Přeji krásný den, sluníčka!
Ano, jsem unavená a ano, jsem jak veverka na speedu. Ale toho si nevšímejte! ^^ Jak se vám daří? Všechno klape? Nechť se přihlásí všichni maturanti, které už nahnali do školy!
Dnešní kapitola, no... co k tomu říct? Asi nic, nechci vám nic prozradit. Budete se do toho muset ponořit a udělat si názor sami. Ale upozorním vás, že na tom Tony není nejlépe... Nezabijte mě, prosím!
Užijte si čtení ^^

Steve za ním přišel až po dvou hodinách a Tony byl za ten čas o samotě vděčný. Kdyby to Steve viděl, nemohl by se mu už nikdy podívat do očí.

Už ve výtahu cítil, jak se mu zrychluje tep a nástup panického záchvatu byl rychlý a neobyčejně silný. V dílně se svezl na zem, opíral se o zeď za sebou a mermomocí se snažil klidně dýchat. Nešlo mu to.

Umíráš, Tony, šeptal mu v hlavě cizí hlas. Takovéhle je umírání a ty teď zemřeš úplně sám.

Mohlo to trvat jen pár vteřin nebo i hodinu, to Tony nevěděl. Když se konečně uklidnil, zůstal bez hnutí ležet na studené podlaze, oblečení propocené skrz naskrz. Tak jako ho předtím polilo ohromné horko, nyní se roztřásl zimou. Jektal zuby a třásl se po celém těle. Rychle se převlékl do suchého oblečení, omotal okolo sebe deku a natáhl se po jediné medicíně, o které věděl, že spolehlivě zafunguje. Po láhvi s whiskey.

Když za ním Steve přišel, byl už značně podnapilý a v horším stavu než předtím. Doufal, že alkohol pomůže. Vždycky měl pak lehkou hlavu, nic ho nezajímalo a pocit viny se alespoň snížil, když už nevymizel úplně. Seděl ve tmě před slabě světélkujícími monitory a ačkoliv se odmítl na Steva podívat, uměl si představit jeho nespokojený škleb. Nebyl idiot, Steve sice nikdy nic neřekl, ale Tony moc dobře věděl, že nemá rád, když pije. No, smůla, Rogersi, napadlo ho a znovu si přihnul rovnou z lahve.

Steve byl zticha. Přisunul si jedno z křesel, posadil se a jen se na něj díval. Tony cítil jeho pohled jak se mu snažil propálit do hlavy. Ani jeden z nich nic neřekl. Tony pil, pozoroval prázdné monitory a Steve seděl a pozoroval jeho. Kdo to asi vydrží déle?

"Jmenoval se García," prolomil Tony nakonec ticho, znovu se napil a zvědavě se zadíval na dno lahve. Byla z půlky prázdná.

"Kdo?"

"Daniel Hernandéz. Jmenoval se Daniel García. Byl to... byl to synovec chlapa, který se mi staral o zahradu."

Tony zavřel oči, když se na monitoru objevila jeho fotografie. Nepotřeboval ho vidět znovu, už tak měl jeho tvář vypálenou v paměti.

"Bylo mu třináct, když zmizel. Jeho strýce už taky nikdy nikdo neviděl, nenašel jsem ho ani mezi neidentifikovanými oběťmi. Danielova škola to nahlásila, ale nikdo po něm moc nepátral. Byli to přistěhovalci, beztak si mysleli, že jen zmizeli, aby je nedeportovali."

"Našel jsi ho..." zamumlal Steve nevěřícně.

"Jo, našel jsem ho," zasmál se hořce a podíval se na něj. Steve ho neodsuzoval, ani ho nelitoval. Měl nečitelný výraz a očima těkal mezi fotografií a Tonyho tváří. 

"Našel jsi jich víc?"

"Ještě jednu," zamumlal Tony a znovu zavřel oči. Jarvis z vlastní iniciativy zobrazoval fotografii jedné dívky. Taky byla příbuzná muže, který pro něj pracoval. Taky zmizel hned po propuštění. Dítě nenašli nikdy nebo je ani nehledali. Spojené státy byly velké a americký polda raději hledal americké dítě než dítě přistěhovalců.

"Zaměstnával jsi hodně Hispánců a Latinos," poznamenal Steve překvapeně a Tony se pobaveně zašklebil.

"Jsou to pracanti," pokrčil nad tím ledabyle rameny. Neřekl mu, že jim chtěl jen dát možnost si něco vydělat. Věděl, že většinou rodina žije z jednoho platu a kolikrát ještě část peněz posílala zbytku rodiny zpět do rodné země. Neřekl mu, že jim chtěl pomoct. Vždyť je všechny zabil. Nehodilo se, aby říkal podobné patetické věci. Kvůli němu jsou všichni mrtví.

"A pak jsem ještě našel tohle. Jarve, pusť to."

Znovu si dopřál pořádný lok z lahve a z reproduktorů se ozval hluboký klidný hlas muže:

"911, jak vám mohu pomoci?" a slabý ženský hlas mu odpověděl:

"Potřebuji sanitku. Napadli mě."

"Jaké je vaše jméno, madam?"

"Natasha Romanovová."

"Kde se nacházíte?"

"Na rohu páté a Blake boulevard."

"Jste zraněná?"

"Ano. Pobodali mě."

"Dobře, madam, sanitka je na cestě. Prosím, mluvte se mn-"

Poté volající zavěsil. Celý hovor trval jen pár vteřin, ale Tony viděl, jak se Steve napjal. Ten hlas patřil Ruby, oba ho poznali.

"Zavolala ještě předtím, než ji napadla. Než se tam sanitka dostala, trvalo jim to osm minut. Během osmi minut stihla Natashu téměř omráčit, pobodat a beze stopy utéct," informoval ho Tony nezaujatým hlasem, ale uvnitř něj to vřelo. Děsilo ho to. Věděl, jak dobře umí Natasha bojovat a té holce to zabralo jen pár minut ji dostat na lopatky. Nejděsivější na tom ale bylo, jak tvrdým výcvikem si během těch let musela projít, aby byla takhle dobrá.

A to všechno kvůli němu.

"Měl jsi pravdu," řekl a hořce se rozesmál na celé kolo se zakloněnou hlavou. "Měl jsi kurva pravdu! A já tak nesnáším, když máš pravdu, hlavně když to znamená, že já ji nemám."

Zavrtěl nad tím hlavou a znovu se napil. Alkohol ho pálil v krku a měl všechnu tu bolest a vinu otupit, ale bylo to jen horší. Vstal. Došel k barovému stolku a s třísknutím na něj lahev položil a nechal ji tam. Už nechtěl pít dál.

"Našel jsem je, sláva mě!" Rozhodil rukama a deka se svezla k zemi. "Našel jsem Daniela a Ruby a další unesenou holčičku a tři mrtvé lidi. A pak jsem ho našel zase, na dně řeky, kde se ho zbavili jako kusu odpadu! A víš, co je na tom nejúžasnější? Že za to všechno můžu já..."

Matně si uvědomoval, že řval. Vjel si rukama do vlasů a moc dobře vnímal slzy vzteku štípající ho v očích. Zavřel je. Ne, nebude před ním brečet. Nebude.

"Proč musím vždycky všechno posrat, i když se o to nesnažím?" slyšel sám sebe. Hlas se mu zlomil téměř na každém slově. Cítil, že se třese.

"Tony, není to tvoje vina," promluvil Steve měkce. Sakra, jak mohl být tak v klidu? Jak?!

"Drž pysk," zavrčel na něj. "Není? Zabil jsem je!" Mávl rukou k obrazovkám, ze kterých se na něj dívaly tváře mrtvých lidí, kteří ho kdysi obskakovali a starali se o to, aby jeho dům v Malibu byl vždy perfektně dokonalý. "Jakmile jsem je vyhodil, zabili je!"

"Ale za to jsi nemohl, Tony!" trval si Steve na svém. "Nevěděl jsi to, neudělal jsi to. Může za to nějaký chorý hajzl, ne ty."

Tony měl dojem, že se dusí. A přesto byl schopný mluvit dál. "Řekla mi to."

Steve zmlkl. Napjal se v křesle a zmateně a zamračeně ho sledoval. Tony si zatlačil dlaně do očí, nemohl se na něj dívat, nemohl.

"Señor Stark, por favor! Potřebuji tu práci! Jinak zemřeme!" zopakoval ta slova, která se mu v hlavě ozvala ve chvíli, kdy poprvé fotografii Angely uviděl. "Myslel jsem si, že přehání. Že jen chce, abych se nad ní slitoval a nevyhazoval ji. Ale já byl buď moc ožralý nebo sjetý na to, abych pochopil, že to myslela vážně!" Roztřeseně se nadechl a cítil, jak se tlukot jeho srdce opět rapidně zrychluje. "Ach bože, myslela to vážně..." šeptal si stále dokola, ale neslyšel se. V uších mu zněl jeho vlastní tep. Už zase. Znovu se, prosím, znovu ne. Ne, ne, ne. Prosím!

Podlomila se mu kolena, ale než stihl upadnout, chytily ho dvě silné paže.

"Tony! No tak, Tony... Merde!"

Steve ho posadil do křesla a zmizel z jeho zorného pole.

Nechoď pryč, Steve, nechoď! Nechci umřít sám!

Bylo to horší než předtím. Bylo to o tolik horší než předtím. Bolelo ho na hrudi, bolel ho žaludek a byl si stoprocentně jistý, že se udusí. Jeho srdce tlouklo jako o závod, Tony téměř cítil, jak mu naráží do hrudního koše. Určitě exploduje, napadlo ho v jednu chvíli.

Steve se vrátil, klekl si na zem před něj a díval se mu do očí. "Tony, jsem tady. Všechno bude v pořádku, slibuji," mluvil k němu klidně. Jeho hlas byl tlumený, pronikal k němu přes hučení v uších. "Dotknu se tě, dobře? Trochu tě zchladím."

Vzadu na krku se mu objevila mokrá ledová utěrka. Natáhl se, roztřesenou rukou chmátl po Stevových psích známkách houpájící se mu na krku a pevně se jich chytil, jako by na tom závisel jeho život. A že závisel.

"Ne, Tony, neumíráš, opravdu ne. Všechno bude zase v pořádku, slibuji," mluvil Steve dál a třel mu rameno. "Musíš dýchat, mon ange. Na čtyři nádech, do sedmi drž a na osm výdech. Budu počítat, dobře?"

Tony se snažil, opravdu, ale nedokázal to. Dýchal rychle, trhaně. Hlava se mu točila a svíral ty dva kusy kovu tak pevně, až se mu zařezávaly do kůže.

"V pořádku, vedeš si skvěle. Jsem tady s tebou, Tony, slibuji, že se ti nic nemůže stát. Jsi v bezpečí. Zkus to ještě jednou. Nádech. Jedna, dvě, tři, čtyři..."

Tony zavřel oči a soustředil se na jeho hlas. Byl klidný a něžný a když ho Tony slyšel, byl ochotný věřit, že se mu opravdu nic nestane. Steve by to nedovolil, nedovolil by, aby se ocitl v nebezpečí. Cítil na obličeji a na čele ten mokrý chladivý kus látky a ano, to pomáhalo. Poslouchal Steva, poslouchal jeho počítání. Nádech, zadržet, výdech. Jedna, dvě, tři, čtyři...

Musel nakonec usnout. Nebo omdlít, protože další věc, kterou si pamatoval, bylo, že se Stevovi třásl zimou v náruči, zatímco ho nesl pryč z dílny. Chtěl se vztekat, říct mu, že je jeskynní muž, ale neměl na to sílu. Stále se ho držel za psí známky, prsty měl v křeči a dlaně samou rudou čáru. Krev mu ale netekla.

Steve stále mluvil, tiše a stále tak klidně, ujišťoval ho, že je v bezpečí a že se o něj postará. Nezmlkl ani na chvíli, v jednu dobu mu dokonce Tony vůbec nerozuměl a přesto ho ta slova uklidňovala. Jeho unavený mozek rozpoznal francouzštinu. Od kdy uměl francouzsky?

"Pustíš mě na chvíli?" zeptal se s mírným úsměvem. Tony seděl na vlastní posteli a prsty měl stále zapletené do řetízku psích známek. Odmítavě zavrtěl hlavou.

"Jen ti přinesu něco na převlečení. Jsi úplně propocený."

Tony to věděl. Cítil, jak se na něj oblečení lepilo, bylo mu chladno a stále se třásl. Ale nechtěl ho pustit, nechtěl, aby šel pryč. Bál se, děsil se, že se to zase vrátí a nechtěl být sám. Hrudník ho bolel jako kdyby dostal pořádnou ránu pěstí přinejmenším od Hulka. Bylo mu na zvracení.

"Tony, podívej se na mě," poručil Steve mírně a opatrně ho uchopil za ruku, ale neodtáhl ho od sebe. "Jen zajdu do skříně. Vezmu nějaké oblečení a hned budu zpátky. Nikam nejdu, zůstanu tady s tebou, pokud si to přeješ. Ano?"

"Fajn," zachraptěl a neochotně ho pustil. Prsty ho bolely, několikrát s nimi zacvičil, aby se znovu prokrvily. Byl absolutně vyčerpaný. Jasně si uvědomoval pocit viny a hanby rozlévající se mu tělem. Nedokázal se na Steva znovu podívat. Automaticky zvedl ruce a pomohl mu s převlečením. Steve ho informoval o každém svém pohybu, ptal se ho a ujišťoval se a Tony se nezmohl na nic jiného, než na kývání hlavou.

Nakonec si lehl pod přikrývku a téměř celý se pod ni schoval. Jarvis zvedl teplotu v místnosti a Tony se konečně přestal třást. Nevěnoval Stevovi jediný pohled.

"Chceš, abych zůstal?"

"Ne. Jdi pryč," zamumlal a zavřel oči.

"Dobře," souhlasil bez mrknutí oka, "budu ještě chvíli vedle. Kdyby cokoliv, zavolej."

A s tím odešel pryč, ale nechal za sebou otevřené dveře. Jarvis utlumil světlo a Tony po něm štěkl, aby ho zhasl úplně. Stačilo, že se před Rogersem rozsypal jako domeček z karet, nemusel ještě vědět, že spí při světle. Pevně zavřel oči a obrátil hlavu do polštáře. Bylo mu příšerně. Připadal si úplně k ničemu.

Jak jsi to mohl dopustit, Starku? napadlo ho hořce. Pevně sevřel čelisti. Jak jsi mohl dopustit, aby tě takhle viděl? Třesoucí se, brečící uzlíček nervů. Velký Tony Stark úplně na sračky!

Dařilo se mu to utajit před Pepper a Rhodey ho takhle viděl jen jednou. Nakonec stačilo se jen usmát a ujistit ho, že to byla jen jednorázová záležitost. Pravděpodobně mu nevěřil, ale nešťoural se v tom. A Amandě o tom neřekl ani slovo a pokud to přece jen nějak poznala, nezmínila se.

A Steve ho teď takhle viděl a to při jednom z těch nejsilnějších záchvatů, jaký kdy Tony zažil. Většinou nebyly takhle zlé. A ještě nikdy neměl dva za sebou. Idiote. Teď se už na tebe nebude nikdy dívat stejně.

Starkové jsou dělaní ze železa! dunělo mu hlavou. Ty nejsi Stark. Jsi slaboch, Tony. Vždycky jsi byl. Nejsi nic víc než zklamání.

Frustrovaně zavrčel a snažil se Howarda dostat pryč z hlavy. Vypadni, vypadni, vypadni.

Usnul až okolo půlnoci naštěstí bezesným spánkem a probudil se až po patnácti hodinách.

Byl rozlámaný. Hlava mu třeštila, bolelo ho celé tělo a naprosto ohavně smrděl. A přesto se odmítal pohnout. Ležel v posteli s jednou rukou přehozenou přes okraj a vnímal mravenčení v odkrvených prstech, zatímco jen tupě hleděl do stropu. Nechtělo se mu nic dělat. Nechtělo se mu vstávat, měl hlad, ale nechtělo se mu jíst.

"Jarvisi, jak dlouho by trvalo, než bych zarostl do postele?" zamručel.

"To je myslím fyzicky nemožné, pane," odvětil Jarvis okamžitě. Takže tenhle plán padá, pomyslel si suše a zavřel oči. Ležel asi další hodinu, za oknem se začínalo zase stmívat. Musím vylézt, mručel si pro sebe jako mantru, ale nepohnul se ani o milimetr. Hlad ho nakonec vyhnal.

Osprchoval se, převlékl se do čistého a pak se jako zloděj plížil do kuchyně. Rozhlédl se, pozorně naslouchal, ale zdálo se, že je patro prázdné.

"Kde je Steve, Jarve?" zeptal se a zapnul kávovar. Mlčky celý proces pozoroval a ujídal přeslazené snídaňové cereálie přímo z krabice.

"V garáži, pane."

"V garáži?" Tony se zmateně podíval na jednu z kamer a vložil si do pusy plnou hrst medových kroužků. Už Steva našel na různých místech. Převážně se zdržoval u sebe v bytě nebo na společném patře, někdy venku na terase. Jednou ho dokonce přistihl, jak zvědavě bloudí po laboratořích, zatímco mu Jarvis dával přednášku o všech přístrojích, kolem kterých prošel. Ale pokud věděl, do garáže nechodil, pokud zrovna někam nejeli. Zamyšleně snědl další hrst.

"Co tam dělá?"

"Pracuje na své motorce."

"Na motorce..." opakoval Tony hloupě. Jasně, že věděl, že má Steve motorku. Měl jich několik, zpátky na základně SHIELDu, které používal občas během misí. A házel jimi podobně jako štítem, nad čímž Tony stále vrtěl hlavou. Ale nevěděl, že si motorku dotáhl i do věže. Ne, že by mu to vadilo.

"Ano, pane. Přivezl ji již před pár týdny, ptal se vás na to."

"Byl jsem střízlivý?"

"Ano, pane."

"A měl jsem v sobě kafe?"

"Ne, pane."

"Pak to dává smysl," pokýval Tony hlavou a nalil si plný hrnek již zmiňované blahodárné tekutiny. Bez dávky kofeinu nedal ani ránu.

"Mám mu říct, že se po něm ptáte, pane?"

"Nah," mávl Tony rukou a posadil se na židli. Upíjel kávu, jedl a spokojeně shledal, že se mu nálada pomalu zlepšovala. Stále se cítil rozbitý a všechno ho bolelo, ale už neměl chuť jen ležet a nic nedělat. To však neznamenalo, že se cítil na to čelit Stevovi. Nevěděl, co mu má říct a to bylo opravdu vážné, když i Tony Stark ztratil řeč. Měl chuť se omluvit. Cítil se provinile a styděl se, že ho takhle Steve viděl.

Nacpal si do kapes pytlíčky se sušenými borůvkami a brusinkami, dopil kávu a vydal se k výtahu. Nemůže se mu vyhýbat, ačkoliv to bylo to jediné, co teď chtěl udělat. Zavřít se v dílně a nevylézt, dokud nebude celý incident zapomenut.

Zarazil se v půlce kroku a otočil se směrem k pohovkám. Něco zaujalo jeho pozornost. Na koberci, po pravé straně krbu stál vánoční stromek a několik tašek z ozdobami. Tony se zmateně zamračil.

"A tohle je co?"

"Přinesl ho kapitán Rogers, pane."

"Kolikátého je, Jarve?

"Třiadvacátého prosince, pane."

Tony tiše zaklel. Za dva dny byly Vánoce. Jasně, vzpomínal si, že o tom se Stevem mluvili. Budou tady sami, zbytek týmu a Tonyho známí se rozhodli o Vánocích cestovat. Promnul si čelo a vstoupil do výtahu. Netěšil se na to. Vánoce by mohla být sranda, ale Tony měl plnou hlavu jejich včerejšího rozhovoru. Bylo mu špatně jen co si na to vzpomněl.

Zatraceně.

Zhluboka se nadechl, ve snaze uklidnit se a bolestně toužil po skotské. Alespoň dvojité. Jejich problémy by to sice nevyřešilo, ale rozhodně by se cítil lépe. Lehčeji. Zamračeně se pustil do borůvek a vystoupil z výtahu.

Podzemní garáž byla absolutní nutnost, kterou projektoval jako první, když ho stavba věže napadla. Sice se jeho sbírka aut značně zmenšila, když mu Mandarin zničil dům v Malibu, ale stále jich měl dost. Byla to dlouhá místnost s mnoha nosnými sloupy a nízkým stropem. Auta stála ve dvou řadách, vyrovnána téměř podle pravítka.

Steva našel až na konci hned u výjezdu z garáže. Dřepěl u motorky a vyměňoval svíčky. Tony se zastavil a jen se na něj mlčky díval. Bylo to zvláštní, vidět to takhle. Většinou to byl on sám pokrytý skvrnami od motorového oleje, šťourající se v motoru nebo v jednom ze svých obleků.

Steve se ohlédl přes rameno, sjel ho pohledem odshora dolů a zase zpátky, než se usmál a vstal. Ruce si utřel do kusu hardu. "Ahoj. Jak je ti?"

"Fajn," pokrčil bezstarostně rameny. Opřel se o kapotu jednoho ze svých aut a snědl další hrst borůvek. Nabídl i Stevovi.

"Později," usmál se a zakýval na něj olejem zčernalými prsty. Tony se zašklebil.

"Později nebudou," uchechtl se a znovu zabořil ruku do pytlíčku. Steve se nerušeně vrátil k práci, dřepíc k němu zády. Prohlížel si ho, mlčky a přemýšlel, jestli o tom má vůbec začínat. Mohli se přece oba tvářit, že se včerejší večer nestal. Nezdálo se, že by měl Steve v plánu o tom začínat.

"Trochu pozdě na zimní údržbu, nemyslíš?" Zvolil tedy lehčí téma. Steve se tiše zasmál.

"Chtěl jsem to udělat už pár týdnů, ale odkládal jsem to."

"No nene? Slavný Kapitán Amerika trpí prokrastinací?" škádlil ho. Steve se jen znovu uchechtl.

"Ani nevíš jak moc."

Znovu utichli a přestože to nebylo úplně nepříjemné ticho, Tony byl neklidný. Cítil potřebu o tom mluvit, vysvětlit to, omluvit se. A zároveň chtěl za včerejškem zavřít dveře a už se nikdy nevrátit. Zacpával si pusu jídlem tak dlouho, jak to jen šlo, jenže pak borůvky došly a na brusinky neměl chuť. Měl si s sebou vzít čokoládové sušenky. Ty by ho zabavily na dost dlouho.

"Věděl jsi co dělat," slyšel sám sebe mumlat dřív, než se stihl zarazit. Byla to pravda. Pamatoval si, jak Steve reagoval. Věděl, že zůstal v klidu, řekl mu předem, než se ho dotkl, ujišťoval ho, že je v bezpečí, zchladil ho, pomohl mu s pravidelným dýcháním. Tony přečetl o panických záchvatech dost na to, aby věděl, že tohle jsou jedny z nejlepších věcí, které může přihlížející člověk udělat. A Steve ani nezaváhal.

Upevnil svíčky zpátky na jejich místo a ohlédl se. Soucitně se pousmál. "PTSD není to jediné, s čím se kluci z armády potýkají."

Tony mlčel. Díval se na něj a nebyl sto uhodnout, jestli si panickými záchvaty prošel on sám nebo jestli kluky z armády uklidňoval, když je měli. To druhé si uměl představit. Jasně viděl sotva vylíhnutého Kapitána Ameriku, jak klečí u nějakého chudáka, který ještě nemohl pít, ale už byl považován za dospělého, tiskne si jeho dlaň na hrudník a pomáhá mu správně dýchat. Říká mu, že je v pořádku a že je v bezpečí. Což musela být ta největší lež, kterou slyšel, protože jak mohl být někdo v bezpečí na frontě? Ale slyšet ta slova z úst Kapitána Ameriky na něj muselo mít stejný účinek jako včera na Tonyho.

Steve Rogers, máma kvočna již od minulého století.

"Nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš," ujistil ho a Tony si uvědomil, že se už po několikáté nadechuje, aby promluvil. Rychle zavřel ústa a skousl si ret. A rozhodl se, že se nebude dívat darovanému koni na zuby.

"Už to máš hotové?" usmál se a přišel k němu, aby si mohl motorku pozorně prohlédnout. Jednalo se o moc pěkný kousek, Harley Davidson. Tony obdivně hvízdl. "Stará dobrá klasika."

"Už jen potřebuje vyměnit olej a dofouknout pneumatiky," mrkl na něj Steve a zvědavě povytáhl obočí. "Pomůžeš mi?"

"Že váháš!"

Pustili se spolu do práce a Tony se jen spokojeně culil, protože vidět, že jeho technofob přesně ví, co dělat s motorem, bylo zatraceně sexy. Chtěl si to vychutnat pokud možno nejvíc, takže když byla jeho motorka správně připravená na zimu a schovaná pod plachtou, otevřel kapotu jednoho ze svých aut. Steve se zarazil.

"Tohle je trochu jiné, než na co jsem zvyklý."

"Ale ve výsledku to je úplně stejně, neboj!" smál se Tony. V autech se vrtali následující dvě hodiny. Tony mu nakecal, že určité jeho kousky potřebovaly základní údržbu, protože v nich často nejezdil. Neřekl mu, že na to má lidi, kteří sem tam do věže přijdou, samozřejmě, že ne.

Pracovali spolu a Steve mu v mezičase stihl říct, že o autech a motorkách nevěděl vůbec nic, dokud se nedostal do armády, kde si ho vzali do parády. Každý musel vědět, jak opravit džíp, Tony, prohlásil důležitě.

Když nakonec jeli nahoru výtahem, oba špinaví od oleje a mastnoty, Steve nechápavě vrtěl hlavou. "Kdy přesně lidé zlenivěli natolik, že už nezvládli otočit klíčkem v zapalování a museli udělat startování na čudlík? Čudlík, Tony! To ty klíče už vůbec nepotřebuješ..."

Tony se chechtal. Steve se možná naučil používat Google, oblíbil si televizi a možnost e-knih ho přímo nadchla (Tolik knih v jedné malé krabičce, Tony!), ale stále byly věci, které nebyl sto překousnout. Jako startování tlačítkem nebo automatické dávkovače mýdla v koupelnách. Tony moc dobře věděl, že se na umyvadle v jeho bytě válela kostka mýdla a upřímně, vrtěl nad tím hlavou. A když zjistil, že si schovává veškeré drobné odřezky, které se už nedaly použít a potom je všechny roztaví, aby vytvořil nové, nevěděl, jestli se má smát nebo za něj stydět. Holt hospodářská krize v něm byla stále zakořeněná a Steve šetřil kde se dalo. Naprostý opak Tonyho, který byl schopný vyhodit nádobí, když byl moc líný na to ho dát do myčky.

Ten večer Tony upustil od pravidla, které nastavil, když se sem Steve nastěhoval, a poprvé spolu večeřeli. Tony dokonce pomáhal s vařením a musel uznat, že to nebyla zase taková otrava. Ujídat a štvát tím Steva bylo vlastně opravdu zábavné. A po nutné dávce otravování a přemlouvání se dokonce pustili i do pečení perníčků! Vůně se nesla vzduchem a Tonyho tak ovládla vánoční nálada, až požádal Jarvise, aby pustil nějaké koledy. V mezičase nazdobili stromeček. Po celou dobu se pošťuchovali, smáli se a povídali si. Ani jednou ale nenavázali na včerejší rozhovor, přestože Tony cítil nepříjemný pocit, kdykoliv se podíval na kulatý stůl, který se nikdo neobtěžoval vrátit zpět na své místo. Měl nutkání zalézt zpátky do dílny a znovu prozkoumat veškeré stopy, které měli (a že jich nebylo mnoho!), ale věděl, že by na nic nového nepřišel. Byl to na houby pocit, ale museli počkat, až jejich nepřátelé znovu zakročí a doufat, že tentokrát udělají chybu.

Najedení a s hrnkem čaje v ruce pak seděli vedle sebe na pohovce, dívali se na film a Tony přemýšlel nad tím, jak podivně domácký a klidný den to byl. A že se mu to líbilo. Když nepočítal ta auta, nedotkl se práce, celý den strávil se Stevem a nelezl z toho po stropě. Bylo to fajn. Pohodlné. Bylo mu dobře. Se spokojeným povzdechem se o něj opřel a zavřel oči.

"Pořád dobře divné?" zamumlal mu Steve do vlasů, objímaje ho jednou rukou okolo ramen.

"Pořád dobře divné," souhlasil a myslel to vážně.

Ačkoliv se to tak nemuselo zdát, Steve trávil více nocí ve vlastní posteli než v té Tonyho. Pokud šli spát spolu, zůstal u něj, to ano. Ale pokud Tony večer pracoval, Steve odcházel k sobě úplně stejně jako kdy předtím. Vyhovovalo mu to tak. Těžko si od sebe udržíte odstup, když už spolu bydlíte, ale Steve díky bohu nebyl ten typ člověka, který chce společně trávit každou minutu svého času. A Tony? No ten takový nebyl už vůbec.

Dneska si šli lehnout spolu a zatímco Steve usnul téměř okamžitě, Tony nemohl zabrat. Nebylo to tak překvapující, když vstával ve tři odpoledne, ale rozhodně to bylo otravné. Nakonec se pustil do práce na starkpadu, nehodlal se jen převalovat ze strany na stranu a doufat, že usne. To by byl promarněný čas.

Ten večer poprvé viděl Steva mít noční můru.

Nebylo to vlastně nijak hrozné. Steve sebou neházel, neskučel ze spaní ani nemluvil. Ležel téměř nehybně a kdyby několikrát necukl nohou, Tony by si toho ani nevšiml. Ale dýchal rychle a čelo se mu rosilo potem. Tony zaváhal, měl by ho probudit? Mohl by ho akorát tak více vyděsit.

"Steve?" oslovil ho tlumeně a položil mu ruku na rameno. Nic. Zkusil to znovu. Tentokrát to zabralo. Steve prudce vyletěl do sedu a ostražitě se rozhlížel okolo sebe, tělo v bojovém módu. Dech mu vycházel sípavě z hrdla a když ho Tony pohladil po zádech, cítil, že je úplně propocený. Chvěl se.

"Hej, hej, hej, klid. Všechno je okej. Byl to jen sen. Seš furt tady ve věži. V bezpečí."

Jen přikývl na srozuměnou a schoval tvář do dlaní. Několikrát se roztřeseně nadechl a Tony opravdu netušil, co dělat. Jarvis taktně rozsvítil všechna světla, ale jen tlumeně, aby je oba neoslepil.

"Co se ti zdálo?"

"Nic," zamumlal. "Nic. Nech to plavat." Prohrábl si vlasy a několik okamžiků setrval se zavřenýma očima. Zhluboka dýchal, zatínal čelisti. Mračil se. V příští chvíli vstal a zmizel v koupelně.

Bože můj, co mám teď dělat, mihlo se Tonymu hlavou. Ještě chvíli seděl, poslouchal tekoucí vodu a uvažoval, jestli má jít za ním nebo ne. Steve nezavřel dveře, takže by to nebylo úplné narušování soukromí, no ne? Zahodil starkpad do nohou postele a s odhodláním o velikosti špendlíkové hlavičky šel za ním. Když se opřel o matraci na jeho straně postele, ucukl. Prostěradlo bylo úplně mokré.

Co se mu kruci zdálo?

Steve se opíral o umyvadlo, svaly na zádech ztuhlé. Hlava mu visela mezi rameny a z nosu mu odkapávala voda.

"Nechci o tom mluvit, Tony," řekl okamžitě a vzhlédl. Jejich oči se setkaly v zrcadle, Steve měl pohled štvaného zvířete. Tony to nekomentoval, jen pokýval hlavou a zatahal ho za lem trička.

"Sundej to," řekl prostě a požádal Jarvise, aby pustil vodu ve sprše. Steve chvíli váhal, ale nakonec s povzdechem poslechl a puntičkářsky hodil oblečení do koše na prádlo. To Tonyho z předchozího večera se ještě stále válelo na zemi v koutě a on jen čekal, kdy k němu Steve pošle otrávený pohled.

Jen co Steve vstoupil do sprchy, Tony zůstal stát uprostřed místnosti a najednou nevěděl, co dělat. "Jasně. Takže, hmmm... chceš... Chceš společnost?"

"Ne, zvládnu to."

"Paráda. Jo... Ehm... zajdu ti pro čisté hadry. Jo, to je dobrý nápad. Čisté oblečení. Hned budu zpátky," blábolil spíš pro sebe a gestikuloval ke dveřím. Ještě zahlédl shovívavý a vděčný úsměv, který ne tak úplně dosáhl až k jeho očím, než odešel. Rychle sjel ke Stevovi do bytu, prohrabal se jeho šatníkem a sebral první čisté věci na spaní, které zahlédl. Než odešel, rozhlédl se okolo.

Steveův byt byl rozhodně větší než ten, ve kterém bydlel předtím. Tony neměl v lásce stísněné prostory a když byty projektoval, postaral se o to, aby byly prosvětlené a prostorné. Nejednalo se přitom o nic velkolepého, jen ložnice s koupelnou a pořádným šatníkem a obývací pokoj spojený s plně vybavenou kuchyní. Celou severní stěnu tvořila okna a výhled na New York byl stejně dechberoucí, jako kdekoliv jinde ve věži. Kdyby Steve chtěl, nemusel by vůbec používat společné patro a mohl naprosto bez problému žít jen tady. Měl i svou vlastní pračku a sušičku!

Nic se od minula nezměnilo. Steve udržoval vše sterilně čisté, ani se nikde neválelo zapomenuté nádobí nebo špinavé ponožky! Jediný důkaz o jeho přítomnosti byl malířský stojan a plátna v rohu obýváku a jeho skicáky. Měl jich hodně a alespoň jeden ležel snad na každém vodorovném povrchu. Stálo ho to velké úsilí nepodívat se do nich. Ne. Ne, poučil se. A navíc měl teď na starosti jiné věci.

"Co s ním mám teď dělat, Jarve?" mručel ve výtahu a odolával nutkání zabořit do jeho oblečení nos. Steve voněl.

"To nevím, pane. Mám zavolat doktorce Griffinové? Jsem si jistý, že by poradila."

"Ne, díky. Jasně, co by teď udělala Mandy?"

Tony se do ní opravdu pokusil vcítit, dokonce i zavřel oči. Ale nemělo to žádný výsledek, už tak bylo těžké vcítit se do jakékoliv ženy, natož do Amandy, která vždycky nějak věděla, co s člověkem dělat, ať už byl v jakémkoliv rozpoložení. Tony si ale vzpomněl, jak se s ní jednou bavil o vlastních nočních můrách. Ujistila ho, že je to v pořádku, že se jeho mysl jen vypořádává s těžkými zážitky. A přiměla ho, aby jí o svých snech pověděl a zanalyzovala je. Okej, to by mohl zkusit. Zkusit, jen zkusit. Nebude z Rogerse nic tahat.

Vrátil se do ložnice, nechal Stevovi oblečení v koupelně a pustil se do výměny ložního prádla.

"Neutopil ses?" zavolal. Voda v tu chvíli přestala téct a když nakoukl, Steve se už sušil ručníkem. Vypadal lépe, rozhodně se už netvářil jako ustrašené zvíře. Oblékl se, opět puntičkářsky uklidil, dokonce zvedl i to Tonyho oblečení, které leželo na zemi už dva dny, a vrátil se za ním do ložnice. Nepodíval se na něj, jen si sedl na postel, zády se opřel o její čelo, lokty si položil na pokrčená kolena a dlouze si povzdechl. Tony se posadil naproti němu.

"Takže, už mi o tom chceš říct?" zeptal se zlehka, hladíc ho po lýtku.

"Ani ne," zamumlal nazpět, pohled upřený ke stropu. A tady máme pana Kapitána Ameriku, napadlo Tonyho kysele. Chlapa, který vás nějak kouzelně přiměje vylít si srdíčko na jeho rameni kdykoliv chce, ale sám mlčí, když něco trápí jeho. Jaká ironie.

"Víš, jestli jsem se u Amandy něco naučil, tak to, že jít znovu spát a nemluvit o tom, když máš možnost, ti akorát způsobí další blbé sny nebo neklidný spánek."

"Hmmm." Zavřel oči a nadále mlčel. Tony ho jemně štípal do lýtka.

"Mně to můžeš říct. Budu poslouchat."

"Nech to být."

"Nechci to nechat být." Okej, musel uznat, že se hodně vzdaloval od "nic z Rogerse netahat". Jeho zvědavost zvítězila.

"Tony, prosím, nech toho. Tady není o čem mluvit. Byl to jen sen."

"Uh-huh, viděl jsem. Vypadal jsi, jako kdyby tě chtěl někdo zabít. No tak, Kapitáne Dokonalý, řekni mi to. Uleví se ti."

"Přestaň s tím!" utrhl se na něj a kdyby to šlo, odtáhl by se. Tony se rozhodně trochu stáhl, ale nehodlal se vzdát, i když se na něj Steve zlostně mračil. "Neříkej mi tak. Neříkej mi dokonalý. Je to dál od pravdy, než si myslíš."

Tony se zarazil. Dobře, tohle nabíralo zajímavý směr. Zvědavě si ho prohlížel, Steve znovu odvrátil pohled a vrátil se k hypnotizování stropu. Tony se zašklebil.

"Fakt, jo? Tak mi řekni, co jsi provedl tak strašnýho, že to pošpinilo tvoji dokonalost. No, Steve? Co, zabil jsi někoho?"

"Vážně, Tony? Vážně?" prohlásil otráveně. "Jsem voják, samozřejmě, že jsem někoho zabil. A ne jednou. V tom to není..."

"Takže přiznáváš, že v tom něco je!" zvolal a zněl možná až moc vítězně, než bylo vhodné. Sakra, v tomhle fakt nebyl dobrý. Proč musel být Rogers takový zabedněný tvrdohlavec a nemohl mu to prostě říct?

Steve na to nic neřekl. Znovu si opřel hlavu, zavřel oči a byl zticha, očividně pevně rozhodnutý, že už dneska nepromluví. Tony se nehodlal vzdát, ale na druhou stranu ho nechtěl provokovat. Nebyl slepý, viděl, že už teď nemá daleko k výbuchu vzteku. Takže to zkusil opačně.

"No tak dobře," řekl pokud možno nejvíc rezignovaně, dopřál jeho noze několik slabých poplácání a vklouzl pod deku na své straně postele. Steve si brzy lehl a pokoj se ponořil do ticha a namodralé tmy. Tony čekal a velmi brzy se mu potvrdila jeho teorie. Čím více se na Steva tlačilo, tím více zabejčený byl.

"Stydím se za to," zašeptal tiše, tak tiše, že ho Tony sotva slyšel.

"Stydíš?" povytáhl obočí a nedokázal potlačit ušklíbnutí roztahující se mu po tváři. "Co je, jde o trapas? Běhal jsi nahatý po minovém poli a vyfotili tě u toho?"

Steve se nezasmál. Jen si dlouze povzdechl a znovu zmlkl. Tony vnitřně zaklel. Kurva, v tomhle vážně, ale vážně, nebyl dobrý. Nemohl si ale pomoct, musel si ze všeho dělat legraci. Takový prostě byl.

No tak, co by dělala Mandy? Nesmála by se, rozhodně by se nesmála. Tak fajn, Starku, tohle dáš. Jen musíš upustit od vtipů. Pokud teda Steve znovu promluví, hmm. Pootočil hlavu a sledoval ho. Steve si zakrýval oči předloktím, ale rozhodně nespal.

"Zničil jsi někdy někomu život?"

Tony překvapeně zamrkal a uchechtl se. "Tak teď jsi zase ty ten absurdní. Copak nevíš, co Stark Industries vyrábělo, než jsme začali s mobily a tablety? Já zničil více životů, než si umíš představit..."

"Myslím ty osobně. A nic jsi s tím neudělal, i když jsi měl tu možnost."

Tony zmlkl a jen zavrtěl hlavou, i když ho Steve nemohl vidět. S očekáváním ho sledoval a doufal, že bude pokračovat. Nemyslel si, že by se dostali k podobnému tématu. Čekal, že se jeho noční můra týkala války nebo doby, kterou strávil v ledu. Steve se mu svěřil, že ačkoliv si na to nepamatuje, občas se mu o tom zdá a není si jistý, jestli si to jen jeho hlava vytváří nebo se jedná o potlačené vzpomínky.

Vyšel z něj dlouhý, roztřesený výdech, než pokračoval: "Udělal jsem takovou hloupost, Tony. Tak příšernou hloupost, která s sebou stáhla dolů někoho, kdo s tím neměl vůbec co společného."

Lezlo to z něj pomalu, ale Tony se rozhodl být trpělivý. Převalil se na bok, hlavu si podložil rukou a mlčel, ve strachu, že by Steva od vyprávění odradil, kdyby ho popoháněl.

"Opil jsem se. Jeden večer jsem se tak hrozně ztřískal v baru, o kterém jsem věděl, že se tam schází chlapi jako... jako já. Jeden z nich mi celý večer kupoval pití a já pil. Nechtěl jsem se o nic starat, jen se opít. A vrznout si. Vzal jsem toho chlápka k sobě domů. Nikdy jsem si je nebral domů. To se nesmělo, chápej. Žádná jména, žádné adresy, žádné osobní informace. Nikomu jsme nesměli věřit, protože nikdy nevíš, kdy narazíš na práskače. Ale mě to ten večer bylo tak hrozně ukradený.

Když jsme skončili - byl příšerný, mimochodem. Vydržel sotva pár minut a smrděl po cibuli," dodal a Tony si nemohl pomoct, ale musel se uchechtnout. I Steve se krátce zasmál a trochu se uvolnil. Podíval se na něj, jen na okamžik, než oči zase schoval pod předloktí. On se opravdu styděl.

"Šel jsem kousek s ním. Došlo mi, jakou kravinu jsem udělal a chtěl jsem, aby vypadl co nejdříve a vedl jsem ho těmi nejzašlejšími uličkami, aby si nepamatoval, kde bydlím. Jenže jsme narazili na policejní hlídku."

Tony se napjal a veškeré známky po pobavení byly pryč. Steve mu už několikrát řekl, co by se s ním stalo, kdyby mu na to někdo přišel. A Tony sám zapátral a rozhodně to nebyly milé informace. Ne vždy tihle muži skončili za mřížemi, ale to veřejné zostuzení stačilo k tomu, aby se jim život sesypal. Mnohdy je opustila rodina, vyhodili je z práce, společnost se na ně dívala skrz prsty. A měli škraloup v rejstříku.

"Já jim utekl, ale jeho chytili. Už jsem ho nikdy neviděl, ale pravděpodobně ho zmlátili a on jim vyklopil všechno, co o mě věděl. Bylo to jednodušší, prásknout toho druhého. Měl jsi pak jistou šanci, že nad tebou přimhouří oko a pustí tě jen s modřinami.

Zvládl jsem jim zmizet a nenapadlo mě nic lepšího než se schovat doma a modlit se, aby mě nenašli. Jenže oni mě našli. Nikdy na to nezapomenu..."

Steve si vjel rukama do vlasů, oči držel pevně zavřené a viditelně se chvěl. Tony cítil, jak i jemu tluče splašeně srdce a děsil se, co uslyší dalšího.

"Seděl jsem za dveřmi a jen se modlil. Bál jsem se, Tony. Sakra, byl jsem vyděšený k smrti. Policisté chodili po chodbě, pokřikovali po sobě - byli to ti stejní, poznal jsem je po hlase - a pak začali bušit na dveře. Ale ne na ty moje.

Vedle mě bydlel kluk, Peter O'Reilly. Byl o pár let mladší a byli jsme si hrozně podobní. Nevím, fakt nevím, co přesně se tu noc stalo, ale odvedli jeho místo mě. Slyšel jsem je ho bít a křičeli na něj, že je zatčen za porušování mravnosti a další věci..." Stevův hlas se pomalu vytratil a Tony neměl odvahu na to promluvit místo něj. Pomalu natáhl ruku, položil ji Stevovi na hrudník a nechal ji tam. Cítil pod dlaní jeho rychlé zdvihání a prudký tlukot srdce. Steve tiše zaúpěl a zuřivě zagestikuloval rukama.

"Byl jsem hned vedle nich. Mohl jsem vylézt, mohl jsem jim říct, že mají nepravého. A-ale já... Já nemohl," hlas se mu zlomil. "Byl jsem zbabělec."

"Chránil jsi sám sebe, Steve."

"To mě sakra neomlouvá!" vyštěkl. "Ten kluk za nic nemohl. A já ho nechal, aby platil za moje problémy. Zatraceně!"

Steve vyletěl z postele rychlostí blesku a začal přecházet tam a zpátky, ruce pevně vpletené ve vlasech. Tonymu připomínal lva v kleci. Nenechal se jeho reakcí vyvést z míry, s klidem se posadil a pozoroval ho. Ale upřímně, netušil, co říct.

"Ani jeho jsem už nikdy neviděl. Hned nato mě vzali do armády a já nevím, co s tím klukem poté bylo..."

Tony se posadil na okraj postele, nespouštěje z něj oči. "To o něm se ti zdá? A kvůli toho nepiješ?"

"Uh-huh," Přikývl a zastavil se na místě. Vypadal tak zničeně a ztraceně. "Dlouho jsem na něj nemyslel. Namlouval jsem si, že je už pravděpodobně mrtvý a nemá smysl se tím zatěžovat. Ale všechno se mi to vrátilo, když o nás ta ženština napsala."

Rozhostilo se mezi nimi ticho a Stevovo přiznání jen těžce viselo ve vzduchu. Tony nakonec vstal, přešel k němu a oběma dlaněmi ho plácl po tvářích. Možná až moc silně, ale rozhodně to stačilo na to, aby se Steve vrátil zpátky z vlastních vzpomínek. Vzhlédl k němu.

"Poslouchej mě," řekl Tony vážně. "Je mi jasné, že tohle sis už milionkrát říkal a nikdy tomu nevěřil, ale je to pravda. Jen jsi chránil sám sebe. Vím, že se cítíš na hovno a jo, oprávněně. Ale když nám jde o krk, děláme hodně špatné věci, Steve. A ty ani nevíš jistě, jestli jsi tomu klukovi zkazil život. Možná se to tehdy vysvětlilo a on si žil spokojeně dál."

"To nemůžeš vědět," hlesl slabě.

"Ne, nemůžu. Ale nemá cenu se tím po zbytek života užírat, ty paličáku. Každý děláme chyby, Steve. Možná je načase, aby sis odpustil."

Po dlouhé chvíli Steve pouze přikývl. Tony nebyl naivní, věděl, že těch pár slov nic nenapravilo, ale jen to, že o tom Steve mluvil mu muselo alespoň trošku pomoct. Znal to. Nesnášel, když ho Mandy přiměla o něčem mluvit, ale cítil se pak lépe.

"Chtěl bys odreagovat?" zeptal se tlumeně. Další přikývnutí. Tony se usmál, uchopil ho za ruce a vedl ho zpátky k posteli. V odreagovávání byl mnohem lepší než v poslouchání, to byl fakt. A Steve potřeboval chvíli myslet na něco jiného nebo nejlépe vůbec na nic. 

Já dneska... dneska asi jen tak odejdu a nechám vás psát, protože si to hrozně ráda čtu. Ale mám otázku!
V poslední době píšu stále delší a delší kapitoly. Nejnovější má 20 stran a to je už docela dost. Chtěli byste to rozdělit na polovinu s tím, že první by vyšla normálně ve středu a další hned ve čtvrtek nebo v pátek? Anebo to mám kašlat a hodit vám to sem celé? Dejte mi vědět!

Jsem ráda, že tady se mnou pořád jste. Děkuji za vaši podporu, všechny vás žeru a doufám, že se čtení líbilo!