Tae-Hyung

Stál jsem mlčky u naší postele a díval se na obraz. Byl jsem naprosto okouzlený, že nás Kookie vnímá takhle smyslně. Nelíbáme se tam, nejsme ani nazí a přesto... z obrazu na mě dýchala touha, vášeň, ale taky něha a láska. Tak smyslné a romantické! Nemohl jsem se vynadívat. „Vážně se ti líbí?" Kookie vydechl otázku potichu do mého ucha a já sebou cukl, když se zčistajasna objevil za mnou. „Líbí!", přikývl jsem a zlehka se na něho natiskl, zatím co Kookie přehodil své ruce zezadu kolem mého krku. „Muselo ti to dát hodně práce!", konstatoval jsem. „Kdy jsi to stihl?" „Dělal jsem to průběžně mezi zadáními do školy...", usmál se u mého ucha a přitulil svou tvář k mému krku. „Nějakou dobu jsem už věděl co chci malovat, tak jsem začal už dřív..." „Je opravdu nádherný!", řekl jsem vážně a otočil se k miláčkovi čelem. „Děkuju moc! Vážně se ti to povedlo!" Přitiskl jsem své rty na jeho v něžném polibku a on pootevřel ústa a stejně něžně můj polibek opětoval. „Jsem moc rád, že se ti líbí... vážně..." Unaveně se usmál, když jsme od sebe odtrhli naše ústa. „Nevím proč by se mi neměl líbit?!", podivil jsem se. Už zase se tak podceňuje! Ach jo... „Maluješ opravdu moc krásně!" Kookie se znovu unaveně usmál, ale nic mi na to už neřekl. „Miláčku, pojď už spát!", řekl jsem vážně, když jsem si všiml, jak je malátný. 

Podíval jsem se na mobil na nočním stolku a trochu jsem se lekl. Byly dvě hodiny v noci. „Šup, ať už jsi v posteli!", vyhrkl jsem. „Sprcha a zuby počkají do rána!" „Tak dobře...", přikývl a poslušně se uvelebil na svém místě. Zůstal nahý jak jsem si ho před tím svlékl. Vůbec se nedíval po pyžamu a já jsem v duchu zajásal. Taky jsem se rychle svlékl a lehl si z druhé strany. Přitáhl jsem si ho k sobě do náruče. Bylo to tak vzrušující cítit jeho dokonalé tělo těsně vedle mého. Kookieho hebká kůže mě hřála a já měl chuť si ho vzít, když jsem rukou přejel přes jeho ladné křivky. Tak útlý a přitom tak sexy! Položil jsem ruku na jeho rozkošný zadeček a víc si ho k sobě přitáhl. Kookie zavrněl, přehodil si levou nohu přes mé nohy a já jsem nějak automaticky přejel rukou po jeho štíhlém stehně. On mě zase na oplátku pohladil po hrudníku. „Máme něco málo přes tři hodiny čas, miláčku...", zašeptal jsem mu do ouška. „tak si odpočiň. Dobrou noc!" Kookie si zabořil nos do mého krku a hřál mě svým dechem. „Dobrou noc...", zašeptal a během okamžiku usnul přitisklý k mému krku, aniž bych ho stihl znovu políbit. Chvíli jsem ještě hladil jeho dokonalé stehno a taky zadeček, ale pak jsem ho políbil do vlasů a za chvíli jsem usnul taky.

Ráno jsme vstávali kolem půl šesté. Bylo vidět, že je miláček pořád unavený a začal taky být hodně nervózní z nadcházející cesty. Teda spíš myslím z cíle naší cesty. Snažil jsem se ho všemožně uklidnit, ale přesto, že se tvářil, že je v pořádku, viděl jsem jak moc je nesvůj. Nevěděl jsem co mám dělat. Objímal jsem ho, hladil, líbal a všemožně se snažil odvést jeho myšlenky od toho co bude, ale fungovalo to jen chvíli. Když se přestal smát, když jsem se jakože nedíval... tvářil se nervózně a taky docela smutně. Snažil se to skrýt, ale věděl jsem, že se chvěje. Z velké části to asi bylo únavou, cítil jsem ale, že se opravdu bojí. Byl jsem si však naprosto jistý, že nemá důvod ke strachu. Až tam dorazíme, bude líp...

„Vzal sis prášek?", staral jsem se, když po desáté kontroloval, že má opravdu zabalené všechno co potřebuje. „Vzal...", přikývl nervózně. „A taky si celé balení beru s sebou." Zvedl se ze země a já ho hned přitáhl do své náruče. „Vím že se bojíš, ale bude to dobré, miláčku! Věř mi, prosím!", zašeptal jsem mu do ouška. „Nebral bych tě tam, kdybych nevěděl jistě, že tě budou milovat!" „Do... dobře." Kookie se zhluboka nadechl a zase vydechl. „Já ti věřím!" Něžně jsem ho políbil na rty a on se usmál. „Měli bychom už jít!", řekl rozechvěle. Taky jsem se usmál a vzal ho za ruku. Za chvíli jsme už mířili na metro. „Doufám, že Ki včera dobře dojel...", řekl pořád ještě trochu nervózně. „Zapomněl jsem mu říct aby mě prozvonil až bude v Busanu. Asi mu zavolám." „Ve vlaku mu potom zavoláš, ale teď určitě ještě spí.", řekl jsem konejšivě a stiskl mu ruku. „Přijel tam až pozdě v noci..." „Máš pravdu", přikývl a mou ruku sevřel pevněji ve své dlani. „Zavolám mu až později." Vím, že se o Min-Kiho bojí, ale právě teď se nejspíš snaží odvést své myšlenky od Daegu. Už abychom byli tam a on viděl, že neměl sebemenší důvod mít obavy. Vím, že to bude skvělé, protože jsem mluvil s mámou. Těší se na Kookieho. Řekl jsem jí totiž, jak moc jsem s ním šťastný a jak úžasný je to človíček. Máma se nemůže dočkat a já vím, že nebude zklamaná! :)

Ve vlaku jsem pustil Kookieho k oknu. „Můžeš spát", řekl jsem s úsměvem, když se unaveně uvelebil na sedadle. Naše cestovní tašky jsem dal nahoru, do přihrádky pro zavazadla. Pomohl jsem mu svléknout bundu a spolu s tou mou jsem ji přidal k našim taškám. Potom jsem si sedl vedle něho. „Vážně..."„Děkuju...", vykouzlil znavený úsměv. „tak já si chvíli zdřímnu, nevadí?" „Vždyť říkám, že můžeš..." Zlehka jsem ho políbil a on si pak opřel hlavu o mé rameno. „Nebude ti vadit, když si pustím nějakou muziku?" „Miláčku...", řekl jsem vážně a pohladil ho po vlasech. „Spi, poslouchej muziku... Dělej všechno na co máš náladu, mě to fakt nevadí! Nemusíš se mi celou cestu věnovat, to je opravdu v pohodě!" „Děkuju moc...", řekl potichu. Jen jsem si povzdechl a pohladil ho po tváři. Vypadal opravdu moc unaveně a spánek mu jen prospěje. Mohl by spát celé tři hodiny, to by bylo nejlepší! Kookie vytáhl mobil z kapsy a dal si sluchátka do uší. Usmál se na mě, ale pak se znovu opřel a zavřel oči. Během okamžiku tvrdě usnul. Přitiskl jsem se víc k němu a políbil ho do vlasů. Sotva se ale vlak rozjel, odběhl jsem si na toaletu, protože jsem na to doma zapomněl. Když jsem se pak vracel k našim sedadlům, chvíli jsem se zastavil a sledoval miláčka jak klidně spí. Konečně vypadal uvolněně a taky zatraceně roztomile. Byl tak sladký!

Chvíli jsem se díval, ale nakonec jsem vytáhl mobil a vyfotil si ho. Rychle jsem pak zapadl na své místo, abych nikomu v uličce nepřekážel. Myslím, že jsem nakonec taky usnul, protože když jsem otevřel oči, už jsme byli skoro tam. „Miláčku!", zatřásl jsem s ním. Kookie pořád ještě spal. „Miláčku vzbuď se! Už je Jungangno station, na příští stanici vystupujeme!" „Co... cože?" Kookie se prudce narovnal a protřel si oči. „Jak to? Vždyť jsem spal jen chvíli!" „Spal jsi celou cestu!", usmál jsem se. „Ale to je jen dobře, alespoň sis odpočinul..." „To není dobře!", zakroutil hlavou rozhozeně. „Už budeme tam a já... nestihl jsem se na to připravit!" Do očí mu vyhrkly slzy. „Co mám dělat?" „Miláčku!", řekl jsem něžně, ale zároveň důrazně. „Nic nemáš dělat, jen být v klidu! Taťka už bude tam, tak se snaž uklidnit, ano?" „Nevím, jestli to dokážu..." „Dokážeš!", řekl jsem vážně a políbil ho na rty. „Bude to dobré, opravdu!" Chvíli se mi rozechvěle díval do očí a snažil se zklidnit. Já jsem se na něj usmíval a snažil se mu věnovat co nejpovzbudivější pohled. „Dobře...", řekl po chvíli už klidněji. „já to dokážu..." „Já vím, že to dokážeš!", mrkl jsem na něj. „Tak pojď, vezmeme si věci a půjdeme ke dveřím, jo?" „Dobře..." Pobrali jsem své věci a vlak akorát dojížděl do stanice. Dongdaegu station... Tak jsem zase tady! :)

 Táta už tam opravdu byl. Vystoupil jsem z vlaku a čekal, až mi Kookie podá naše tašky. Podal mi je, ale tvářil se, že by nejraději jel dál, do Busanu... „Pojď už!", řekl jsem netrpělivě a podal mu ruku. Sevřel ji ve své dlani a pomalu sešel schůdky. Cítil jsem jak se chvěje, ale konečně stál na nástupišti a plaše se rozhlédl. „Vítej v Daegu, miláčku!", řekl jsem vesele a zamával jsem tátovi, který se k nám kvapem blížil. Kookie se schoval za má záda když ho uviděl, ale já jsem ho vzal za paži a postrčil ho zase dopředu, pěkně vedle sebe. „Ahoj, tati!", zavolal jsem šťastně, ale to už byl taťka u nás. „Ahoj, Tae!", usmál se a rovnou mě objal. „Ahoj...", usmál se na Kookieho a pozorně si ho změřil zpod svých brýlí. „Do... dobrý den!", vyhrkl miláček rozechvěle a já ho konejšivě pohladil po rameni. „Tak ty jsi ten Jung-Kook co poplantal mému synovi hlavu?!" Miláček se na mě vyplašeně podíval a pak se znovu obrátil na mého otce. „Já... já jsem Jeon Jung-Kook, rád vás po... poznávám!" Lehce se uklonil, ale to už ho otec drapl a taky ho objal. 

„Vítej, u nás, Kookie! Taky tě rád poznávám!" „Potěšení je na mé straně!", vydechl miláček překvapeně, ale nechal se objímat. „Jste unavení po cestě?", zjišťoval táta hned jak ho pustil. Porovnal si brýle a změřil si nás oba starostlivým pohledem. „V pohodě, tati!", usmál jsem se a vzal Kooieho za ruku. Usmál jsem se na miláčka a on se usmál taky. Vypadal mnohem uvolněněji než před chvílí. „Já jen, že máma trochu nestíhá, asi jí budete muset s něčím pomoct..." „Rád pomůžu!" řekl Kookie a začervenal se. „Teda... jestli budete chtít!" „Však ona si vás už máma zaúkoluje...", usmál se a převzal naše tašky. Můj silácký otec, vždycky ochotný se vším pomoct. „Přijel jsem autem, tak pojďte za mnou!", pokynul a my ho poslechli.

Sedli jsme si spolu vzadu. Nebo spíš jsem si já sedl za ním, aby tam nebyl sám a nervózní, jinak bych šel dopředu vedle řidiče. Celou cestu jsem ho držel za ruku a taťka nás kontroloval ve zpětném zrcátku. Mlčeli jsme, ale táta pokukoval a usmíval se. „Bude to dobré, už mi věříš?", zašeptal jsem miláčkovi do ucha. „Věřím...", zašeptal pro změnu on do toho mého. Něžně jsem ho políbil na ústa. Kookie zrudl, když si všiml tátova pohledu, ale ten dělal jako by nic. Já jsem se jen usmál a znovu ho políbil. Tak jsme dojeli až před náš dům. „Vystupovat, děti!", zavelel otec a já se na něj ušklíbl. „Jsme dospělí, tati!" „Já vím...", zasmál se. „Ale, řekni Kookie... není Tae pořád jako dítě?" Podíval jsem se na miláčka co řekne a on celý rudý jen přikývl. „Pche...", šťouchl jsem mu do ramene a miláček se na mě vyplašeně podíval. „Vždyť to říkám!", usmál se pobaveně táta. „Jako dítě! Tak šup ven, děti, zajedu do garáže!"

Táta parkoval a my se přesunuli ke vstupním dveřím od našeho rodinného domu. Dveře se ale otevřely ještě dřív než jsem stihl zazvonit a kolem krku se mi vrhla má malá sestřička. Radostně jsem sevřel Eon-Jin v náručí. „Tak jsi konečně tady, bráško!", zabořila nos do mého ramene a pak zvedla hlavu a podívala se na Kookieho. „Ahoj, Eon-Jin!", usmál se nesměle miláček a znovu se začervenal. „Ty jsi Kookie?", zeptala se podezíravě a začala si ho zaujatě prohlížet. „Proč se stydíš? Jsem jenom malá holka... Řekni mu, Tae, že ho nekousnu!" „Já...", začervenal se Kookie ještě víc. Chtěl jsem taky něco říct, ale než jsem stihl otevřít pusu, přišla máma. „Ahoj, zlatíčko!" Vlepila mi velkou pusu. „Vítej, Kookie!", usmála se vřele na miláčka a vzala ho za ruku. „Dobrý den!", usmál se nesměle. „Dě... děkuji!" „Tak pojďte dál... vyzujete se až dál v předsíni..." Na nic nečekala a táhla Kookieho za sebou. Já jsem vzal Eon na ruky a následoval ty dva do domu. Jsem doma!!! :)

„Máte to tady krásné!", řekl Kookie upřímně a máma se usmála. „Myslíš? Tak děkuju! Doufám, že se tu budeš cítit jako doma!" „Dě... děkuji! Pokusím se..." „Ty jsi fakt tele!", vypískla Eon-Jin. „Co se pokusíš?" „Nech ho být!", okřikla ji máma a malá uražeňe našpulila ret. „Nevšímej si jí...", usmála se máma na miláčka. „Já to chápu. Tae...", obrátila se na mě. „Vem Kookieho do svého pokoje a chvíli si odpočiňte, ano? Potom přijďte za mnou do kuchyně. Až se najíte, pomůžete mi dozdobit stromek, jasné?" Máma se s ničím nepáře. „Jasné!", usmál jsem se pobaveně. Moje máma je nejúžasnější na světě! „Tak pojď!" Vzal jsem trochu ztuhlého miláčka za ruku a vedl ho po schodech do druhého patra, kde mám svůj pokoj. Byl pořád nervózní, ale už se tak nechvěl. „Tohle je tvůj dětský pokoj?", vydechl užasle. Začal se rozhlížet s otevřenou pusou. „To je tak krásný pokoj!", řekl rozněžněně. „Tady jsi vyrostl? Já... já nemůžu uvěřit, že... že jsem opravdu tady!" Začala se mu chvět ramena a já si uvědomil, že pláče. „Ach, Jung-Kookie...", povzdechl jsem si a chytl ho kolem pasu. Spolu s ním jsem klesl na mou postel. „Co... co to dě...děláš?", podivoval se mezi vzlyky. „Co... co když ně... někdo přijde?" „Tak přijde... no a?", usmál jsem se a přitiskl si ho do náruče. „Eon-Jin má pravdu, že jsi tele!" „A tvůj tá... táta má zase prav... pravdu, že jsi jako dí...dítě!" „Hele...", šťouchl jsem mu do žeber. „Ani to nemůžeš říct, tak zklidni hormon, jasné?" „Hmmm..." Kookie si zabořil nos do mého krku a snažil se zklidnit hormon... :) Miláčka všechno tak dojme, ale je to moc roztomilé! Jiného Kookieho bych ani nechtěl!

Jung-Kook

Chvíli trvalo než jsem se uklidnil, ale když jsem se vybrečel, cítil jsem, že to největší napětí už je pryč. Tak a mám to za sebou... první setkání s Taeho rodiči! Trnul jsem hrůzou jak to bude probíhat, ale asi jsem vážně hloupý. Mohlo mi dojít, že tak úžasný a skvělý kluk jako je můj miláček, bude mít stejně skvělé a úžasné rodiče. Tae-Hyung po někom být musí... A Eon-Jin je rozkošná holčička, i když má dost prořízlou pusu. Možná je to malá holka, ale... uvádí mě do rozpaků. Myslím, že se budu každou chvíli červenat. „Už je ti líp?", zeptal se potichu Tae a dýchal při tom do mých vlasů. „Je mi líp, díky, miláčku!", řekl jsem vděčně a víc se k němu přitulil. „Moc jsem se bál, ale... máš tak skvělé rodiče, Tae..." Myslel jsem to opravdu vážně. Jsou skvělí! Chtěl bych taky takové rodiče! :'( Znovu mi do očí vyhrkly slzy. Proč já nemám žádné rodiče? A kdybych je i měl... stejně by mě tak nemilovali! „Myslíš, že jsou skvělí?", usmál se Tae. Potom si všiml, že zase pláču. „Pššš..." Přetočil mě pod sebe na záda a z vrchu mi shlížel do tváře. „Už žádné slzy, Jeon Jung-Kooku! Jsou Vánoce a my budeme taky veselí, slyšíš?! Je ti to jasné?" „Hmmm..." Víc než jasné, ale co já s tím?

„Jestli se budeš takhle tvářit...", pohrozil mi. „tak tě pomiluju teď hned!" „Cože?", vydechl jsem nevěřícně a do hlavy se mi natlačila všechna krev při představě, že by to opravdu udělal a mezitím by do pokoje přišla celá jeho rodina. Ani nezavřel dveře... „Já už nebrečím!", vydechl jsem. „Vím na co myslíš...", řekl Tae něžně a políbil mě na rty. „Ale věř mi, že já jsem tady pro tebe a moje rodina je teď už také tvá! Patříš k nám, slyšíš?" Jen jsem se zmohl na přikývnutí a místo odpovědi jsem hlasitě vzlykl. Naliskám si! „Já opravdu nebrečím!", vyhrkl jsem, ale to už mi po tváři tekla záplava slz. Tae si jen povzdechl a začal ty slzy zlíbávat z mé tváře. „Tady máte vaše tašky!", ozvalo se ode dveří a já jsem prodělal malou zástavu. Jsem tady host a už jsem byl přistižen, jak se muchluju s jejich synem... takový trapas! „Díky, tati!", řekl Tae klidně a usmál se. Já jsem raději zavřel oči a tvářil se, že tam vůbec nejsem. „Odpočíváte?" Táta se zjevně neměl k odchodu. „Odpočíváme!", řekl vesele miláček. „Tak odpočívejte..." Pak jsem jen slyšel zvuk zavírajících se dvěří a Tae přitiskl vášnivě své rty na ty mé. Začal se dobývat jazýčkem dovnitř přes mé pevně semknuté zuby, ale po chvíli jsem ho pustil dovnitř. Stejně by to nevzdal...

Tae-Hyung

„Myslím, že ten stromek je překrásný!", řekla máma vesele, když jsme už byli nakrmení a právě jsme pověsili poslední ozdobu. Všichni čtyři: já, Kookie, máma a Eon, jsme se zálibně dívali na naši práci. Jeong-Gyu je prý u kamaráda a vrátí se až těsně před večeří. Proč by spěchal, že? Ani posledně jsme spolu moc nebyli. Je mu šestnáct a má svůj svět... Táta se díval na něco v televizi, ale také se podíval co jsme to vytvořili. „Je opravdu krásný!", řekl uznale. „Díky za pomoc, Kookie!" „Já... ehm... není zač...", začal rozpačitě koktat miláček a já jsem mu stiskl ruku. „Klid, už se konečně uvolni!", zašeptal jsem mu do ouška. „Já bliknu světýlka!", hulákala Eon. Než stihl někdo něco říct, už cpala šňůru do zásuvky. Stromek se rozzářil.

„Veselé Vánoce!", řekla máma. „Veselé Vánoce!", odpověděli jsme všichni a ona se zářivě usmála.