Naše rodina byla původně z druhé kasty. Nakonec nás ale vydědil cizí rod a z nás se stali potulní cirkusáři. Máma mi vždycky povídala ,,Tvůj prapraprapraprapra a ještě jednou pradědeček se od cirkusu odpojil ještě s tvojí prapraprapraprapraprababičkou, aby založili rodinu.

To se jim povedlo a narodili se George Darley a Glorie Darley. Byli to prý virtuózový maniaci. A chtěli, aby jejich děti šli ve stejných kolejích. Ti ale nechtěli, a tak z domova utekli. Založili si vlastní rodinu a žili si šťastně. Byla to kovářská rodina."

A o pár století později se narodil taťka, Fred Darley. Byl to kovář jako celá jeho rodina, ale do práce byl tak zapálený, že byl úplně jiný než ostatní.

Jednoho dne k němu přišla moc pěkná slečna, jmenovala se Emily a chtěla opravit koňskou podkovu. Fred se s chutí a vervou pustil do práce, že si ani nevšiml, jak je Emily překrásná.
Mezi muži si mohla vybírat, ale ona je všechny odmítala, čekala na toho pravého, který by ji miloval, a který by pro ni udělal první poslední.

Emily už od začátků Fred přišel jako sympatický chlap, a tak se s ním dala do řeči.

,,Jak se máte?" usmála se na něj.

,,Ale jo ujde to, paninko. A co vy? Nápadníci kápli božskou?"

,,Bohužel ještě ne."

,,Nemusíte být smutná. O mě třeba nikdo nestojí."

,,Ále, prosimvás, takovej pěknej chlap a nikdo ho nechce?"

,,Jakejpak pěknej? Spíš naopak."

,,Mě se líbíte...."

V tu chvíli se Fred zadíval Emily do či. Ty smaragdy se vyjímali v obličeji tak půvabně, že by jim nikdo neodolal. A u Freda to nebylo jinak.

A tak se dali naši dohromady.

A teď historie mých očí.

To bylo tak...
Když mi bylo teprve sedm, naši začali mít pracovní problémy. Začaly jim chodit výhružné dopisy, s každým se hádali a podobně.

Jednoho dne se ale stalo něco mnohem horšího. Přišel k nám muž a začal rodičům vyhrožovat nožem. Nechtěla jsem, aby jim ublížil, a tak jsem se před ně nebojácně postavila, abych je ochránila.

,,Víš, kočičko, jestli rodiče neudělají to, co měli, budeš bydlet v popele."

Tenkrát jsem tomu ještě nerozuměla, ale teď už to vím.
Ten večer začal náš dům hořet. Utekli jsme ven, ale má sestra nikde. Rodiče běželi dovnitř, aby ji vyvedli, ale to neměli dělat. V tu chvíli náš dům vybuchl a poslední, co jsem viděla, byla oslnivá záře.

Probudila jsem se až v sirotčinci.

Od té doby kolují pověsti o tom, že mám žluté oči od té záře, nebo že jsem se dlouho dívala do sluníčka. To je e lež. Mamka mě už když jsem byla malá ujistila, že je to jen má vada.

Když jsem se stala plnoletou, ze sirotčince mě pustili. Neměla jsem kam jít. Pak jsem si vzpomněla na svého strýčka. Bylo mu asi osmdesát, ale co.

V té době jsem spadala do poslední kasty, ale strýc mě zachránil. Řekl, že jsem přece jeho neteř, a že bychom si měli pomáhat. A měla jsem domov.

Strýček mi potom ještě řekl:
,,Ale budeš si muset vydělávat, Ange."
A tak jsem začala v cirkusu jezdit na koni.

K těm mě to táhlo už od mala. Strýček mě ale naučil jezdit až teď. Říká, že jsem přirozený talent.

Potom jsem připadla do páté kasty. Měla jsem krásný život a byla jsem šťastná.

A pak se můj život náhle změnil. Přišla mi pozvánka do Selekce.... Ale to je na delší vyprávění.