Když nad tím teď uvažuji, v poslední době má probuzení bývají zmatená. Otevřu oči a nacházím se na místě, kde bych neměla být. Přikrytá dekou, na kterou jsem ani nesáhla. Tak tomu bylo i dnes.

Posadím se a protřu si oči. Začnu se rozhlížet kolem, má mysl je ještě omámená spánkovou mlhou, proto mi hned nedojde, kde se nacházím. Až když se mé smysly probudí, uvědomím si, že nejsem u sebe v pokoji. Sedím na posteli, která patří Am, zabalená v huňaté růžové dece. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem se ničím nepřikrývala, navíc přesně tuhle deku, jsem včera večer skládala.

A pak si uvědomím, že Am tady nikde není. Zhrozím se, když svůj pohled stočím na budík, stojící na nočním stolku. Ale ne! Rychle vstanu, ignorujíc motání mé hlavy. Podívám se do zrcadla, prohrávajíc si vlasy rukou, to bude muset stačit. Následně už vybíhám z pokoje, pořád nechápu, proč mě Am nevzbudila.

Vlastně ani nevím, kam mám jít, může být všude. Nezbývalo mi nic jiného, než hledat. Nahlédla jsem snad do dvacátého pokoje, když jsem jí konečně našla. Ovšem nebyla tam sama, společnost jí dělal její bratr. Vypadalo to, že se oba baví, nechtěla jsem je rušit. Proto jsem jen stála ve dveřích, pozorujíc je.

„Proč nás sledujete?" Místností se ozval jeho trošičku chraplavý hlas. Leknutí jsem nadskočila, ani jsem si nevšimla, že se na mě dívá. „Am, proč si mě nevzbudila?" Ignorovala jsem jeho otázku, místo toho jsem se podívala na jeho sestru. Viděla jsem, že chce odpovědět, než ale stačila vyslovit jediné slovo, přerušil jí. „Am, co kdyby si počkala na svou chůvu ve své komnatě, my si potřebujeme promluvit. Na to jeho sestřička jen kývla, opouštějíc pokoj.

„Zřejmě jste se nepoučila." Řekl si spíše pro sebe. „Vaše drzost, bude vaší zkázou." Zašeptal, a mě jeho slova přirazila na místě. Bylo to snad vyhrožování? „Myslím, že teď byste měla jít, nebo už i vaše práce pro vás nic neznamená." Konstatoval se zdviženým obočím.

Víc jsem slyšet nepotřebovala. Rychlými kroky jsem odešla z místnosti. Za sebou jsem zaslechla princův arogantní smích. Znovu ve mně vyvolal tísnivý pocit. Musela jsem se nějak zabavit, abych se na něj nemusela soustředit.

„Co by si chtěla dělat?" Zeptala jsem se Am, jakmile jsem dorazila do jejího pokoje. Moc dlouho se nerozmýšlela, jakoby to měla vybrané už dávno a čekala jen, až se zeptám. „Schovka." Vykřikla. Její výběr mě trošičku šokoval, tuhle hru jsem nehrála už pěkně dlouho. „Tak dobře, ale schovávat se budeš jen ty." Souhlasila jsem nakonec. Am se jen šibalsky usmála, než se rozběhla pryč.

„...Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát." Pronesla jsem říkanku, načež jsem otevřela oči. Palác je obrovský, jako bych hledala jehlu v kupce sena. Zábava může začít.

Prohledala jsem druhé patro a teď se vrhám na první. Nejprve zkouším hudební sál, knihovnu, uvítací sál, ale nikde jí nenaleznu. Pak zastavím před svou komnatou. Nedokážu to vysvětlit, možná nějaký šestý smysl mi říká, že bude právě tady.

Vstoupím tedy dovnitř, zavírajíc za sebou neslyšně dveře. Nejprve si celou místnost prohlížím, zda neuvidím něco neobvyklého. Následně určuji mísa, kam by se mohla schovat. První mi do oka padne postel. Sehnul se tedy na čtyři a podívám se pod ní. A opravdu spatřím Am, ležící na zemi, zády ke mně, takže o mě ještě neví.

„Mám tě," vykřiknu, prstem do ní jemně šťouchnu. Trošičku zapiští, načež vyleze na denní světlo. Avšak věcí, kterou drží v ruce, mě překvapí. Jen tam šokovaně stojím, neschopna jediného slova. Všimne si, na co hledím a chvíli přemýšlí, v očích se jí mihne plamínek obavy. Nakonec se ale rozhodne promluvit.

„Já se ti tu neprohrabovala. Jen jsem se chtěla schovat do skříně, jenže jsem tam omylem strčila do poličky...Ta korunka na mě prostě vypadla." Začala mi vysvětlovat celou situaci. Já jen dál mlčela. „Ten erb na korunce znám. Viděla jsem úplně stejný na pozvánce. Na zásnubní ples mého bratra s princeznou Illey." Pokračovala dál, teď už jsem si byla jistá, jaká otázka bude následovat.

„Takže ty jsi princezna? Snoubenka mého bratra?" Je zajímavé, že jí třeba nenapadlo, že bych tu korunku ukradla. Ještě pořád je dítě s nasazenými růžovými brýlemi, ale to je dobře.

Teď jsem mohla zapírat, lhát jí, ale já nechtěla. Lhala jsem tu snad úplně všem a je to příšerný pocit. Vždy jsem byla upřímná, říkala pravdu, i když mnohdy bolela. Osobu, kterou jsem se stala neznám a nedokáži ani říct, zda se mi líbí. Věřila jsem jí.

„Tak dobře jsem princezna Illey. A opravdu jsem si měla vzít tvého bratra." Odpověděla jsem jí pravdivě. „Utekla si, protože se ti můj bratr nelíbil?" vyzvídala dál. „Slibuješ, že to nikomu neřekneš." „Slibuju." Usmála se na mě. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem začala vyprávět:

„Ne, to není ten důvod. Vlastně jsem tvého bratra ani neviděla. Upřímně asi nejsem schopná říct pouze jedním slovem, co mě k tomu přimělo. Možná byl problém v tom, že mi to nikdo neřekl. My si vždy všechno sdělujeme. Tehdy jsem se to prostě dozvěděla omylem, od bratra. Víš, brala jsem to jako podvod. Pokaždé jsem dělala co chtěli, obětovala svůj volný čas. A oni se mi takto odvděčili. Domluveným sňatkem. Já opravdu nic proti tvému bratrovi nemám, ale neznám ho. Nechci obětovat svou lásku." Poslední větu jsem zašeptala.

A tak jsem prozradila své tajemství holčičce, které jsem bezmezně důvěřovala. Mohla to být ta největší chyba, nebo mě to nemohlo donést k výšinami. Díky ní jsem se cítila lehčí, jako bych mohla roztáhnout křídla a vzlétnou do nebes.

„Pokračujeme, ve hře?"