Odbila dvanáctá hodina, všichni se začali scházet v jídelním sále na oběd. Proto teď Matteo kráčel dlouhou chodbou za jediným cílem. Rozhodl se, že donutí Angel, aby snědla alespoň něco. Začínal se o ní opravdu bát. Nespala, nejedla, jen hleděla do prázdna. Ubíjelo ho, že jí nedokázal nijak pomoci.
Bez zaklepání vstoupil, věděl, že odpověď by stejně nedostal. Zalapal po dechu, když jeho pohled padl na postel. Tohle opravdu nečekal.
Angel ležela přitisknutá na princi Sebastianovi, který seděl opřený o čelo postele. Oba dva spali. Teď nemohl Angel probudit, jídlo mohlo počkat. Spánek byl důležitější.
Pomalu kráčel k posteli, opatrně našlapujíc, aby ani jedna parketa nevrzla. Popadl deku, která ležela na gauči. Následně je přikryl. „Chudák Sebastian, bude celý rozlámaný," pomyslel si Matteo.
Následně se už vydal na odchod. Ještě naposledy se na ně s úsměvem podíval. Byl rád, že si tak rozumí, může jí pomoci. Možná na Sebastiana trochu žárlil, on sám jí pomoct nesvedl. Avšak neměl to nikomu za zlé. Věděl, že jednou jeho sestřička najde muže, který pro ní bude znamenat celý svět. A i kdyby to nepřiznala, více než její bratříček. Poslední pohled, než opustil místnost.

Probudilo mě kručení břicha. Rozevřela jsem oči, rozhlížejíc se kolem. Pokoj byl skryt pod rouškou tmy, takže jsem si musela počkat, než oči přivykly. Šokem jsem ale vyjekla. Seděla jsem přitisklá k něčímu hrudníku. Velké paže mi objímaly boky.
Začala jsem se různě kroutit, snažíc se dostat z jeho sevření. Po chvíli se mi to povedlo a já se odsunula na druhou stranu. Zřejmě jsem ale udělala moc rychlý pohyb, kterým jsem onoho člověka probudila.
Natáhl někam ruku a já se přikrčila, protože jsem nevěděla, co se chystá udělat. On chvíli šmátral ve tmě, než rozsvítil lampičku na stole. Celý pokoj ozářilo světlo.
„To jsem já, ničeho se nemusíš bát. Nikdo ti nechce ublížit." Ozval příjemný Sebastiánův hlas. Pak se ke mně postupně začal přibližovat. Oddalovala jsem se, ale najednou už pode mnou nebylo nic. Myslela jsem, že spadnu, ale silné paže mě přitiskly k Sebastianově hrudi. Automaticky jsem se začala vzpírat.
„Pořád se mě bojíš? Copak to nechápeš? Já bych ti nikdy neublížil." Zvýšil malinko hlas, až jsem nadskočila. „Ano na začátku jsem se nechoval zrovna nejlépe, ale poučil jsem se. To ty si mě změnila k lepšímu. Naučila si mě dívat se jinak na svět." Stále mě držel pevně, ale s určitou něžností. „Omlouvám se dobře. Za vše zlé, co jsem ti způsobil. Mrzí mě to."
„Když nás unesli, měl jsem strach. Ne však o sebe, ale o tebe. A když si vykřikla mé jméno...Slyšet tvůj zoufalý hlas, trhalo mi to uši. Zároveň mi to ale dodalo sílu. Věděl jsem, že mě potřebuješ, že tě musím za každou cenu ochránit." Zhluboka se nadechl.
„Tehdy jsem si naplno uvědomil, že tě miluji." Po jeho tvářích už stékaly slzy. „A neslyšet tvůj hlas, je pro mě ten největší trest. Ale věř mi, že se nepřestanu snažit, dokud tě zas nerozmluvím. Protože vím, že si věnovala své srdce, svou důvěru a já se upíší klidně ďáblovi, jen abych tvé duši vrátil život. Protože pokud tvá duše zemře, zemře s ní i mé srdce. Protože tě miluji víc než sám sebe Angie." Teď už se ani nesnažil své slzy zastavit. Volně mu dva vodopády smáčely tváře.
Pořád mě držel v náruči, ale už jsem se nevzpírala. Jeho slova mě dokonale zmrazila. Tak jsme tam jen seděli, nikdo nic neříkal.
Až po dlouhé době se rozhodl promluvit. „Tehdy, jak si byla nemocná, ale odmítala sis lehnout. Měla si panický záchvat. Už tehdy ti někdo ublížil, nemám pravdu?" Položil potichu otázku, jakoby se ještě rozhodoval, zda jí chce opravdu vyslovit. „Nemusíš odpovídat, jestli nechceš." Doplnil. V hlavě se mi praly dvě možnosti, ale nakonec jsem se rozhodla, věřím mu.
„Přijela jsem do vaší země, abych se vyhnula zásnubám, ale také jsem chtěla udělat jednou své vlastní rozhodnutí." Začala jsem. Zhluboka se nadechnu než pokračuji. „Už byla tma, stála jsem před nějakým klubem. Odněkud ke mně přišel opilý chlap. Odcházela jsem, když mě přitiskl na zeď. Začal mi sundávat oblečení i přes mé protesty. Křičela jsem, prosila, ale neposlouchal. Šlo mu jen o jedno." Po tvářích mi stékaly první slzy, které následoval slaný vodopád. Sebastian mi začal kreslit uklidňující tvary na bříško.
„Pak se tam objevil, tvůj bratr. Nevěděla jsem kdo je, ale zachránil mě a nabídl mi místo k přespání. Mé peníze mi ukradli, tak jak jsem mohla odmítnout."
Na chvíli jsem se odmlčela, než jsem mohl pokračovat dál. „Dovedl mě do vašeho paláce a všechno se zdálo v pořádku. Vzpomínky na tuto otřesnou noc, jsem zahnala do nejtemnější části mé mysli. Jenže pak jsem poprvé spatřila tebe. Ty věci co si řekl... znovu se mi ta osudná noc vybavila. Od té doby se mi začaly zdát noční můry." Doteková jsem.
„Takže to já můžu za tvé panické záchvaty. Celou tu dobu jsem ti ubližoval já. Angie já..." svěsil hlavu, přikrývajíc si obličej. Znovu se spustily jeho slzy.
Teď jsem to byla já, kdo měl utěšovat, ale nevěděl co říci. Napadla mě jen jediná možnost. Přitiskla jsem své rty na ty jeho. Oba jsme pocítili slanou chuť. Naše slzy nebraly konce. Předávali jsme si vše co cítíme. Bolest, utrpení, strach, omluvu, odpuštění, touhu, ale především lásku, víru v toho druhého.
Ne, tenhle polibek nebyl vášnivý, jaký si dávají milenci. Tenhle polibek patřil dvěma lidem, kteří se rozhodli strávit spolu zbytek života. Lidem, jenž právě spojili svou duši v jednu.