„...Prosím, pusťte mě. Ne!" Vykřikla jsem a vymrštila se do sedu. Zmateně jsem se rozhlížela po mém potemnělém pokoji. Noční můry se už zase vrátily, ale tentokrát byly mnohem horší. Zhluboka dýchám, snažím se uklidnit třas svých rukou. V hlavě se mi ještě odehrává děs dnešní noci.

„Počkej, to lechtá." Zasmála se zrzka, načež se snažila odstrčit mladíka. S její sílou to ale bylo nemožné. „Tak dobře, vyhrál si Tony. Co si přeješ." Vzdala se nakonec dívka. „Pusu od jedné krásky." Usmál se na ní chlapec. „Tak to budete muset navštívit jinou pohádku. Tady najdete možná tak zvíře, ale Bellu ve žlutých šatech tu nikde nevidím." Odpověděla mu hravě dívka.

„Myslím, že mě bude stačit i její napodobenina v uniformě chůvy." Zrzka se otočila za hlasem, ten už nepatřil Tonymu. Spatřila medové oči, doplněné úšklebkem. Princ se k ní začal nebezpečně blízko naklánět. „Slíbila jste mi přeci polibek." Osvětlil jí jeho chování, načež spojil jejich rty.

Když se ale j na chvíli odtáhl, byla to už jiná osoba. Dívka neznala jeho jméno, ale jinak jí byl až důvěrně známý, představoval její největší noční můru. Najednou se už nenacházeli v paláci.

Zrzka byla obklopena smradem odpadů, to ale zdaleka nebylo to nejhorší. Dvě silné paže jí přimáčkly ke stěně temné uličky. „Prosím, pusťte mě. Ne!" vykřikla, když jí ten slizký muž začal přetahovat tričko přes hlavu...

Samovolně se mi spustily slzy. Nesnášela jsem se za to, že jsem tak slabá. Už mě unavuje, jak pořád brečím. Takhle jsem dále pokračovat nemohla.

Uklidnila jsem se, teď nebyl čas na pláč. Posadila jsem se před zrcadlo, česajíc si vlasy. Následně jsem upravila i svůj obličej a nikdo nic nepozná.

Budík ukazoval půl šesté, když jsem opouštěla svou komnatu. Klidným krokem jsem došla až do kuchyně. Zde jsem si uvařila dvojité kafe. Následně jsem s chutí zakousla do zeleného jablka. Místnost se postupně plnila lidmi, kteří začali připravovat snídaňové menu. Z dálky jsem je pozorovala.

Už byl čas. Zvedla jsem se ze svého místa, pokládajíc hrneček do dřezu. Následně jsem se vydala za Am, Přichystat jí na snídani.

„Budeme si házet i zítra." Vyptávala se. „Jestli budeš chtít, tak proč ne." Odpověděla jsem jí. Dnes bylo hezky, tak jsem vytáhla Am ven. Rozhodli jsme se pro jednoduchou hru s míčem. Napřáhla jsem se, posílajíc k ní balón. Ta ho s lehkostí chytila, házejíc mi ho zpět.

„Ami, kde jsi?" rozlehlo se zahradou. Obě jsme se za hlasem otočili. Stál tam on. Uvnitř mě to vřelo, ale navenek jsem zůstala klidnou. „Vaše Výsosti," uklonila jsem se. „Nechám vás o samotě s vaší sestrou." Znovu jsem se uklonila, než jsem se vydala rychlejším krokem do paláce. Nezajímala jsem se, že chtěl něco říci. Rozhodla jsem se, držet se od obou dál, od prince i Tonyho. Zamezím tak, tísnivým, nežádoucím okamžikům.

„Isabello, rád vás vidím. Už vypadáte dobře." Probudil mě z myšlenek Erikův hlas. „Dobrý den Eriku. Ach ano, je mi mnohem lépe." V hlavě jsem nad tím protáčela očima, ale navenek jsem zářila falešným úsměvem, který, i přesto že stál spoustu energie, jsem měla perfektně zvládnutý.

„Jestli máte teď volný čas, zvu vás na partičku karet. Nebojte, nejedná se o žádný hazard, jen pár her pro zábavu." Nabídl mi. Moc mě to ale nelákalo, karty nepatřily mezi mé oblíbené hry. „Zní to lákavě, ale budu vás muset odmítnout. Karetní hry mě zrovna moc nebaví. Navíc tuto volnou chvilku využiji k relaxaci. Nezlobte se na mě." Vytvořila jsem omluvný úsměv.

„Dobrá, rozumím. Kdybyste si to ale přeci jen rozmyslela, můj pokoj se nachází v přízemí, hned vedle schodů. Nebudu vás už déle zdržovat." Usmál se na mě, jeho úsměv ale neskrýval žádnou faleš. „Dobře, beru na vědomí. Ještě jednou děkuji za nabídku. Užívejte si zbytku dne." S těmito slovy jsem se vydala na cestu.

Padla jsem do postele, ale spát jsem se rozhodně nechystala. Původně jsem chtěla volat bráškovi, ale to jsem si rozmyslela, určitě by poznal, že se něco děje a já ho nechtěla zbytečně stresovat. Tak jsem tam jen ležela, hledíc do stropu.

Ani jsem si nevšimla, kdy vstoupil do místnosti. „Ahoj, chyběla si mi. Jsem tak rád, že mám teď chvíli jen sami pro sebe." Přistoupil ke mně, načež se natiskl na mé rty. Má mysl byla omámená, rozum šel stranou. Začala jsem spolupracovat, naše rty do sebe perfektně zapadly, jako dílky jedné skládačky. Svět se mnou točil, existovali jsme jen my dva. Ale pak se v mé hlavě objevil velký červený vykřičník, poukazujíc na můj sen. Rychle jsem se odtrhla. Noční můra pomalu začala přejímat kontrolu nad mým tělem a to jsem nemohla dopustit. Musela jsem zakročit.

„Promiň, já jen...už budu muset jít. Na dnešek už mám jiný plán." Vymluvila jsem se. Rychle jsem se zvedla, nesměla zůstat v jeho blízkosti. „Tak se zatím měj." Nervózně se usměji. Následně už opouštím pokoj. Nerada jsem mu lhala, ale, já s ním prostě nemohla být o samotě.

Zatímco jsem se procházela po chodbě, přemýšlela jsem, co budu dělat. Do svého pokoje se vrátit nemůžu, je dost pravděpodobné, že tam pořád Tony bude. A pak jsem si vzpomněla na Erikovu nabídku. Karty mě sice nebaví, ale u něj mě nikdo hledat nebude. A bylo rozhodnuto.

„Tak si přeci jen přišla." Rozzářily se mu oči. „Nemyslete si, názor jsem nezměnila, pořád mě nebaví. Ale přišel jste mi trochu smutný, z mého odmítnutí. Navíc vypadáte jako fajn člověk. Říkala jsem si, proč vám nedat šanci." Usmála jsem se. „Vítejte tedy v mém skromném království."