První jsem ucítil ostrou bolest, ale nemohl jsem identifikovat odkud vychází. Soustředil jsem se na ní, musel jsem to rozluštit. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem našel ten bod. Bolelo mě rameno, jenže mě nenapadlo z čeho.

Kolik je hodin? Neměl bych už vstávat? A kdy jsem šel vlastně spát, vůbec si to nepamatuji. Něco mi tu nesedí. Snažím se přemýšlet, ale myšlenky kolem mě běhají světelnou rychlostí. Pak si vzpomenu na útržky. Hádka, únos, postřelení a...Angel. Kde je?

Pokouším se otevřít oči, ale jakoby na nich byla těžká závaží. Já se ale nevzdávám, až se mi to nakonec podaří. Zprvu mě oslepí slunce, než si přivyknu na světlo. Nacházím se v nějaké bílé místnosti, Angel tu ale nikde nevidím. Víc se už ale nerozhlížím, musím jí najít.

Posadím se, ignorujíc bolest. Odpojím se od přístroje, chystajíc se zvednout. V tom mi, ale někdo zabrání. „Musíš odpočívat." Ozval se můj bratr. „Cítím se dobře. Nebudu tady dál nečině ležet." Odporoval jsem mu. „Promiň, ale doktor to vidí jinak. Zůstaneš tady, dokud nerozhodne jinak. Nesnaž se utíkat, před dveřmi máš strážce." Moje stížnosti ignoroval. Následně odešel, ještě jsem zaslechl, jak zamyká dveře. To jako vážně! Teď jsem jako nějaký vězeň?

Nemohl jsem tady zůstat, potřeboval jsem jí vidět. Přemýšlel jsem, jak odsud zdrhnout, než mě konečně napadl docela dobrý plán. Nevím, jestli buď fungovat, ale za pokus to stojí.

Otevřel jsem okno dokořán, rozhlížejíc se. Páni to je ale výška. Následně jsem roztrhl povlečení na několik pruhů. Začal jsem je splétat do copu. Přivázal jsem ho k noze postele, která byla nejblíže oknu. Následně jsem ho spustil z okna ven. Zatrfáhl jsem za něj, zkoušejíc jeho pevnost. Útěk mohl začít.

Zavadil jsem o noční stolek, přičemž jsem shodil nějaké skleněné nádobky. Ty se s hlukem rozbily při pádu na tisíce kousků. Rachot přilákal stráže, takže jsem si musel pospíšit. Otevřely dveře, rozhlížejíc se po místnosti. Jakmile spatřili prostěradlo, vystrčené z okna, vrhli se k němu.

Toho jsem využil, vyběhl jsem zpoza dveří, kde jsem se schovával. Opustil jsem místnost, zamykajíc dveře. „Promiňte pánové, ale já opravdu musím jít." Křikl jsem, než jsem se vydal pryč.

Připadal jsem si jako v bludišti. Tolik chodeb na které navazovaly další. Pro člověka, který zde byl pouze jednou, se jevilo nemožné dojít do cíle. Z minula jsem si ale pamatoval, že královská rodina sídlila až v posledním patře. Mé prvním kroky tedy vedly tam.

Po delším hledání jsem našel schody, které jsem s lehkými obtížemi vyšel. Bolest ramene ještě zesílila, nejspíše už přestaly působit léky. Konečně jsem se dostal do posledního patra. Teď už stačilo jen najít její pokoj.

Nedokážu tomu uvěřit, ale nějakým záhadným způsobem jsem se ocitl před dveřmi do její komnaty. Už jsem chtěl zaklepat, když se najednou dveře otevřely. V nich se objevil princ Matteo. Zmateně se na mě podíval. „Co tady děláte. Neměl byste ještě odpočívat?" Nadzvedl zvědavě jedno obočí. „Co s tím všichni pořád máte. Jsem už naprosto v pořádku." Naštvaně jsem vykřikl. „Omlouvám se." „V pořádku, všichni jsme teď napjatí." Odvětil mi.

Raději jsem změnil téma. „Jak je na tom. Je...je..." „Neutrpěla žádné zranění." Ujistil mě. Trochu jsem si oddechl. Věděl jsem však, že zde bude háček. „Ale ještě s námi za ty dva dny, co tu je, nepromluvila. Když jsem jí chtěl, pohladit, tak ucukla. Mám o ní strach. Nevím co se s ní děje, ani co dělat, abych jí pomohl." Řekl zoufale, přitom mu po tvářích začaly stékat slzy. „To bude dobré, všechno se zlepší." Obejmul jsem ho. On jen pokýval hlavou, ale stejně si myslím, že tomu moc nevěřil.

Na nic jsem už nečekal a zaklepal na dveře. I když mě nepozvala, vstoupil jsem dovnitř. Její komnata vypadala přesně tak, jak jsem si představoval.

Bílé zdi se zlatými ornamenty. Veliká knihovna plná knih. Veliký dřevěný stůl s pohodlnou židlí. A nakonec obrovská postel s nebesy. Vydal jsem se k ní, mé nohy lechtal chlupatý koberec.

„Dobrý den slečno. Promiňte, že jsem vstoupil bez vyzvání, ale tak trochu jsem tušil, že byste mi ho neudělila. A já s vámi opravdu potřeboval mluvit. Ani nevíte, co všechno jsem musel udělat, abych se sem dostal." Ten její prázdný pohled mě ničil, ale nevzdával jsem se. „Myslím, že vaši strážci mě mít rádi nebudou. Velkou část na tom nese fakt, že jsem je zamkl v pokoji."

Musel jsem se uchechtnout. Zahrál jsem si na princeznu, která zdrhá z věže. Z kusů povlečení jsem upletla cop, který jsem následně vyhodil z okna. Díky rámusu jsem je přilákal dovnitř. A zatímco oni zkoumaly okno, vyšel jsem dveřmi ven. Zamkl jsem je, aby mě hned nepráskly." Vysvětloval jsem svůj plán. „Stejně ale pořád nechápu, že věřili, že jsem vylezl oknem. Vždyť to byli hrozně vysoko a já mému copu tolik nedůvěřoval, abych mu svěřil svůj život."

„Pak už jen stačilo projít změtí chodeb, máte to tu jak bludiště, a jsem tu." Usmál jsem se na ní. Úsměv ale povadl, když jsem si všiml jejich obrovských kruhů pod očima. „Ale jak se na vás dívám, vypadáte více vyřízeně než já. Spala jste vůbec." Otázal jsem se, i když odpověď jsem už předem znal.

„V tom případě půjdete teď." Ona se ale vůbec nepohnula. Posadil jsem se tedy k ní na postel. „To nebyla otázka, ale rozkaz." Zašeptal jsem jí do ouška. Trhaně se nadechla. Rozhodl jsem se. Buď náš společný vztah teď zničím, nebo ho posílím.

Stáhl jsem si jí k sobě na klín, pevně jí objímajíc pažemi. Celá ztuhla, začala se třást. Vzpírala se, chtěla ode mně pryč. Neměla ale žádnou šanci, byl jsem mnohem silnější, i přes mé zranění. Po chvíli to vzdala, nejspíš už jí došla energie. Z očí se jí spustily slzy. Její vzlyky mi trhaly uši.

„Shh...Všechno už je v pořádku. Nemusíš se bát. Já ti neublížím." Přitiskl jsem si jí k sobě ještě těsněji. „Jen se vyplakej, uleví se ti." Začal jsem jí kreslit uklidňující kolečka na záda. Chvíli ještě jen na prázdno vzlykala. Pak jsem ale ucítil její ruce na svých zádech. Pokud to bylo možné, přitiskla se na mou hruď ještě těsněji.

Čas plynul, ale my ho nevnímali. Angel pořád plakala a já s ní jemně pohupoval ze strany na stranu. Tento okamžik měl své kouzlo. Objevovalo zde mnoho emocí. Smutek, zoufalství, bolest, ale zároveň radost, porozumění, možná touha.

Nedokázal jsem přesně pojmenovat, co k ní cítím, jen jsem věděl, že s ní chci zůstat. Přál jsem si, aby tenhle moment nikdy neskončil.

Angel se už přestala třást, její dech se zklidnil. Poznal jsem, že usnula. „Dobrou noc, Angie." Usmál jsem se. Nemohl jsem se ničemu divit. Musela být kompletně vyřízená. A já si teď vlastně také uvědomil, že jsem unavený. Nebráním se spánku. Má víčka klesají a já je nechám. Brzy usínám s Angie v náruči.