Odešla jsem společně s Kazukim k bráně, nebo jak to mám nazývat. Celou cestu jsme šli mlčky. Co když mě máma nepustí a nebude chtít, abych se s babičkou vídala? ,,Nad čím přemýšlíš?" usmál se na mě. ,,To je jedno." Zastavil se a stoupl si přede mě. Koukala jsem schválně do země, protože jsem nechtěla, aby mi viděl do obličeje. ,,Co se děje?" ,,Říkám, že nic," řekla jsem tiše a chtěla ho obejít, ale stoupl mi do cesty. ,,Proč ti na tom záleží?" ,,Protože vím, jak si na tom celou dobu byla. Hlídal jsem tě skrze bránu. Nikdy se ti nestalo nic vážného, že?" ,,No a?" nechápala jsem a nechávala hlavu dole. Přišel blíž ke mně. ,,Říkám, že jsem tě celou tu dobu hlídal. Přišlo mi, a je to pravda a neříkej, že ne, chtěl jsem ti do života vložit štěstí." Ty slova co právě řekl... Bylo to tak krásné. Měla jsem sto chutí ho obejmout, ale na to bych neměla, ani kdyby mi hlavou neběhali ty hrozné myšlenky na to, jak se na to všechno budou dívat mí "dokonalí" rodiče.

Nadzdvihl mi rukou hlavu a zarazil se, ,,proč brečíš, Červenko?" Zasmála jsem se, ,,Červenko? Jako vážně?" Koukl se na mě s tím úžasným úsměvem, ,,ano, vážně. Proč brečíš?" ,,Hlídal si mě, takže víš, co se doma dělo,pravda?" Kazuki přikývl a já pokračovala, ,,co asi řeknou na to, že se chci nastěhovat k babičce do země andělů? Budou si myslet, že jsem magor!" zavrtěla jsem hlavou. ,,Proč by si to měli myslet?" na chvíli se odmlčel, ,,vím, jací jsou, ale opravdu myslíš, že tě nenechají, aby si byla šťastná?" ,,Oni? Ne..." konečně jsem Kazukiho obešla a šla směrem co před tím s babičkou. Kazuki šel kousek za mnou a nepřestával mě pozorovat. Přemýšlela jsem nad tím, co mi říkala babička. Ten klíč, podle toho co se stalo, musel být ten prsten. Ten koho nemám nechat jít je asi Kazuki.

Možná by nebylo špatné tu zůstat. Ale na druhou stranu... Cesta uběhla strašně rychle. Stála jsem před bránou a myslela na babičku. ,,Já nemůžu." ,,Co tím myslíš?" ,,Nemůžu se sem pak vrátit," zůstávala jsem k němu otočená zády. Ale Kazuki mě chytl za ruku a otočil k sobě čelem, ,,proč?" ,,Prostě nemůžu Kazuki. Promiň. Řekni to babičce, prosím." koukla jsem se na ruku a sundala z ní prsten, ,,na." ,,Opravdu? Ten prste je klíč k tomu, aby si sem kdykoliv mohla zpět a nechci, aby si tak trpěla dál, Červenko," řekl starostlivě. ,,Budu v pohodě," mírně jsem se usmála. ,,Nerad to dělám, ale jestli to tak chceš," řekl smutně a vzal si prsten.

Kazuki si stoupl před bránu a mávl přes ni rukou. Vypadala to stejně jako to zrcadlo u mě v pokoji a udělalo to stejné. ,,Kdyby něco, tak stačí říct mé jméno. Neustále tě budu hlídat," usmál se, ale bylo vidět, že nechce, abych odešla. ,,Děkuju," usmála jsem se a v rychlosti ho objala.