Najednou jsem v hlavě uslyšela Matteův hlas, zafungoval jako záchranné lano .

Jakoby mě probral z transu. Zaryla jsem své delší nehty do stehna, způsobujíc si tak bolest. Někde jsem zaslechla, že fyzická bolest dokáže ulevit od bolesti psychické. Nikdy bych se k takovým činům neuchýlila, kdybych viděla jinou možnost.

Snažila jsem se vnímat pouze fyzickou bolest a zhluboka dýchat. Pořád jsem měla v krku knedlík, ale nevzdávala jsem se. Nakonec se mi podařilo dostat do plic trochu kyslíku. Pokračovala jsem tahle ještě několik minut.

Postupně se mi začal vracet obraz. V uších mi přestalo hučet a začínala jsem slyšet okolní zvuky. Dech se mi už docela zklidnil, i přesto jsem ale zůstala sedět opřená o dveře.

Najednou jsem pocítila velkou únavu. Nejspíš mě, právě prodělaný, panický záchvat vyřídil. Nejspíš tomu přispěl i nedostatek spánku. Víčka se zdála až moc těžká, abych je zvládla udržet otevřená. A tak jsem je nesnažila zadržet. Brzy jsem usnula.

Ne! Prosím pusťte mě. Prosím. Slzy mi stékaly po tvářích jako dva vodopády. Ruce, které silně držel svou velkou rukou, mě bolely. Na sobě jsem měla pouze spodní prádlo. Cítila jsem se tak bezmocně, slabě. Až dosud jsem se mu bránila, ale teď mě síly opustily. Jen jsem tam zlomeně stála, jemu na pospas.

Myslím, že ta slečna si to nepřeje, odstupte. Uslyšela jsem známý hlas. Podívala jsem se vlastníkem tohoto hlasu. Určitě jsem ho znala, ale nemohla jsem s určitostí říct o koho se jedná. Jeho obličej....jakoby byl rozmazaný.

Tak moc jsem přemýšlela o tom záhadném muži, že jsem si vůbec nevšimla, že už jsem volná. Znovu jsem se podívala na tu záhadnou postavu. Napřáhla ke mně ruku, podávajíc mi svůj kabát. Zabalila jsem se do kabátu a znovu pohlédla na mého zachránce.

Mlčky mi ukázal ať ho následuji, pak se otočil a vydal se pryč. Rozešla jsem se za ním. Brzy jsme zastavili před nějakým autem. Otevřel mi dveře a já si nastoupila. Následně je zavřel. Chvíli se nic nedělo, ale pak se otevřely dveře na druhé straně. Moc jsem to nechápala, myslela jsem, že bude řídit a sedne si dopředu. On se ale usadil vedle mě dozadu, zamykajíc přitom. Začala jsem se strachy třást.

On se přiblížil až ke mně, pokládajíc ruku na mé odhalené stehno. Snažila jsem se otevřít dveře, ale opravdu bylo zamčeno. Začal posouvat rukou výš. „Teď patříš mně," zašeptal mi do ucha. A najednou jsem ten hlas poznávala. I přesto jsem vzhlédla a mé obavy se potvrdily.

Osoba nebyla nikdo jiný než samotný korunní princ.

Nezmohla jsem se na jediné slovo. Znovu se mi spustily slzy. Zavřela jsem oči, nechtěla jsem se dívat, jak mě zlomí.

Prudce jsem otevřela oči, ze kterých se valily slzy. Zrychleně jsem dýchala. Opět se dostavila ta stejná noční můra, akorát že tahle byla ještě horší než předchozí.

Podívala jsem se na budík, stojící na nočním stolku. Ukazoval půl druhé ráno. To znamená, že jsem spala jen hodinu a půl. Zvedla jsem se do stoje. Mé tělo protestovalo, chtělo se mu ještě spát, ale to já nedovolím. Další noční můru bych už nezvládla. Protáhla jsem se, po spaní v sedě na zemi, mě bolel celý člověk.

Přesunula jsem se do koupelny. Odložila jsem zrzavou paruku. Moje vlasy byly úplně zpocené. Svlékla jsem se a vlezla do sprchového koutu. Zrcadlu jsem se vyhnula velkým obloukem.

Pustila jsem na sebe proud studené vody. Jen tak jsem tam stála a nechala po sobě stékat vodu. Doufala jsem, že spolu s ní odtečou i problémy.

Již oblečená jsem seděla před zrcadlem. Hřebenem jsem rozčesávala zrzavou paruku. Až poté jsem si ji nasadila na hlavu, pevně jí upevňujíc.

Teď přišlo na řadu to nejhorší. Můj obličej. Vyplácala jsem snad tunu korektoru a make-upu. Nasadila jsem ještě falešnější úsměv než včera. Podívala jsem se na sebe do zrcadla na svůj odraz. Byla jsem celkem spokojená. Vypadala jsem jako já a když se někdo nedíval dlouze do očí, neměl šanci cokoliv rozpoznat.

Takto připravená jsem se vydala do kuchyně. Měla jsem v plánu uvařit si pořádně silnou kávu a nastudovat si rozpis princeznina dnešního dne.

V kuchyni nikdo nebyl, ani se nedivím, když bylo teprve tři čtvrtě na tři. Postavila jsem na kávu, připravujíc si růžový hrneček. Nalila jsem si do hrnečku a konvici se zbytkem kávy jsem postavila vedle. Později se mi určitě bude ještě hodit.

Došla jsem do chodbičky hned vedle kuchyně, otevírající svou skříňku. Vytáhla jsem žluté desky, které už neodmyslitelně patřily k mé každodenní práci. Vrátila jsem se i s deskami zpět do kuchyně. Tak, copak je naplánováno na dnešek?

Znovu jsem si prošla své poznámky, které jsem si zapsala. Jedno focení pro charitu. Hodina etikety. A nakonec čajový dýchánek . Dneska má docela nabytý program, určitě z toho nebude nadšená, ale napadá mě jedna možnost, jak jí tu náladu trochu zlepšit.

Ještě jednou jsem si zkontrolovala, zda jsem si vyndala všechny potřebné ingredience. Následně jsem začala sypat mouku do připravené mísy. Postupně jsem přidala všechny suroviny až vzniklo krásné těsto. Teď ho nechám hodinu odpočívat v ledničce.

Dolila jsem si kávu do mého, již prázdného hrnečku a rovnou se pořádně napila. Hodiny na zdi ukazovaly půl čtvrté, takže mám ještě spoustu času. S hrníčkem v ruce jsem se posadila na lavici u okna.

Svůj pohled jsem upřela na ještě stále temnou oblohu. Dívala jsem se na ty zářící světýlka, vzdálená nespočet kilometrů. Hvězdy. Tak daleké a přitom nejbližší věc z mého domova. Jestlipak se na ně teď Matt teď taky dívá? Kolik je u něj vůbec hodin?

„Co tu děláte slečno a ještě takhle po tmě?" Ženský hlas mě vylekal, načež mě ještě ochromilo prudké světlo, jež právě ona osoba rozsvítila. Chvíli jsem mžourala, než se mi podařilo zaostřit.

Spatřila jsem šéfkuchařku téhle kuchyně, již jsem jí párkrát viděla. „Jen jsem si procházela plán na dnešní den a teď čekám, než půjdu vzbudit princeznu." Konstatovala jsem. „Ve čtvrt na pět?" divila se Beatris, vzpomněla jsem si na jméno oné ženy. „Víte, nemohla jsem již déle spát," odvětila jsem zdvořile.

„To je ta dnešní mládež. Vše mají přehozené. Chodí spát v sedm a pak brzo vstávají." Drmolila si Beatris pod fousy, načež se vrhla na přípravu snídaně.

Minuty plynuly a kuchyně se začala plnit dalšími kuchaři, jimž Beatris hned zadávala úkoly. Celé jsem to sledovala, každý dělal jednu činnost pořád dokola. Dokonalý příklad manufaktury. Jindy bych jim ochotně pomohla, ale dnes jsem se na to necítila. Už tak jsem měla málo energie, takže jsem si jí musela šetřit, den s Am bude náročný.

„Dáte si sladkou, nebo slanou snídani Izabello?" Beatrisin hlas mě vyrušil z pozorování. „Děkuji Beatris, ale už jsem snídala." Nechtěla jsem jí lhát, ale už jen při vyslovení oné otázky, se mi začalo dělat špatně. Jen kývla a rozešla se opět pracovat.

„A Beatris," upoutala jsem opět její pozornost. „Mohla byste mi prosím tykat. Vím, že tykání by měla nabízet starší osoba, ale já vám i nadále budu vykat, jen...při oslovení slečna mi je nepříjemné. Nepřipadám si pak jako já." Snažila jsem se jí osvětlit svou situaci. Doma mě také takhle někteří oslovovali, a ani tehdy mi to nebylo příjemné.

„Tak dobře, Isabella je ale moc dlouhá?" uvažovala nahlas. „Vadilo by ti, kdybych tě oslovovala Bello?"

„Nevadilo, ještě jednou Vám děkuji Beo." Zvláštně se na mě podívala. „Ehm...promiňte, Beatris." „Ne, máš pravdu Beatris je také dlouhé jméno. Jen si mě zaskočila. Nevím, nejsem na Beu už moc stará?" Položila řečnickou otázku.

Znovu jsem jí přejela od hlavy až k patě. Delší stříbrné vlasy, modré oči, kolem kterých se nacházely lehké vrásky. Milý úsměv, trošičku korpulentnější postava. Vypadala jako hodná babička.

„Kdepak, věk je jen číslo," odpověděla jsem jí s jemným, ale upřímným úsměvem.