Jung-Kook

„Vá...vážně?", vydechl jsem nevěřícně. Vím, že mě Tae miluje, tomu už opravdu věřím, ale že mě vnímá až tak... Nenapadlo by mě, že jsem pro něho až tak úžasný. Proč? Nechápu to, ale rozhodl jsem se, že si nebudu kazit Vánoce. Nechci přemýšlet nad vlastní ubohostí, chci si to s miláčkem užít! „Vážně!", přikývl Tae a hladově se přisál na mé rty. Nemusel prosit o vstup, ústa jsem pootevřel už nějak automaticky a vyšel mu jazykem vstříc. Chvíli jsme se dost vášnivě líbali a naše jazyky sváděly malou bitvu. Myslím, že jsem se o dost zlepšil od našeho prvního polibku a už jsem pochopil tu hru s jazyky. Moc mě to baví! Je to tak vzrušující mít jeho jazýček ve své ústní dutině a Tae ji zkoumá jako by to byla dobrodružná výprava a ne polibek, a můj jazyk je rukojmí, které musí zajmout. :)

„Dám ti dárek!", vyhrkl jsem, sotva propustil mé rty na svobodu. „Takže máš dárek!?", řekl s úsměvem a já si skousl spodní ret. „Dáš mi sám sebe?", mrkl na mě Tae a já se začervenal. „Sebe ti dávám každou sekundu!", vydechl jsem. „Pořád se ti dávám, Tae! Ne... tohle je normální dárek, uvidíš." „Tak dobře...", usmál se miláček. „Taky ti dám svůj dárek, ale... nechceš se nejdřív trochu pomazlit? Chtěl bych se tě dotýkat!" „Hmmm?!" „Nechci sex!", řekl rychle. „Ani žádné hry! Chtěl bych tě jen hladit a líbat... nahého. Smím?" Tae se chce mazlit a ptá se na svolení? Docela mě to překvapilo. „Proč se mě ptáš?", zeptal jsem se udiveně. „Nevím jestli na to máš náladu... po tom ránu...", vysvětlil Tae. „No... na sex náladu moc nemám...", připustil jsem. „ale mazlení by nemuselo vadit." „Tak fajn!", řekl Tae a ze široka se na mě zazubil. „Kecal jsem! Chtěl bych si zahrát jednu hru!" „Ja.. jakou?", vydechl jsem překvapeně. Hlavně ne na Daddyho! „Pojď!" Tae mě chytl za ruku a dovedl mě až ke stromečku. „Chtěl bych si tě rozbalit jako dárek!", usmál se miláček a já jsem se začervenal. „Jako že si mě tady svlékneš?" „Lehni si pod stromeček a já si tě rozbalím, jo?" „Tae... nechceš se mazlit jen tak?", zeptal jsem se trochu nervózně. Nevím proč, ale představa, že ze mě dělá dárek, mě uváděla do rozpaků.

„Prosím!", naléhal Tae. „Pojď to zkusit." „Co chceš zkoušet?", nechápal jsem, ale to už mě Tae opatrně pokládal na zem. Ucítil jsem tvrdou zem pod mýma lopatkama a taky pod mým zadkem. Snažil jsem se trochu pohodlněji uvelebit a miláček trpělivě čekal. Se zaujetím jsem se podíval nahoru do změti větviček a jehličí. Tak takhle by se cítily dárky, kdyby mohly něco cítit? Zajímavý pohled... Stromek zespodu vypadá úplně jinak než z vrchu. Ale já nejsem dárek, nejsem nějaká věc! Ale jsi! To teda nejsem! Já jsem člověk! Jsi karikatura člověka! Jsi jen hračka! „Nejsem!", vykřikl jsem nahlas, až se Tae lekl. „Co nejsi?" „Nejsem tvoje hračka!", vykřikl jsem znovu zoufale a podíval se mu do očí. „Nejsem tvoje věc!" Vyskočil jsem ze země a utekl nahoru do postele. Po malé chvíli, co jsem měl zabořenou tvář v polštáři, za mnou Tae přišel. „Nemyslel jsem to tak!", řekl vážně a pohladil mě po rameni, zatím co já jsem vzlykal a máčel polštář svýma slzama. Jsem takový ubožák! Myslel jsem si, že už je to lepší, ale... Není snad? Jsem s ním šťastný, co mi chybí? Miluju ho a věřím mu. Tae zase miluje mě! Tak v čem je problém? 

 „Nepovažuju tě za žádnou věc ani mou hračku! Ty jsi...", zarazil se a zlehka mě políbil vzadu na krk a taky na spánek. „Ty jsi moje láska, můj anděl! Já tě moc miluju a taky si tě moc vážím! Já jsem to tak nemyslel, opravdu!" „Já vím...", vydechl jsem a snažil se uklidnit. Já to přece vím! Moje srdce to ví, moje hlava to taky většinou ví, tak proč??? „Promiň...", řekl jsem potichu a pomalu se posadil. Tae si mě ale rychle přitiskl do náruče. „To nic!", řekl konejšivě. „Jsi jen přetažený..." „Hmmm...", přikývl jsem. „Jsem hrozně moc unavený!" Utřel jsem si slzy. Naštěstí už jsem neměl potřebu dál plakat, uklidnil jsem se. „Tak to mazlení necháme na jindy!", řekl s úsměvem a políbil mě na čelo. „A dárek ti dám třeba taky až ráno, co myslíš?" „Ne...", zakroutil jsem hlavou. „Ráno budeme spěchat na vlak, nebude čas. Tak to udělejme teď, ano?" „Máš pravdu!", souhlasil. „Dám pod stromek svůj dárek a potom tam dáš dárek ty. Nakonec si každý rozbalíme ten svůj, souhlasíš?" Jen jsem přikývl a miláček mě políbil na rty. „Počkej tady!" Odběhl splnit svou malou misi. Já mám dárek pro něj v ateliéru, zabalený v papíru a ovázaný mašlí. Nevím co na něj miláček bude říkat, ale dal mi dost práce. Poprvé v životě jsem takto maloval sám sebe! „Už můžeš!", zavolal Tae a já jsem se zvedl z postele. Donesl jsem potom svůj dárek a položil ho pod stromek. Trochu jsem se chvěl nervozitou.

„Pojď sem, miláčku!", řekl něžně Tae a přitáhl si mě k sobě. „Nechceš se přece jen trochu pomazlit? Nemyslím pod stromkem, ale tady na sedačce, aby ses trochu uvolnil. Proč jsi tak nervózní, co?" „Já... já nevím!", přiznal jsem. „Celý den jsem byl v pohodě, nevím co to se mnou teď je..." „Možná jsi opravdu moc přetažený...", pokrčil rameny Tae. Přitáhl si mě k sobě na sedačku a přitulil si mě do náruče. „Budu tě jen líbat a hladit...", řekl něžně. „Jenom chvíli, ano? Kdybys toho měl už dost, tak řekni!" „Hmmm..." Zabořil jsem nos do jeho hrudníku a on mě hladil po vlasech. Bylo to příjemné. Položil jsem si pak hlavu na jeho prsa jako na polštářek. Tae nemá žádný přebytečný tuk, ale i tak to bylo pohodlné na jeho sexy prsních svalech. Tae je opravdu nádherný! Poslouchal jsem klidný rytmus jeho srdce a znělo mi to jako ta nejkrásnější symfonie. Byla to symfonie Taeho života. Důkaz toho, že je skutečný a živý. Byl tak klidný a já se chvěl. „Udělám ti teplé kakao!", navrhl miláček. „Zklidní tě a potom se ti taky bude dobře spát!" „Dobře, miláčku!", vydechl jsem unaveně. Tae odběhl a já se položil na sedačku. Zavřel jsem oči a vychutnával si to pohodlí. Než stihl miláček připravit to kakao, já jsem usnul. Nevím jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, byla už noc a Tae ležel přitisklý ke mně na sedačce a spal taky. Pokoj osvětlovala jen světýlka z vánočního stromku. „Miláčku?!", šťouchl jsem do něj. „Tady nebudeme přece spát! Vstávej!" „Co... co?", zakňoural Tae. „To už nám jede vlak?" „Ještě ne!", usmál jsem se. „Ale nedali jsme si ty dárky a tady se nevyspíš! Pojď, půjdeme do postele!" „Dárky!" Tae byl najednou čilý. „Pojď dám ti dárek! Počkej, tvoje kakao... ohřeju ho v mikrovlnce, ano?" Vyskočil a zaběhl ke kuchyňské lince ohřát mé kakao. Pak mi ho s úsměvem podal. „Děkuju!", řekl jsem láskyplně. Napil jsem se potom své oblíbené tekutiny a vděčně se na Taeho usmál. „Miluju tě!", řekl potichu Tae a vzal mou bradu mezi palec a ukazovák. Zamilovaně se mi podíval do očí a pak si mou tvář přitáhl blíž k sobě, aby mohl slíbat můj kakaový knír. Nechal jsem ho. 

Po tom malém spánku jsem se cítil trochu líp, ale věděl jsem, že i tak musíme za chvíli jít spát. Zítra bude náročný den! Nejdřív cesta do Daegu, přesto, že není tak dlouhá jako do Busanu, zabere tři hodiny a vyjíždí se už v sedm hodin ráno. Potom tam bude jeho rodina! Těším se na ně, ale zároveň umírám strachy! Jak mě přijmou? Co si o mě budou myslet? Poznají, že nejsem Taeho hoden? „Nad čím dumáš?", zajímal se miláček. „Nebo už zase spíš?" Pobaveně se usmál. „Ne...", zavrtěl jsem hlavou. „Přemýšlím o cestě do Daegu..." Sklonil jsem hlavu a rozhodl se vyjít s pravdou ven. „Hrozně se bojím!", řekl jsem potichu. „Bojíš se mé rodiny?", zeptal se Tae opatrně a já jsem sotva znatelně přikývl. „Ach, miláčku..!" Tae mě vzal za ruku a přitáhl si mě do klína. „Mí rodiče tě budou milovat, to vím jistě a Eon-Jin tě už teď má ráda! Zapomněl jsi na to, že jsi její jako bráška?" „Myslíš, že to bude tak snadné?", zeptal jsem se nejistě. Nevím proč by mě měli milovat?! „A co Jeong-Gyu?" „No... ten je v pubertě, tak nevím...", pokrčil rameny Tae. „Netrap se tím dopředu, ano? Bude to fajn, uvidíš a hlavně..." „Hlavně co?" „Hlavně já tam budu s tebou!" „Neopustíš mě ani na minutu?", ujišťoval jsem se. „Budu jako klíště!", slíbil se smíchem. „Dobře!", usmál jsem se taky. „Tak já tě beru za slovo..."

Tae mě něžně políbil na rty a pak mě opatrně položil na sedačku a políbil mě na mou klíční kost. Podíval se potom do mých očí a já se na něho znovu usmál. Tae se chce mazlit... Ráno zaspíme... Tae se chce mazlit! Zlehka jsem si skousl spodní ret a pak si rty navlhčil jazykem. Taky se potřebuju uvolnit a jeho doteky a polibky by měly pomoct. Pro Taeho to byl signál aby přetáhl tričko přes mou hlavu a pak se hladově vrhl na mé odhalené tělo. Každý jeho dotek na mé kůži, každý jeho polibek, každé skousnutí na mém krku nebo na mé bradavce... všechno to vysílalo vlny rozkoše do celého mého těla, jako elektrizující záplavu. Nevím jak bych mohl ještě žít bez jeho doteků a polibků?! Myslím, že jsem už na jeho laskání naprosto závislý! Chtěl bych mu to oplatit stejně, ale on mě vždycky dokonale paralizuje aniž by mě musel spoutat. „Mi... mi... miluju tě!", vydechl jsem, když začal jazýčkem kroužit kolem mého pupíku a sklouzl až k podbřišku. Tak strašně moc to vzrušovalo. Tae se na mě znova podíval, ale já mu opětoval pohled jen na zlomek sekundy, protože jsem zase slastně zavřel oči. Ucítil jsem jeho prsty na mém rozkroku a Tae mi začal rozepínat zip. Počkat, nechtěl se jen mazlit??? Než jsem ale stačil zareagovat, měl jsem kalhoty dole i se spodkama a on si vzal do úst mé přirození. Zalapal jsem po dechu a sevřel pevně okraj pohovky do dlaně. „Aaach..." Z úst mi vyšel tichý sten. „Co to děláš? Přestaň!" Miláček ale pokračoval v činnosti a ignoroval mé nevěrohodné protesty. Vždyť jsem ani nechtěl aby přestal. Teď, když laskal můj úd svými ústy, zatoužil jsem po orgasmu. Miláček pilně ochutnával a sál tak dlouho až jsem opravdu vyvrcholil do jeho sladkých úst. Neměl jsem to v plánu... teda ne do jeho pusínky... ale nedalo se to ovládnout! Tae všechno spolykal a pak se přesunul k mé tváři. Měl jsem křečovitě zavřené oči a v obličeji výraz po prodělaném orgasmu. Něžně mě políbil na má semknutá víčka a potom také na rty. „Je ti líp?", zašeptal smyslně do mého ucha. „Aaach...", vydechl jsem přebytečný vzduch z plic. „ach..." Slyšel jsem Taeho tichý smích. Byl jsem vyřízený. Únava spolu s orgasmem mě vystřelili mimo realitu. Chvíli mě něžně líbal a ochutnával také mé ucho, když jsem konečně otevřel oči. 

„Tohle mi nemůžeš dělat!", zakňoural jsem. V tu chvíli jsme si připadal opravdu jako hračka, protože jsem se nezmohl na nic. Chabě jsem opětoval jeho polibky, ale nedokázal jsem ho pohladit ani nic jiného. Celou dobu jsem jen drtil kraj pohovky ve své dlani a umíral vzrušením. Nic na to neřekl a já se trochu styděl. Měl bych mu to oplatit? Než jsem se ale zmohl na cokoli, vrazil mi do ruky krabičku. „Tohle je tvůj dárek!", řekl vesele a s úsměvem shlížel do mé tváře. „Už chceš rozbalit dárky? Já jsem myslel..." „V pohodě miláčku!", usmál se. „Příště můžeme řádit až do rána, ale... udělal jsem to jen proto aby ses cítil líp, tak si to nekaž, jasné? Rozbal si dárek a půjdeme spát!" Jen jsem mlčky přikývl. Dobře... Prohlédl jsem si krabičku, kterou jsem držel ve svých dlaních. 

Byla v červeném papíru, který se krásně třpytil. Měla krásnou zlatou mašli a červenou ztužku. Krásnější dárek jsem ještě neviděl! Vděčně a dojatě jsem se na miláčka usmál, ale on jen pokynul, ať si to rozbalím. Ještě chviličku jsem se na krabičku díval. Snažil jsem se zahnat slzy a taky se mi moc nechtělo poničit tak krásné balení... Nebyla ani moc malá a ani moc velká. Netušil jsem co se může skrývat uvnitř a tak jsem s ní zlehka zatřásl. Všiml jsem si jak mě miláček pobaveně sleduje. „Tak už to otevři!", řekl trochu netrpělivě a skousl si spodní ret. Ach... miluju když tohle dělá! Snědl bych ho, když sevře své smyslné rty ve svých krásně bílých zoubcích. „No tak... miláčku!" Uvědomil jsem si, že zírám na jeho rty a zapomněl jsem, že svírám v dlaních dárek od něj. Je neslušné tak otálet! „Tak dobře...", kapituloval jsem a miláček se spokojeně usmál. „Snad ti udělá radost...", řekl trochu nesměle a já se na něj povzbudivě usmál. „I kdyby to byla jen tahle krabička...", řekl jsem smrtelně vážně. „měl bych obrovskou radost, Tae! Nikdo mi nikdy nedal takhle krásný dárek!" „Nekecej!", smál se miláček, ale současně mě zlehka sevřel ve svém obětí. „Je mi líto, že jsi tak dlouho byl sám... Ale teď už máš mě a já tě nikdy neopustím, Jung-Kookie, slyšíš? Moc tě miluju!" „Já tebe ta...taky!", vydechl jsem, ale to už jsem slzy nezadržel. Do háje, zmáčím si ten krásný obal! „Tak neplač a podívej se už na ten dárek, prosím!", řekl taky dojatě Tae a zlehka mi setřel slzy. 

„Chceš mě rozbrečet?", dodal mírně vyčítavě. Jen jsem zavrtěl hlavou že ne, utřel jsem si nové slzy a začal konečně zbavovat krabičku jejího balení. Když jsem ji otevřel, překvapeně jsem otevřel pusu. Byla tam nějaká chlupatá koule, celá černá. Tázavě jsem se podíval na Taeho, ale ten mi jen pokynul ať to vytáhnu. Netušil jsem co to je. Napadlo mě, že to bude asi nějaký plyšák. Proč by mi ale Tae dával plyšáka? Přece už nejsem dítě... nebo si myslí, že se ke mně takový dárek hodí? Je to nějaké zvíře? Zadumaně jsem na tu kouli hleděl, ale nakonec jsem vložil ruce do krabice a tu věc z ní vytáhl. Byl to plyšový... pes???

„Tae?!", nechápavě jsem se podíval na miláčka a zase zpět na plyšáka. Vážně je to hračka, asi plyšový pes, i když nevím jaké plemeno, protože něco podobného jsem snad ještě nikdy neviděl. Že by to byl pes křížený s pokémonem? Musel jsem se usmát nad tou představou. Jak by asi vypadal živý? „Líbí se ti?", zeptal se zvědavě Tae a bylo vidět, že zadržuje smích. Chtěl si ze mě vystřelit a proto mi dal plyšovou kouli? „Líbí!", řekl jsem a přitulil si tu chlupatou věc k sobě. „Moc se mi líbí!" Nedám na sobě znát, že mě zaskočil. Proč mi dal plyšáka??? Ale... je rozkošný! „Můžeš ho použít jako polštářek ve vlaku do Daegu!", navrhl pobaveně miláček. „Vážně se ti líbí? Tušil jsem, že se ti bude líbit!" Najednou se začal smát a nemohl přestat. Uraženě jsem se přitiskl ke svému pejskovi a dělal, že tam Tae není. „Nevšímej si ho!", zašeptal jsem pejskovi do ouška. „On si z tebe utahuje... z nás si utahuje, ale já tě nedám!" Tae vyprskl smíchy ještě víc a já schoval svou tvář do chlupáčova bříška. Teda tam, kde by mohl něco takového mít... Po chvíli se ale Tae přestal smát a pohladil mě po vlasech. „Jsem rád, že se ti ta věc tak líbí, ale..." Zvedl jsem hlavu a on mě pohladil po tváři. „Ale to není ten dárek!" „Že ne?" V tu chvíli asi v Seoulu neexistovala zmatenější osoba. „Ale... já to nechápu! Co je teda ten dárek?" Nedůvěřivě jsem se podíval na svého miláčka a taky na tu plyšovou kouli, jako bych nechápal jakým nedopatřením se dostala do mých rukou.

„Podívej se znovu do krabičky!", řekl Tae a já jsem neochotně vložil ruku zpět do nitra krabičky. Čekal jsem nějakou rošťárnu. Proč si ze mě Tae dělá legraci, když ví, že to nesnáším? Nahmatal jsem nějaký lístek. „Je tam nějaký papírek...", řekl jsem a on jen přikývl. „No tak už se podívej! Nehrajeme přece hru, kdy máš hádat po hmatu co to je... Podívej se na něj a přečti si, co tam je napsané!", poručil. S povzdechem jsem ho poslechl a malý lístek si dal do zorného pole. Začal jsem pomalu čít a s každým slovem jsem víc a víc zářil.

„Je to to co si my... myslím?", vydechl jsem zaskočeně. „Jestli myslíš, že to je štěně, které na tebe čeká, tak si to myslíš dobře!", usmál se pobaveně. „Já... já budu mít živého pejska?", vypískl jsem šťastně a bylo mi jedno, jestli zním jako holka. „Ano!", řekl a něžně se usmál. „Chtěl jsem ti dát živého pejska, ale protože jedeme do Daegu a... prostě je mu zatím líp tam kde je, takže si ho můžeš vyzvednout až se vrátíme domů. Zatím si užij plyšáka..." „On je vážně můj?", vydechl jsem užasle. Přitáhl jsem si miláčka k sobě a začal zasypávat jeho tvář polibky. „Je můj?" „Je tvůj!", usmíval se Tae a nechal se pusínkovat. Po chvíli mu ale došla trpělivost, pevně stiskl má zápěstí a začal hladově líbat má ústa. „Uvědomuješ si...", zašeptal, když se na chvíli odtrhl od mých rtů. „že pejsek je závazek?" Znovu dlouze líbal mé rty a zkoumal má ústa. Sotva jsem popadal dech, ale šťastnější jsem už asi být nemohl. Rozhodně ne v tuhle chvíli. „U... uvědo... domuju...", vysoukal jsem ze sebe, když mi dal chvíli prostor k nádechu. „Po... pomůžeš mi?" „Pomůžu!", slíbil a znovu mě začal líbat. Ach... jako bych létal. „Ta...taky ti chci dát dá...dárek!" Celý jsem se chvěl po tom líbacím maratonu. Chtěl bych aby nikdy nepřestal, ale už jsem byl opravdu moc unavený. Ach... nevím jestli mu mám svůj dárek vůbec dávat. Není ani zdaleka tak kouzelný jako ten od miláčka! „A nebo raději ne...", vydechl jsem smutně. „Ale ano!", usmál se a vzápětí na to se o de mě odtrhl, aby si mohl vzít do rukou balíček ode mě. Prohlížel si ho ze všech stran a usmíval se. „Namaloval jsi pro mě nějaký obraz, viď?" „Hmmm..." Začervenal jsem se. Proč to musel hned poznat? „Krásně zabalený!", pochválil mě Tae a já zrudl ještě víc. Není ani zdaleka tak krásně zabalený jako ten od něj. Živý pejsek! Já budu mít pejska! Přitulil jsem si k sobě plyšovou kouli a s obavami se díval na Taeho, který si pořád prohlížel svůj dárek.

Proč to nerozbalí? Chce mě trápit nejistotou? Ten obrázek není kdo ví jak úžasný, ale dal jsem do něho kus sebe! Je malovaný s láskou a proto je to dost osobní. Bude se mu líbit? „Tae?!", zašeptal jsem a on se na mě láskyplně usmál. „Neboj... už jdu na to!", mrkl na mě a začal rvát papír dolů. Srdce se mi prudce rozbušilo. Tak... co řekne? Za chvíli byl obraz venku. Dal jsem ho už zarámovat, aby si ho mohl pověsit. Netuším co s ním udělá... nechá si ho na kolejích? Bude se mu líbit? Zbledl jsem, když jsem si všiml jak se Tae na obraz dívá. Vypadal zaskočeně. „To... to jsme my?", vydechl konečně. Jejda... on nás nepoznal? Jak to, že si není jistý kdo je na plátně vyobrazený? „Jsme to my...", řekl jsem plaše.

Ach, takový trapas. Neměl jsem to malovat! Do očí mi vyhrkly slzy a já se rozplakal. „Co je miláčku?", zeptal se zděšeně. „Co se stalo?" Hned byl u mě a tiskl mě ve svém obětí. „To... tobě se to ne... nelí... nelíbí!", vzlykal jsem nešťastně. Tolik mi to dalo práce a musel jsem to dělat tajně, abych ho překvapil a on nás ani nepozná... Bolelo to. „Miláčku!", řekl konejšivě. „Je... je to nádherné! Opravdu! Já... já jsem jen stratil řeč... Když jsem nás dva uviděl takhle spolu... Je to dokonalé, lásko! Opravdu dokonalé a taky..." „Taky co?", vydechl jsem. Byl jsem zaskočený z takové záplavy slov. Vážně se mu to líbí? Vážně je tak nadšený? „Je to vzrušující!", dokončil svou myšlenku. „O... opravdu?" Proč tak přehání? Ale byl jsem šťastný, že se mu můj dárek líbí. „Máš obrovský talent, Jung-Kookie!", řekl obdivně. „Je to nádherné, vážně! Co kdybychom si to pověsili nad naši postel?" „Nad naši postel?" Zachvěl jsem se. To jak řekl „naši postel" ach... Považuju svůj byt za Taeho domov, chci ho tady mít u sebe, ale to jak to řekl... Znělo to tak krásně, ach... vážně už nemůžu být šťastnější! „Dobře...", přikývl jsem a láskyplně ho políbil. „Je to tvůj dárek a tvá postel... dej si to kam chceš!" „Tam to bude skvělé!" Nad postelí nic neviselo, ale byla tam volný háček. Tae hned vyskočil a šel obraz pověsit. Se zaujetím jsem ho sledoval a tetelil se štěstím. Znovu jsem k sobě přitiskl svého plyšáka a podíval se na výsledek miláčkova počinu. Obraz tam vypadal tak hezky...