..."A tak princezna našla svého prince. Žijí spolu šťastně až do smrti." Dočetl poslední stránku z jejich oblíbené knihy. Kolikrát jsem tyto příběhy slyšela, kolikrát jsem je četla. Přesto mě nikdy neomrzí.

Vím, jak každý příběh v této knize skončí, dobře, ale to už je asi všem jasné od samého začátku. A možná to mě na tom tak baví. Jistota dobrého konce. Kratičký únik do perfektního světa, kde dobro vítězí nad zlem, láska nad nenávistí. Kde žádná překážka není tak velká, aby se nedala přeskočit nebo obejít. Přiznejme si to, kdo by nechtěl zažít happy end.

„Tati, ty si taky bojoval s draky, nebo si věnoval polibek z pravé lásky, aby si zachránil maminku." Vyptávala se zvědavě Paige. „I tak by se to dalo nazvat, zlatíčko." Odpověděl jí s úsměvem. Mě se trochu zamlžil pohled.

„Tak to by pro dnešek stačilo sluníčka. Už je moc pozdě, musíte jít spát." Změnila jsem rychle téma. V jeho očích jsem viděla soucitný úsměv. Přesně věděl, na co myslím.

„Ale mami, my ještě nejsme unavený." Protestovala Bethany. „Nemusíte spát, tak jen zavřete oči a odpočívejte. Sami ale dobře víte, že se vám pak ráno nechce vstávat." Připomněla jsem jim. Otočily se na něj, doufajíc v záchranu. „Maminka má pravdu. Šup do hajan." Připojil se ke mně.

„Ale ještě jsme neslyšeli, jak jste se s tatínkem poznali vy." „Vyprávějte prosím." Žadonily. „Už je moc pozdě, snad někdy příště." Odvětil, následně je umlčel polibkem na čelo. „Dobrou noc berušky, mám vás moc rád. Napodobila jsem ho, načež jsme oba odpustili místnost.

„Jsi v pořádku." Otázal se po chvíli co jsme jen tak kráčely chodbou. „Ano, jen jsem vzpomínala. O nic přeci ale nešlo." Odpověděla jsem, ale do očí jsem se mu nezvládla dívat. Přistoupil ke mně, zvedajícím mi bradu, abych mu viděla do očí. „Angie, tohle nedělej. Nikdy mi nelži prosím, znovu už ne."

„Promiň já...jen...někdy si připadám, že jsem slabá. Vždyť předtím se skoro nic nestalo a já se sesypala. Nezvládla jsem to, doteď se mi občas zdají noční můry. A.." Zastavil mě polibkem. „Teď mě dobře poslouchej. Jsi ta nejsilnější žena, jakou znám. I přesto, že si dopadla na samé dno, nevzdala si se. Zvedla si se a krůček po krůčku si se opět dostala do výšin. Noční ďasy nad tebou nemají kontrolu už dávno." Šeptal mi do ouška.

„Ale já mám strach. Co když jednou přijde překážka, která mě uvězní, lapí do pasti." Po tvářích mi začínají stékat slzy. „Shh." Utěšoval mě. Někdy si připadám jako malé dítě. „To se nestane. Zvládneš všechno, nepodceňuj se tak. Navíc já budu stát vždy při tobě. Nejen já- Matteo, Embr, celá tvá rodina."

Musela jsem se usmát, rodina pro mě znamená vše, představuje pevné pilíře, které podpírají můj život, aby se nezhroutil. Myšlenky už jsou v plném proudu, až nakonec zastaví u jedné vzpomínky.

Týden, tak dlouho je Angel zpět doma. Za celou dobu ale ani jednou neopustila svou komnatu. Pravidelně jí a konečně i zase mluví. Nebo aspoň to se dostalo k mladinké princezničce.

Embr je dennodenně na trní. Už od doby, co Angel utekla. Prvních pár hodin se domnívala, že jen blafuje. Nevěřila, že by vážně utekla. Avšak když se ani k večeru nevrátila, začala mít strach. A po pouhém dni jí začala chybět.

Tento pocit jí nejprve trošku zaskočil. Vždyť spolu nemluví, nerozumí si. Jaký je tedy teď rozdíl, když tu opravdu není? Postupem času jí to ale došlo. Možná Angel záviděla, chtěla její život na výsluní. Jenže najednou když byla pryč, objevily se jisté obavy. Najednou ona byla tou nejstarší dcerou. A už se jí to nezdálo zas tak skvělé. Připadlo jí, že ještě není dost stará, aby byla nejstarší dívkou.

Už celý týden, co se Angel vrátila, se přemlouvala, aby za ní zašla. Musely si promluvit, aspoň to jí dlužila. A až teprve dnes se konečně odhodlala.

Hodnou chvíli postávala před jejími dveřmi. Nejraději by utekla, ale to by k ničemu nevedlo. Zhluboka se nadechla, pokládajíc ruku na dveře. Rychle zaklepala, než by si to stačila rozmyslet. Nikdo neodpověděl a Embr už chtěla prchnout, když se dveře otevřely. Zpoza nich vykukoval princ Sebastian. Moc ho neviděla, protože byl pořád s Angel.

Nic neřekl, jen se na ní vědoucně podíval. Pak odešel, moc dobře věděl, že potřebují prostor. Znovu se zhluboka nadechla, než vstoupila. První kroky bývají nejtěžší.

Prohlížela si tak důvěrně známý pokoj, nic se tu nezměnilo. A přesto jako by tu bylo vše jinak, než si pamatovala. Strávila zde spoustu času, ale až teprve teď si uvědomila jak moc jí to zde chybělo. Pohled zakotvil na posteli. Už zdálky mohla zahlédnout svou sestřičku, ležící na posteli. Hleděla z velkého okna na jejich rozlehlou zahrad, přesto však věděla o přítomnosti mladší sestřičky.

Embr chvíli nic neříkala jen se posadila vedle ní. Nejprve si musela urovnat myšlenky. „Po tomhle výhledu se mi stýská." Vypravila nakonec ze sebe. Angel stále nic neodpověděla, nebyla naštvaná, jen dávala své sestře prostor pro vyjádření.

„Nejen po něm." Pokračovala. „Když si zmizela, nejdřív mi to přišlo fajn. Věděla jsem, že Matteo nechce být králem, takže jsem byla na řadě. Jenže pak jsem dostala strach. Ty si tu nebyla a já tě vždy jen napodobovala. Bez tebe jsem musela vystoupit z toho stínu, který si na mě vrhala. Celou dobu jsem si přesně tohle přála, ale...najednou jsem byla ztracená. Tak dlouho jsem chtěla být tebou, až jsem zapomněla, kým jsem já." Její zrak se zamlžil slzami, ale nemohla brečet, musela toho ještě tolik říci.

„A pak, když jsem se dozvěděla tu hroznou zprávu o tvém únosu. Já, bála jsem se, že se ti něco stane." To už se jí nepodařilo zadržet slzy. A ve stejném momentu se Angel otočila a přitáhla jí do svého objetí. Chvíli se jen tak objímaly, neschopni slova.

„Omlouvám se Embr, nikdy jsem na tebe nechtěla vrhat stín. Ani jsem si to neuvědomila. Promiň mi." Promluvila nakonec Angel. Litovala, že si toho nevšimla dříve, jistě by to už dávno vyřešili.

„Páni, já jsem na tebe byla zlá a stejně se omlouváš ty mně." Uchechtla se smutně. „To já se omlouvám, měla jsem to udělat už dávno. Mrzí mě, jak jsem se k tobě chovala, bylo to dětinské."

„Závist je mocná a já se jí nechala polapit. Vyměnila jsem jí za sesterskou lásku k tobě. Zaslepila mě touha po moci. Všichni tě považovali za zázračné dítě. Měla si přednost. A já to chtěla taky. Nevšímala jsem si, co všechno obětováváš." Dělalo jí problém o tomhle mluvit. Styděla se.

„Prostě mi hrozně moc chybíš Anzie. Nechtěla jsem tě ztratit." To už ji znovu slzy smáčely tváře. Takhle jí nenazvala už několik let. Anzie- z nějakého důvodu jí tak Embr říkala, možná že jen špatně vyslovovala Angie. Každopádně slyšet to po tak dlouhé době znovu... už obě dvě plakaly.

„Neztratila si mě. Vše jsem ti hned odpustila. A každý den jsem tajně doufala, že se probudím a vše bude jako dřív." Usmála se se slzami v očích. „Mám pro tebe takový návrh. Necháme minulost minulostí a budeme se věnovat přítomnosti. Ty mi musíš ale slíbit, že mi řekneš, když už tě budu zase zastiňovat. Ano?" „Dobře, slibuju..."

„Angie, že ty jsi zase myšlenkami úplně jinde." Zašeptal mi do ouška a já leknutím nadskočila. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Nacházely jsme se v naší ložnici. Jak jsem se sem sakra dostala? „Jen jsem trochu vzpomínala." Ohradila jsem se se smíchem. „Tak dobře, teď už je ale opravdu pozdě. Měli bychom jít také spát." Souhlasila jsem a tak jsem si lehla přikrývajíc se dekou.

„Jen nezapomeň..." „Nechat rozsvícenou lampičku," doplnil mě.. „Nemusíš se strachovat, měl jsem to v plánu." „Jsi úžasný." Políbila jsem ho na koutek úst. „Ty víš, že bych pro tebe udělal všechno. Snesl bych ti modré z nebe, prošel peklem, porazil draka, kdyby bylo potřeba." Říkal zcela vážně.

„Moc dobře to vím, udělal si toho pro mne mnoho. Někdy přemýšlím, čím jsem tě získala, tvé srdce." Položila jsem otázku nahlas. „Už poprvé, co jsem tě spatřil...viděl jsem v tobě jiskřičku, která zažehla plamen v mém srdci. Zpočátku jsem tě chtěl využít jen jako každou jinou, ale když si mě odmítla...Pocítil jsem vztek z odmítnutí, ale zároveň určitou radost, že nejsi jako všechny ostatní, které skočí do postele s kýmkoli, kdo má dost peněz."

„Pak jsem se rozhodl, že tě přinutím šílet. Toužit po mě, po mém těle." Na chvíli se odmlčel. „Protože jsem se v tvé přítomnosti cítil zvláštně. Probudila si ve mně pocit, který jsem neznal. A to mě vyděsilo. Nebyl jsem si jistý, zda se mi líbí nebo ne." Pokračoval.

Se zájmem jsem ho poslouchala. Ještě nikdy mi nevyprávěl, co se odehrávalo v jeho hlavě, co cítil, kdy si poprvé uvědomil, že mě miluje.

„Stále mě mrzí, jak jsem se k tobě choval. Nebylo to vůči tobě fér. Jen kvůli strachu jsem ti ubližoval" Moc dobře věděl že už mu to dávno nezazlívám, avšak stále toho litoval. „Shh," přiložila jsem mu ukazováček na rty. „Minulost je naší součástí, ale už nejde změnit, tak proč se tím trápit. Užívejme si přítomnost plnými doušky."

Políbila jsem ho na rty a tím začala naše malá válka jazyků. Položil mě na postel, načež se nade mě naklonil. Pozoroval mě se zatajeným dechem, osvícenou jen lampičkou.

„Jsi nádherná. Představuješ celý můj svět. Miluji pohled na tebe, když ještě spíš a usmíváš se. Miluji tvůj hlas a i když nejsi se mnou, pořád v hlavě slyším tvůj andělský smích. Miluju každou část tvého těla. Ale úplně nejvíce miluju tvé srdce, které bije jen pro mě, Angie, nejkrásnější, nejsilnější ženu co znám. Jsem hrdý, že se můžu nazývá tvým manželem."

„Miluji tě Sebe." Nevěděla jsem, co jiného říci, tak jsem přitiskla své rty na ty jeho. Tento polibek dokázal vyjádřit vše, co jsem nesvedla vyslovit nahlas.

„Myslím, že je čas zhasnout lampičku."

Jejich láska nezná hranice. Milují se, podporují se, hádají, schovávají se před sebou. Avšak láska mezi nimi nikdy nezmizí. Ona ho zachránila před marnivostí, on jí dodává odvahu, když začne pochybovat. Jejich srdce bijí ve stejném rytmu, rytmu lásky.