Došli jsme ve třech na druhý konec domu. Bylo tam spousta pokojů. Lehce se tam dalo ztratit, a to jsem prý neviděla všechno. Jessie se nabídla, že jestli budu chtít, provede mě po celém domě. A Elliot se k ní hned přidal. Byli úplně jiní, než jsem si myslela. I Elliot se choval mileji, než tenkrát. Ale nesekla jsem ho mečem při tom boji v Nevelli? Když jsem si to uvědomila, koukla jsem se na něj. Nevypadal, že by mu něco bylo. ,,Co to zranění co jsem... ti udělala?" ,,Co? To bylo jen povrchové škrábnut," zasmál se, ,,chvíli to bolelo a všichni se divili, že si sekla někoho, jako jsem já- nikdo před tebou se neodvážil- ale naštěstí to bylo jen škrábnutí a tady Jessie mě dala zase do kupy." ,,Super a promiň," omluvně jsem na něj koukla. Dal mi ruku kolem ramen a rozcuchal mě. Jako bych byla malá! ,,Nech toho!" Zasmála jsem se. ,,Yuki, tady má Kazuki pokoj, pak se sejdem v knihovně, ok?" ,,Dobře, děkuju," rozloučili jsme se. Oni odešli stejnou chodbou, jakou jsme přišli a nechali mě tam. 

Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala na dveře. ,,Elliote, jestli si to ty, zabiju tě!" zaslechla jsem kroky, přibližující se ke dveřím. Odstoupila jsem dál, když Kazuki otevřel. ,,Yuki, to si ty. Promiň, ten blázen mě dneska furt otravuje. Děje se něco?" ,,Ne jen... chtěla jsem tě vidět," přiznala jsem a dala hlavu dolu, aby nebylo vidět, že jsem se červenala. ,,Jsem rád, že jsi tady," řekl bez váhání s úsměvem a nadzvedl mi hlavu. Pohladil mě po tváři a jemně políbil. Začervenala jsem se snad ještě víc. Tohle mi tak moc chybělo! Usmála jsem se a objala ho, stejně jako on mě. ,,Pojď dál, musím ještě něco dodělat. Pak můžeme jít někam ven, co ty na to?" Sedla jsem si na jeho postel a koukala, jak se přehrabuje ve spoustě papírů na stole. ,,Jasně, ale už si mě zabrala Jessie. Chce mi to tady ukázat a Elliot se hned přidal. Takže doufám, že půjdeš s náma," usmála jsem se. ,,To víš že půjdu, Červenko." ,,Super."

Za nedlouho jsme se všichni čtyři sešli v knihovně. Opravdu tady mají i knihovnu! Což jsem se divila. Elliot byl v druhém ,,patře" a štrachal v regálech. Jessie seděla na zábradlí a koukala na něj. Prý čekala, až spadne. No a jak už to u přátel bývá, začali se hádat. Musela jsem se smát. Bylo mi tam mnohem líp s Kazukim, než by mi bylo s Erikem ve městě andělů. Ale chyběla mi babička a Amaya. Co asi dělají? Máma... Ame... ,,Yuki? Si v pořádku?" zeptala se starostlivě Jessie a seskočila ze zábradlí. ,,Jsem v pořádku," snažila jsem se jí uklidnit. Luna... Ennie... Erik... Antonio... Jejich jména mi běhala hlavou stéle dokola. Nedokázala jsem potlačit pocit, že jsem hrozná kamarádka, že jsem je zradila. Pak jsem si vzpomněla, že Eleanor říkala, že jsem následnicí Ame, a že nás musí obě zabít... Jsem zpět u toho, jestli se Kazuki jen nepřetvařuje. Ale chtěla jsem mu věřit. A věřila, on by to neudělal. ,,Opravdu Yuki?" ,,Jo," usmála jsem se, tentokrát bez problému. V tu chvíli ale vešla do pokoje. Eleanor...