Jung-Kook

Konečně se můj dech zklidnil do normálu a já se od Taeho maličko odtáhl. „Uvidíme jo?" Nafoukl jsem uraženě tváře. Je mi jasné, že to jeho „uvidíme" znamená, že mám smůlu. No, tak uvidíme... Smůlu bude mít třeba i on! :)„Miláčku...", usmál se konejšivě. „Radši mi řekni... co ti vadilo? Opravdu se ti nelíbilo, že jsi můj Babyboy? Já bych to příště ještě vylepšil!" Mrknul na mě. „Vadilo mi toho dost!", řekl jsem vážně. Opravdu... Na jednu stranu to bylo vzrušující, ale na stranu druhou... Co mu mám říct? „Vadilo mi třeba to, že jsem bezmocný a že se tě nemůžu dotýkat", začal jsem vyjmenovávat. „Taky mi vadilo, že nemám tušení co se chystáš udělat, třeba jako že mě chceš uškrtit..." „Nemyslel sis, že tě chci uškrtit, že ne?", vydechl zaskočeně Tae a podíval se mi vyděšeně do očí. Já jsem trochu nervózně jeho pohled opětoval. Neměl jsem moc chuť to rozebírat a docela jsem se styděl za své protichůdné pocity. Co jsem si vlastně myslel? Asi je pravda, že chvíli jsem se maličko bál, že to miláček přežene. Nepřehnal... A taky je pravda, že mě vzrušovaly jeho ruce na mém krku. Jsem opravdu úchyl! :( „Chviličku asi ano, když jsi dal ruce na můj krk.", připustil jsem. „Ale potom... potom už ne... Proč jsi to vlastně udělal?" „Já...", nejistě se usmál, ale ulevilo se mu. „Já vlastně ani nevím. Byl to takový okamžitý nápad, ale... přísahám, že jsem byl moc opatrný!" „Já vím..." „Jaký to byl pocit, miláčku? Můžeš mi to říct?" „Nemůžu!", vyhrkl jsem. „Já ti to ukážu až budu Daddy, potom poznáš jaké to je!" Nejistě jsem se usmál.

„Ty ale nemůžeš být Daddy, víš, to že?", dobíral si mě. „Takže přiznáváš, že mi to nechceš dovolit?", zamračil jsem se. „Nevím, proč bych nemohl být Daddy?! A co kdybych se tě vůbec neptal?" „Myslíš, že bys mě přepral?", ušklíbl se pobaveně. „Přepral! Zapomněl jsi, miláčku, že umím Taekwon-do!", připomněl jsem mu důležitě. „A sakra..." Tae se pobaveně usmál. „Použil bys chvaty na svého miláčka jen proto, abys mohl být Daddy?" „Klidně hned!", přikývl jsem s úsměvem. Nepoužil bych na něho vůbec nic, ale to on vědět nemusí! „Ach...", vydechl Tae pohoršeně a bez varování se přehoupl nahoru a celého mě zalehl. „Ty mi vyhrožuješ?", zeptal se a v očích mu to nebezpečně jiskřilo. „Tady si někdo koleduje, že?" „Já..." nestihl jsem nic říct, protože mě začal lechtat a já jsem už nedokázal mluvit. Jsem nehorázně lechtivý a můj zlý miláček toho vždycky zneužívá. Nedokázal jsem se pořádně bránit, jen jsem se pod ním svíjel smíchy a snažil se ho chabě, ale neúspěšně shodit ze svého těla.

„Když se ubráníš!", smál se Tae, zatím co jeho ruce šmejdily po mé citlivé kůži na těch nejlechtivějších místech. „Tak budeš příště Daddy ty a když to vyhraju já..." Na chvíli zmlkl, aby se mohl líp soustředit. Téměř se mi ho totiž podařilo shodit dolů. Nakonec mě ale spacifikoval tak, že si chytl obě mé ruce, obmotal je šátkem a utáhl. Frustrovaně jsem se zamračil, ale jen na sekundu, protože mě už zase lechtal. Když mě lechtá, můžu se jen smát, i když vůbec nechci! „Když vyhraju já, tak budu zase Daddy a ty mi popíšeš, jak ses cítil jako Babyboy!" „Já ne... neprohraju!", zlobil jsem se, ale pravdou bylo, že jsem se nedokázal účinně bránit. Jeho ruce byly všude a ty mé byly už zase spoutané. Taemu se to nějak zalíbilo... ?! Ale já jsem to nechtěl vzdát. Možná bych ho mohl skopnout dolů... Jen co mě to ale napadlo, hned jsem ten nápad zavrhnul. Určitě bych mu ublížil a pokazil bych nám tak vánoce... Jenže už mě bolelo břicho od smíchu a Tae nemínil přestat. „Vzdá... vzdávám se!", vysoukal jsem ze sebe nakonec potichu, ale naléhavě a on konečně přestal s mým mučením. „Je ti jasné, co to znamená?", podíval se mi do očí. „Že příště budu znovu Daddy já! A ty můžeš začít povídat... Jaké to je být Babyboy?" Uraženě jsem odvrátil pohled. „To není fér!", zamračil jsem se. „Takže je fér pokračovat tam kde jsem skončil...", ušklíbl se Tae a začal mě znovu lechtat. Já jsem vypískl jako nějaká holka. Já vůl... proč se pořád musím takhle ztrapňovat? „Přestaň, prosím!", vyhrkl jsem. Byl jsem už opravdu unavený. Tae přestal a znovu se na mě vyčkávavě podíval. „Ale pravdu, jasné? Jaké to je?"

„Bylo to divné a nepříjemné!", řekl jsem potichu. Vůbec se mi nelíbilo, že mě nutí o tom mluvit. „Ale vím, že tě to taky vzrušovalo, proč to nepřiznáš?", naléhal. „Protože to nechci přiznat..." Pořád jsem se mračil. Vadilo mi, že jsem prohrál, že jsem se nedokázal bránit. Jasně, Tae je miláček, ale stejně... Vadilo mi taky, že se mi líbilo i to, co se mi vlastně ani nelíbí... „Nechceš to přiznat?", usmál se. „Takže vzrušovalo tě to, je to pravda! I to jak jsem stiskl tvůj krček tě vzrušovalo?" Cítil jsem jak rudnu. „Všechno mě to vzrušovalo!", řekl jsem neochotně. „Bylo to divné a nepříjemné, ale vzrušovalo mě to..." Byl jsem nedospaný, frustrovaný a začínal jsem být opravdu naštvaný. „Přesto bych se tě ale raději dotýkal a taky bych tě chtěl vidět... i když ano, být spoutaný je svým způsobem dost vzrušující! Docela dost to vzrušovalo! Jsi už spokojený? Můžeš mě teď konečně pustit a nechat mě na pokoji, prosím?" Můj hlas zněl chladně a taky jsem se mračil. Tae se na mě zaraženě podíval. „Jasně...", řekl potichu a rozvázal mé ruce. Já jsem se hned naštvaně zvednul. „Jdu se umýt!", řekl jsem a on jen přikývl. Taeho hra mě dost rozhodila. Nelíbí se mi představa, že jsem divný. Proč mě vzrušují takové věci? A proč mu to všechno musím říkat? Proč nemůžu být Daddy? A proč ho nepřeperu, když mě lechtá???

Připevnil jsem si sprchu na zeď, opřel se o stěnu a pustil na sebe proud teplé vody. Zavřel jsem potom oči a zhluboka vydechl. Voda byla moc příjemná. Konečně ze mě napětí opadlo, ale já se naopak začal cítit provinile. Tae je na mě hodný, bere mě do Daegu a já jsem na něho hnusný kvůli takové blbosti. Přišlo mi to moc líto a přesto, že jsem to neměl v plánu, prostě jsem se rozbrečel. „Jsem fakt hrozný, jen všechno vždycky pokazím! Nezasloužím si jet s ním do Daegu! Nezasloužím si, aby mě miloval! Měl mě raději uškrtit!" Ani jsem si neuvědomil, že to říkám nahlas. „Co to říkáš, Kookie?" Když Tae promluvil, hrozně jsem se lekl, ale to už lezl za mnou do vany a přitiskl si mě k sobě. „Jung-Kookie, nic jsi nepokazil! Jsi úžasný miláček a já hrozně moc chci abys se mnou jel do Daegu! Přestaň už s tím, slyšíš?" Potom mě začal líbat a já jsem jeho polibek rozechvěle opětoval. Tolik jsem se styděl... Po chvíli jsem se ale trochu uklidnil. „Promiň...", řekl jsem lítostivě. „Promiň, že nám kazím Vánoce... já, chtěl jsem aby to bylo perfkektní a pak se chovám hnusně... promiň!" „Miluju tě!", řekl něžně a pohladil mě po tváři. „Budou to skvělé Vánoce, neboj! Vezmeš si prášek a já ti udělám kakao! Máš hlad? Já hrozný!" Tae se usmíval. Taky jsem se pokusil o úsměv a on mě rozpustile cvrnknl do nosu. Rychle se umyl a pak už zase lezl z vany ven, zatím co já jsem tam ještě zůstal. Za chvíli mi přinesl prášky, já jsem si tři vzal a zapil je vodou přímo ze sprchy. „Děkuju!", usmál jsem se jak nejněžněji jsem uměl a on se taky usmál. Po chvíli jsem taky šel z vany ven. Spěchal jsem. Musím totiž dodělat náš Vánoční dort! Miláček to neví, ale vstával jsem asi ve dvě hodiny v noci a upekl jsem korpus, našlehal krém a taky jsem nachystal Kimbap. Naložil jsem Kimchi a uvařil Japchae. Znovu spát jsem šel až v sedm hodin ráno. Byl jsem strašně nevyspaný, ale už jsem se cítil o dost líp.

„Tady máš kakao!", řekl miláček, když jsem za ním už oblečený přišel do jídelní části. Vděčně jsem si hrneček vzal a pohladil ho po hřbetu ruky. „Budeš něco jíst?", zeptal se. „Nemám hlad!", usmál jsem se. Při vaření jsem dost ochutnával, takže jsem neměl na jídlo ani pomyšlení. „Počkám, až přijdou kluci!" „Vážně?", podivil se Tae. „Je ti už dobře? Proč nechceš jíst? Jsi nervózní?" „Nejsem, už je mi líp, vážně!", řekl jsem a zlehka ho políbil na rty. „Ale ty se napapej. Chceš ochutnat Kimchi, jestli se podařilo?" „Ki...kimchi?", podivil se. „Kde jsme vzali Kimchi?" „Nevím...", pokrčil jsem rameny. „Asi tady byl Santa Claus...?!" „Vážně?", usmál se a přitáhl si mě k sobě do něžného polibku. „Netušil jsem, že je Santa tak rozkošný a sexy!" „Já taky ne...", usmál jsem se mezi polibky. „Ale tvůj sexy Santa si bohužel uvědomil, že Kimchi je málo, takže... žádné ochutnávání nebude, promiň. V lednici je ale dobrota nachystaná jen pro tebe. Vem si to a najez se, ano? Já dodělám zatím ten dort..." S úsměvem jsem se odtrhl od jeho sladkých rtů a šel do lednice pro korpus, abych mohl dort dokončit. Jen tak mimochodem jsem mu podal talířek s jeho snídaní. „Dobrou chuť, miláčku!"

Tae-Hyung

Kookie mě teda dost překvapil. Když mi podával talířek, všiml jsem si kolik jídla v lednici je a taky, že má upečený dort. Nemohl jsem pochopit, kdy to stihnul připravit, když jsem ho vůbec neviděl cokoli chystat... Ten Kookie je vážně asi kouzelný! „Děkuju, Jung-Kookie!", vydechl jsem šťastně. Položil jsem talířek na stůl a znovu se vrhl na svého miláčka. „Já... chtěl jsem ti pomoct, ale ty jsi to zvládl sám a vypadá to naprosto dokonale! Kdy jsi to všechno udělal?" „V noci...", pokrčil rameny jako by nic a jen se usmál. „Jenže...", zděsil jsem se. „to jsi skoro nespal a já..." Ach, já blbec! Nafackoval bych si. „Proč jsi něco neřekl? Nechal bych tě spinkat!", řekl jsem provinile. „Já jsem vážně nemožný nadrženec, máš pravdu!" „To je dobré, miláčku!" Něžně mě políbil a já zase jeho. „Už je to dobré, takže... už to nebudeme nijak rozebírat, jasné? Jsou Vánoce, Tae!" V očích mu to jiskřilo a usmíval se. Byl jsem rád, že ho ta mizerná nálada už přešla, tak jsem jen přikývl. „Veselé Vánoce, miláčku!", zašeptal jsem mu do ouška. „Veselé Vánoce, Tae!", vydechl Kookie šťastně. Usmál jsem se a potom už jsem spěchal podívat se, co mi to miláček nachystal. Vypadalo to skvěle! S láskou udělaný Kimbap jen pro mě! Byly to do srdíčka vytvarované kousky lososa, zabalené v rýži a obalené v nori. A uprostřed bylo velké srdce z rýže ozdobené petrželkou. Nádhera!

Všechno jsem vděčně snědl a pak jsem nakoukl do lednice na to Kimchi. Jenom ochutnat, co kdyby se nepovedlo? Nevěřil jsem, že by se něco takového mohlo stát, ale jistota je jistota... Jenomže Kookie mě plácl po ruce a lednici zavřel. „Promiň...", řekl trochu nervózně. „Neměl jsem o tom Kimchi mluvit, ale vážně toho mám málo! Chtěl jsem toho udělat víc, jenomže jsem si nekoupil dost čínského zelí ani kedluben... Tak promiň..." „Tak já počkám!", usmál jsem se a objal ho jak nejvíc to šlo. „Pořád se neomlouvej, prosím! To co jsi udělal... je to naprosto úžasné, skvělé a dokonalé! Tak moc tě miluju, Jung-Kookie a jsem s tebou opravdu moc šťastný, takže... žádné omluvy, jasné?!" Možná bych tohoto chlapce mohl sníst namísto toho Kimchi... Myslím láskou, ne nijak nemravně... I když... :P „Taky tě hrozně moc miluju a ani neumím popsat, jak jsem šťastný já!", vydechl Kookie dojatě. Zabořil nos do mého krku a za chvíli jsem cítil, jak mi něco teplého stéká po krku dolů. Už zase plakal, ale věděl jsem, že není smutný, tak jsem ho nechal.

Miláček si dodělal co bylo potřeba dodělat a já jsem trochu poklidil v bytě. Vysál jsem, utřel prach, převlékl postel a taky jsem prostřel stůl v jídelní části. Chodili jsme s Kookiem kolem sebe a skoro jsme nemluvili, přesto jsme si ale vždycky našli chvilku na pohlazení a polibek. Opravdu jsem s ním moc šťastný! S nikým jsem ještě takhle šťastný nebyl! Všechno s ním je totiž tak samozřejmé a v pohodě a přesto nevšední. I těžké chvíle se vždycky nějak srovnají a výjimečné okamžiky jako třeba dnes, mě nutí myslet si, že život opravdu stojí za to! A že on je opravdu má spřízněná duše, má druhá polovička! Chtěl bych s ním zůstat navždy! Někdo by si myslel, že je dost brzy abych to mohl vědět, ale... když člověk najde toho pravého, prostě to pozná a ví! :)

Kluci přišli všichni spolu asi ve dvě hodiny. Taky se totiž chystali za svýma rodinama, buď dnes večer a nebo zítra ráno. U Kookieho byli poprvé a neuniklo mi s jakým zájmem se rozhlíží. Miláček se jen usmíval. Byl už úplně v pohodě a já jsem byl moc šťastný. „Wow!", vydechl Jimin. „To je ale krásný stromek!" Mrkl na Kookieho. „To jsi zdobil ty, že?" „Hmmm...", pokrčil rameny a usmál se. „Původně jsme to měli dělat spolu s Tae, ale pak jsem to nakonec zdobil sám." „Měl by ti víc pomáhat!", vmísil se do rozhovoru Hobi. „Ale ten stromeček je opravdu krásný!" „Tae mi pomáhá!", usmál se trochu nejistě miláček a podíval se na mě. Pohled jsem mu opětoval a poslal mu vzdušný polibek. „Ale děkuju, Hobi!", znovu se podíval na něho. „To je dobře, že ti pomáhá!", usmál se Hoseok a mrkl pro změnu na mě. Taky jsem na něj mrkl a usmál se. Jin s Namjoonem už seděli v obývací části na sedačce a Yoon-Gi se rozhlížel po kuchyni. „Kde spíte?", zajímal se Jimin. „Tam nahoře...", ukázal jsem do patra a on to tam šel prozkoumat. Miláček přistoupil blíž ke mně. „Do kuchyně se všichni nevlezeme...", zašeptal mi do ucha Kookie nervózně. „Myslíš, že bude někomu vadit, když bude sedět u jiného stolu?" „Vždyť je to hned vedle!", usmál jsem se konejšivě. „Rychle tam prostřu a ty se nestresuj, jasné?" Jen maličko přikývl a já se dal do práce. Když bylo prostřeno, Kookie nachystal všechno jídlo, které měl pro tuto příležitost. Japchae ohřál na pánvičce a ostatní jsem pomohl nanosit na stůl.

„Neříkej...", podivil se Joon. „že tohle všechno vařil Jung-Kook sám?!" „Vařil!", přikývl jsem pyšně. „Takže on nejen krásně maluje a zpívá, on je taky šéfkuchař?" „Nepřeháněj!", červenal se Kookie. „Nepřehání!", usmál se Jin. „To vypadá vážně báječně!" „Mám hlad!", oznámil Gi, který zřejmě nechtěl ztrácet čas nějakýma poklonama. „Chutná to tak jak to vypadá?" Že by náznak pochvaly? „Já ne... nevím...", znejistěl Kookie a já mu přispěchal na pomoc. „Chutná to ještě líp, Yoon-Gi!", řekl jsem vážně. „To je jedno!", pokrčil rameny a s úsměvem. „Mám takový hlad, že bych snědl i žížaly!" Všichni se zasmáli a znovu si prohlédli ty dobroty. Pak si každý nabral na talířek. Kimchi bylo opravdu míň, ale každý alespoň ochutnal.                                 

Hobi, Jimin, já a Kookie jsme zůstali v jídelní části. Gi a Jin spolu s Nam-Joonem se posadili v té obývací. „Děláš skvělé Kimchi!", řekl uznale Hobi. „Škoda, že je ho tak málo..." „Děkuji!", usmál se trochu nervózně Kookie. „Zapomněl jsem dokoupit ingredience... příště ho udělám víc. Opravdu ti to chutná?" „Je to skvělé, opravdu!" Já s Jiminem jsme jen s plnou pusou přikyvovali, Gi měl plné škraně a Jin s Joonem ukázali zvedlý palec. Zdá se mi to a nebo se ti dva k sobě nějak moc mají? Seděli blízko u sebe a při jídle si povídali. Viděl jsem na ně špatně ale... nedal právě Joon ruku na Jinovo stehno? Asi už mám přeludy! Raději jsem je přestal sledovat a věnoval se společnosti u našeho stolu, miláčkovi nejvíc. Po jídle jsem se všichni naskládali do obývací části, ke stromečku. Rozdali jsme si malé dárečky. Byly to jen drobnosti, ale každý měl dáreček pro každého. „Veselé Vánoce!", řekl potom Kookie vesele a dal každému do ruky svíčku. „Veselé Vánoce!", řekli jsme všichni na oplátku a věnovali mu takový úsměv, až se z toho začervenal. Zapálili jsme si svíčky aby to bylo vánočnější. „Ahoj, kluci!", zavolal na nás vesele Min-Ki, který si napochodoval do bytu bez zvonění. To ho jistě naučil Kookie, protože jinak každý zvoní. Všichni jsme se s úsměvem podívali jeho směrem.

„Nesu vám mufiny!", oznámil vesele. „Min-Ho už odjel do Incheonu... Neplánovaně...", podíval se omluvně na mě a Kookieho. „Volala mu teta, že ho tam potřebují už dnes, jinak by na vás počkal." „To je v pohodě!", usmál jsem se. „Dám mu dáreček po Vánocích, to je dobré." Kookie jen s úsměvem přikývl. „Dobře...", usmál se Ki. „Já teda taky dnes už odjedu do Busanu, takže..." „Nechceš jet s námi zítra?", zeptal se Kookie. „No... rád bych, ale nechtěl jsem tam zůstat sám, tak jsem volal mámě, že přijedu dnes v noci... nebudu to radši už měnit... ale díky za nabídku!" Trochu nesměle se usmál. „Dej sem ty mufiny!", řekl vesele Yoon-Gi. „Já mám pro vás ještě dort!", vyhrkl Kookie. Tvářil se, jako by na něho dočista zapomněl. „Ki, zůstaň chvíli tady a dáš si s námi, jasné? V kolik ti to jede?" „V sedm večer..." „Takže máš čas..." Kookie natlačil Min-Kiho na sedačku, vtiskl mu do dlaně svou svíčku a rozběhl se do kuchyňské části. Ki se trochu plaše usmál a zaujatě se podíval na rudou věc, která nečekaně skončila v jeho ruce. Položil mufiny na stůl.

Byl trochu nervózní, ale nezdálo se, že by nechtěl zůstat. „To je dobře, že jsi přišel alespoň ty!", usmál jsem se vřele a on se taky usmál. „Chtěl jsem vás vidět, jen jsem nečekal, že..." „Že nás tu bude tolik?", doplnil za něj Kookie, který se už vracel s dortem. Min-Ki jen přikývl. „Chtěli jsme potom jít k vám, ale když tam už Min-Ho není, měl jsi přijít dřív!", řekl mírně vyčítavě miláček. „Nechtěl jsem vás rušit..." „Ty jsi opravdu telátko!", řekl Kookie něžně a Ki se začervenal, ale taky se zářivě usmál. Miláček má Min-Kiho vážně moc rád, ale já už nežárlím! Líbí se mi, že má Kookie brášku! :) „Příště teda přijdu hned ráno!", usmál se Ki a mrkl na něj. 

Kookie na něj taky mrkl a postavil dort na stůl. My jsme nestačili žasnout. Dort vypadal překrásně!

„Je úžasný!", vyhrkli všichni nadšeně a miláček byl červený jako rajčátko. „To jsi pekl ty sám?" „Pekl to v noci!", prozradil jsem na něj. „A zdobil se s tím celé dopoledne!" „Ten je fakt krásný!", řekl nadšeně Jin. „Nejím moc sladké, ale tenhle bych snědl celý!" „Ty nejíš sladké?", podivil se Joon. „Ale já jsem s tebou chtěl jít do cukrárny..." „Já... já jím sladké!", vyhrkl Jin, když uviděl Nam-Joonův výraz. „Ale... musím si hlídat váhu, víš?" „Ty a hlídat váhu?", nechápal Joon. „Ty jsi perfektní takový jaký jsi!" Hleděl jsem na ně jako vyoraná myš. Děje se tu něco a nebo mám přeludy? Jin a Nam-Joon? Ne, to je hloupost, nebo není? :) Seok-Jin se roztomile začervenal. „Tak už to rozkroj!", naléhal Gi a Jimin do něj šťouchl. „Jestli ten dort sežereš celý, tak tě zabiju!", řekl s úsměvem. „Tak si posluž!", ušklíbl se Gi. „Protože tahle dobrota za to určitě stojí!" „Snad...", červenal se Kookie a pak dort konečně rozkrájel. Byl opravdu nepřekonatelný! „Dáš mi recept!", řekl potichu Ki a Kookie jen přikývl. „Můžeme zkusit něco upéct spolu, co myslíš?" „Že to bude skvělé!" „Takový dort jsem ještě nejedl!", řekl nadšeně Hobi. „A to Kimchi bylo tak dobré jak od mé mámy!" „Opravdu?, nechápal Kookie. „Když to říkám...", zamračil se Hobi, ale pak se zazubil. „tak to tak je!" Objal Kookieho a rozcuchal mu vlasy. „Pořád se podceňuješ, Tae má pravdu! Přestaň s tím!" „Šípková Růženka je multitalent!", usmál se Joon. „Říkám to od začátku!" „To teda je!", souhlasil jsem a jemně si převzal miláčka do své náruče. Hobi se jen usmál a Kookie se nebránil, když jsem ho začal něžně líbat. Kluci z nás měli opravdu radost. Když jsem se pak podíval na Ki, taky se usmíval. Zdálo se, že i on z nás má radost a mě spadl kámen ze srdce.

Odpoledne plynulo a my jsme se bavili. Povídali jsme o všem možném a taky jsme zpívali. Zmizel dort i Min-kiho mufiny, které byly taky výborné. Já jsem přinesl víno, které jsem měl už dopředu koupené a to zmizelo taky. Kookie nám ještě udělal vánoční čaj a kolem páté se všichni zvedli k odchodu. Uteklo to dost rychle. Kluci odešli a Ki se taky zvedl k odchodu. „Mám pro vás nějakou maličkost!", řekl trochu nesměle. „Já... nějak jsme nevěděl co pro vás vybrat... ale..." Celý se červenal a podal nám každému malý pytlíček. Když jsme vysypali obsah, ukázaly se nám náramky s nápisem Forever Friends  . 

Já jsem měl modrý náramek a Kookie růžový. Pobavilo mě to. „Děkuju, Ki!", řekl Kookie dojatě a láskyplně svého kamaráda objal. „Veselé Vánoce, Ki!", řekl potichu. „Taky pro tebe něco mám!" Odběhl a vrátil se s krabičkou. „Můžu se podívat hned?", zeptal se a Kookie jen přikývl. Min-Ki krabičku rozechvěle otevřel a vytáhl hrneček. 

Začal louskat anglický nápis na něm a pak dojatě vydechl. „Ten je nádherný! Tys měl úplně stejnou myšlenku jako já!" Do očí mu vyhrkly slzy. „Děkuji! Moc si toho vážím!" „Já taky děkuji!", usmál se Kookie, který už měl taky slzy v očích. „Mám tě moc rád!" „Já tebe taky!", pousmál se Ki a oba se k sobě přitulili. „Taky děkuji!", usmál jsem se a oba naráz je sevřel v náruči. Zmáčkl jsem je trochu víc až oba vypískli a já se začal smát. Taky se začali smát, zatím co ze sebe sundávali mé pracky. „Já ti dám dárek až potom, jo? Spolu s Min-Ho.", řekl jsem. „Dobře...", usmál se. „Nedělej si s tím starosti...A užijte si to v Daegu!" „A ty zase v Busanu!", řekli jsme oba. Potom Ki odešel a my jsme osaměli. „Taky mám pro tebe dárek!", řekl jsem a něžně si k sobě Kookieho přivinul. Políbil jsem ho do vlasů a na ouško. „Máš pro mě dárek?", usmál se. „A co když já pro tebe nic nemám?" „Máš!" „Co když ne?", škádlil mě. „Máš!", nedal jsem se. „Protože ty jsi ten nejlepší a nejkrásnější dárek na světě!"