V noci jsem se neustále budila, takže jsem dohromady naspala asi jen hodinu. Ráno jsem byla tak unavená, že mi trvalo hodnou chvíli než jsem vstala z postele.

Sedla jsem si k zrcadlu a začala vykonávat svůj ranní rituál. Nasadila jsem si paruku, kterou jsem si naštěstí včera sundala, ještě před sprchou v oblečení. Následně jsem si nasadila barevné čočky - už mi docházely, v nejbližší době si budu muset koupit nové.

Teď přišlo na řadu to nejhorší - můj obličej. Pod očima obrovské pytle poukazující na mou únavu. Pozůstatky voděodolné řasenky rozmazány po celém obličeji.

Odličování mi trvalo dobrou půl hodinu a další hodinu jsem strávila zakrýváním kruhů pod očima. Vyplýtvala jsem snad tunu korektoru a make-upu, ale nakonec se mi podařilo vytvořit obličej, který vypadal jakž tak normálně. Ještě jsem přidala pořádně velký falešný úsměvem.

Oblékla jsem se do uniformy paláce - ještě že mám dvě. Učesala jsem si vlasy, respektive paruku, s nechala je rozpuštěné. Ještě naposledy jsem se podívala do zrcadla a již z dokonale nacvičeným falešným úsměvem jsem opustila svou komůrku.

Do Amina pokoje jsem dorazila s lehkým zpožděním. Zřejmě jí to ale nevadilo, protože už byla převlečena v růžových šatičkách a hrála si s panenkami. Nechtěla jsem jí vyrušit a tak jsem stála ve dveřích pozorujíc jí.

Najednou se mi v mysli objevila vzpomínka.

Holčička oblečená ve světle růžových šatech klečící před mohutným stromem. V ruce svírá maličkatou panenku. Své pomněnkové oči upírá do díry v kmenu stromu.

Není to tak dávno, co objevila tento strom s dutým kmenem. Hned od začátku si toto místo oblíbila a rozhodla se tu vybudovat domeček na hraní.

Nyní rozestavovala nábytek, který sama vyrobila. Bílými zoubky zkousla svůj dolní rtík, jak moc se soustředila. Položila poslední židličku ke stolu. Byla na sebe opravdu pyšná. Následně vzala panenku, pokládajíc jí do mechové postýlky.

A tak začala její hra. Pod jejíma rukama panenka ožila. Pořádala čajové dýchánky, na které pekla sušenky ve své miniaturní kuchyňce. Pořádala módní přehlídky ve své ložnici.

Jindy zas byla doktorkou, která zachraňuje denně životy. Nebo zpěvačka, která svým hlasem uchvátí všechny v dosahu. Zkrátka každý den jí holčička vymyslela nový příběh. Tím zažívala nové dobrodružství.

Nepatřila k těm dětem, kteří si na něco hrály. Přišlo jí to zbytečné. Ona už věděla, čím bude, až dospěje. Nepotřebovala zjišťovat jaká profese by jí bavila. Osud prostě vybral za ní.

To ale neznamená, že jí jiné povolání nelákalo. A aby uspokojila svou touhu, hrála si právě takto. Zpívala, když její panenka představovala zpěvačku. Plakala, když se její panence, jakožto doktorce, nepodařilo zachránit pacienta.

Když kolem ní někdo procházel, připadala mu jen jako blázen. Viděl její ruce pohybující se uvnitř kmenu. Slyšel její rozhovor, který vedla sama se sebou.

Když přišel blíž, spatřil i panenku, kterou svírala v ruce. Dokonce viděl i vybavení domečku. A přesto nechápal. Ona viděla luxusní palác s moderním vybavením. On jen díru v kmenu vystlanou mechem a pár dřívek. V jejích očích panenka ožívala. Běhala, skákala, smála se. On viděl jen ruku pohybující se s panenkou.

Ani jeden z nich nebyl ten špatný, ani jeden z nich nebyl blázen. Za to všechno mohl život. To život daroval holčičce představivost. A byl to i život, kdo jí pozorovateli vzal.

Většina z nás se narodí s bujnou fantazií. V našem dětském světě žijí dinosauři a na stromech rostou sladkosti. Sluníčko nikdy nezapadá. A pak vyrosteme a náš svět se změní. Dinosauři zahynou, stromy se sladkostmi uschnou. Sluníčko se střídá s měsícem. Můžeme si vymyslet nový, upravit si ho, ale nedokážeme to.

Vyrostli jsme, naučili se spoustu nového. A to je dobře, ale museli jsme za to něco zaplatit. Naše fantazie se dost omezila. Už nás nenapadají tak šílené nápady. Zkrátka jsme už odložily růžové brýle, přes které jsme se jako děti dívaly na svět. Někteří z nás díky tomu přišli o fantazii úplně.

Tato holčička ale ještě byla ve věku, kdy má brýle pevné nasazené na nose a hledí přes ně na svět s úsměvem. Proto nechápe, když přijde její maminka a hubuje jí, že klečí na zemi. Vždyť je to jen bláto a tráva. Šatičky se vyperou a budou jako nové.

Tak lehce našla řešení na problém.

Musela jsem si povzdechnout. Kéž by bylo i teď tak jednoduché najít řešení. Ještě naposledy pohlédla do své minulosti. Ráda vzpomínala na své dětství. Už tehdy měla dost práce, ale přesto si vždy našla chvilku na hry. Zato v posledních letech jí čas scházel i na povinnosti. Na hry už místo nebylo. Zatřepala hlavou. Nasadila nový falešný úsměv a vydala se za Am.

„Včera si už nepřišla." Konstatovala, oči upřené pořád na panenky. Z jejího hlasu jsem poznala, že není naštvaná, spíš zklamaná a taky zvědavá. „Moc se omlouvám, nebylo mi dobře, tak jsem si na chvíli lehla a usnula jsem." Zas tak moc jsem nelhala, doopravdy mi nebylo nejlépe, i když z jiného důvodu. „Opravdu mě to moc mrzí. Víš co? Dneska ti to vynahradím." Poslední větou jsem upoutala její pozornost. Upustila panenku, kterou držela v ruce upírajíc své oči na mé. „A jak?"

„Jelikož na dnešek nemáš naplánovaný žádný program...budeš moct vybrat aktivity, jaké jen chceš." Její oči se rozzářily. Viděla jsem jak si už v hlavě sestavuje, vše co chce podniknout. Určitě ani nejsme schopní všechno stihnout. Začínala jsem se trochu děsit. „Pod jednou podmínkou! Musí to být bezpečné a v prostorách paláce a přilehlých zahrad." Rychle jsem doplnila.

„To jsou ale dvě podmínky," konstatovala Am. Nad tím jsem jen protočila oči.