Z pohledu Yuki...

Jediné, co jsem v tu chvíli pocítila byl hněv a strach. Všechno ve mě se najednou stáhlo. Chtěla jsem od toho masakru pryč. Všude byla krev. Rudá tekutina nevinných andělů. S Kazukim jsem pomalu zaletěla za dům, přiběhla jsem ke kněžkám. ,,Co teď? Co budeme dělat, Kazuki?" ,,Já bohužel nic nezmůžu, ale ty svou silou můžeš tohle zastavit." ,,Ale jak? Stále nevím, kdo jsem a jaký je můj osud," položila jsem oběma kněžkám na čelo ruku. Najednou jsem cítila, že vím, jaký je můj osud. 

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na krev, která teď panovala na krásné zahradě a na smrt, čekající za dveřmi. ,,Vím to," řekla jsem tiše, ,,Ame věděla, co se stane. Stejně tak Eleanor." ,,Jak to myslíš, Yuki?" ,,Věděly, co je čeká a tak poslaly tebe a babičku, aby jste mě sem dostali. Proto, abych zastavila tuhle směšnou válku mezi anděli!" Kazuki na mě jen koukal, asi nevěděl, co má říct. Taky bych to tak nějak nevěděla, kdybych byla na jeho místě. Navíc se mi to zdálo nemožné! Já a zachránit svět andělů? Změnit tenhle svět buď k dobru či zlu? Proč já? Vždyť jsem obyčejná dívka, která si v dětství prošla ledasčím! ,,Stojím při tobě, Yuki. Nemusíš se bát," řekl anděl po chvíli. ,,Děkuju," řekla jsem vděčně, ,,Kazuki, potřebuju tvou pomoc."

Soustředila jsem svůj pohled na anděla přede mnou a ne na dvě těla za mnou. Ale moje myšlenky zůstaly u smrti. Kazuki na mě mluvil, ale já nevím o čem a toho si po chvíli všiml. ,,Jak ti mám pomoci, když mě neposloucháš?" ,,Já... Promiň," hlesla jsem provinile. ,,Mám pro ni dojít? Nebo to chceš udělat sama?" ,,Prosím, udělej to ty. Já se postarám o tu pohromu tady, nebo se o to alespoň pokusím," pousmála jsem se, obešla Kazukiho a vydala se na druhou stranu za anděli dvou stran. Slyšela jsem Kazukiho kroky a pak máchnutí křídel ve větru. Musí si pospíšit, sama to nezvládnu. Naštěstí mi ale obě Velekněžky otevřely mysl a já zjistila, co je mým osudem. Na to potřebuji pomoc Živlů. Když jsem procházela kolem hlavního vchodu do domu, kousek od něj jsem zahlédla Erika.

Ležel v trávě v kaluži krve. Proboha! Co se tu stalo!? Měla jsem sice na Erika po tom incidentu v Nervelli vztek, ale tohle je moc! Klekla jsem si k němu na studenou zem. Z krku jsem si sundala přívěsek od Kazukiho, který jsem vzápětí položila Erikovi na čelo a druhou ruku mu přiložila na hruď. Snad se kněžky nemýlily a já to opravdu dokážu. S pomocí vody z fontány s životodárnou sílou bych prý měla být schopná někoho opravdu přivést zpět k životu, ale jen pokud není příliš pozdě. Pár dlouhých minut se nic nedělo, chtěla jsem to vzdát, ale v ten okamžik jsem cítila, že se jemně pohnul. Skoro jsem přestala doufat, jenže Erik si s hlubokým nádechem prudce sedl a rozhlížel se zmateně kolem. ,,Yuki? Co se stalo? Jak jsem se dostal zpět? Udělala si to ty? Jak?" Ptal se stále dokola. 

Kdybych nebyla tak naštvaná asi bych se tomu smála, ale místo smíchu jsem mu dala facku a sklopila hlavu. ,,Ty idiote! Co si to udělal!?" řekla jsem a po tvářích se mi valili slzy. ,,Je mi to líto..." povzdechl si a provinile se na mě zadíval, ,,nevěděl jsem, co dělám. Nechtěl jsem ani jedné z nich ublížit." ,,Já vím! Ale i tak k tomu nemělo dojít! Neměl si tomu podlehnout!" Křičela jsem na něj. Nakonec jsem se uklidnila, otřela si slzy a zvedla se z trávy. ,,Na čí straně tedy jsi?" Zeptala jsem se ostře. Cukl sebou, nespouštěl ze mě oči. Bezradně svěsil hlavu, ,,věděly to, že jo? Nakonec se to muselo stát?" Vyrazil mi dech, ten hlas, jakým to řekl... Teď byl on, komu po tvářích stékaly slzy proudem. 

,,Tak na čí?" naléhala jsem dál. Odpovědi jsem se dočkala velice rychle. Zachvátil mě pocit viny, ne proto, že bych mu vrátila život, ale proto, že jsem ztratila nejlepší přátele.