Dnes se mi stalo něco zajímavého, konečně po dlouhé době. Vše se odehrálo na snídani.

Bylo normální ráno jako každé jiné, až na to, že jsem bydlela v nejznámější budově z celé země. Ráno jsem se vyhrabala z pohodlné postele, popřála dobré ráno služebnám a zamířila jsem rovnou na snídani, měla jsem strašný hlad.

Když jsem přišla do jídelny, většina dívek tam už byla, což mě ani nepřekvapilo, jsem děsně pomalá, a proto jsem se posadila na volné místo u stolu.

Snídaně probíhala jako vždy, každá jsme si vybrala z rozmanitých jídel, na které jsme zrovna měly chuť. Přejedla jsem se k prasknutí.

Už jsem chtěla odcházet, když v tom se ozval hlas Lucy, který nás žádá o chvíli pozornosti. Usadla jsem se tedy zpátky na své místo a zaposlouchala jsem se, co nám chce říct.

V následujících minutách nám Princ vysvětlil momentální situaci. Oznámil nám, že královna, jeho matka, před pár týdny zemřela, proto jsme ji v paláci ještě nezahlédly. Též se nám omluvil, že nám to nesdělil už dřív, ale vzhledem k probíhající Selekci nás tím nechtěl nijak zatěžovat. Aspoň tak jsem to pochopila.

Po tomto proslovu jsem byla velice zmatená, nevěděla jsem, co si i tom všem myslet. Královnu jsem sice moc neznala, ale častokrát jsem ji vídala v televizi a vždy mi přišla sympatická.

Jako duch jsem se chodbami doploužila do své komnaty, byla jsem vyvedena z míry. Nechápu, proč zemřela. Měla nějakou nemoc? Nebo ji snad zabili rebelové? Tyto myšlenky se mi honily hlavou mezitím, co jsem bloudila do svého pokoje.

Jakmile jsem tam dorazila, okamžitě jsem zamířila ke své posteli, potřebovala jsem si urovnat myšlenky.

Najednou na mě promluvila jedna ze služebných, jsou to moc milé dívky, skoro stejně staré jako já.

,,Jste v pořádku, slečno? Jste bílá jako stěna, mohu vám nějak pomoci?" zeptala se mile Megan.

,,Ne, jste moc hodná, ale nic mi není. Opravdu." řekla jsem po jejím nesouhlasném pohledu.

,,Dobře, nechám vás o samotě, kdybyste něco potřebovala, zavolejte mě." usmála se.

,,Ano, jděte a odpočiňte si." povzbudila jsem ji.

Megan už za sebou zavírala dveře, když v tom jsem se prudce otočila.

,,Počkejte!" zavolala jsem

,,Ano?"

,,Nevíte něco o paní královně?" zeptala jsem se nadějně.

,,Bohužel, slečno. Ale možná by o ní něco mohla vědět Casey." odpověděla.

,,Zavoláte mi ji, prosím?" poprosila jsem.

,,Ale ovšem." ožila náhle Megan.

Rychle se rozběhla z pokoje, že málem srazila strážce, který důstojně pochodoval po chodbě.

,,Oh, omlouvám se, nechtěla jsem." řekla za běhu.

Musela jsem se pousmát, byla tak mladá a tak zbrklá, jako já.

O pár minut později jsem uslyšela tiché zaklepání na dveře.

,,Dále!" vyzvala jsem toho, člověka, který ťukal, aby vešel.

Dveře nesměle otevřela menší dívka s krátkými hnědými vlasy a malými oči stejné barvy, nemohla být o moc starší nežli já.

,,Slečno?" mírně se uklonila.

Také jsem kývla hlavou.

,,Víte něco o paní královně?" zeptala jsem se rovnou.

,,Já-já... nemohu o tom mluvit, omlouvám se." vykoktala.

,,Víte něco o její smrti?" Věděla jsem, že ví, že je mrtvá, jako jedna z mála.

,,Ano, věděla," odpověděla překvapeně, ,,už je nějakou dobu po smrti. Ale víc vám říci nemohu, slečno, moc mě to mrzí, ale opravdu nemám právo." omluvila se.

,,Vážně mi to nemůžete říct? Nikomu to neprozradím." udělala jsem smutné oči.

,,Opravdu nemohu, slečno. Radši už půjdu." vykroutila se z toho a dala se na odchod.

,,Ale-" nestihla jsem doříct větu, protože Casey za sebou zabouchla dveře.

Vypadalo to, jako by mi to moc ráda řekla, ale nesmí. Je to zřejmě královské tajemství, musím na to přijít sama.

Kdy přesně umřela? Byla nemocná nebo to byla vražda? Tyto myšlenky se mi honily hlavou po tom, co jsem ulehla na svou postel. Zírala jsem do stropu a přemýšlela jsem. Nad vším.

621 slov