Sluníčko zapadalo za obzory a uvrhlo tak celý palác do tmy.

Uklidila jsem poslední panenku do krabice v rohu herny. Dnešek byl opravdu náročný, proto se nedivím, že Am usnula na gauči.

Usmyslela si, že mi pomůže s úklidem. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to je moje práce a že se nehodí aby princezna uklízela, ale nedala si říct, je pěkně tvrdohlavá.

Jemně jsem jí popadla do náruče. Přešla jsem do vedlejšího pokoje - neboli do jejího království - a položila jí do postele. Následně jsem jí přikryla peřinou. Ještě že se na úklid převlékla do trička a legín. Nemusela jsem jí převlékat, v šatech by se jí spalo špatně. Věnovala jsem ji pusu na čelo a pak vyšla z jejího pokoje, zavírajíc opatrně dveře.

Vydala jsem se dlouho chodbou do útrob paláce. Po chvíli jsem došla až do kuchyně. Na stole byl lísteček od hlavní kuchařky. „Večeře je v lednici." Stalo na něm. Já ale neměla vůbec hlad, a tak jsem si jen vzala jablko z ošatky. Snědla jsem jablko, vyhazujíc ohryzek do koše.

Pomalým krokem jsem se vydala pryč. Moc dlouho jsem v kuchyni nepobyla. Taky nebyl důvod. Vlastně jsem se snažila omezit pobyt ve společenských prostorech na minimum. Docela komické když mám za úkol hlídat Am a všude jí doprovázet. Do mysli se mi vkradly vzpomínky z celého prožitého dne.

Zlatovlasá princeznička stála na vyvýšeném stupínku. Její zrzavá chůva jí právě zapínala květinové šaty s dlouhým rukávem. Už za krátkou chvíli totiž princeznička měla stát před velice přísnou porotou skládající se z plyšových zvířátek všeho druhu.

Vlasy měla od zrzky zapletené do složitého účesu. To víte, taková módní přehlídka se nesmíte podcenit.

Ano právě tohle byla první aktivita, kterou si Amélie vybrala. Ale Chůva byla s výběrem nadmíru spokojená. Měla příležitost, pohrát si s tak nádhernými zlatými vlasy. Sama doma občas česávala svou mladší sestru. Zato Embr svou starší sestru nenechala na své vlasy ani sáhnout.

Nevadilo jí ani neustálé převlékání jednotlivých modelů. Vlastně jí udivovalo, jak nádherné outfity princezna poskládala z jednotlivého oblečení. Kousky k sobě perfektně ladily, navíc byly doladěny hned několika výraznými doplňky. Nic nepřebývalo, ani nescházelo, vše bylo perfektně v rovnováze. Navíc každý outfit vyprávěl jakýsi příběh plný emocí. Bell musela uznat, že Am opravdu rozumí módě. Kdo ví čeho jednou tato mladá dívenka dosáhne.

Po zhodnocení posledního modelu se dívky přesunuly do jednoho z menších salónků. Pán tohoto domu a jeho dva synové byli právě na nějakém důležitém jednání, takže mohly dívky obědvat společně.

Jeden sloužící právě pokládá na stůl podnosy s jídlem. Dnešní menu vybírala celé zlatovláska. Zrzavá společnice čekala všechno a přesto byla překvapená, co se nacházelo pod poklopem. Hluboký talíř plný krupicové kaše, posypané kakaem a s kousky čokolády. Na vršku ještě šlehačka s lentilkami.

Starší dívka se jen usmála. „Tvůj vlastní recept?" Vyptávala se. „Ne, maminčin" odpověděla téměř neslyšně dívka. Zrzka pochopila, že o tomto tématu princeznička nerada mluví. V paláci byla sice krátce, ale ani jednou za celou dobu zdejší královnu neviděla. Nepřišlo jí ale vhodné se vyptávat.

Rozhlédla jsem se kolem. Zarazila jsem se. Mezitím co jsem byla lepená myšlenkami, došla jsem až do jednoho z hudebních pokojů. Zvláštní, jako kdyby mě sem něco táhlo. Zatřepala jsem hlavou a dál už to neřešila.

Posadila jsem se ke klavíru, otevírajíc ho. Jemně jsem přejela prsty po klávesách. V hlavě se objevila další vzpomínka.

„Kampak mě to táhneš?" vyptávala se zvědavě zrzavá dívka. Zlatovlasá princeznička se jen usmála. Bez jediného slova jí vláčela dál za sebou. Naposledy zatočily a stanuly před dvoukřídlými dveřmi.

Holčička na nic nečekala, otvírajíc dveře, vtáhla starší dívku dovnitř. Zrzavá chůva byla překvapená, nacházela se v nádherném salónku, vymalovaném nebesky modrou barvou. V celé místnosti se vyjímal obrovský, nádherný bílý klavír.

Dívka by se rozhlížela ještě déle, ale nebylo jí to dopřáno. „A teď mi něco zahraješ," usmála se vítězně holčička.

Moc dobře totiž věděla, že dívka její přání musí splnit, přece jí to ráno slíbila. Stále ještě byla ve věku, kdy věřila, že všechny sliby se splní. To starší dívku udivovalo, přeci jen pochází holčička z královské rodiny, kde rodiče spoustu naslibují, ale pak se objeví někde problém a oni ho musí vydržet. Nebo aspoň v její rodině to tak fungovalo.

Ona sama, ale nechtěla být právě tou první osobou, která jí zklame a nedodrží slib již dala. Proto usedla ke klavíru.

Jen chvíli ji trvalo, než rozhodla, co zahraje. Její ruce začaly plynule hrát melodii, kterou tak dobře znaly. Brzy se skladbou nechala pohltit úplně.

„Páni, jak se ta písnička jmenuje?" Vyptávala se holčička s úžasem v očích, která bedlivě poslouchala po celou dobu, dívčina hraní.

„Angel. Napsala jí mám mamka." Odpověděla jí s úsměvem. Její oči ale skrývaly smutek. Stýskalo se jí po domově, po rodině, po ní. Po matce, jež jí vychovala.

„Páni, mamka pro tebe složila skladbu," žasla holčička. Dívka se znovu usmála. „Kdepak, tuhle skladbu mamka vymyslela, ještě dřív, než jsem se narodila." Sama ale dobře vzpomínala, že když byla mladší a maminka jí zahrála poprvé, tehdy si přála, aby byla právě o ní.

Zahraji prvních pár tónů, nechávám se pohltit melodií. Utíkám do jiného světa. Lepšího.

Stejně jsem si za ty roky maminčinu skladbu přivlastnila. Připadá mi, že přesně popisuje můj život.

Byla k nám vržena, aby zlepšila svět.

Přitom ze svých úst stačila vypustit jen pár vět.

Její andělská duše byla až moc čistá, aby unesla tíhu tohoto světa.

Její ústa opustila poslední věta:

Život je těžký, ale stojí za to žít.

Pak pohasl život v jejích očích.

Naposledy vypustila vzduch ze svých úst .

Její srdce přestalo nadobro bít.

A najednou roztáhla andělská křídla.

Už byla zase doma...

Poslední tón a pak bylo jen ticho. Najednou se ale ozval potlesk. Leknutím jsem nadskočila.

„Wow, nevěděl jsem, že umíš tak nádherně zpívat" Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

„Jak dlouho si tady stál?" Vyptávala jsem se. „Dostatečně dlouho na to, abych se zamiloval do tvého hlasu."

Sklopila jsem hlavu, aby neviděl mé červenající se tváře, způsobené jeho komplimentem. Nebyla jsem zvyklá je přijímat. Vždy když se mi něco povedlo, brala jsem to jako samozřejmost, prostě že to musím umět, abych byla jednou dobrá královna. Jakmile se mi povedla jedna věc už jsem usilovala o další.

„Děkuji," odpověděla jsem mu pořád se sklopenou hlavou. I přesto jsem věděla, že se usmál.

„Teď bych chtěl ale slyšet odpověď na jednu otázku." Ještě než jí vyslovil nahlas, věděla jsem na co se chce zeptat. „Proč ses mi celý týden vyhýbala? Udělal jsem něco špatně?" Donutila jsem se podívat do jeho smaragdových očí. Spatřila jsem smutek, zmatení, cítila jsem se tak ještě hůře.

„Proč si myslíš že je chyba na tvé straně. Přeci jsem se nebránila. Jen jsem potřebovala čas abych to zpracovala." Usměji se na něj a doufám, že neprohlédl falešnost.

„Takže se na mne nezlobíš?" Přiblížil se ke mně, takže stál sotva metr ode mě. „Nemám k tomu sebemenší důvod." Postavila jsem se, protože mi bylo nepříjemné čelit mu v sedě. Teď jsme byli aspoň trochu v rovině, i když při mé malé výšce...

„A k jakému závěru jsi dospěla," zeptal se, dávajíc mi jeden neposlušný pramen za ucho. Jak jsem se vlastně rozhodla? Proběhlo mi hlavou.

Než jsem ale vůbec stačila odpověď přitiskl se na mé rty. Přitom se mi díval do očí, snažíc se objevit jakýkoliv náznak odporu, ten ale nenašel. Z jemných polibků se pomalu staly vášnivé plné chtíče. Svět se se mnou začal motat, mozek vypověděl službu, tisíce motýlků se rozlétlo po mém těle.

Chtěla jsem takhle zůstat navždy. Ale nebylo mi to dopřáno. Ozvalo se hlasité odkašlání. Rychle jsem se odtrhla od Tonyho, otáčejíc se za hlasem. Polil mě studený pot. Stál tam on. Majestátně postávala ve dveřích, očima upírají na mě, na mou osobu posílal blesky. Jinak byl, ale ledově klidný.

Popadl mě hrozný strach. V krku se mi vytvořil knedlík, který mi nedovolil pořádně nadechnout. Svět se točil, ale úplně z jiného důvodu než před pár minutami. Rychle jsem sklopila hlavu, skrývajíc tak slzy, které se hned potom spustily po mé tváři. Snažila jsem se uklidnit, ale nedařilo se. Věděla jsem, že musím odejít jinak to nezvládnu.

Sebrala jsem zbytek síly která mi ještě zbyla. „Ahoj Tony, ráda jsem tě viděla. Jsem unavená půjdu si už lehnout." Hlas se mi trochu třásl a já jen doufala, že si ničeho nevšiml. „Vaše Výsosti," Uklonila jsem se muži, jež způsobil můj stav.

Dál jsem už nic neříkala. Jen jsem opatrně prošla kolem korunního prince se sklopenou hlavou. Jakmile jsem se dostala z dosahu, rozběhla jsem se jak nejrychleji jsem dokázala.

Běžet bylo obtížné. Přes slzy jsem viděla jen rozmazané fleky. V uších mi hučelo. Několikrát jsem zakopla. I tak se mi ale nějakým způsobem povedlo dostat do mé komnaty. Zabouchla jsem dveře a svezla se po nich.

Snažila jsem se zhluboka nadechnout, ale dosáhla jsem jen kašle. Můj obraz začal pomalu černat. Možná by bylo prostě lepší nechat se tou temnou pohltit. Už by nic nebolelo. Už by mě nepronásledovaly pronikavé oči toho nechutného může, ani obličej korunního prince. Zůstal by jen klid.