Matteo:

Po naší hádce jsem nemohl usnout. Teď je půl osmé. Za půl hodiny by jsme měli mít snídani, takže by už mohla být vzhůru. Došel jsem tedy před její komnatu a zaklepal na její dveře. Nikdo neodpověděl, ale po chvíli se dveře otevřely a v nich stála Winter.

„Vím, že se mnou nechce mluvit, ale..." Začal jsem, ale Wint mě přerušila. „Není tu! Ona utekla." Řekla a v jejím obličeji se zračily obavy. „Ne ona by neutekla. Je určitě v kuchyni, nebo..." Nedořekl jsem to, protože mi před obličejem zamávala dvěma dopisy. „Je to jasný. Utekla! Podívej nechala ti tu dopis." Řekla a předala mi ho. Rychle jsem ho otevřel, div jsem neroztrhl obálku.

Milý Matte,

Jestli čteš tenhle dopis, tak už jsem pryč. Utekla jsem, jo sama tomu nemůžu uvěřit. Vždy jsem dělala, co se po mně chtělo. Obětovala jsem spoustu svého času, svou svobodu. Svojí lásku ale neobětuji.

Myslím, že si zasloužím trochu svobody. Proto jsem se rozhodla být jednou sobecká a odešla jsem. Chci poznat trochu svět a to nejenom z fotek.

Mrzí mě, do jaké situace jsem tě dostala. Teď ta tíha koruny padla na tebe. Neudělala jsem ti to za trest. Už jsem ti dávno tu naší hádku odpustila. Slib mi prosím, že se koruny nevzdáš, že jí nepřenecháš Embr a já ti slibuji, že na své osmnácté narozeniny už budu doma a převezmu zase zpět svou zodpovědnost.

Možná si teď myslíš, že jsem blázen. Já chci ale jen na chvíli vypadnou ze zlaté klece a poznat svět i z jiného pohledu. Možná mě teď nenávidíš a já tě naprosto chápu. Jen mě zkus pochopit a snad mi pak odpustíš.

Ještě jednou se ti omlouvám, že jsem se zachovala sobecky. Mám tě moc ráda. Brzo se zase uvidíme.

Angel

Ten dopis jsem si musel ještě několikrát přečíst. Pořád jsem nemohl uvěřit, že utekla. Začal jsem zuřit. Klidně si zmizela a vládu přenechala mě i přesto, že věděla, že nechci být král. Pak jsem jí ale pochopil. Měla pravdu. Pro korunu obětovala opravdu hodně a zaslouží si svobodu alespoň na chvíli. „Doufám že jsi v pořádku." Řekl jsem nahlas, jako kdyby mě mohla slyšet.

Chvilku jsme se dohadovali, kdo předá dopis rodičům, ale nakonec jsme šli oba. Naší celou rodinu jsme našli v jídelním sálu. Byl tam samozřejmě i strýček Alex se svou rodinou. Jen druhá královská rodina chyběla. Po včerejším úprku Angel se rozhodli, že raději pojedou zpět domů a přijedou, až se Angel zžije se skutečností, že si vezme jejich druhorozeného syna.

„No konečně jste tady. Kde jste se zdrželi? A kde je Angel? Ještě pořád trucuje?" Zeptal se táta. Před všechny jsem se postavil a začal mluvit.

„Dobré ráno otče, matko, strejdo, teto, Matyasi, Vivienne, Embr, Sofie, Eliotte." Na chvíli jsem se odmlčel a pak pokračoval. „Angel utekla." Pronesl jsem až překvapivě klidně. Všichni dospělí zalapali po dechu a Sophie s Eliottem se rozplakali.

První se vzpamatovala Vivienne. „Tak to byl dobrý vtip Matteo." Zasmála se. „Já ale nevtipkoval. Myslel jsem to naprosto vážně."

„Chceš říct, že ukázková princezna Angel utekla? Úplně stejná princezna, která se ještě ani jednou samotná nevydala za hradby paláce." Řekla pochybovačně Embr. Winter předala druhý dopis od Angel rodičům, kteří ho rychle přečetli.

„Je to pravda Nikolasi?" Zeptal se Strýček. Ten jen kývl. Mamka ve stejnou chvíli omdlela, naštěstí jí otec chytl. Sofie s Eliottem se znovu rozplakali. Zato Embr se usmála. Moc dobře věděla, že nechci být králem. Sama sebe se už viděla jako královnu. Takovou radost jí ale neudělám. Splním přání Angel a počkám do jejích osmnáctých narozenin.

Po tomhle všem mě už nějak přešla chuť k jídlu a tak jsem odebral do své komnaty.