Dnes jsem se probouzela s úsměvem na tváři. Konečně je to týden a mé osobní peklo končí. Malém jsem se zbláznila z toho neustálého polehávání v posteli. Už v tomhle pokoji nevydržím ani minutu.

Vyrážím do kuchyně pro pořádné kafe. Nikdy předtím jsem ho nepila, ale teď bych bez potřebné dávky kofeinu v krvi, nepřežila. Uvařím hned celou konvičku, cítím, že dnes ho bude potřeba. Následně mě do nosu uhodí fantastická vůně. To Beatris asi zase pekla. A opravdu, jsem po chvíli pátrání našla hned několik plechů s úžasně vypadajícími koláčky. Jeden jsem si položila na talíř, tím pádem snídaně byla vyřešena.

Při snídani jsem si procházela program na dnešek, nic náročného, tedy aspoň pro Am, zde nebylo, jen dvě hodiny etikety. Což znamená, že program budu vymýšlet já. Vlastně mi to ani nevadilo, celý týden se mi dobře spalo, dokonce se cítím přespaná, to můžu považovat za zázrak.

Vezmu talířek i hrneček, pokládajíc je do dřezu. Zapnu kohoutek, pramen teplé vody začne proudit ven a mou mysl zaplní myšleny, než se zformují do jediné vzpomínky.

Uběhly sotva dva dny a zrzavá dívka už začala šílet. Nemohla v té posteli déle zůstat, unudila by se k smrti. Neustále hledala jakoukoliv záminku, jež by jí osvobodila. Proto když se naskytlo, že by mohla odnést nádobí od oběda do kuchyně, chopila se toho. I jen tak obyčejná procházka pro ní znamenala mnoho. Kratičký únik z jejího vězení mezi čtyřmi stěnami.

Když vcházela do kuchyně, hned několik párů očí se na ní stočilo, avšak ona si jich nevšímala. Stoupla si ke dřezu, napouštějíc si ho teplou vodou. „Snad se nechcete pouštět do umývání nádobí. To je naše práce. Navíc byste tady vůbec neměla být, musíte odpočívat. Jestli vás princ uvidí, nebude rád." Ozvala se Bea. „Máte pravdu Beatris. Ani trochu se mi nelíbí vaše chování, slečno. Okamžitě přestaňte ve své činnosti a následujte mě." Celou místností se rozlehla ozvěna jeho hlasu, než nastalo hrobové ticho.

Zrzavá dívka věděla, že nemá jinou možnost. Proto vypla kohoutek, utírajíc si ruce. Nervózně se usmála na trošku zaskočenou Beatris, načež opustila kuchyni. Princ jí byl hned v závěsu.

„Mohla byste mi laskavě vysvětlit, co zde děláte!" Rozkřikl se hned, jakmile se objevili na chodbě. „Měla jsem v plánu umýt nádobí, ale to vy zřejmě víte, když jste mi to překazil." Odpověděla překvapivě klidně dívka. „Nebuďte drzá. Vy jste vůbec neměla opustit pokoj!" Nesnášel když mu někdo odporoval a ona ho štvala snad ještě více než ostatní. „Teď vás doprovodím do pokoje, abyste se zase nerozhodla pro nějakou procházku. A před váš pokoj nechám postavit stráž, pro jistotu." Konstatoval. Mezitím už dívku popostrkovat před sebou.

Dívka nesouhlasně šla, ale jakmile uslyšela poslední mladíkovu větu, prudce zastavila. Princ to nečekal a naboural do jejích zad. „Na to zapomeňte. Nepotřebuji dohled, nejsem dítě." Rozkřikla se na něj tentokrát ona. To ho naštvalo, nikdo si na něj jen tak nedovolí zvýšit hlas. Prudce jí přirazil k nejbližší stěně, ruce pokládajíc vedle její hlavy. Dívka mu nemohla nijak uniknout, tak jen vyděšeně hleděla do jeho rozzuřených očí.

„Právě teď se jako nevychované dítě chováš. Bez špetky respektu a úcty." Jeho ledově klidný hlas jí způsobil husí kůži. „Měl bych tě potrestat, za tvou opakující se drzost." Šeptal, jeho rty se téměř dotýkaly ucha. Zrzka se zprudka nadechla. Její srdce bilo stokrát rychleji, zaostřený pohled. Jeho teplý dech dopadal na dívčin krk.

„Neprovokujte hada bosou nohou, mohla byste o ní přijít." Najednou se odtáhl. Dívka na něj jen hleděla zpoza pootevřených očích. Na to se mladík ušklíbl, věděl moc dobře, že tentokrát vyhrál. A i když její mysl mu stále nepatřila, její tělo měl celé ve své moci. S vítězným úšklebkem na tváři se rozešel dlouhou chodbou pryč.

„Slečno víte, že princ si nepřeje, abyste pracovala v kuchyni. Vraťte se do svého pokoje dřív, než to zjistí." No a tady máme výsledek, princ svůj slib splnil, dostala jsem rovnou dvě chůvy. „Jsem ráda, že se o mě tak staráte pánové, avšak máte mylné informace. Dneškem vaše pronásledování, nic ve zlém, končí. To ten týden ale utekl co?" Usmála jsem se, načež jsem na ně stříkala vodu, když jsem si oklepávala ruce. Nic už mě tu nedrželo a tak jsem se vydala za Am. Neviděla jsem jí sice jen týden, ale i tak mi chyběla.

Jakmile jsem jí spatřila, rozeběhla jsem se k ní a uvěznila jí v pevném objetí. „Tak moc si mi chyběla." Zašeptala jsem. Když se odtáhnu, na její tváři spatřím široký úsměv. „Taky si mi chyběla Belly. Brácha byl fajn, ale nechtěl si se mnou hrát s panenkami." Postěžovala si. Nad mým oslovením jsem se musela pousmát. „Neboj já ti to všechno vynahradím. Navíc jsem se dneska koukala do tvého programu a kromě dvou hodin etikety, které jsou teď dopoledne nic nemáš." Oznámila jsem jí tuto radostnou zprávu.

Do pokoje pronikaly poslední sluneční paprsky. Slunce už ulehalo do svých peřin z červenou, ukládajíc se ke spánku. Dnešek byl dlouhý, ale užila jsem si každou minutu. Teď sedím na posteli a opírám se o rám, držící nebesa. Je čas poslat Am do bezstarostného světa snů.

„Řekni mi, jakou pohádku chceš přečíst." Vyptávala jsem se. Dlouho rozmýšlela svou odpověď, pak jsem viděla jiskřičky v jejích očích. „Vyprávěj mi prosím o tvém životě." „A co by tě zajímalo?" „Povídej mi o své rodině, prosím." Žadonila. Jak jen jsem jí mohla odolat. Začala jsem tedy mluvit.

„Jsme docela velká rodinka. Mamka s taťkou se potkaly vlastně omylem, a ačkoliv to zprvu na lásku nevypadalo, nakonec v sobě navzájem našli, vše co jim chybělo. Jejich bezpochyby nezkrotná touha po tom druhém, přivedla na svět mě." Musela jsem se usmát, protože jsem se teprve nedávno dozvěděla celý příběh.

„O rok později se k nám přidal můj bráška. I přesto, že jsme se narodili jiný den, připadá mi, jako bychom mezi sebou měli pouto jako mívají dvojčata. A teď, když tu není, cítím, že mi něco chybí. Víš, nikdy jsme od sebe nebyli déle než pár hodin a já se teď cítím...bezmocná, ztracená." Hlas se mi ke konci už trošku klepal. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy.

„Po něm se narodila má sestra. Rozuměly jsme si, byly jsme jako dvě kámošky, ale pak se něco změnilo. Přestaly jsme si rozumět." „Nemusíš se bát, zase se to spraví. Pak už vás nic nerozdělí." Usmála se na mě Am. Tak moc jsem jí chtěla dát za pravdu, ale já už na pohádky se šťastným koncem nevěřím. „Dobře," usmála jsem se na ní.

„Ještě nejsme s mou šílenou rodinou u konce." Pokračovala jsem. „Další v pořadí, moje sestřička, je stejně svz ní djrá jako ty. Líbila by se ti. Určitě byste si rozuměly, máte podobné záliby. Vlastně mi jí trochu připomínáš. Našla jsem v tobě kousek domova i tady v neznámu." Usmála jsem se na ní.

„Poslední člen by tě také mohl zaujmout. Můj nejmladší bráška, takový malý rošťák, zažiješ s ním spoustu legrace. Sní z nás všech nejvíce jídla, docela by mě zajímalo, kam to schovává."

Ten večer jsme si povídali opravdu dlouho. Já znovu prožila několik radostných, ale i smutných vzpomínek. Na konci jsem byla už úplně emocionálně vyčerpaná. „Dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc. A ráno při svítání, vzbudí tě kohoutí kokrhání." Zarecitovala jsem jednoduchou říkanku, díky které jsem Am rozesmála.

Už jsem se zvedala k odchodu, když se ozval její rozespalý hlásek: „Dáš mi pusu a zůstaneš tu se mnou. Prosím" Trošičku mě překvapila, ale obě přání jsem jí splnila. Nejprve jsem se nad ní naklonila, věnujíc jí dětskou pusinku na vrch hlavy. Následně jsem se vrátila do původní polohy, opírajíc se opět o sloupek.

Měla jsem teď dostatek času přemítat nad vzpomínkami, se kterými se protrhla hráz a valily se mě neskutečnou rychlostí.