Probudilo mě lehké pohupování a následné položení na něco měkkého. Opatrně jsem otevřela oči a zase je rychle přivřela, neboť mě do nich udeřilo ostré světlo. Když jsem si na něj trochu zvykla, porozhlédla jsem se kolem. Byla jsem v celkem malé místnůstce obdélníkového tvaru s jedním okem. Kromě postele, na které jsem ležela, zde byl ještě menší stolek se židlí, malá skříň, a jeden noční stolek s lampičkou.

„Vy jste vzhůru? Promiň, nechtěl jsem vás vzbudit." Lekla jsem se. On se na mě jen omluvně usmál. „Kde to jsem?" Zajímala jsem se. „Tady bydlím." Odpověděl krátce. „Takže vy tu se mnou budete i přes noc. Chci říct, že si vážím vaší pomoci, ale..." Přerušil mě. „Ne toho se nebojte. Tady v paláci je spoustu místnosti a já mám svou vlastní."

Chtěl ještě pokračovat, ale já ho přerušila. „Počkejte vy bydlíte v paláci? Musela jsem se ujistit. „ Ano já jsem...ehm..princův osobní strážce." Vyvalila jsem na něj oči. „A to nevadí, že jsem tady?" Zeptala jsem se ho s obavou v očích. „Ne, já vám tu seženu práci jestli budete chtít, to nebude problém." Odpověděl. „Vy? Já myslela, že se staré o princovo bezpečí a ne že nabíráte nové služebnictvo." Podivila jsem se. „To ano, ale já jsem zároveň i princův přítel, takže mu jistě nebude vadit, přijmout vás."

„Vy byste se za mě přimluvil u prince?"

„Samozřejmě. Ale oznámím mu to až zítra, dnes je už dost pozdě. Měla byste jít spát. Vaše věci jsem vám položil vedle skříně ." Do teď jsem si na svůj ruksak a tašku ani nevzpomněla. Postavila jsem se, že si dojdu pro své věci, ale neudělala jsem ani krok. Zabolel mě kotník, a už jsem se řítila k zemi. Naštěstí mě opět Antonio chytil.

„Copak se vám stalo?" Vyptával se starostlivě Antonio. „Zakopla jsem a teď mě bolí levý kotník." Odpověděla jsem mu. Opatrně mě položil na postel. „Hned jsem zpátky." S těmito slovy odešel.

Nemusela jsem čekat dlouho a už byl zpět a v ruce držel stahovací obvaz. „Teď se podívám na váš kotník." I přesto, že se ho opatrně dotkl, jsem zasyčela bolestí. Omluvně se na mě koukl. „Naštěstí to nemáte zlomené, ale pouze natažené. Teď vám to zavážu a vy budete týden odpočívat." Konstatoval. Jen jsem kývla. Pak mi kotník opatrně obvázal. „Děkuji." Poděkovala jsem. On mi věnoval krásný úsměv.

„Tak už je opravdu pozdě. Měla by jste si po všech dnešních příhodách pořádně odpočinout." Oznamoval a pak se zvedl, přikryl mě peřinou. Nakonec ještě zhasl a chtěl odejít. Já ho ale zastavila.

„Prosím vás, vím, že je to troufalé, ale nemohl byste tu zůstat aspoň než usnu. Víte, pokaždé když zavřu oči tak se mi ta příhoda přehrává od znova." Nic neříkal a já si uvědomila jaká to byla blbost říkat. On se ale najednou zvedl. Sedl si na kraj mojí postele a začal mě konejšivě hladit po vlasech. Díky němu jsem brzy usnula.

Matteo:

Jsou to teprve dva dny, co Angel utekla. Rodiče tomu pořád nechtějí uvěřit a já vlastně taky ne. Angel rodiče poslouchala vždycky na slovo. Je ale pravda, že oznámení o jejím zasnoubení už bylo prostě moc. „Vaše Výsosti, král s královnou si vás žádají ve své pracovně." Vyrušil mě z mého přemýšlení jeden ze strážců. Jen jsem pokýval hlavou a vydal se za svými rodiči.

Když jsem dorazil do pracovny, zrovna něco řešili. „Mami, tati potřebovali jste něco?" Upoutal jsem na sebe pozornost. „Jak asi víš, tak jsem hned po přečtení dopisu od Angel začaly pátrat. Také víš, že jsme podle výpisu z jejího účtu zjistili, že si kupovala letenky do Francie. Hned jsme tu stopu ověřili, ale nikdo na ty letenky neletěl." Povídal otec. „Myslel jsem si, že nebude tak hloupá a nechá se vystopovat přes svojí kreditní kartu." Řekl jsem si v duchu.

Najednou někdo zaklepal na dveře a pak vstoupil. Byl to nějaký muž. Uklonil se a po vyzvání začal mluvit. „Vaše Veličenstvo, pře hodinou proběhla platba kreditní kartou vaší dcery v Summerswordu." Rodiče si od něj vzali podklady a on pak odešel.

„Nechci kazit naději, ale myslím si, že je to nějaký omyl. Co by tam Angel dělala. Vždyť chtěla utéct před princem Sébastienem a né mu rovnou vlítnout do náruče. Nejspíš jí tu kreditní kartu někdo ukradl a použil jí až bezpečně daleko od místa krádeže." Konstatoval jsem.

„Nejspíš máš pravdu synů, ale i tak tam pošleme naše lidi, aby se tam porozhlédli a také to oznámíme královské rodině." Odpověděla mi mamka. Jen jsem kývl.

Zbytek dne se nic zajímavého nedělo. Bez Angel to tu bylo smutné. Navíc jsem musel neustále poslouchat, provokování Embr. Chtěla mě donutit, abych se vzdal koruny. Aspoň, že Vivienne už zítra odjede.