Když odnesli Kazukiho na ošetřovnu, která byla za nádhernou zahradou, zůstala se mnou Jessie a snažila se mě uklidnit. Nemohla jsem na něj přestat myslet. Něvěděla jsem, co se mu stalo. Moc by mě to zajímalo. Ani Jessie něvěděla, co by mohlo způsobyt Kazukiho náhlou slabost. Byla jsem úplně mimo, chodila sem a tam po chodbě a nevnímala Jessie a její uklidňující hlas. ,,Přestaň šmajdat sem a tam, Snížku," zasmál se anděl za mnou. ,,Elliote! Jak je na tom?" zeptala jsem se, ani se nestihl nadechnout. ,,Promiň, zatím na tom není nic moc. Eleanor zůstane přes noc u něj a pomůže mu. Ráno za ním máš přijít." ,,Jo, rozumím..." řekla jsem sklesle. Proč se to musí dít zrovna mě? Proč? ,,Yuki, nemusíš se bát," upřímně se na mě usmála žlotooká dívka, ,,Kazuki je bojovník, zvládne to. Kvůli tobě." ,,Myslíš? Jessie já-." ,,Klid," zadrhla mě milým hlasem a objala mě. Stisk jsem jí vrátila. Byla jsem moc ráda, že zůstala se mnou. Opravdu jsou úžasní.

S Jessie jsem se vydala do pokoje. Měli jsme ho spolu, což bylo super. Byl vymalován světle modře, byl tam dřevěný nábytek a tmavý koberec, pár usušených růží nad oknem a spoustu knížek na psacím stolku v rohu pokoje. Asi ráda četla, vždyť trávila dost času v knihovně. Ano, i to jsem zjistila za to odpoledne s nimi. Lehla jsem si do postele s červeným povlečením a myslela na Kazukiho. ,,Snížku, on tě miluje," řekla z vedlejší postele. ,,To i já jeho," usmála jsem se a sáhla si ke krku. Zapomněla jsem, že jsem přívěsek půjčila Luně, aby rychleji uzdravila strážné anděle, kteří se zranili ve vesnici Nervelli. Pak jsem si ho nevzala. Litovala jsem toho. Během chvilky jsem usnula, ani jsem o tom nevěděla.

Vzbudila jsem se časně ráno, nedobrovolně. Někdo se mnou začal hrozně třást. ,,Co? Co je? Elliote! Co blbneš!" křikla jsem na něj a sedla si na postel. ,,Snažím se tě vzbudit už deset minut, andílku. Kazuki se probral a chce tě vidět," řekl s úsměvem. ,,Vzbudil se? Co s ním bylo?" ,,Promiň, to ví jen Eleanor a on." ,,Hmm. No, obleču se a přijdu, jo?" Kývl na souhlas a odešel z pokoje. Koukla jsem do postele Jessie, nebyla tam. Zajímalo mě, co s Kazukim bylo a co Eleanor udělala? Ale to se asi nedozvím. Oblékla jsem se do bílích šatů s volnými rukávy a odešla z pokoje. Čekal na mě Elliot a odvedl mě na ošetřovnu, kousek od domu. Přede dveřmi bylo pár kamenných schodů s rudým zábradlím, které lemovaly černé znaky a různé kličky. Kolem byli vysázené rudé růže a modré orchideje. Vešli jsme do vnitř. Malou ošetřovnu tvořilo deset pokojů a tři ,,ordinace". Pokoje byli vymalované do tmavě modré, zatímco chodba byla šedá a strašidelná.

Přede dveřmi do posledního pokoje stála o zeď opřená Jessie. Vypadala zamyšleně. Přišli jsme blíž k ní, hned jsem byla v její náruči. ,,Co se děje, Jessie?" zeptala jsem se zmateně. ,,Není to moc dobré, Snížku... Kazuki ti to snad řekne." namáhavě se pousmála a pustila mě. Se strachem jsem otevřela dveře do Kazukiho pokoje. Mezi nimi jsem se však zastavila a zatajila dech.