Sluneční paprsky mě lechtají po kůži, což mé koutky donutí zvednout k úsměvu. Něco bylo jinak, ale moje mysl ještě napůl spala, a tak jsem jen ležela a užívala si tento okamžik. Až po chvíli jsem se rozhodla otevřít oči. Sedla jsem si do sedu, přičemž mi z čela spadl obklad, nepamatuji si, že bych si nějaký dávala.

Rozhlédla jsem se kolem, při pohledu na budík jsem zjistila, že je deset. Nepamatuji si , kdy jsem naposledy takhle dlouho spala. Nestihla jsem se ještě ani pořádně rozkoukat, když někdo zaklepal na dveře. Po pozvání vstoupil onen člověk dovnitř. Tony a nesl v ruce tác s jídlem. „Dobré ráno marode. Doufám, že už ti je líp. Byl jsem tě navštívit už včera, ale spala si, tak jsem tě nechtěl budit. A to se dostáváme k dalšímu bodu, přinesl jsem ti snídani. Včera jsi určitě moc nejedla, takže musíš být hladová." Po celou dobu svého monologu se na mě usmíval.

„Jsi tak milý Tony, moc děkuji, za všechno. A ano už mi je mnohem lépe. Vlastně jsem už zdravá." Věnovala jsem mu malý úsměv. „Brr, zase nepřeháněj. To neznamená, že když srazíš horečku, jsi úplně vyléčená. Pravděpodobně budeš až do konce týdne ležet." Tu jeho starostlivost jsem měla ráda, ale někdy mi přišlo, že dělá z komára velblouda. „Ale vždy už mi skoro nic není, jen mě trochu bolí hlava a škrábe v krku. Na to se neumírá." „Máš pravdu, možná na to nezemřeš, ale život ti to stejně znepříjemní, neměla by si to podceňovat.

Abych na to nezapomněl." Začal se hrabat v kapse u kalhot. „Tady máš antibiotika, musíš je celé dobrat." Podával mi krabičku. „Děkuji. Moc dobře ale víš, že stejně celý týden nedokážu ležet. Budu se hrozně nudit." „Vím, ale stejně tě o to musím poprosit, aspoň kvůli mému svědomí." „V tom případě tvé svědomí zůstává čisté. Řekněme, že o tvých slovech budu přemýšlet." Po mých slovech se mu na tváři vytvoří úsměv.

„Tak já už půjdu, aby si mohla odpočívat, navíc povinnosti volají. Hlavně hodně pij." Sehl se a věnoval mi dětskou pusu na tvář, pak bez dalších slov odešel.

Na rtech se mi vytvořil malý úsměv, který hned vzápětí zmizel. Vzpomínky ze včerejšího večera vypluly na povrch. Mohla bych se vymluvit na blouznění, ale já si to pamatuji v jasných barvách. Ten večer jsem přesně věděla co dělám a to mě teď děsilo. Představoval neznámou temnotu, která se vkrádala do mého života. Něco v něm bylo, něco co mě nutilo pokračovat dál tou tmou. A já nevěděla zda se chci dovědět, co se skrývá na konci.

To Tony byl jiný. Světlo ve tmě. S ním jsem se cítila v bezpečí, představoval bezpečný přístav na rozbouřeném moři. Věděla jsem co od něj očekávat.

A přesto přese všechno, ani jeden do mého života nepatřil. Představovali jen další lidi, které našimi životy proplouvají každý den. Věděla jsem to, můj osud už byl předurčen ještě před mým narozením do posledního puntíku. Tak jak to, že oba do mého života tak hluboce zasáhly za pouhých pár dnů. Byla jsem tak zmatená, ale teď jsem nad tím nechtěla přemýšlet.

Popadla jsem telefon s jasným cílem. Vzal to hned napoprvé. „Ahoj Angel, tak jak pokračuje tvé dobrodružství?" vyptával se zvědavě. „Když řeknu, že je to náročnější, než jsem předpokládala, bude ti to stačit.?" Uchechtla jsem se. „Děje se něco? Zníš nějak divně." Vyptával se starostlivě. Celý on, vždy se stará, páni, tak moc mi chybí. „Nechápu jak to děláš, vždy poznáš, že se něco děje." Usmála jsem se „No jo, mám tě přečtenou." I když jsem ho neviděla, věděla jsem, že se také usmívá.

Ale neboj, nemusíš se bát, jsem jen nemocná, asi nějaká chřipka nebo co. Vyležím se a všechno bude v pořádku." Snažila jsem se to říct co nejpřesvědčivěji. Ale nevydržela jsem to a začala brečet, Mattovi jsem prostě nemohla lhát. „Tak povídej, co se děje." Ozval se Matt na druhé straně.

Povzdechla jsem si, než jsem začala mluvit. „Všichni mi prostě hrozně chybíte, ty mi chybíš. Nikdy jsem bez vás tak dlouho nebyla. Pořád si myslím, že si moje dvojče, jen si se prostě narodil o rok později. A teď když nejsi blízko mě, jakoby mi něco chybělo." Na chvíli jsem se odmlčela a popotáhla.

„Vždycky když jsem byla nemocná, proplížil si se do mého pokoje, i když ti to rodiče zakázaly. Lehl sis ke mně do postele, obejmul mě." „ A pak jsem ti začal zpívat naší písničku. Pořad dokola a dokola, dokud si neusnula." Usmívala jsem se, ale po tvářích mi stékaly slzy. „Další den ti bylo pěkně mizerně, protože si to ode mě chytil." „Ale mohly jsme se zase celý den koukat na pohádky. Embr nám to jen záviděla." Nastalo ticho, oba jsme bloudili ve svých myšlenkách.

„Zazpíváš mi prosím." Zašeptala jsem. A on neodpověděl, rovnou začal zpívat. Já jen zavřela oči.

Projdu světa kraj.
Já najdu svůj ráj.
Všechny kopce obejdou.
Dokud ho tu nenajdu.

Čas utíká rychleji.
Než bychom si mysleli.
Avšak u mě navždy máš.
Svou náruč dokořán.

Přerušila jsem ho a začala zpívat sama.

Tak chop se ruky mé.
Prozkoumáme neznáme.
Budem létat v oblacích.
V prošoupaných střevících.

Čas utíká rychleji.
Než bychom si mysleli.
Avšak u mě navždy máš.
Svou náruč dokořán.

Pak jsem zpívali oba.

Pokud svět tě pohltí.
Slunce pro mě nesvítí.
Já přestanu tě hledat snad.
Až uvidím tě usínat...
V mé náruči.

Pak zase nastalo ticho. Byla jsem ještě pohlcena okamžikem. „Děkuji bratříčku. Miluju tě." „A já tebe. Rád bych si s tebou povídal ale musím jít spát." Řekl trochu provinile. „Ne já jsem v pohodě, běž se vyspat, býváš jinak mrzutý." „A tohle je moje usměvavá sestřička kterou znám." Neviděla jsem ho, ale byla jsem si jistá, že se ušklíbl. „Dobrou." Popřála jsem mu, načež jsem to típla, než stihl něco odpovědět.

Chtěl jsem si lehnout, ale jak jsem se otočila, spatřila jsem ho stát ve dveřích. „Co tu děláte Vaše Výsosti?" můj hlas se se chvěl. „Nádherně zpíváte." Ignoroval mou otázku a přistoupil k mé posteli blíže. Já se odtáhla co nejdále. „Jak dlouho jste mě tu odposlouchával?" nedala jsem se a dál se vyptávala. „Přišel jsem vás zkontrolovat. Doufám, že krmit vás nebudu muset." Kývl k tácu s jídlem, kterého jsem se ještě ani nedotkla. „Ne to opravdu nebude nutné a teď když dovolíte, chtěla bych tu SAMA odpočívat." Na slovo jsem dala velký důraz.

„Snad si nemyslíte, že teď odejdu, aniž bych se ujistil, zda jste to jídlo skutečně snědla." No promiňte, ale já nejsem žádná anorektička, která by musela být pod kontrolou..." chtěla jsem ještě něco říct, ale on mě přerušil. „Včera jste vůbec nic nesnědla, budete mě muset tedy přesvědčit o opaku." Konstatoval rozhodně a ani o centimetr se nehl.

„Jak to víte, vy mě snad špehujete. Předpokládám, že to vy jste mi dal obklad na čelo a...Počkat to vy můžete za ty léky, které mi donesl strážce. Co to hrajete za hru." „Ano to já jsem vám zařídil léky u našeho královského lékaře, přičemž doufám, že je pravidelně užíváte. A ne, nic s vámi nehraji, jen nechci, abyste všechny nakazila, navíc má sestra se po vás už ptá, začíná to s ní být k nevydržení." Svou řeč přednášel, jako by to byla ta nejsvatější pravda, tak proč jsem mu nevěřila. „A teď se prosím dejte do jídla, nemám na vás celý den." „Já jsem se o vaší přítomnost neprosila." Šeptla jsem, ale stejně se zakousla do první palačinky, která už byla studená.