Takhle nějak si představuji Lucy, lepší obrázek jsem nenašla :d

Už jsou tomu dva měsíce, co jsem s Lucy utekl před jejím otcem. Vyprávěla mi, jaké to s ním bylo. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak těžké měla dětství.

Její matka zemřela, když jí bylo šest. Měla vážnou nemoc, která se dědila v jejich rodině.

Otec, kterého nepovažovala za součást rodiny, jí neustále ubližoval. Pokaždé, když si k sobě pozval pár přátel, byla schovaná v koutě, stejně jako jsem jí našel. Byla několikrát po sobě zneužita a to se mi na té situaci hnusilo nejvíce.

Teď, když byla se mnou, mohla si být jistá, že nenechám nikoho, aby se jí jen dotkl. Byla u mě v bezpečí.

Seděla přede mnou, když po dlouhé chvíli ticha promluvila.

,,Kam teda půjdeme?"

,,Kam chceš." Usmál jsem se na ní.

,,Dobře, tak co za Erikem a..."  odmlčela se, ,,Carly?"

Kývl jsem, že má pravdu. Jména neustále zapomíná. Vždy mi to přišlo hrozně vtipné.

Carly byla jedním z mála andělů, se kterými jsem se bavil, než jí poslali sem a pak i mě.

Seznámil jsem je, protože jsem si myslel, že by si mohly rozumět. A taky rozuměly. Byl jsem za to moc vděčný.

Nemyslela na ty hrůzy z domova.

Navíc se začala mnohem více smát, což byla vlastně moje práce. Všechno začalo dobře. Kdyby mě hned na začátku odkopla, nevím, co by se dělo jak s ní, tak se mnou. Věřila mi.

Neměla mě za magora, jako Erik když za ním poslali právě Carly. Nakonec spolu zůstali. S Erikem, k tomu všemu, chodila Lucy na stejnou střední, takže si též skvěle rozuměli.

Někdy jsem na ně žárlil a Lucy se mi za to smála. A Carly taky...

,,Dobře, dám jí vědět, že přijdeme." Znovu jsem se usmál a vydal se do kuchyně.

Vytočil jsem číslo jejich domu a během chvilky to někdo zvedl.

,,Ano?" ozval se příjemný dívčí hlas.

,,Ahoj, tady Arakiel. Máte dneska něco v plánu?"

,,Ne, myslím že jsem všechno dodělali včera. Lucy chce přijít, že?" Zasmála se.

,,Jo chce. Nevadilo by vám to?"

,,Nene, rádi vás zase uvidíme."

,,Děkuju." Usmál jsem se a zavěsil.

Došel jsem zpátky do obýváku. Lucy seděla na sedačce a koukala na televizi. Když jsem jí řekl, že jim nebude vadit naše návštěva, rozzářila se.

Sedl jsem si k ní. Usmívala se. Snad ani nevnímala televizi.

***

Konečně jsme došli k domu Erika a Carly. Jen tam něco nehrálo. Hlavní dveře byly dokořán.

Vběhl jsem dovnitř. Všechno bylo zpřeházené. Nikde jsem neviděl takový binec a už vůbec ne u nich. Měli vždy perfektně uklizeno.

Běžel jsem po schodech do patra. Dveře od jejich pokoje byly též dokořán. Jen je zdobila krev.

Když jsem do pokoje vtrhl, v koutě u okna se krčil hnědovlasí kluk. Hlavu danou na kolenech, pohupoval se dopředu a dozadu a dokola opakoval jednu jedinou větu:

,,Zachraňte jí!"