24. kapitola
„Teď se jdeš schovávat ty." Ukázala na mě Am. Už hrajeme několikátou hru a pořád jí to baví, ty dnešní děti mají ale výdrž. „Ne, ne, ne. Přeci jsme se dohodli, že se budeš ukrývat jenom ty a já tě budu hledat." Zakroutila jsem odmítavě hlavou.
To jsem ale nevěděla, jakou zbraň na mě vytáhne. Štěněčím očím na tom jejím roztomilém obličeji prostě nešlo odolat. „Dobře. Jednu jedinou hru. Jen jednu." souhlasila jsem nakonec. Nevím, zda jsem rozhodla správně, ale její obličej za to stál.
Am už na nic nečekala, začínajíc odpočítávat. Rozeběhla jsem se tedy pryč. V prvním patře jsem se ani na chvíli nezastavila, vybíhajíc do druhého patra, věděla jsem totiž, že dole bude hledat jako první a přeci jen ve mně zůstalo to dítě, které toužilo po výhrách.
Dlouho jsem přemýšlela, kam se schovat. Když jsem pak uslyšela, že už je u konce, zpanikařila jsem a vlezla do prvního pokoje. Tmavě modrá této místnosti imponovala. Více jsem si ale nestihla prohlídnout, protože jsem slyšela říkanku, ohlašující začátek pátrání.
Vrhla jsem se k obrovské skříní. Otevřela jsem její dveře, zavírajíc se dovnitř. Všude kolem viselo oblečení na ramínkách, snažila jsem se ani jeden kousek nezmačkat. Udělala jsem pár krůčku, až jsem narazila zády na dveře. Byla tu tma jak v pytli a já se Snažila alespoň trochu rozkoukat.
Mé smysly jedou na plné obrátky. Nemohla jsem si ale stěžovat. Stála jsem v šatní skříni, obklopená příjemnou známou vůní.
Než jsem si ale stačila vzpomenout, dveře se otevřely. Následně ještě byly odhrnuty ramínka, která mě skrývaly. Myslela jsem si, že už mě Am našla. Když jsem však vzhlédla, mé oči se střetly s medově hnědými. Propalovaly do mě díru, ale já nedokázala uhnout. Nejspíše chtěl něco říci, ale dost blízko jsem uslyšela prasknout dveře.
Neváhala jsem ani sekundu. Popadla jsem ho oběma rukama za paži a přitáhla dovnitř. Rychle jsem za ním zavřela dveře. Teprve až teď jsem si uvědomila, že jeho nahá hruď, je přitisklá má můj hrudník. „To jste se nemohl obléknout." Šeptem jsem ho okřikla. „Vaše drzost nezná hranice. Nakráčíte si to do mého pokoje, pak mě vtáhnete do mojí skříně a ještě mě tady osočujete, přitom jsem se právě chtěl obléknout." Vykřikl rozhořčeně. „Shh, mohl byste ubrat trochu na hlasitosti."
„Nemáte právo mě komandovat. Okupujete můj šatník a já ani radši nechci vědět, co zde děláte. Už od samého začátku se chováte podivně. Jste dobrá lhářka, všichni vám věří. Já ale zjistím pravdu. Pak se můžete vrátit, odkud jste přišla." Šeptal. Jeho hlas zněl teď ledově klidně.
Jakoby se stěny skříně začaly přibližovat. Začalo se mi hůře dýchat. Jakoby byl jeho hrudník obrovský balvan, který mě zavalil. Poslední sílou jsem ho od sebe odstrčila. V uších mi začalo šumět, když jsem otvírala dveře. Dělaly se mi šmouhy před očima a já jen matně viděla Am, jak vchází do místnosti. Myslím, že něco říkala, ale jako by ke mně její slova nedolehla. Obešla jsem jí, musela jsem odsud pryč.
Rozběhla jsem se chodbou pryč, i když mé plíce protestovaly. Začaly se mi dělat mžitky před očima a já byla ztracená, nevěděla jsem, kam jít. Tak jsem jen po slepu běžela. Najednou jsem narazila do něčeho měkkého. Padala jsem k zemi, ale bolest jsem necítila.
Soustředila jsem se na maximum, i přesto jsem viděla jen šmouhy, ani sluch nefungoval. Už jsem to chtěla vzdát, nechat se pohltit temnotou. Ale pocítila jsem něco zvláštního. Byla jsem zmatená, takže jsem to zprvu nedokázala rozeznat. Čím více jsem se ale soustředila, tím jsem začala rozeznávat okolí. Cítila jsem něčí ruku, hladící mě po hlavě. Někdo mě svíral v pevném objetí. Z šumění se postupně vytvářely slova. Můj zrak se zaostřoval. První jsem si všimla modré kudrliny, jež mě lechtala na čele.
„Slečno, slyšíte mě." Jeho příjemný, ale trošku vystrašený hlas mě plně probudil. Jen jsem kývla na souhlas. „Oh...jsem tak rád. Už jsem se začal obávat. Teď vás vezmu za doktorem, aby vás zkontroloval." „Ne to opravdu nebude nutné, cítím se už mnohem lépe. Děkuji vám za záchranu, ale já už půjdu." Začala jsem se zvedat. Moc mi to ale nevyšlo a já opět skončila v jeho náruči. „Nejste v pořádku, vždyť jste tu před chvílí malém zkolabovala. Ani nemáte sílu se zvednout." Vykřikl, zoufale.
„Ne prosím, neberte mě k doktorovi. Slibuji vám, že jsem v pořádku. Už se mi nic nestane." Snažila jsem se ho ujistit. „Jestli mi chcete pomoct, odneste mě prosím ke mně do pokoje. Jen se prosím s všechno bude dobré." Přesvědčovala jsem ho.
„Co mám s vámi dělat." Povzdechl si načež se spolu se mnou zvedl. „Slibte mi prosím, že se budete šetřit. Slibte mi to, abych mohl usínat s klidným svědomím." „Dobře, budu se šetřit. Ale vy mi slibte, že to zůstane jen mezi námi. „Nikomu to neřeknu." Odvětil s jemným úsměvem. Pak už cesta probíhala v tichosti.
Položil mě do postele a ještě naposledy se na mě usmál, než můj pokoj opustil. Z únavy jsem přivírala oči, spát jsem ale nemohla, věděl jsem, co by přišlo a krásný sen to rozhodně nebyl. Tak jsem jen ležela, zírajíc do stropu.
Někdo zaklepal, ale mé myšlenky mě zcela pohltily. „Oh..jsi tady." Leknutím jsem nadskočila. „Promiň Tony. Jen jsem se zamyslela, neslyšela jsem tě." Omluvila jsem se.
Usmál se, načež se posadil vedle mě, opírajíc se o čelo postele. „Dlouho jsme se neviděli." Prolomil po chvíli ticho. „Copak, už si nepamatuješ můj obličej, tak si se přišel podívat." Zažertovala jsem. Vytvářejíc co největší falešný úsměv.
„Právě naopak. Pamatuji si každý detail. Jen jsem znovu potřeboval vidět tvoje smaragdové oči, slyšet tvůj nádherný hlas. A políbit tvé dokonalé rty, které umí vytvořit ten nejkrásnější úsměv na světě." Pronesl svým líbezným hlasem. Na nic více už nečekal spojující naše rty.
To byla poslední kapka. První slza opustila oko, brzy nato se přidaly další. V tu chvíli se ve mně pralo až moc emocí, musela jsem je nějak ventilovat.
I přes slané potůčky stékající po mé tváři, dál pokračoval, jen si mě stáhnul do náruče. Odtáhl se, až když nám docházel dech. Pak jsme tam jen seděli, hledíc do prázdna. Mezi námi panovalo příjemné ticho. Stále jsme ještě byli pohlceni předchozím okamžikem. Usínala jsem s úsměvem na tváři.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top