Nakonec jsme v salónku zůstali až do večera a byly bychom tam i déle, ale byl čas večeře.

Am mě dovedla do své komnaty, kde jsem jí převlékla do jiných šatů. Následně jsem ji doprovodila až před dveře královské jídelny.

„Tak tady se musíme rozloučit. Ale neboj, zítra spolu zažijeme zase nové dobrodružství." Věnovala jsem jí vřelý úsměv. Ještě jsem počkala, než se za ní zavřou dveře a pak se rozběhla chodbou pryč.

Nějakým záhadným způsobem mě přepadla dobrá nálada. Vlastně skvělá. Takhle jsem se už dlouho necítila. Možná to bylo z toho důvodu, že jsem po dlouhé době hrála na klavír, nebo - a to je pravděpodobnější - jsem volná. Nemusím denně sedět v taťkově pracovně a vyplňovat spolu s ním štosy papírů. Nemám skoro žádnou zodpovědnost. Pouze musím dohlížet na jednu milou holčičku a přiznejme si, že je to snazší, než se starat o celou zemi. Jasně ještě nejsem královna, takže mi taťka pomáhá, ale i tak je toho dost.

Radostí jsem si poskočila a zatočila se několikrát dokola. Chtěla jsem pokračovat v cestě, ale do něčeho jsem narazila, nebo spíš do někoho. Zamrkala jsem, abych opět viděla nerozmazaně. Koukla jsem na osobu přede mnou a ihned svůj pohled stočila na zem.

„Vaše Výsosti." Uklonila jsem se. Chtěla jsem se mu omluvit, ale musela jsem nejprve počkat, než mi dovolí promluvit.

„No páni, musím uznat, že na člověka co v paláci nikdy nepracoval, se ukláníte nadprůměrně dobře. Vlastně lépe než tři čtvrtě našich zaměstnanců a to tu někteří pracují už spoustu let." Konstatoval. Vlastně mi lichotil. „Jak je to možné?" Řekl trochu rázněji, to mě ale nezaskočilo.

„Vaše Výsosti, nejprve bych se vám chtěla omluvit za to, že jsem do vás vrazila. Bylo to nepatřičné, ale doufám, že mi odpustíte. Omluvila bych se už hned na začátku, ale jak vy jistě víte, dáma smí promluvit až potom, co jo jeho Výsosti vyzve. A když už jsme u té etikety... Správně byste neměl na ženu zbytečně zvyšovat hlas. A věřte, že teď to bylo zbytečné. Všechno tohle mě naučila má matka, která pracovala v paláci, takže zná mravy dobře. Přišlo jí rozumné, aby to naučila mě, prý by se mi to mohlo někdy hodit a taky chtěla, aby z její dcery vyrostla kultivovaná dáma. A teď kdybyste mě omluvil... Půjdu se navečeřet, ostatně neměl byste už také dávno být v královské jídelně?"

Uklonila jsem se mu a s pobaveným úsměvem na tváři ho obešla. Nevím, jestli jsem to moc nepřehnala. Přeci jen, byl to korunní princ. Ale to jeho chování mě tak rozčilovalo. Jen doufám, že mě za to nevyhodí. Snad by se za mě Tony přimluvil u mladšího prince. Když teď nad tím tak přemýšlím vlastně jsem ho, za tu dobu co jsem v paláci, ani neviděla. Podivná rodinka. Jeden princ namyšlený - vím, že ho nemám právo soudit, jen podle jednoho krátkého rozhovoru, ale on to udělal taky. Navíc mi přijde, že všechny lidi, kteří nejsou urozeného původu, vidí méně cenné. Takové lidi já prostě nemám ráda. - a druhý se snad před všemi schovává.

Mé myšlenky přerušil smích, ozývající se z jídelny, ke které jsem mezitím přišla. Otevřu dveře a se všemi se pozdravím. Následně mi kuchařka Merry podá pořádnou porci kuřete s hranolkami. Hodně mi připomíná Amandu, která pracuje u nás v paláci. Když jsem byla, vždy mi dávala nějaké dobrůtky. Nemá rodinu, takže jsem jí asi aspoň trochu vynahrazovala dceru.

Bodlo mě u srdce. Já si tady užívám volnosti, ale všichni ostatní se o mě bojí. Najednou mě přešla chuť k jídlu. Poděkovala jsem Merry za výborné jídlo, tvrdíc, že už nemůžu, načež ona protestovala, že dnešní mládež skoro nic nejí. Se všemi jsem se rozloučila a vyběhla ven. Sprintovala jsem celou cestu až do mého pokoje. Popadla jsem telefon a vytočila číslo jediné osoby, která mi mohla pomoct. Chvíli jen vyzvánělo a já se bála, že to nezvedne. Nakonec se ale na druhé straně ozval jeho hlas:

„Angel, děje se něco?" Neodpověděla jsem mu, nevěděla jsem jak začít. „Angel jsi tam?" Jeho hlas zněl starostlivě. Konečně jsem sebrala odvahu a promluvila:

„Ahoj Matte. Proč by se mělo něco dít? Jen se mi stýská." Položila jsem tak hloupou otázku. „Nelži. Já poznám, že se něco děje Angel, znám tě už tak dlouho." Odpověděl a měl pravdu.

„Tak fajn, když to chceš vědět." Znovu jsem se nadechla a pokračovala: „Jsem špatný člověk?" Položila jsem mu otázku, která mě momentálně trápila. „Angel, nevtipkuj." Já ale nic neříkala a tak pokračovala dál: „Jak můžeš vůbec položit takovou otázku? Jsi ten nejlepší člověk, kterého znám."

„Jo? Tak proč mám tolik chyb? Copak by tak skvělý člověk, jako mě popisuješ, opustil rodinu a nechal jí strachovat se o něj. Copak by mohl všechnu svou zodpovědnost nechat na svém bráškovi?" Pokládala jsem jednu otázku za druhou, ale vlastně jsem se spíš ptala sama sebe.

„A dost Angel, tohle neříkej. Každý člověk má chyby, ale tohle nejsou tvoje. Jsi jen prostě člověk a vždy si dělala co se ti řeklo. Mělo mi být jasné, že toho na tebe bude jednou moc. Měl jsem ti pomoc a né si užívat. Ty si teď pryč, užíváš si a já mám teď tvé povinnosti. Přijal jsem je ale rád. Zasloužíš si pauzu. Tím ale neříkám, že ti chci přebrat místo. Koukej na své narozky přijet. Jinak se ze mě stane král a já to nebudu moct odmítnout, nemůžu dopustit, aby se vlády ujala Embr."

Pro někoho by poslední věta mohla znít vážně, já ale věděla, že se mě jen snaží rozesmát. Představa, že se Embr stane královnou, je šílená.

„Angel nepopírá, že si se změnila. Nemyslím si ale, že ses změnila k horšímu. Teď jsi jen prostě jiná. Neboj, já tě mám pořád rád a vždy budu."

„Díky, taky tě mám ráda. Ale stejně bych raději byla ta stará Angel. Aspoň bych věděla, co od sebe čekat." Uchechtla jsem se.

„Možná je čas na změnu Angel" Řekl a položil telefon. Jindy bych mu hned volala zpátky a vyčetla mu, že mi to položil. Teď jsem ale byla ochromená jeho slovy. „Možná je čas na změnu." Třeba má pravdu. Pořád jsem ale někde uvnitř cítila vinnu vůči své rodině. Rozhodla jsem se to zaspat. Říká se přeci, že ráno je moudřejší večera.