Už jsem viděla a četla plno věcí, ale BL komiks o včele (trubci, přesněji) a mravenci, kteří mají více méně lidskou anatomii, až na tykadla a podobné věci... oh well... OH WELL...

Jinými slovy, přeji vám krásný den! :D 
Jak se máte? Kdo jde příští týden do školy? Přiznejte se, poplačte si!
Konečně je to tady, Vánoce! Za okny nám svítí sluníčko, zpívají ptáčci, zahrádkáři vysazují rajčata, ale ne my, kdepak. My máme Vánoce. Nebo alespoň Steve a Tony mají Vánoce. Viděli jste někdo Chůvu McPhee? Ta jejich kuchařka tam neustále hulákala něco o tom, že tomu uvěří až když bude v srpnu sněžit. No, my máme květen, ale bude nám dneska sněžit! Užijte si čtení, přísahám, že je to z větší části taková oddechovka. Trošku toho stresu jsem tam vecpat musela, ale opravdu ne moc... Možná... Well, uvidíte sami 

Bylo čtyřiadvacátého prosince a kdyby Tony zrovna netelefonoval, jistě by si prozpěvoval koledy. Za oknem hustě sněžilo, vzduchem se nesla vůně perníčků a v ruce měl pořádný hrnek horké čokolády. Na vaječný koňak přejde až večer. Steve stál u trouby, čekal, až bude moct vytáhnout další plech a i on měl dobrou náladu. Na sobě měl jeden z těch příšerných vánočních svetrů, ale u tohohle se Tony pochechtával, kdykoliv ho viděl. Byl jasně červený a na něm byli dva sněhuláci, jeden, ten bez nosu, mířil na toho druhého fénem. Šla od něj bublina s nápisem

MRKEV NEBO ŽIVOT!

Celé patro zářilo světélky, vůně jehličí se mísila s vůní perníčků a nebýt dvou nepříjemných záležitostí, které ještě museli vyřešit, byl by to opravdu dokonalý den. Ta první byl telefonát s Rhodesem, na kterém právě pilně pracoval. Druhá byla debata s Happym a Amandou, kteří by měli být už na cestě. Dneska ráno Happymu a jeho bratrovi s rodinou záhadně zrušili let (Tony v tom jistě neměl prsty) a tak se Tony nabídl, že si mohou půjčit jeho tryskáč, ale pod podmínkou, že se za ním Happy ještě zastaví. Se všemi musel probrat jejich bezpečnost. Nechtěl jim kazit Vánoce, ale věděl, že to nemůže odkládat. Neměli jistotu, že se jeho nepřátelé budou držet vzorce a mohli zaútočit kdykoliv.

Tony seznámil Rhodeyho se všemi nezbytnými detaily a ty ostatní vynechal. Nepotřeboval vědět úplně všechno.

"Do čeho ses to zase zapletl, Tony?" vzdychl Rhodey nenadšeně, no v jeho hlase nebylo ani stopy po zášti. Nic Tonymu nezazlíval.

"Znáš mě, Rhodey, vždycky se mi podaří spadnout do nějakých sraček," pronesl ležérně a napil se. "Nechci nic riskovat, takže tě pošlu někam hodně daleko s hodně velkou ochrankou. Kam bys chtěl? Kanáry? Bali? Nebo třeba Finsko? Stačí si říct."

"Nebuď idiot. Nemůžu jen tak odjet. Mám svoje povinnosti, jako Iron Patriot-"

"Jako Iron Patriot musíš chránit Spojené státy a nasazovat vlastní krk, yada yada, tuhle písničku už znám," nenechal ho domluvit. Přesně sem nechtěl, aby se rozhovor stočil. Samozřejmě neočekával, že Rhodey nadšeně přikývne a nechá se uklidit někam na bezpečné místo, ale doufat přece mohl. Alespoň trošku.

"Přesně tak, Tony. Takže ne, nikam nepojedu. Umím se o sebe postarat, jsem sakra voják."

"A Natasha děsivá Amazonka," opáčil. Na druhé straně se rozhostilo ticho. Tony si povzdechl, odložil hrnek na kuchyňský ostrůvek a pohledem vyhledal Stevovy oči, žádajíc o pomoc. Dostalo se mu pouze povzbudivého úsměvu a talíř s první várkou perníčků se posunul dost na to, aby na něj dosáhl. Ochotně se po něm natáhl.

"Nemůžu se schovávat. Kdyby to bylo jen na pár dní, dobře. Ale ty ani nevíš, kdo po tobě jde a kdy se objeví znovu."

Pravda. Bolestná a otravná pravda. Tony zuřivě ukousl perníčku hlavu, jako by to snad byla jeho vina. Nespokojeně zamručel.

"Posílají mě na misi do Afghánistánu, až do Nového roku. Nechci říkat, že budu v bezpečí, ale rozhodně si nemyslím, že by tam za mnou lezli, pokud jsem další na řadě. A až se vrátím, budu trávit většinu času na vojenské základně. Tam se jen tak někdo nedostane."

"Nejsou jen tak někdo, Rhodesi."

Rhodey se odmlčel. "SHIELD?"

"Jo."

"No kurva... Tohle bude ještě hodně zlý, co?"

"Doufám, že ne," povzdechl si a znovu se podíval na Steva. Jo, zbožné přání jich obou. "Fakt nechceš být hodnej kluk a nechat se poslat na pořádně dlouhou dovolenou?"

"Ne, fakt ne," zasmál se Rhodey. "Pokud po mě někdo půjde, dám si jó záležet, aby z toho nevyšli bez zranění. A kdo ví, třeba tak získáš potřebné informace."

Tony se zamračil. Nelíbilo se mu to, ani trochu, no Rhodey měl pravdu. Měli plno stop a ve skutečnosti vůbec nic. Potřebují počkat, až znovu udeří. Dělalo se mu z toho na nic a uvažoval, jestli se takhle cítí agenti FBI, kteří pátrají po až moc chytrém sériovém vrahovi. Jednou musí udělat chybu. Do té doby se musíme srovnat s dalšími mrtvými těly.

Odstrčil nedopitou čokoládu, přešla ho chuť. Přešla ho chuť i na perníčky. A pochyboval, že do sebe dostane více než pár soust toho lahodně vypadajícího krocana, který si už hověl v druhé troubě. Recept paní Rogersové rovnou z minulosti.

"Mohl bych tě nechat unést a místo dovolené tě zavřít do krabice dva na dva metry," řekl naoko vážně. Rhodey si odfrkl.

"To bych chtěl vidět."

"Je to výzva, honeybear?"

"Neříkej mi tak," zamručel nespokojeně a honem změnil téma. "Už jsem neviděl žádné divné články. Dal jsi pokoj novinářkám a naháníš teď někoho jiného?" zeptal se jízlivě.

"Jop," přikývl s širokým úsměvem. "Novinářky jsou minulostí. Teď jdu po kuchařkách a pekařkách."

Steve se na něj otočil a přimhouřil nespokojeně oči. Pohled mu oplácel a nebyl sto uhodnout, jestli se na něj Rogers opravdu čertí nebo se začne za chvíli usmívat. Jop, to druhé. Tony mu poslal vzdušný polibek a pobavený škleb neopustil jeho rty.

"To rád slyším. Nechci znovu číst podobné lži. Tohle už bylo přes čáru i na tebe," zasmál se. Pobavený úšklebek ho přece jen opustil. Prstem posunul perníček po talíři.

"Ty Rhodey..."

"No?"

Fakt by ti to tolik vadilo? měl na jazyku, ale neodvážil se to vyslovit. Žaludek se mu podivně stáhl.

"Proč ti to tolik vadilo?" zeptal se nakonec a dal si záležet, aby Rhodey poznal, že si z něj utahuje. "Vadí ti, že píšou o tvém dětském hrdinovi? Furt máš jeho plakát nad postelí?"

Steve si promnul čelo a tvářil se, že má všeho dost. Tony se tiše zasmál do dlaně, aby to Rhodey, který mu nyní cosi ječel do ucha, neslyšel.

"Nikdy jsem jeho plakát nad postelí neměl!"

"Ale měl! Viděl jsem ho!"

"Seš zatracenej lhář, Tony Starku," prohlásil. Tony se rozesmál naplno. Věděl, že tímhle ho dostane. Každý dospělý chlap okamžitě zrudnul, když jste zmínili jeho dětského hrdinu. Každý. Tony to měl vyzkoušené.

"Hele, slavíme ve věži Nový rok, dorazíš?"

"Pokud budu do té doby zpátky, tak jo."

"Fajn. Ale v obleku, je jako Iron Patriot. Stačí, že už mám jednu chodící vlajku doma, nepotřebuju druhou."

Další rozladěný pohled od Kapitána Dokonalého, tentokrát se ale žádný úsměv nekonal. Steve neměl rád, když někdo narážel na jeho lásku k vlasti.

"Jak myslíš. Hej, Tony... ať už tohle dělají kvůli čemukoliv, jsem si jistý, že za to nemůžeš. Tak se nelynčuj, ano?"

Jen se usmál. Rozloučili se, Tony zavěsil a dlouze si povzdechl. Nelynčuj se, jasně. To se snáz řekne.

"Nenechá se poslat pryč?" zeptal se Steve. Tony si ani nevšiml, kdy se objevil za ním, ale vítal to. Opřel se o něj, nechal ho, aby ho objal okolo pasu a zavřel oči. Byl schovaný před světem, alespoň na chvíli.

"Ne. Je to tvrdohlavý mezek."

Steve chápavě broukl, rty a špičkou nosu mu jemně přejížděl po krku. Tony se zachvěl. Hodně rychle pochopil, že má Steve rád doteky. Objetí, polibky, letmé otření prstů. Nezáleželo na tom jaké, hlavně že byly a nebyly mu odepírány. A k tomu se Tony opravdu neměl, vždyť i jemu to dělalo dobře.

"Za chvíli dorazí Happy," připomněl tiše. Další chápavé brouknutí. "A Amanda."

"Vždyť nic nedělám," usmál se mu do kůže a nechal toho, z objetí ho ale nepustil. A Tony si nestěžoval. Pobaveně se uculil.

"A to je na tom právě to, co mě udivuje. Jak můžeš tomuhle odolat?" Mávl k sobě rukou. Steve se tiše zasmál.

"Léta praxe a odříkání," prohlásil a jistojistě obrátil oči ke stropu. Tony mu zabořil loket do boku, smál se. Odtáhl se, vrátil se pro svůj hrnek a upil vlažné čokolády. Steve si uraženě mnul žebra.

"Rhodes to neví?"

Povzdechl si, neměl zrovna náladu tohle řešit. V té otázce nebyly žádné výčitky, jen čirá zvědavost. Co by ti taky měl vyčítat, idiote? napadlo ho kysele. Vždyť sám o tom nechce moc mluvit. Neurčitě pokrčil rameny.

"Ne, zatím ne. Plánuju velký odhalení, víš? Třeba že za ním přijedu v dodávce, na které budem nakreslení my dva a nad tím duhový nápis "Randím s Kapitánem Amerikou!" Anebo dostane tričko "Kapitán Amerika je můj budoucí švagr!""

Stevovi se po tváři rozlil ten shovívavý úsměv, o kterém stále Tony nevěděl, jestli ho spíš sere nebo má rád. Asi tak napůl. Moc dobře věděl, že se takhle tváří jen, když je ochotný tolerovat jeho hlouposti. A to byla nuda. Bavilo ho, když Steve nesouhlasil a hádal se.

"Máš strach?"

"Pfff," odfrkl si naoko otráveně, ale nepopřel to. No, ani nepotvrdil! Jen ať si Rogers myslí co chce. Nezaujatě se přesunul k pohovce a začal házet všechny polštáře, které našel, na zem před výtah. Minule Mandy zmínila překážkovou dráhu, no ne?

"Nevím, jak se na to Rhodes dívá. Po tom prvním článku docela vyšiloval," zamručel nakonec spíš pro sebe, ale bylo mu jasné, že ho Steve slyšel. Neohlédl se na něj. "Jsem si jistej, že to nějak překousne. Ale člověk nikdy neví. Je to voják, v armádě se to, pokud vím, stále bere dost blbě."

Souhlasné zamručení, Steve se dále nevyjadřoval. Vrátil se k troubě, vyměnil plechy a upil čaje. Pohled měl nepřítomný, očividně ztracený ve vlastních myšlenkách. Tony nepátral, vrátil se za ním, rozvalil se na kuchyňském ostrůvku a dal se do podrobného pozorování stropu.

"Co jim chceš říct?"

"Pravdu," řekl, konverzace se rychle stočila k Happymu a Mandy. "S Happym nebude problém, nechá se zviklat docela snadno. Amanda ale bude protestovat, je ještě tvrdohlavější ne Rhodey."

"Je z nich všech nejzranitelnější," poznamenal a Tony nemohl jinak, než souhlasit. Nešlo jen o její slepotu, která byla samozřejmě hodně velký hendikep, ale i o ni samotnou. Ostatní měli alespoň nějaký výcvik, jako Avengers a Rhodes, nebo měli pořádnou ochranku téměř na každém kroku jako Pepper. A Happy byl bývalý boxer. Moc dobře věděli, že jsou jejich (jeho, opravil se kysele) nepřátelé hodně silní a ani Natashin výcvik nestačil, ale byla tady alespoň nějaká šance. Maličká. Ale Amandy byla psycholožka. Hodně dobrá, to se jí muselo nechat, ale pokud Tony věděl, nikdy se nevěnovala ničemu, co by jí poskytlo v případném útoku výhodu.

Bože, budu ji muset poslat nejlépe na Měsíc, uvědomil si zhrozeně.

"Něco s tím udělám," Mávl ledabyle rukou. Další zamručení. Steve byl dneska mručící medvěd a Tony netušil proč, no byla legrace to sledovat. "Máš nějaké plány? Nebo se budeš se mnou dneska celý den válet?" zazubil se a zaklonil hlavu, aby ho viděl, byť jen vzhůru nohama.

"Chci skočit okolo oběda za Peggy. A potom na mši do kostela."

Tony se nenadšeně ušklíbl, nic z toho neznělo jako zábava. Ačkoliv, zajít za tetou Peggy na Vánoce by bylo jistě velice milé gesto hodné ukázkového kmotřence. Pokud by ho tedy znovu neoznačila za Howarda a ne, na to dneska chuť opravdu neměl. Navíc ukázkovým kmotřencem nikdy nebyl.

A kostel? To byl snad špatný vtip. Mohl by spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát v kostele za svůj dospělý život byl. Jednou. Na svatbě, na které se stejně ukázkově ztřískal a Happy ho musel odvést do hotelového pokoje ještě před půlnocí. Na druhou stranu, jako dítě byl v kostele téměř každou neděli a ano, nenáviděl to. Brala ho tam mámai. Povídala mu příběhy z Bible a vysvětlovala mu, jak je důležité milovat Ježíše a podobné kecy. Tony měl jistou představu o víře, ale v Boha nikdy nevěřil. Věřil ve vědu, ta byla skutečná. Bůh byl jen lidský výmysl, který jim pomáhal vyrovnat se s vlastním špatným svědomím. Otráveně si odfrkl.

"Problém?"

"Je to celé blbost, víš? Náboženství a tak. Nic z toho není skutečné."

"Zajímavé," řekl pomalu. "Potkal jsi boha a stále nevěříš."

"Zajímavé, potkal jsi boha a stále jsi křesťan," odpálil mu okamžitě zpátky s úšklebkem. Teď byla řada na Stevovi, aby si odfrkl.

"Thor není bůh. Chci říct... Je to jen osoba z jiného světa. Bůh je jen jeden a on to rozhodně není."

Tony se zasmál a vyšvihl se do sedu. "To je dost povrchní názor. Jsou jasné záznamy o tom, že jeho a ostatní severské bohy lidi kdysi uctívali. Dokonce jsem nedávno slyšel, že na Islandu je to zase oficiální náboženství. A upřímně, když už bych měl věřit, tak raději v Thora a jeho famílii než v našeho týpka s velkým B, který si vytvořil Adama a Evu a pak spokojeně sledoval, jak prcají v ráji."

"Pane, Happy a doktorka Griffinová zrovna zaparkovali v podzemní garáži," přerušil Jarvis jejich debatu. Tony seskočil na zem a vydal se k výtahu.

"No konečně," mručel si. Neotočil se, takže nemohl vidět, že Steva docela slušně urazil.

Povědomé klepání slepecké hole Steva nepřekvapilo, moc dobře věděl, že je má navštívit i Amanda. Ale nadšené dětské zaječení a následný Tonyho útěk za barový pult, to už překvapivé bylo. Byl si stoprocentně jistý, že ho slyšel zašeptat něco jako "sakra, dítě!".

"Lily, drahoušku, na nic strejdovi Tonymu nesahej," upozornil ji Happy měkce, vyšel z výtahu. Drobné zrzavé stvoření v červených vánočních šatech vyběhlo s ním, spadlo na polštáře a přes dudlík nadšeně zavýsklo: "Tony!"

"Neřekl jsi mi, že tu žížalu bereš s sebou," prohlásil Tony bezpečně schovaný za barem. Lily se rozhlížela, snažila se ho najít po hlase. Navzdory Tonyho nedávné neohleduplnosti se Steve usmál. Rozčilovat se může později. Přivítal se s Happym a zkusil to i s Lily, ale bála se ho, schovala se Happymu za nohy a nejistě vykukovala.

"Dejte jí čas, kapitáne, je to stydlín," řekl mu. Steve přikývl, pozval ho dál a přivítal se i s Amandou. Vypadala unaveně a strhaně, no i tak se na něj usmála a pevně mu sevřela dlaň.

"Ráda vás zase potkávám, Steve. Jak se vám daří?"

"Nestěžuju si. Jak se máte vy, doktorko?" Oplatil jí úsměv, odkopl polštáře stranou a odvedl ji k pohovkám.

"Já bych si i stěžovala," povzdechla si, ruku mu svírala téměř křečovitě, dlaň se jí potila. Steve si ji znovu prohlédl, opravdu nevypadala dobře. Vystresovaně, možná vyděšeně. Mrzelo ho, že jí dnešní návštěva na náladě nepřidá. "Ale nebudu vás tím zatěžovat. Očividně máte na srdci něco vy dva. Upřímně, Steve, je to hodně zlé?"

"Bohužel. Ale děláme na tom."

"Samozřejmě."

Posadili se, Steve odešel udělat kávu a koutkem oka pozoroval Tonyho. Stále stál za barem a snažil se na sebe nepoutat pozornosti, i tak si ho Lily konečně všimla.

"Tony!" vykřikla znovu a hnala se k němu. Tony couvl.

"Ne, ne, ne. Hloupý nápad, ke mně necho- áách jo," vzdychl, Lily mu pevně svírala nohy a se zakloneněnou hlavou se na něj usmívala. Zvedl ji, posadil si ji na předloktí a věnoval jí zvědavý pohled. Vypadala spokojeně.

"Chyběl jsi jí," zasmál se Happy. "Když jsem řekl, že za tebou jedu, odmítla jít s tátou a mámou na nákupy a hned mi seděla v autě. Že, Lily?"

"Jo!" Spráskla ručičky. Steve se tiše zasmál. Tony mu řekl, že má Happy bratra, kterému se před třemi lety narodila dcera. Právě s nimi měl letět pryč, strávit svátky s jejich rodiči. A právě jim Tony zrušil let. Samozřejmě, že v tom měl prsty Tony. Kdo jiný?

"Máš malou obdivovatelku," řekla Amanda. Sice se usmívala, ale byla napjatá, nespokojená. Steve si o ní dělal starosti, co když byla v nějakém maléru? Odnesl hrnky na stůl a posadil se naproti nim. Pohledem vyhledal Tonyho, ale nezdálo se, že se k nim chce přidat. Sebejistě se procházel za barem a něco chystal.

"Vybrala sis ale toho nejhoršího, je ti to jasné?" řekl směrem k Lily. "Měla jsi jít otravovat Steva, ten to s dětmi určo umí. A beztak by ti dal lízátko nebo sušenku. Takhle jsi vyfasovala jenom egoistického génia a věř mi, není to žádná výhra. Vím to, lidi to říkají neustále."

Lily na něm visela očima a bylo jí úplně jedno, co říkal. Široce se usmívala a snažila se mu nabídnout vlastní dudlík. Steve si všiml, že v něm už byla díra. Lily byla na dudlík velká, ale asi se ho ještě nechtěla vzdát.

"Chceš začít, Tony?" zeptal se. Dočkal se jen zamítavého mávnutí ruky. Zamračil se, myslel, že jim to poví sám. Steve nevěděl, co všechno Tony chtěl, aby věděli a necítil, že by mě pravomoc o tom rozhodovat. V očích se mu ale mihl trochu prosebný, trochu zlomený výraz. Steve pochopil. Otočil se k čekající návštěvě a spojil ruce v klíně. Pousmál se napůl úst.

"Tak do toho, Steve. Jako náplast," pobídla ho Amanda napjatě, hlavu nakláněla ke straně. Nicméně se zdálo, že nevěnuje tak úplně pozornost jemu, ale spíš Tonymu a jeho rozhovoru s Lily. Steve přikývl a spustil.

Řekl jim vše důležité. Vše, co potřebovali, aby si mohli vytvořit obrázek problému, ale o Ruby a ostatních pohřešovaných dětech a jejich mrtvých příbuzných se nezmínil. Happymu po spáncích stékaly krůpěje potu, bledl ve tváři a pohledem neustále těkal k Tonymu. Měl strach jak o sebe, tak o něj. Ani Amanda nezůstala bez reakce. Schoulila se do pohovky, tiskla svou hůl pevně v dlani a její slepé oči zíraly do prázdna. Když Steve skončil, roztřeseně se nadechla.

"Můžeme být terče?" zeptala se, hlas tichý a slabý. Steve jí to potvrdil. Zavrtěla hlavou, třesoucí se rukou si prohrábla vlasy. "Proboha," mumlala si. Happy jí chlácholivě stiskl rameno.

Tony se k nim připojil, Lily mu stále seděla na předloktí, v druhé ruce měl skleničku s whisky. Lily spokojeně pila z dětské lahve.

"Pošlu vás někam do bezpečí," začal, ale Happy ho nenechal domluvit. S podivným skřekem vyletěl na nohy a honem vytrhl lahev Lily z ruky.

"Proboha, Tony! Tohle jí dávat nesmíš, jsi blázen? Je to dí-!" zarazil se. Zmateně přičichl k otevřené lahvi, musel ji bránit před rozčileným dítětem, aby mu ji nesebrala. "To je..."

"Nesmím jí dávat jablečný džus?" nakrčil obočí a naoko nazlobeně se otočil na Lily. "Tak to jsme si nedomluvili, mladá dámo! Měla jsi mi říct, že ti to dávat nesmím. Teď jsem kvůli tobě v maléru a strejda Happy na mě křičí."

"Plomiň," omluvila se a kajícně mu nabídla svůj dudlík. Tony pokrčil rameny, vzal si ho a chytil za jeho kroužek do zubů. Happy mezitím znovu zašrouboval lahev a vrátil ji Lily.

"Myslel jsem, že je to whisky," zabručel. Tony se plácl do čela.

"Happy, nebuď idiot. Je to přece dítě. Kdybych jí už nalil, tak jedině víno."

"Tony!"

Steve se smál. Skrýval rty za dlaní a smál se. Tony se k němu přidal a Lily nakonec taky. Snažila se přitom vzít si dudlík zpátky, ale Tony neustále uhýbal hlavou.

"Ne, ne, ne, co jednou dáš, už nebereš zpátky. Co tě v té školce učí, holka."

Nakonec jí ho vrátil. Postavil ji na zem, Jarvis sám od sebe pustil pohádku a tím ji úspěšně hypnotizoval. Zůstala stát mezi nimi, nepřítomně pila a oči neodtrhla od obrazovky. Tony sjel ostatní pohledem.

"Jak jsem říkal předtím, než jsem byl tak hrubě přerušen, pošlu vás někam do bezpečí. Happy, ty máš plno nevybrané dovolené, takže si jen řekni kam a máš to mít. Pošlu s tebou samozřejmě ochranku, budeš pod dohledem, ale věř mi, je to jen pro tvoje dobro."

"Nemůžou jít i po bráchovi? A malé?" strachoval se. Tony zavrtěl hlavou.

"Ne, to si nemyslím. Jdou po lidech, které... kteří... Na kterých mi záleží. Na ráně bys byl jen ty."

"Dobře... Jo, fajn," soukal ze sebe Happy, pohled upřený do prázdna. Přikývl. Zamnul si ruce a vzhlédl k Tonymu. Věřil mu.

"Nejlepší by bylo, kdybys letěl hned od vašich. Pošlu ti letadlo."

Souhlasil, domluvili se. Happy nekladl odpor. V jednu chvíli se v něm ozvalo jeho minulé zaměstnání, být Tonyho bodyguard, a pokusil se navrhnout, že by vlastně měl zůstat a dávat na Tonyho pozor, no netrvalo to dlouho. Happy o sobě neměl přehnané mínění a věděl, že Avengers se nevyrovná.

Tony obrátil svou pozornost na Amandu. Zdála se trochu klidnější, netřásla se, jen jim čelila a čekala. Steve slyšel Tonyho hluboký nádech.

"A tebe taky, drahoušku," řekl jí s širokým úsměvem. "Pojedeš se vyvalit někam na pláž, co ty na to? Nebo na nějakou velice zajímavou přednášku o chorých mozcích." Dřepl si před ni a chytil ji za ruce. Amanda se slabě usmála.

"Ne, Tony."

"Jasně, že jo. Nehádej se se mnou. Víš, že vždycky vyhraju."

Tony dělal co mohl. Přemlouval, sliboval, varoval i vyhrožoval, ale Amanda si stále trvala na svém. Steve se k němu přidal, chtěl pomoct, ale ani to nepomohlo. Nenechala se zviklat. Trvala si na svém, argumentovala tím, že má spoustu pacientů, které nemůže jen tak opustit.

"A navíc," usmála se, "téměř nikdo neví, že se známe, Tony. Vždycky jsi to držel více méně pod pokličkou."

Když o půl hodiny později odcházeli, Tony byl rozladěný. Naštvaný. Steve moc dobře věděl, jak nesnášel, když lidé nedělali to, co chtěl. A Amanda byla dnes už druhý člověk, který se vykašlal na své vlastní bezpečí a Tonyho odmítl. Nedivil se, že ho to netěšilo. Jestli k něčemu dojde, bude to na Tonyho hlavu. Rozhodně se tak bude cítit. Steve mu chtěl poskytnout nějakou útěchu, ukázat mu, že je tam s ním. Chytit ho za ruku. Včas se zarazil, nechal ruce v kapsách. Diskrétnost, Rogersi.

Rozloučil se s Amandou i Happym a sledoval je, jak spolu s Tonym nastupují do výtahu. Lily objímala Tonyho okolo krku a zkoumavě Steva sledovala, než na něj vyplázla jazyk. Steve na ni udělal obličej. Rozesmála se a i Tony se tiše uchechtl.

"Líbí se ti ten voják, co? Jo, jo, je celkem fajn. Určitě by ti dal to lízátko. Co? Ne, ne, už je pozdě, příště musíš být rychlejší. Uděláš papá?"

Lilyino mávání malou ručkou zmizelo za dveřmi výtahu. Steve se usmál, ještě chvíli spočíval na místě, než odešel uklidit hrnky od kávy. A čekal.

Lily se rozesmála a Tony vzhlédl včas, aby ještě zahlédl Steva v odrazu v zrcadle. Ksichtil se na ni jak blázen a jo, trochu mu to zvedlo náladu. Uchechtl se. Samozřejmě, že měl Steve rád děti, nebylo to překvapující. Byl to velký silný obr se srdcem ze zlata. To věděl už předtím, než si spolu začali.

"Líbí se ti ten voják, co? Jo, jo, je celkem fajn. Určitě by ti dal to lízátko. Co? Ne, ne, už je pozdě, příště musíš být rychlejší. Uděláš papá?"

Lily nadšeně zamávala, načež se ho znovu pevně chytila okolo krku a trochu ho přiškrtila. Už teď viděl, jakou scénu udělá u auta. Tony to nechápal. Nikdy si s ní moc nehrál, viděli se jen několikrát a pokaždé se od ní držel dál, ale ona se prostě rozhodla, že ho bude mít ráda. Děti jsou tak zvláštní tvorečkové. Nebylo to tak, že by je neměl rád, jen nevěděl, co s nimi.

Mlčky pohledem zabloudil k Amandě. Nebyl slepý ani hloupý, viděl v jakém byla rozpoložení už od příjezdu. Tušil, co za tím jen a o to více se mu nelíbilo, že odmítla jeho pomoc. Zabili by tak dvě mouchy jednou ranou.

"Dostaneš ochranku, Mandy. Pořádnou. Už je mám vybrané, pošlu je za tebou ještě dneska."

"Budu mít své osobní opičáky?" uculila se, ale byla to maska. Zajímavé, jak člověk, který má za úkol nahlížet pod cizí masky a snažit se je přimět, aby je nepoužívali, měl své vlastní.

"Ty nejlepší gorily, které jsem našel," usmál se. "Jeden z nich chránil dokonce papeže. A jak všichni víme, je furt naživu."

Napjatě se zasmála a přikývla. Tony si vyměnil pohled s Happym, i on pozoroval, že s ní bylo něco v nepořádku. Tony na něj mrkl, aby si nedělal starosti. O tohle se bude muset postarat, slíbil jí to. A i kdyby ne, nikdy by se k ní neobrátil zády.

"Hele, žížalo, půjdeš na chvíli k Happymu," řekl Lily, když vešli do garáže. "Musím si popovídat tady s tetkou Mandy."

Lily se to nelíbilo, no nakonec poslechla a nechala Happyho, aby si ji převzal. Počkal, dokud nedošel k autu a nezačal ji pásat do sedačky, až potom se otočil na Amandu. Tiskla si hůl k tělu a tvář se slepýma očima měla obrácenou k němu.

"Pustili ho, Tony," zašeptala. Brada se jí třásla. "Oni ho pustili. Dneska ráno."

Stačil letmý dotek na rameni a zhroutila se mu do náruče. Tony ji držel v pevném objetí, zavřel oči a mlčel. Vzlykala mu do košile a třásla se po celém těle, no jeho samotného zaplavoval vztek. Tohohle se bál.

Podle Murphyho zákona se smůla nikdy nelepí po malých částech.

Když mu to Mandy řekla poprvé, tak do nápravného zařízení Richarda J. Donovana okamžitě zavolal. Zavolal právníkovi, vyburcoval soudce. Udělal všechno co mohl, jen aby předčasné propuštění neschválili. Brian Bennett byl hrozba pro veřejnost, to musel vidět každý. Věznil Amandu v bytě týden. Nedal jí najíst. Oslepil ji. Bil ji. Následkem stresu a zranění potratila. Byla tehdy v sedmém měsíci. Tony na to nikdy nezapoměl. Jednou mu nadšeně ukazovala fotografie pokojíčku a postýlky, kterou se jim konečně podařilo sehnat. Byla masivní z tmavého dřeva, nádherný kousek. Zářila, šedé oči plné radosti. Dárek, který jí a jejímu nenarozenému dítěti tehdy koupil, ještě stále ležel někde na dně jeho šatníku. Nedokázal ho vyhodil a už vůbec ne darovat někomu jinému.

Amanda tehdy nebyla jeho terapeutka déle než dva roky, ale stále byli v kontaktu. Pomohla mu, tolik mu pomohla a nemohl ji jen tak ze svého života vyškrtnout. Když se stal ten incident s Brianem, byl první, kdo jí přišel na pomoc. Soud by vyhrála i bez jeho právníků, ale Brian by dostal mnohem mírnější trest. Jenže Tony se postaral. Chtěl, aby ve vězení shnil, ale patnáct let nakonec muselo stačit. Patnáct... A teď ho chtěli pustit dřív.

"Tak přistup na můj návrh a odjeď," nabádal ji. Okamžitě zavrtěla hlavou.

"Ne," řekla rázně a otřela si nos hřbetem ruky. "Nebudu utíkat, Tony. Jsem vyděšená k smrti, ale ten chlap už nadále nebude ovládat můj život. Už ne."

Nikdy nepřestal být ohromený její odvahou a silou. Nedovolil si teď zpochybnit její slova ani na ni dál tlačit. Samozřejmě, že si i nadále myslel své, ale to jen protože ji chtěl chránit. Znovu ji k sobě přivinul, nechala se.

"Ale ochranku stejně dostaneš," varoval ji.

"Tu bych neodmítla. Vždycky jsem chtěla mít své osobní opičáky."

Rozesmáli se spolu, jen krátce a napjatě, ale atmosféru to dokonale uvolnilo. Tony ji odvedl k autu, otevřel jí dveře a rozloučil se s nimi. Oběma popřál šťastný let a když se Happy nedíval, podal Lily lízátko.

"Nikomu ani muk," šeptl jí. Nadšeně zavýskla. Tony ustoupil od auta, mávl jim a s rukama v kapsách sledoval zadek šedého sedanu, dokud mu nezmizelo z dohledu. Dlouze si povzdechl. Zlost ho šimrala pod kůží a jen díky posledním zbytkům rozumu sám nenaskočil do auta a nejel Briana Bennetta najít. Toho zkurvysyna. Zatraceně!

Zlostně nakopl tašku s nářadím, kterou tam někdo nechal. Šroubováky se rozkutálely po betonové podlaze, Tony je zlostně sledoval. Jako kdyby toho nebylo málo, ještě se začne srát tohle. Měl o ni strach. Kurva, samozřejmě, že o ni měl strach!

Nahoru odešel až když se uklidnil. Nehodlal si svou frustraci vybít na Stevovi, to by nebylo fér. Dlouho se opíral o jedno z aut, zíral na podlahu a uvažoval, co by ještě mohl udělat. V mezičase dal vědět čtyřem osobním strážcům, se kterými už kdysi spolupracoval a měl s nimi ty nejlepší zkušenosti. Nehodlal nechat Mandy nechráněnou ani na okamžik. Dal jí vědět, že za ní přiletí (i Amanda se rozhodla strávit Vánoce někde jinde) a alespoň částečně se uklidnil. Ještě jí pomůže zařídit zákaz přiblížení se, ale to až se vrátí. Až se vrátí. I ona si zasloužila klidné prožití svátků, v rámci mezí.

"Jsi tu?" zeptal se Steve a Tony si až teď uvědomil, že na něj mluvil. Zamrkal, vzhlédl a konečně se vrátil zpět do reality. Sjel ho kritickým okem, měl na sobě bundu a očividně se chystal jít ven. Jasně, návštěva u Peggy. A kostel. Tony si vzpomínal.

"Už jo."

"Dobře," usmál se. "Budu zpátky tak za dvě hodiny."

"Hmm." Tony se podíval sám na sebe. Měl oblečené pracovní džíny s několika skvrnami od oleje a nyní posmrkanou košili. Přehodnotil situaci. Jestli tady zůstane, zavře se v dílně. Měl toho na starosti hodně a práce pomáhala. Jenže to by pak nevylezl následující tři dny a opravdu chtěl dnešní den strávit se Stevem. Takže bylo rozhodnuto. "Dej mi chvilku, převlíknu se."

"Ty... jdeš se mnou?" Překvapeně na něj zíral. Tony nejistě cukl rameny a kývl. Nečekal na žádnou další reakci a opět zmizel ve výtahu. O několik minut později spokojeně kráčel k autu v jednom ze svých obleků. Steve se držel pár kroků za ním, potutelně se usmíval a Tony si vzpomněl na svůj rozhovor s Clintem. Rogers mu vážně okukoval zadek a to dost okatě.

"Měl bych se červenat?" zeptal se a ohlédl se přes rameno. Steve okamžitě vzhlédl a jeho úsměv se jen rozšířil.

"To bych rád viděl."

"No, máš ale smůlu." Zasmál se, nastoupili do auta a vyrazili.

Nakonec to nebylo tak strašné, jak se Tony obával. Peggy měla nezvykle dobrý den, poznala je oba a řečí o Howardovi se taky zdržela. Povídali si, smáli se a vzpomínali na staré časy. Měla mezery a tmavá místa, ale Tony jí je rád připomněl, nenápadně a nenásilně. Steve se držel zpátky, všiml si toho. Opíral se o parapet, s úsměvem je poslouchal, ale moc se nezapojoval. Nechal je, aby mluvili, aby alespoň trochu nahradili čas, který už byl dávno ztracený. Byl mu za to v hloubi duše vděčný, ale nahlas to neřekl. Nikdy si neuvědomoval, jak moc mu teta Peggy chyběla.

Skončili stejně, jako tehdy, a to četbou. Peggy se spokojeně usmívala se zavřenýma očima a Tony jí předčítal Velkého Gatsbyho od Francise Scotta Fitzgeralda, kterého jí přinesl Steve.

"Myslíš, že jsem jako Gatsby?" zeptal se v autě. Steve se uchechtl.

"Ne," řekl jistě a stiskl mu koleno. Dál to nerozváděl, prosté 'ne' stačilo. Tony se uvolnil, byl rád. Nerad by skončil jako Gatsby. Hnát se za někým, kdo se dívá jen na jeho peníze a nakonec jeho vinou zemřít. Ani mu nikdo nepřišel na pohřeb, kromě Nicka. Smutný konec. Takový nechtěl.

Do kostela vstoupili každý jako někdo jiný, maskovací zařízení bylo zpět na místě na jejich spáncích. Tony se posadil do té nejzadnější lavice a Steva poslal samotného dopředu.

"Běž, běž, užij si to," řekl mu a popostrčil ho. Seděl vzadu ještě s jedním mužem a mlčky celou mši sledoval. Nevstal, když vstali ostatní, ani se nemodlil. Jen poslouchal. Zpívali koledy a četli z bible. U vchodu každý dostal svíčku, kterou nakonec zapálili, popřáli si krásné prožití svátků a o necelou hodinu později bylo po všem. Tony sledoval oltář a snažil se to všechno pochopit, no nedařilo se mu to. Tohle pro něj byla jen ztráta času. Nedokázal pochopit, co lidé na chození do kostela viděli. V jednu chvíli sjel pohledem na Steveův zátylek a přimhouřil oči. Co na tom viděl Steve? Pomáhala mu víra v Boha přežít válku a každý další den? Nebo proč sem chtěl chodit? Jen hodinu sedět a poslouchat tyhle kecy. Tony si povzdechl. Asi to nikdy nepochopí.

Všiml si tašky s omalovánkami a pastelkami, určené pro menší děti, které nedokázaly a asi ani nechtěly držet pozornost po celou dobu mše. Natáhl se po ní, jednu z omalovánek si vzal a dal se do vybarvování, aby se neukousal nudou.

Víra šla mimo něj. Nikdy mu nedávala smysl, bylo to hloupé. Věřit v nějakou vyšší sílu, v nějakého Boha, který nás všechny údajně stvořil a pak nechal živořit. Pokud Bůh opravdu existoval, proč by dovolil tolik zlého? Hladomor a války, genocidy. Bůh je milosrdný a miluje všechny. Ha, jasně. Jestli nějaký Bůh existuje, je to hnusný sadista.

Nicméně, pohled na Stevovu spokojenou tvář měl něco do sebe. Hodina v kostele a on vypadal, jako kdyby z něj opadly všechny starosti světa. Heh. Kéž by to bylo možné.

"Půjdeme?" zeptal se, omalovánku zahodil dřív, než přišel. Steve souhlasil. U východu se zarazil a zamyšleně si prohlédl skleněnou vitrínu. Byla plná letáčků a oznámení a uprostřed se tkvěl bílý papír o velikosti A4. Dominovala mu tučným písmem napsaná omluva a duhový kříž.

Je nám líto, že křesťané ublížili lgbtq komunitě

stálo tam. Kdyby Tony neznal Steva lépe, myslel by si, že má slzy v očích. Zaraženě zamrkal a o krok ustoupil. Steve neodtrhl pohled od papíru, usmíval se.

"Svět se přece jen hodně změnil," zamumlal. "V mé době jsem slýchával jen to, jak nechutní a hříšní homosexuálové jsou..."

"Pámbíčkáři jsou a vždycky budou idioti," neodpustil si Tony. Několik pohledů se na něj šokovaně a rozčíleně upřelo, jedna z matek dokonce zakryla své ratolesti uši, ale Tony si z toho nic nedělal. Schoval ruce do kapes a otráveně jim pohled oplatil. Ale rána pod pás bylo to, že se na něj úplně stejně díval i Steve.

"To neříkej."

"Proč ne? Je to pravda," trval si na svém. Vykročili k autu a nespokojené pohledy je oba vyprovázely. "Napáchali víc škody než užitku, Steve."

"Tak to není."

"Máš hodně chabé argumenty, víš to?" zasmál se. "Jak to, že to tak není? Když se podíváš do historie, většina sraček se odehrála právě kvůli křesťanské církvi. Křížové výpravy, války. Vše ve jménu Boha!"

Steve tiše trucoval. Anebo zuřil, tím si nebyl jistý. Zamračeně kráčel vedle něj, pohled upíral do země a mlčel.

"Nemusel jsi chodit se mnou," řekl nakonec. Tony zaraženě zamrkal.

"Chtěl jsem jít."

"Tak se příště neobtěžuj, pokud to znamená, že budeš napadat moji víru," střelil zpátky, hlas ledový a ostrý. Přidal do kroku, nechávajíc Tonyho za sebou. Protočil nad tím oči.

Zpráva přijata, Steve je přehnaně ochranářský co se skicáků týče a řeči o víře je velké ne-ne území. Ach bože, hrozně urážlivý chlap.

"Upřímně, co na tom vidíš?" zeptal se v autě a tentokrát zněl upřímně. Neprovokoval. Steve ho dlouho mlčky sledoval a pokud ho Tony četl správně, uvažoval, jestli tu otázku myslí vážně. A ano, myslel.

Byla to dlouhá debata. Když dojeli do věže, seděli ještě hodinu v autě a Tony poslouchal. Opravdu poslouchal, protože když už nedokázal pochopit víru všeobecně, chtěl pochopit alespoň Steva a jeho důvod pro víru. Věděl, že ho takhle vychovali, samozřejmě. Takže už od malička žil s tím, že tam někde je velký šéf, který na nás údajně dohlíží.

Steve mu vysvětlil, že tak úplně neuznává církev. Pro něj bylo důležité, co se psalo v Bibli, ne to, co hlásal kdejaký kněz nebo papež. Lidé si s oblibou vše přibarvovali a pak vznikaly hrůzy jako křížové výpravy a upalování čarodějnic. Lidé slova boží překrucovali.

Tomu Tony rozuměl. A upřímně, když si ho vyslechl, něco málo pochopil. Nestal se zázrak, samozřejmě že ne. Neosvítilo ho boží světlo a rozhodně nekonvertoval, ale došlo mu, že se zachoval jako kretén, když Stevovu víru napadl. Neomluvil se, ale slíbil sám sobě, že bude trochu ohleduplnějších. Ale jen trošku. Nehodlal ustoupit úplně a moc dobře věděl, že tohle téma ještě několikrát proberou.

Seděli nakonec v tichu a když bylo jasné, že už ani jeden nemá nic na srdci, Steve vystoupil a vykročil k výtahu. A Tonyho najednou zasáhla podivná vlna paniky, honem se hnal z auta.

"Steve!"

Zastavil a otočil se na něj, obočí mu vylétlo vzhůru.

"Neposral jsem to, že ne?"

"Ne, Tony," zavrtěl hlavou. "Jen jsi tak trochu idiot."

Neměli pro to žádný opravdový důvod, ale noc strávili na společném patře na zemi před televizí. Udělali si ohromné hnízdo ze všech dek a polštářů, které ve věži našli a Tony se cítil jako na přespávačce. Byla to legrace, po večeři (kterou snědl Tony skoro sám, protože Stevovi nebylo dobře. Dělal si z něj legraci, že dostal v kostele plesnivou hostii, načež Steve jen protočil oči) jen leželi a dívali se na vánoční filmy, protože Steve musel dohnat všechny části Sám doma, Polární expres, Grinche a Lásku nebeskou. Ne, že by se opravdu dívali. Vydrželi to sotva polovinu prvního filmu, bylo těžké udržet ruce u těla. Netrvalo dlouho a oblečení létalo vzduchem dokud na sobě Steve měl jen své psí známky a Tony vůbec nic.

"Veselé Vánoce," mumlal mu Tony do ucha, když už jen leželi, poslouchali film a Tony se mu zezadu tiskl k zádům. Spokojený, ukojený. Na chvíli zapomněl na všechny hrozby, na všechny problémy. Uzavřel se se Stevem v křehké bublině, pevně rozhodnutý, že ji do rána neopustí.

"Joyeux noël, princesse."

Tony překvapeně zamrkal a tiše se zasmál. "Buon natale," odpověděl. "Hele a co znamená prince-" Zmlkl, protože mu to okamžitě došlo. Uraženě nafoukl tváře. "Rogersi!"

Steve se od srdce rozesmál do polštáře, až se mu ramena roztřásla. Tony ho od sebe začal odstrkovat, mručel si pod vousy a štípl ho do zadku.

"No tak teď sis to pěkně posral! Santa to všechno vidí a v noci ti nepřinese žádné dárky. Jsi teď na seznamu zlobivců, abys věděl!"

"Vztekáš se jako princezna," trval si na svém.

"To není vůbec žádná pravda!"

"Hmm... to vidím," šklebil se na něj zákeřně a Tony opět a zase jen žasl nad tím, jak se celý svět ve velkém Kapitánovi Americe spletl. Kdyby jen věděli, jaký bastard to je! Přetáhl ho po hlavě polštářem, ale přihlouplému úsměvu se neubránil. Steve se jen rozesmál hlasitěji a chňapl po něm. Tony zmizel v záplavě dek a polštářů a znovu se objevil až ráno.

Potichu zmizel v koupelně, na sobě jen boxerky a Steveův vánoční svetr. Na cestě zpátky popadl pečlivě zabalený balíček, který den předtím schoval a hodil ho pod stromeček. Jeden dárek se tam už válel, Steve ho musel v noci předběhnout. Nespal? Tony ho prozkoumal pohledem, vysvětlovalo by to, proč ještě nebyl vzhůru. Starostlivě se zamračil. Věděl, že spí lépe než předtím, ale nočních můr se zatím nezbavil. Bohužel. No, chce to čas, pokrčil nad tím rameny a vklouzl pod deku. Pohodlně se uvelebil na Stevových širokých zádech. Neprobudil se, ani se nepohnul a Tony se cítil zvláštně poctěn. Věděl, že jsou Stevovy reflexy vycepované do nezměrných výšek, když byli na misi a usnul, probudil ho sebemenší zvuk nebo pohyb. A teď klidně spal dál jako mimino a bylo mu jedno, že se na něm rozvaloval.

"Vstávej," řekl mu do ucha a kousl ho. Steve zamručel, zavrtěl se a spal dál.

"Vstáááávej."

Další zamručení. Tony nespokojeně nafoukl tváře a polechtal ho na bocích. Trhl sebou.

"Vstávej, jinak nedostaneš žádné dárky," vyhrožoval. "Rozbalím si i ten tvůj a nechám si ho."

Další zamručení, ale tentokrát pootevřel oči a nenadšeně se na něj podíval. Steve byl po sexu líný jak veš. Nechtělo se mu ani mluvit, natož hýbat. Což bylo u tak aktivního chlapa opravdu překvapivé.

"Dobré ránko, Šípková Růženko," zanotoval spokojeně a podepřel si hlavu. Lokty mu ne zrovna něžně zapíchl mezi lopatky. "Vyspinkaný?"

A zase jen zamručení, nespokojené zamručení. Pobaveně se zašklebil.

"Máš můj svetr," poznamenal rozespale a Tony musel protočit oči. Vážně, to byla první věc, které si všiml?

"Jo. Byl tak příšerný, že jsem si ho prostě musel zkusit."

"Není příšerný," bránil se, "je vtipný."

"To jo, ale je červený! Takže příšerný!"

"Řekl Iron Man. Připomeň mi, jaká že je hlavní barva tvého obleku?"

Uchechtl se, v tomhle ho dostal. Rozhodl se neodpovídat, místo toho se sklonil a zasypal jeho krk a rameno polibky a lehkými kousanci. Rozkrokem se mu několikrát otřel o zadek, Steve se uculil.

"Nechtěl jsi jít rozbalovat dárky?"

"Nemůžu si nejdříve rozbalit tebe?"

"Tos udělal už včera."

Zasmál se a přikývl. Steve se zpod něj nakonec vysoukal, natáhl si kalhoty a odešel do koupelny. Tony si udělal kávu, zabalil se do té nejhuňatější deky, kterou našel, posadil se před stromeček a čekal. Steve byl hned zpátky. Posadil se za něj, objal ho okolo pasu a vtiskl mu pusu na krk. Usmíval se.

"Veselé Vánoce," popřál mu znovu a vtiskl mu do ruky krabičku v modrém balícím papíru s vločkami. Tony se bez čekání pustil do trhání a brzy vytáhl na první pohled obyčejný bílý hrnek. Když ho otočil, rozesmál se.

"Všiml jsem si, že ti prořídla sbírka," hájil se Steve a zněl možná trochu nejistě. Hrnek byl ručně malovaný a Tony na něm poznal sám sebe. Vedle jeho malinké podobizny stálo velkými písmeny "WORLD'S GREATEST EVERYTHING."

"To se mi snažíš pohonit ještě i ego?"

"Jako bys to potřeboval" Pokrčil Steve bezstarostně rameny. Tony se zasmál. Naklonil se pro polibek, koutky mu cukaly do úsměvu.

"Je parádní," ujistil ho a znovu si hrneček nadšeně prohlédl. Tenhle rozhodně nerozfláká, bude si ho střežit jako poklad! Tony byl zvědavý, jak se Steve s dárkem pro něj popere, protože co dát chlapovi, který může mít doslova všechno? No, překvapil ho. Ručně dělaných věcí si Tony cenil nejvíce. Zblízka si prohlížel obrázek sebe sama a usmíval se. Nebyla to realistická kresba, spíš jako vystřižená z kresleného filmu. Ale i kdyby mu Steve nenamaloval reaktor, poznal by se.

Přelil si do něj kávu a pokapal při tom koberec, ale koho to zajímalo? Snad jen Steva, který za ním něco nespokojeně zamručel. Ignoroval ho, spokojeně se napil a usmál se.

"Jo, je parádní."

"To jsem rád."

Tony hrnek odložil a podal mu jeho dárek, pro změnu v červeném balícím papíru s ohromnou mašlí. Steve se posunul, aby seděli vedle sebe a jo, rozhodně Tonyho očekávání nezklamal. Žádné trhání papíru se nekonalo, místo toho opatrně odlepoval kousky lepící pásky a celý ten proces spíš připomínal operaci mozku.

"Nezapomeň ho pak ještě vyžehlit a schovat na příští rok," dobíral si ho. Steve si z toho nic nedělal, odložil balící papír na stůl a zvědavě několikrát obrátil svůj dárek v dlaních. Povytáhl zmateně obočí.

Byl to skicák, ale zaváněl moderní technologií už od pohledu. Tony ho chvíli nechal, aby si potrápil mozeček, ale nakonec se slitoval.

"Je to skicák."

"To... to mě napadlo," přiznal pomalu a přejel prsty po docela jednoduchém mechanismu, díky kterému ho nemohl otevřít. "Ale tohle na skicácích většinou nebývá."

"Je na otisk prstu!" zvolal Tony konečně s nadšením v hlase. "Takhle. Mrkej, mrkej. Vezmeš svůj ctěný paleček a těpneš ho sem," vysvětloval, zatímco Stevův pravý palec přiložil do příslušného obdelníku. Mechanismus cvakl a odemkl se. Získat Stevovy otisky prstu nebylo nijak složité a vyměnit původní desky skicáku za nové, ručně dělané, bylo ještě jednodušší. Tony se nadále pyšně usmíval, byl opravdový génius!

"Takhle si můžeš být jistý, že ti už do skicáků lézt nebudu."

"Do tohohle ne," uznal s úsměvem a nepřítomně po stránkách přejížděl prsty. "Ale co ti zabrání vlézt do těch zbylých padesáti?"

"Máš jich padesát?" vyvalil překvapeně oči, Steve se uchechtl.

"Ne. Jen okolo třiceti."

"Jen třicet," opakoval Tony nevěřícně. "Že se nestydíš, mít jich tak málo. To je urážka umělců."

Další uchechtnutí, načež Steve vzhlédl a upřímně se usmál. "Děkuju, Tony. Vážím si, že sis s tím dal tolik práce."

Znovu pozorně prozkoumal pohledem zámek a zacvakl ho, jen aby ho mohl znovu odemknout. Vrtěl nad tím hlavou a Tony se musel usmíval.

"To abychom ho hned pokřtili, nemyslíš?" řekl a došel si pro tužku. Tony překvapeně zamrkal. "No co? Neptal ses mě nedávno, jestli kreslím i akty?"

Otevřel ústa a hned je zase zavřel. Ne, že by se styděl, ale ještě nikdy nebyl nikomu modelem. Tváře ho začaly mírně pálit. No ale tohle byla výzva. A Tony na ni ochotně přistoupil. Svlékl se, položil se pohodlně mezi polštáře a podepřel si hlavu. Pozoroval, jak po jeho těle Steve bloudí hladovýma očima, než se sklonil nad prvním čistým listem a pustil se do práce. Tonyho pod kůží šimralo vzrušení, protože tohle byl naprosto nový druh intimity, který ještě nikdy předtím nezažil. V jednu chvíli se dokonce přistihl, že se chvěje.

Za okny sněžilo, svět byl tichý a klidný a ta bublina, ta křehká bublina, kterou si včera vytvořili, se ještě nechystala prasknout.

Určitě vám došlo, že ty dvě větičky ve fránině a italštině bylo "Veselé Vánoce" :D 

Takže, tady to máme! Vánoce! Docela klidné, nic se tam nestalo, ačkoliv jsem si s tou myšlenkou pohrávala. Ale to bychom měli až moc zlého za sebou. Za pár kapitol se to stejně celé zvrtne a toho dobrého bude málo, bohužel. No, bez toho se ale neobejdeme! 
Ten rozhovor o víře bude ještě hrát roli, ale není to zase tak důležitý detail. Nechtěla jsem do toho moc zabřednout, zaprvé, abych neztrácela čas a zadruhé, je to vždycky nebezpečné psát o víře, politice apod. 

Jen tak pro info, abych nikoho nepletla, Tony se Stevem se sice v posteli potkávají často a většinou ne ve vší počestnosti, ale k análnímu sexu se ještě nedostali. Není kam spěchat a i když se to tak nezdá, jsou oficiálně spolu cca deset dní. Pořád se oťukávají.

Teď jedna nemilá zpráva. Opravdu se mi asi rozvíjí psací blok. Jde mi to hrozně pomalu, někdy nedokážu napsat ani čárku. Mám předepsanou už jen jednu kapitolu a na další se pracuje. Slibuju, že se budu snažit psát, ale je dost možné, že za dva tři týdny si dáme na chvilku pauzu. Nepřestanu psát! Rozhodně to nenechám nedokončené. Ale možná si dáme pár týdnů přestávku. A to znamená, že se teď nedočkáte ani dalších bonusovek. Nad vším přemýšlím, mám to vymyšlené, takže až se do toho zase dostanu, povalím vám to sem jak na běžícím pásu. 

 A teď ta dobrá zpráva. Oficiálně ohlašuju, že budu psát i druhý díl. Takže se mě tak rychle nezbavíte :D

Otázka týdne zní: Jak má podle vás vypadat zdravý opravdový vztah? Pište mi, možná se nechám inspirovat!

Děkuji za přečtení, vaše komentáře a hvězdičky mě drží při životě a uvidíme se zase příští týden!

Btw. na tohle jsem nedávno narazila a upřímně AU, kde spolu Tony a Steve kdysi randili, pak se rozešli každý jiným směrem a zase se setkali po letech a oba mají děti (ale jsou bez žen, samozřejmě. A jejich děti se znají ze školy.), hrozně líbí. Kdo ví, třeba se k tomu taky uchýlím a něco sepíšu. Ale nebudeme předbíhat :D

Morgan & Mary: Dobré ráno!

Tony: Uhhh... Steeeeve?

Mary: Co jste dělali celou noc?
Steve: My... uhm... povídali jsme si.

Morgan: O čem?

Tony: O tom... že bychom spolu chodili 

Mary: To je blbý nápad. Měli byste se místo toho vzít.

Morgan: Jo, takže bychom byli s Mary sestry!
Steve: Začněme s chozením a potom se uvidí.

[minulá noc]

Aneb jak trávím volný čas. Čtu si takovéhle kravinky a musím říct, některé jsou fakt boží!