Nastal ten den, kdy jsem se musela rozloučit. Zabalila jsem si všechny věci a vyšla ze svého pokoje. Na chodbě jsem se zastavila před obrazem mých rodičů.

,,Sbohem. Doufám, že byste na mě byli hrdí," zašeptala jsem.

Zastavila jsem ve dveřích domu a naposledy jsem se po něm porozhlédla.

Nastoupila jsem do předem připraveného taxíku a naposledy se podívala na dům, kde jsem část svého života vyrůstala.

Dojeli jsme na náměstí. Vystoupila jsem z auto a rozhlédla jsem se okolo sebe. Nikoho jsem neznala a přitom se mi bude stýskat i po nich.

V davu jsem uviděla Mandy a Oscara. Vydala jsem se k nim a oni proti mně. Měla jsem slzy na krajíčku. Oba jsem obejmula.

,,Ehm... Milí občané, většinu z vás jsem,... ehm...jaksi... nikdy osobně nepoznala, a přesto vás beru jako...ech... součást svého života. Pochybuji, že vyhraju a ani mi o to moc nejde, ale kdybych měla opravdu takové štěstí," nervózně jsem se rozhlédla, nejsem zvyklá na takovou pozornost ,,nikdy na vás...em... nezapomenu,"

Chci to mít za sebou. To pohledy mě přímo propalují. Nervózně jsem se ošila. Někteří na mě koukají obdivně a jiní zase vražedně.

Nechtěla jsem, aby se na mě lidé dívali takto. Chtěla jsem být obyčejná dívka, která je nebude zajímat, ale teď už se nedá nic dělat. Můžu si za to sama, rozhodla jsem se tak.

Přešla jsem ke strýčkovi a obejmula i jeho.

,,Bude se mi stýskat," ulevila jsem si.

,,To nám taky, holčičko, to nám taky," řekl dobrácky, ale bylo vidět, že už má taky na krajíčku.

Otočila jsem se směrem k limuzíně. Nějaký pán už mi otevíral dveře. Přešla jsem k němu a řekla ,,Děkuji,"
Naposledy jsem se podívala na svou rodinu a mírně se na ni usmála.

Potom už jsem jen nasedla do auta, které se po chvilce rozjelo.

Z okénka jsem sledovala ubíhající krajinu. Byl to zvláštní pocit. Sice mi to papírování lezlo na nervy, ale pořád to bylo lepší než být bez rodiny. S těmi prášky, které do mě strkali jak drogy, už jsem je taky chtěla poslat někam, ale teď jsem si připadala tak sama v tak velkým světě jak je Illea.

Z oka se mi vykutálela jedna neposedná slza a pak další a další. Podívala jsem se na svůj odraz v okně.
Nemohla jsem se na sebe dívat. Jak jsem to mohla udělat? Opustit strýčka a nechat ho tam samotného. Byla jsem hloupá, naivní a sobecká zároveň. Zhnusila jsem se sama sobě.

409 slov