičů. Samozřejmě, že to paparazzi věděli. Celý svět věděl, že Tony navštěvoval jejich hroby jen jednou ročně. Znechucením se mu zkroutil žaludek, někteří lidé byli zkrátka bezpáteřní hajzlové a fotili slavné osobnosti i na hřbitovech! Tony si udělal v hlavě poznámku, že je zažaluje. Duševní újma, narušování soukromí a podobné ptákoviny. Na to lidi slyší.

Tony opatrně vzhlédl. Steve mezitím přešel zpět k barové stoličce a posadil se. Nyní se lokty opíral o linku, bradu si podpíral propletenými prsty a nepřítomně pozoroval hladinu kávy v hrnečku. Tony pátral v jeho tváři a neskutečně se mu ulevilo. Děsil se, že se bude tvářit stejně, jako tehdy, když tak dokonale zakročila Bettany. Tony věděl, že na to nikdy nezapomene.

Viděl Steva čelit armádě mimozemšťanů, viděl ho se postavit jedoucímu tanku, viděl ho se postavit Hulkovi! A vždy jen se štítem v ruce. A nikdy, ani jedinkrát, Steve nevypadal, že by měl strach. Ale když jim tehdy Jarvis ukázal titulní stránku Daily News, Steve měl ve tváři čilý teror. Ten typ strachu, o kterém Tony věděl, že nikdy plně nepochopí.

Hodil noviny do koše a došel zpět k němu, ruku mu obtočil okolo ramen. Steve vzhlédl. Mírně se usmál. Nebyl vyděšený, díky bohu nebyl. Spíš vypadal, že toho má dost. Dokázal sice přiznat pravdu o sobě partě děcek (a měl velké štěstí, že to ani jedno z nich nenatočilo. Tony to pozoroval a zatím se žádné takové video neobjevilo) a Tonymu, ale očividně ještě nebyl připravený, aby o tom věděl celý svět. Tony si povzdechl.

Mohl říct Jarvisovi, aby stáhl veškeré fotografie a články z internetu, to by nebyl problém. Mohl použít své kontakty a předejít tak dalším článkům v novinách. Ale to by bylo, jako kdyby se proletěl nad New Yorkem s obrovskou cedulí hlásající "Spím s Kapitánem Amerikou!" Akorát by vše potvrdil.

Takhle neměli nic, jen pár fotek a plno teorií. A ano, i toho se lidé chytí jako mouchy na med, ale dokud ani jeden nic nepotvrdí, nebude to oficiální. Tonymu bylo jedno, co se o něm povídá. Za ty roky si zvykl a naučil se, že nemá smysl proti mediálním sviním bojovat. Stevovi to ale jedno nebylo.

Stiskl mu rameno a posadil se na druhou stoličku. S bradou v dlani ještě chvíli přemýšlel. Oba byli zticha, atmosféra ne přímo nepříjemná, ale už ne tolik uvolněná jako předtím.

"Měl ještě někdo nějaké připomínky?"

Steve zavrtěl hlavou. "Ne, nikdo. Pár lidí se divně dívalo, ale mohl jsem si to jen představovat." Trhl nejistě rameny. Tony přikývl a zamnul si ruce.

"Okej, to je dobře. Tak prostě budem víc diskrétní, když spolu budem někde venku. Ne, že by se to dělo často," uchechtl se. Steve zpozorněl. Zvedl k němu hlavu a pozorně si ho prohlížel, jako by očekával, že to Tony nemyslí vážně a vzápětí se rozesměje. Neudělal to, jen na Steva mrkl.

"Nevadilo by ti to...?" zeptal se opatrně. "Já... No, myslel jsem si, že by mi nevadilo o tom veřejně mluvit... Ale asi jsem se přepočítal." Uchechtl se a zavrtěl nad tím hlavou. Tonymu se zdálo, že se za to stydí. Zašklebil se a chytil ho na okamžik za ruku. Upřímně, byl vděčný, že nemá takový vnitřní blok jako Steve. Klidně by mohl teď hned jít před kameru, říct to celému světu a v noci se v klidu vyspat.

"V klidu, Steve. Vždyť to ještě ani není dvacet čtyři hodin, co jsme... co se... Hm. Co se něco odehrálo." Naznačil mezi nimi rukou se zamyšleným zamračením. Netušil, jak to pojmenovat. Nebyla to jednorázová věc, ale ani se nejednalo o žili šťastně až do smrti. Jo, to nesmyslné mávání ruky jim prozatím muselo stačit.

"Přesně tak," souhlasil napjatě a pohyb jeho ruky kopíroval. "Navíc, sám jsi říkal, že nevíš, jestli to vůbec bude fungovat."

"Jo, jo, to jsem říkal."

"Říkal. Jo. Takže o tom možná zatím nemusíme s nikým mluvit?" navrhl a Tony okamžitě přikývl. Jo. Jo, to znělo jako plán. Až na to, že to rychle dojde Clintovi... A Pepper to vlastně řekl ještě dřív, než k něčemu došlo. A Bruce s nimi teď bydlel a i když se většinou tvářil, že neumí napočítat do pěti, jeho sedm Ph.D. bylo dostatečným důkazem, že má docela úchvatnou mozkovou kapacitu. Ačkoliv, v mnoha ohledech byl přímo ukázkově natvrdlý. Pokud nedošlo ke změnám, stále mu nedošlo, že je do něj Natasha zamilovaná až po uši.

Nakonec se domluvili na tom, že pokud k tomu dojde, nebudou to tajit před týmem. Tony mu řekl, že Clint docela jistě ví a Steve pro změnu přiznal, že i Natasha něco tuší a určitě jí to dojde ve chvíli, kdy uvidí noviny. Takže ano, omezili se na úzký kruh přátel a Tony soudil, že s tím byl Steve spokojený. Rozhodně se uvolnil a konverzace přestala být tolik rozpačitá.

On sám se rozhodl informovat jen Pepper. Happy byl sice skvělý chlap, ale někdy nevěděl, kdy má mlčet a Tony nehodlal riskovat, že je někomu práskne. A u Rhodeyho si nebyl jistý. Stále měl v paměti ten minulý telefonát a ačkoliv si byl docela jistý, že tak vyšiloval jen z představy, že Tony svedl a zkazil národní ikonu (vážně, Rhodey, kdyby věděl kdo koho kazí), nebyl si stoprocentně jistý. Co když je Rhodey skrytý homofob a Tony byl natolik slepý, že si toho za celé ty roky ani nevšiml? Hrůzná představa!

Dopili kávu v konečně trochu příjemném tichu, načež Steve podal Tonymu hodinky a flash disk. Tony spráskl ruce.

"Konečně nějaká špinavá tajemství!" vykřikl nadšeně a hnal se do dílny. "Pojď!"

Nepočkal na něj, seběhl schody a okamžitě se vrhnul do židle. "Jarvi, drahý, vstávej. Máme práci. A o tom kávovaru si ještě promluvíme."

"Jen jsem zkoušel, jestli správně funguje, pane," bránil se kysele, Tony střelil po jedné z kamer nevrlý pohled. Bylo možné, aby byl jeho Jarvis homofob? Pokud ano, muselo dojít k chybě v kódu a to se musí napravit.

Jarvis rozsvítil všechny obrazovky a promítl na ně data z flash disku i z hodinek. Tony se podrbal ve vlasech a vousech. "Tohle bude trvat."

"Jak dlouho?" Steve stál za ním se založenými pažemi a zvědavým okem pozoroval obrazovky. Tonymu bylo jasné, že nerozumí ničemu, co vidí, ale upřímně, i on bude potřebovat chvilku, aby pochopil, na co se dívá. Natasha sice dokázala zkopírovat obsah počítače na disk (bylo mu jasné, že to neudělal Steve... Ne, Steve se sotva naučil používat Google), jenže vše bylo dokonale zašifrované.

"No, uvidíme," Otočil se na něj. "Pár hodin, pravděpodobně."

"Dobře," přikývl a na okamžik zaváhal. Nakonec se ale sklonil, krátce Tonyho políbil na rty a odešel se posadit na pohovku. Tony si spokojeně olízl rty a všiml si, že si Steve přinesl skicák. Výborně, každý má svou práci.

Zatřepal hlavou, aby zahnal myšlenky na ty jeho růžové rty, které by měl nejradši hned teď zpátky na těch svých, a otočil se k obrazovkám. Vážně, kdy začal být tak závislý na něčích dotecích a polibcích? Stárneš, Starku.

"Tak jdeme na to. Jarvi, pusť mi něco."

Dílnu zaplnily libé tóny jeho oblíbených Black Sabbath a s nově nalezeným elánem se pustil do práce. Podařilo se mu z hlavy vypudit veškeré myšlenky na Steva a jeho rty (nebyl to snadný úkol) a plně se ponořil do dešifrování získaných dat. A sakra, ani to nebyl snadný úkol. Tony docela litoval, že je onen vědec po smrti, protože člověk, který dokáže svou práci zašifrovat takhle promyšleným způsobem, si zaslouží uznání Tonyho Starka.

Na druhou stranu to v něm probouzelo jistou nervozitu. Mrtvý vědec musel pracovat na něčem opravdu tajném a nebezpečném, když nechtěl, aby se k tomu jen tak někdo dostal. Tonyho napadlo, jestli se to podaří Furymu. Nepochyboval o tom, že je SHIELD plný schopných lidí, ale upřímně, nikdo nemá na něj a Jarvise. Jestli Fury neví jak na to, nikdy se do toho počítače nedostane.

Práce se mu slévala v jedno. Neuvědomoval si, jak dlouho pracoval. Sem tam se mu na stole objevil hrnek s kávou a později s čajem, což bylo neskutečně milé gesto a Tony si řekl, že musí později Stevovi poděkovat. Musel si čaj sice dochutit něčím ostřejším a cítil přitom, jak se mu dvě modré oči snaží propálit zezadu do hlavy, ale to nevadilo.

Voják byl po celou dobu zticha. Kreslil si, na něčem pracoval a v jednu chvíli ho Tony přistihl, že si hraje s jeho roboty. Zarazil se nad tím pohledem, Steve se usmíval a házel Dum-E a U polštář. Při devíti z deseti hodech ho nechytili, ale Steve se nevzdával a pokračovali. Nakonec ho vždy chytili a dokonce mu ho i házeli zpátky a ano, Tony je několik minut jen bez pohnutí sledoval. Bylo to podivně roztomilé, vidět Steva, kterak si hraje s jeho dětm- roboty! S jeho roboty.

"Nerozmazli mi je," varoval ho. "Budou pak po mně chtít, ať si s nimi hraju a nebudou chtít pracovat."

Steve se jen zářivě usmál, Dum-E se na Tonyho otočil a zaklapal kleštěmi, než obrátil svou pozornost ke Stevovi. Tony nafoukl uraženě tváře, Dum-E na něj byl drzý!

"Předělám tě na kávovar," pohrozil mu a vrátil se zpět k práci. Steve se tiše smál, Dum-E byl nadále drzý, U se tvářil, že neví, o co jde a Tony uvažoval, kdy naposledy dokázal pracovat s někým jiným v místnosti. Jo, asi nikdy.

Že je Steve pryč si Tony uvědomil jen díky tomu, že se oba roboti opět objevili po jeho boku. Tony jim věnoval uražený pohled a slíbil jim, že si ještě promluví, než se rozhlédl po dílně. Jop, Steve byl fuč, ale nechal po sobě skicák, takže měl asi v plánu se vrátit. Fakt, ten chlap se uměl pohybovat jako duch.

Otočil se zpět k obrazovkám a prohlédl si dosavadní pokrok. Podařilo se mu to rozlousknout a teď už jen čekal, až to Jarvis dodělá. Výborně.

"Držím ti palce, Jarve," oznámil a vrhl se k pohovce. Nikdy Stevovy skicáky neviděl a nehodlal si tuhle příležitost nechat ujít. Spěšně ho prolistoval a obdivně hvízdl. Steve byl vážně dobrý. Kreslil toho hodně a očividně vše, co viděl. Stránky byly plné všedních věcí, portrétů a očividně i abstraktního umění, alespoň to tak vypadalo. Ne, že by o tom Tony něco věděl. Umění šlo mimo něj a nikdy nepochopil, co na tom lidi vidí. Ještě dokázal pochopit Monu Lisu, to člověk alespoň poznal, na co se dívá. Ale obrazy od takové Michelle Hold, které nedávno Pepper tvrdohlavě přidala do jeho sbírky? Vždyť nešlo o nic jiného než mazanice, které by dokázalo lépe i dítě ze školky.

Tony zvědavě přelistoval na těch několik zvlněných, nyní už suchých, stran, které Steve pokreslil dneska, a trochu se zarazil. Byly to jen rychlé skici a tuha byla na mnoha místech rozmazaná. První si prohlížel dlouho a spíš tušil, že se jedná o seržanta Barnese.

Na další byla Peggy, tu poznal okamžitě. Mladá, krásná, s plnými rty a perfektními vlasy. Tvářila se přísně. Takovou si ji Tony pamatoval, ne tu senilní starou dámu, která čekala v posteli na smrt. Jako dítě s ní trávil hodně času a vždycky vypadala takhle. Dokonale upraveně a přísně. Ostrýma inteligentníma očima si prohlížela každého, kdo okolo ní prošel. Když si ale spolu hráli, usmívala se a oči měla vlídné.

Tony zlehka přejel po kresbě prsty a smutně se pousmál. Bude mu chybět, to samozřejmě, ale neuměl si představit, jaká rána to bude pro Steva, až je Peggy opustí. Tiše si povzdechl a podíval se na další stránku.

Další žena, ale tahle mu nebyla povědomá. Pozorně si ji prohlížel, ale nepoznal v ní nikoho, koho by znal. Usmívala se, vypadala mile a vlídně. Vlasy stažené do drdolu, okolo očí drobné vějířky vrásek. Okrajově ho napadlo, jestli by to nemohla být Stevova matka. Vypadala trošku jako on.

Na dalších stránkách bylo několik dalších portrétů, každý další méně propracovaný než ten předtím. Tony nikoho z nich nepoznal, ale něco mu říkalo, že jde o lidi, které kdysi Steve znal. A kteří už jsou dávno mrtví. Steve měl očividně temné myšlenky, napadlo ho. Tiše si povzdechl, měl by s ním promluvit? Ne, že by tušil, co říct. Tohle mu vážně nešlo, dokázal ze sebe něco vypotit, když se k podobně těžkému tématu dostal během rozhovoru náhodou, ale začít o tom mluvit cíleně? Ach bože, to raději ne.

Baletku přeskočil a zůstal ztuhle hledět. Tahle kresba byla mnohem lépe propracovaná než ty ostatní, Steve na ní očividně pracoval celý večer. Když Tony skicák zvedl, kresba přesně zapadala do scény, kterou Steve musel z pohovky sledovat. Byl na ní Tony sedící u stolu a páni vypadalo to skoro jako fotka. Steve se věnoval každému malému detailu jak na Tonym a jeho tváři a oblečení, stejně tak na jeho stole. Dokonce nakreslil i U a Dum-E. Tony tak měl jedinečnou možnost vidět, jak vypadá, když se soustředí na práci, přestože jen z profilu. A bože, měl vážně až moc vrásek.

Steve se mu objevil v zorném poli a Tony poplašeně nadskočil a honem skicák odhodil na stůl. Sakra, přistižen při činu. Sakra!

Steve povytáhl jedno obočí, zůstal stát na místě a jen ho pozoroval. A Tony ani za mák netušil, jestli se na něj zlobí nebo ne. Odkašlal si.

"Kreslíš, ehm... hezky," prohlásil s křečovitým úsměvem. Když si to uvědomil, donutil se se uvolnit.

"Díky," odvětil Steve odměřeně a povytáhl i druhé obočí, "ale příště bych ocenil, kdyby ses předtím zeptal."

"Nechals to tu ležet!"

"To neznamená, že je to tvoje a můžeš na to jen tak sahat."

"Nechal jsi to u mě v dílně, teoreticky vzato to už je moje," pokusil se o vtip, jenže Steve se nezasmál. Místo toho to jeho husté obočí sjelo do hlubokého zamračení.

"Celá věž je tvoje. Vztahuje se tohle pravidlo teda na všechny věci ve věži?"

Okej, zpráva přijata, pomyslel si Tony kysele, Steve byl přehnaně ochranářský co se jeho skicáků týče. Zatřepal hlavou a povzdechl si.

"Jasně, jasně, chápu," ujistil ho a zvedl ruce dlaněmi vzhůru. "Už se toho ani nedotknu."

"Díky," kývl a konečně se přestal mračit. Rukou zagestikuloval ke krabici, kterou držel. "Donut?"

"Že váháš!" zasmál se a hned byl u něj. Steve se pousmál, sám si vzal jeden se sypáním a opřel se bokem o Tonyho stůl.

"Jak to jde?"

"Nevím," zahuhlal s plnou pusou a než pokračoval, polkl. "Jak jsme na tom, Jarve?"

"Hotovo, pane."

"Výborně! Jsi pašák."

Tony se posadil zpět na židli a zvědavě se zadíval na dešifrovaná data. Donut se mu v ústech proměnil na prach a zvedl se mu žaludek.

"Kurva..." vydechl. Steve se opřel dlaněmi o stůl.

"Co je?"

"To... tohle," ukázal na obrazovky a několika rychlými pohyby prolistoval poznámky mrtvého vědce. Musel si to projít celé, tohle přece nemohlo být možné. A přesto, moc dobře věděl, že to možné je. Sakra, vždyť věděl, že se nedá SHIELDu věřit.

"Ten vědec pracoval na látce, která by byla dost silná na to zabít Hulka."

V dílně padlo nepříjemné těžké ticho. Tony si nevšiml, kdy Jarvis vypnul hudbu a aktuálně mu to bylo jedno. Srdce mu bolestivě tlouklo do hrudního koše, rychle se probíral daty a nasával informace. Do prdele! Jasně, že věděl, že má na každého z nich SHIELD na palec tlusté složky. Vedli si o všech podrobné informace a určitě měli i nějaké záložní plány, jak je zastavit, kdyby přestali plnit rozkazy.

Steve mu přecházel za zády tam a zpátky s pažemi založenými na hrudi, Tonymu se energie Kapitána Ameriky opírala do zad, nebo si to jen představoval. Bůh ví.

"Dokončil to?" zeptal se najednou. Tony mu věnoval pohled, než se znovu obrátil k obrazovkám. Zavrtěl hlavou.

"Ne. Byl skoro u konce, ale hotové to není. A ani si nebyl jistý, jestli by to mohlo fungovat. Těžko by mohli jen tak jít za Brucem a zkusit to," zasmál se křečovitě. Měl dojem, že panikaří. Pracovat pro SHIELD bylo životohrožující povolání, ale Tonyho popravdě nikdy nenapadlo, že by se někoho z nich opravdu pokoušeli zabít.

"Dobře... Myslíš, že se do toho počítače SHIELD dokáže dostat?"

"Nevím," zavrčel. "Ten chlápek použil dost složitý kód, i mně a Jarvisovi to dalo zabrat."

"Dokázal by ten výzkum někdo dokončit?"

"Já sakra nevím!" utrhl se na něj zlostně. "Nejsem chemik, Steve, jsem mechanik. Tomuhle," ukázal k obrazovkám, "sotva rozumím."

Steve mu jemně stiskl rameno a Tony se přinutil se alespoň trochu uklidnit. Několikrát se zhluboka nadechl a raději se otočil na židli čelem k němu. Hleděli si zpříma do očí.

"Jo, určitě by to někdo dokázal dokončit. Ale někdo na Bruceově úrovni."

Steve přikývl. Zamyšleně studoval obrazovky za Tonyho zády a téměř neznatelně pohyboval rty. Tvář se mu zkroutila, když se silně zevnitř kousl do tváře.

"Musí to prozatím zůstat mezi námi," řekl nakonec a Tony nevěřil vlastním uším. Vstal, rovněž založil ruce na hrudi a nevěřícně Steva sledoval. Choval se jako Fury, sakra.

"A to jako proč? Myslíš si, že by se Bruce zbláznil, zezelenal by a šel by vymlátit velitelství?"

Nevěřícně se uchechtl, když Steve přikývl. Jak si jen mohl něco takového myslet?! Bruce by nikdy...

"Jsem si jistý, že by se nad tím vším Bruce racionálně zamyslel a neměl by v plánu udělat nic takového. Ale co Hulk? Jde mu jen o dvě věci, rozbíjet věci a držet sebe - a tím tedy i Bruce - při životě. Nevím, jak to u Bruce v hlavě funguje," Dotkl se zlehka vlastního spánku, "ale co kdyby se to Hulk nějak dozvěděl? Mohl by se utrhnout ze řetězu."

Tony si promnul kořen nosu. Dobře, viděl co má Steve na mysli. Stále ale nesouhlasil s tím, držet to před Brucem v tajnosti.

"A navíc," pokračoval Steve vážně. Posadil se pomalu na opěradlo jednoho z křesel a znovu zajal Tonyho oči ve svých. "Bruce nám už jednou řekl, že se pokusil zabít."

"Ty si myslíš," řekl a překvapil sám sebe, když slyšel, jak přiškrceně jeho hlas zní, "že by se to Bruce pokusil dokončit sám a... a co, vyzkoušet to na sobě?"

Steve přikývl. Tony ztěžka dosedl zpět na židli.

"Tony, neznám Bruce tak dobře, jak bych si přál. Ale vím, jak je vždycky na dně, když to Hulk přežene. Co když to jednou bude až moc? Nechci to riskovat..."

Steve ho možná neznal dobře, ale Tony ano. Často spolu dělali vědu a když je to omrzelo, přesunuli se jinam a dělali drogy. Nikdy ne víc než trávu, oba z tvrdého matroše už dávno vyrostli, ale tráva byla skvělá na uvolnění. Bruce si ji sám pěstoval a vždy se s Tonym ochotně rozdělil.

Takže ano, znali se a během takových vědeckých i trávových seancí si hodně povídali. Byli Science Bros! Když je omrzela věda i marihuana, vymýšleli ty nejbláznivější teorie, jak se Hulka zbavit. Ale Tony v tom nikdy neviděl nic špatného. Smáli se, bavili se, byla to jen legrace. Ale co když to tak nebylo? Mohl Tony přehlídnout nějaké sebevražedné tendence? Jo, určitě mohl.

"Fajn," zamumlal nakonec. Steve nakrčil obočí.

"Fajn?"

"Jo, fajn. Zatím mu nic neřekneme. Zatím!" Zvedl prst a zamračil se. "Než přijdeme na to, co dělat dál. Ale nemůžeme to před ním tajit donekonečna."

"S tím souhlasím."

"Dobře. Fajn. Fajn..." mumlal Tony spíš pro sebe, pohled upřený do země. Mračil se a žaludek se mu nepříjemně kroutil. Věděl, že je s SHIELDem už delší dobu (Sakra, pravděpodobně už od samého začátku!) něco v nepořádku, ale nenapadlo ho, že by zašel Fury až takhle daleko. Dělalo se mu špatně.

Vzal si další donut, prošel se několikrát po místnosti tam a zpátky a jasně si uvědomoval Steveův upřený pohled. Povzdechl si.

"Co budem dělat, Steve?"

Steve byl zticha. Sledoval své ruce sepnuté v klíně a zamyšleně se mračil. Tony k němu došel, opřel se mu o rameno a v příští chvíli měl jednu Stevovu paži obtočenou okolo pasu. Bylo zvláštní, jak neskutečně přirozené mu to přišlo. Vždycky si myslel, že jsou ty hloupé fráze z knih jen, no, hloupé fráze, ale opravdu měl pocit, že do sebe zapadali jako dva dílky skládačky. Protočil sám nad sebou oči. Vážně, Starku? Vážně?

"Upřímně, Tony? Nevím," zamumlal a zněl dost poraženecky. Tony zavřel oči, nespokojeně. Nebyl na takový tón u Kapitána zvyklý. Vždy byl ten, kdo měl naději. "Nemůžeme jen tak jít proti SHIELDu."

V tom měl pravdu. Byli v pasti a podnikat teď nějaké kroky by jen mohlo rozpoutat peklo. Potřebovali toho víc než jen data mrtvého vědce. To však neznamenalo, že budou sedět se založenýma rukama.

"Někdo z SHIELDu po nás jde... "

Steve neodpověděl jen ho k sobě pevněji přivinul. Tony se pousmál, dojedl a otřel si ruce o kalhoty.

"Zkusím se znovu podívat po Danielu Hernandézovi a na tu patálii s tvým bytem. Věřím, že ty události něco spojuje."

"Ale až zítra, co ty na to?" navrhl se slabým úsměvem, palcem kreslil Tonymu na bok kolečka. "Seděl jsi u toho několik hodin, měl by ses vyspat."

Tony se zašklebil. Dost, že mu velice nenápadně změnil stravovací návyky, to ho teď ještě chce donutit spát osm hodin denně? Steve si opravdu fandil. No, ale jednou to snad neuškodí.

Obrátil k němu hlavu a rty polaskal kůži těsně pod jeho uchem. Steve se zachvěl. "Jen pokud půjdeš se mnou."

"Pokud chceš," zapředl tiše. Tony ho kousl. Steve ztěžka vydechl.

"Chci."

"Tak na co čekáš?"

"Až mě odneseš do ložnice jako princeznu," zažertoval a okamžitě toho litoval. Stevovy oči zazářily šibalskými světélky a odhodlaně se sklonil, aby mu mohl provléci ruku pod koleny. Tony okamžitě vstal a hnal se ke dveřím.

"Okej, opovaž se, jeskynní muži! Byl to jen vtip. Půjdu po svých."

"Jak myslíš, princezno," zasmál se, následujíc ho. Zatracený Rogers, kdo by to byl tušil, že z něj nakonec bude takový škodolibý zmetek? Svět vůbec nevěděl, koho uctívá! 

Ajajaj. Fury, Fury, Fury, do čeho jsi se to zase pustil? No, jistě se k tomu brzy vrátíme! 
Musím se přiznat, objevilo se mi opět období, kdy se mi nechce psát a nejsem z toho nadšená. Předepsané mám už jen tři kapitoly, což není zase tak mnoho! Upřímně doufám, že během příštího týdne napíšu alespoň další tři. Držte mi palce :D

Líbila se mi otázka minulého týdne a mám další, malinko podobnou, jen z reálného světa. Máte nějakou úplně dokonalou představu o vlastní budoucnosti? Někde jsem četla, že to lidé dělají běžně a mají několik verzí toho, jak by chtěli v budoucnu žít. Jaká je ta vaše?

Já to mám jasné. Miluju detektivky a hrozně ráda bych byla detektiv, něco jako Lily Rushová z Odložených případů nebo někdo z Myšlenek zločince. Řešit jeden případ za druhým, zachraňovat lidské životy! Jo, to by bylo moje. Zároveň se ale vidím jako mámu minimálně dvou dětí a jsem teď v období, kdy kňučím, když vidím miminko, že chci vlastní a zároveň se tomu vyhýbám jako čert kříži, protože nechci mít děti tak brzy :D Takže taková ta dokonalá žena, která vyvažuje jak rodinu, tak kariéru a všechno zvládá s přehledem... Well, když se podívám na to, jak rozdrbaný život teď mám, je tahle moje představa hodně nereálná :D Ale snít můžu. 

Děkuji za přečtení, budu vděčná za komentáře i hvězdičky a mějte se krásně!

Jsem totální magor co se vojenských psích známek týče a jo, Tony určitě bude ty Stevovy krást a náš voják z toho bude pokaždé totálně okouzlený a naměkko... Anebo bude v jistých partiích úplný opak měkkého, ale to patří do ložnice, Steve! Do ložnice! :D

PS: Zlata moje, tohle jsou těžké časy. Vypadli jsme všichni ze zajeté rutiny, která nás držela v chodu a máme najednou více času na to přemýšlet. O světě, o životě, o sobě samém. Před chvíli jsem četla, že problém mentálních a emocionálních poruch a nemocí je to, že dokud nejste dostatečně hluboko v depresi a nemáte dostatečně viditelné sklony k sebevraždě, nikdo si toho nevšimne a lidi to ignorují. 

Nejste sami! Pokud teď na druhé straně monitoru tohle čte někdo, kdo se cítí sám a že mu nikdo nerozumí, potřebuje si s někým promluvit a ujistit, že vše zase bude v pořádku, nebojte se mi ozvat. Jsem tady pro vás, opravdu. S cizincem se navíc povídá mnohem lépe, než s rodinou, protože si můžete být jistí, že se s ním nikdy (znovu) neuvidíte a nemusíte se bát, že ho nějak urazíte. 

Všichni si občas procházíme opravdu zasraným obdobím, ať už jde o cokoliv, a věřte, nejste na to sami. 

Takže pokud potřebujete... Jsem na drátě a nebudu nikoho ignorovat. Protože lidé možná mnoho ignorují, ale já ne. 

Mám vás ráda, držte se! Uvidíme se zase příští středu!