Jung-Kook

Měl jsem pocit, že špatně slyším. Bylo to tak neuvěřitelné, že jsem nemohl uvěřit, že jsem se nepřeslechl. „A...ale...", vydechl jsem zaskočeně. „říkal jsi že... že budeme mít speciální Štědrý den a že ráno pojedeš..." Začal jsem se chvět rozrušením. Já vážně budu na Vánoce s ním? Já vážně pojedu do Daegu??? Trochu se mi podlomila kolena a Tae mě musel zachytit. „Uklidni se, zlato!", řekl s úsměvem a přivinul si mě k sobě, abych snad nespadl. „Ten náš Štědrý den opravdu platí!", usmál se. „Až přijedeme k nám, bude tam má rodina a nebude už žádný klid... Proto bych chtěl NÁŠ Štědrý večer a chtěl bych ti dát dáreček ještě tady,víš?" Pořád jsem byl zmatený a nedokázal jsem si to v hlavě srovnat. „Podáš mi prášky, prosím?", řekl jsem rozechvěle. Tohle jsem fakt ani ve snu nečekal! Já pojedu do Daegu a budeme tam SPOLU!!! A bude tam Taeho rodina. TAEHO RODINA! Ta představa ve mně začala vyvolávat paniku. „Prosím, rychle, miláčku!" Klepal jsem se jako osika. Tae mi rychle donesl prášky a sklenici vody a já si vzal hned tři, nenápadně, aby neviděl kolik si jich beru. Když byla sklenice prázdná, miláček si ji raději vzal a odložil ji bokem. „Co na to říkáš?", zeptal se. „Mělo to být překvapení, tak jsem ti koupil tašku i nějaké oblečení. Doufal jsem, že ti ráno prostě řeknu „tak pojď, ať nám neujede vlak", ale to nešlo vydržet... vážně..." „Já jsem ti to překvapení pokazil...", řekl jsem smutně. „Promiň." „Prosím tě...", usmál se. „Je to moje chyba, když jsem si myslel, že to zvládneš..." Přitulil si mě znovu k sobě. „Tak co na to říkáš?" „Já...", řekl jsem potichu. „Že tomu pořád nemůžu uvěřit! Vážně... vážně je to pravda? Vážně pojedu do Daegu s tebou??? A co tvoje rodina, Tae? Jim tam nebudu vadit? Nebude to trapné, když se tam jen tak vetřu? Já nevím, miláčku... moc chci jet ALE..." Tae mě začal líbat a tak mě umlčel. Po chvíli, kdy něžně ochutnával a prozkoumával má ústa, jsem úplně zapomněl, co jsem vlastně chtěl říct. Miluju, když mě Tae líbá! Jeho hebký a hravý jazýček, jeho smyslné rty, jeho zoubky... Už jsem se nechvěl, cítil jsem se o dost klidnější.

Potom mě Tae pustil a já jsem sotva popadal dech. „Ještě nějaké námitky?", usmál se a já jen zavrtěl hlavou. Stejně jsem ale potřeboval slyšet, že jsem u nich doma vítaný, že tam nepřijedu nečekaný a nechtěný. Jako by mi četl myšlenky. „Miláčku", řekl Tae klidně. „Máma mi už posledně říkala, že tě mám s sebou příště vzít a taky jsme si volali a domluvili jsme se, že to bude teď, na Vánoce. Takže se nemusíš bát, že tam budeš navíc. Počítají s tebou! Já taky nechci trávit Vánoce bez tebe, daleko, víš? Taky jsem se moc těšil a vlastně se těším, že budeme slavit Vánoce spolu! S kým myslíš, že chci trávit nejvíc času? Od koho si myslíš, že už se nedokážu odloučit ani na pár dní? Od tebe! Takže, naposledy...Co na to říkáš?" „Že... že jsi ten... ten největší mi... miláček na světě!", vysoukal jsem ze sebe dojatě. „a že já jsem ten nej...nejšťastnější kluk na svě... světě!"Nemohl jsem zastavit slzy dojetí a taky štěstí. Tae mě znovu trpělivě obejmul. Přitiskl jsem se k němu a měl jsem pocit, že ho snad rozmačkám. Tak moc ho miluju!!! Jsem tak šťastný, že má se mnou tolik trpělivosti. Vážně netuším, čím jsem si zasloužil takového miláčka?! „Trochu jsi to popletl!", zašeptal mi do ucha. „Je to opačně, víš? Ty jsi ten největší miláček na světě a to JÁ jsem ten nejšťastnější kluk! Nebo... možná platí obojí!", usmál se a jemně skousl můj ušní lalůček. Maličko jsem se zachvěl.„Takže... náš Štědrý den platí, ano?", ujišťoval jsem se. „A ráno pak pojedeme do Daegu..." „Správně!" „Ach Tae... Děkuju! Já ti strašně moc moc moc děkuju! Tak moc tě miluju, že mě to asi za chvíli zabije..." Opravdu se mi zatočila hlava. Byl jsem vyčerpaný z toho návalu emocí. JÁ POJEDU DO DAEGU!!! Tae se jen usmíval a zachytil mě, abych nespadl na zem. „Měl bys jít do postele, Kookie!",řekl ale docela vážně.

„A co stromek?", staral jsem se. „Je perfektní!", mrkl na mě. „Dokončím to sám." „Tak dobře...", souhlasil jsem. „Nebo... já to přece jen dodělám, můžu? Už zbývá jen pár ozdob, prosím..." „Tak dobře!", souhlasil nakonec a já si pospíšil, abych to mohl dokončit. Teď už jsem dostrojoval náš stromek s radostí, byl jsem totiž hrozně moc šťastný! Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji. Ještě poslední ozdoba... 

Tae mě taky s úsměvem sledoval. „Ten stromeček je vážně nádherný!", zatleskal radostně a já jsem měl pocit, že omdlím štěstím. Znovu mě musel zachytit. „Tak, šup do postele!", poručil a já se bez odmlouvání šel převléct do pyžama. Neměl jsem nějak sílu na sprchu. Když jsem si myslel, že tady budu sám, pořád mě to nutilo brečet, spal jsem málo a radost... ta je taky dost únavná! :) Za chvíli jsem usínal, zatím co mě Tae tiskl k sobě a vískal mě ve vlasech. Tae je tak úžasný! A pojedu do Daegu!!!

Tae-Hyung

Nelitoval jsem, že mé překvapení nevyšlo. Jung-Kookieho bolest už opravdu nešla vydržet a naopak, vidět ho šťastného stojí za všechno na světě! Navíc, jedno překvapení mám pořád v rukávu a k tomu ještě vánoční dárek. Také plánuju malou oslavu narozenin, ještě před Silvestrem a máma upeče dort i pro něho. Nezapomněl jsem, že chci slavit dodatečně miláčkovy narozeniny, spolu s těmi mými. :) Když to všechno vyjde tak jak má, bude to naprosto dokonalé! Musí to vyjít! Byla potřeba zařídit spousta věcí, ale... vážně to stojí za to! Byl jsem šťastný, se svým miláčkem v náruči a s vyhlídkou na naši budoucnost... ne jen tu blízkou, ale i tu vzdálenou. Nechtěl bych už být bez mého anděla, který sladce oddechuje přitisklý k mému tělu tak pevně, jako by se bál, že spadne a poláme si křídla. Nikdy ho nenechám padnout, alespoň v to doufám. Zlehka a něžně jsem ho políbil na tvář. Všechno vypadá tak nadějně, že se mi pomalu ani nechce věřit, že je to skutečné. Nevím, čím jsem si zasloužil miláčka jako je on?! Doufal jsem, že nic nemůže pokazit naše štěstí.

Byl už večer, když se Kookie probudil. „To už je noc?", vydechl užasle, když viděl, že je venku tma. „To jsem spal tak dlouho?" „Klid, miláčku!", usmál jsem se. „Ještě není tak pozdě..." „Kolik je?" „Bude půl osmé..." „Aha..." Kookie se rozespale posadil a zdálo se, jakoby přemýšlel, jestli má vstávat a nebo spát dál. „Máš nějaké plány na dnešní večer?", zeptal se. Zívl a líně se protáhl. „Chtěl bych jít na Vánoční jarmark!", usmál jsem se a Kookie se na mě podíval s rozšířenýma očima. „Miluju Vánoční jarmark  !", vydechl nadšeně a už se brchal ven z postele. „Koupím tam nějaké dárky pro tvou rodinu!" Jásal z té představy. „Taky si dáme něco moc dobrého na jídlo a poslechneme si koledy a..." Už byl u mě a radostně se ke mně přitiskl. Já jsem se jen usmíval a užíval si jeho radost. „Cítíš se už líp?", zeptal jsem se pro jistotu. „Je mi mnohem líp!", řekl vesele. „Obleču se a můžeme jít, ano?" „Dobře", přikývl jsem. „Ale v klidu, miláčku, ať se nepřerazíš..." „Neboj...", usmál se a spěchal do koupelny. „Dám si rychlou sprchu, ať se víc proberu...", hlásil. Za deset minut byl už umytý i oblečený. „Víš kde je ten Vánoční jarmark  ?", zeptal se. „Vím!", pochlubil jsem se. „Našel jsem si to na netu... Je to v Hangang parku, dojedeme tam metrem. Celé to tam projdeme a zítra budeme spát až do oběda!" „To asi ne, miláčku...", opravil mě Kookie. „Já teda rozhodně ne! Musím nachystat jídlo, přijdou kluci, zapomněls? A taky jídlo pro nás na večeři! A musím upéct dort... jejda... měl bych péct, nebo to nestihnu!" „Jung-Kookie, klid, ano? Nechceš ten dort radši koupit, ať se tak nestresuješ?" „Já nevím...", pokrčil rameny. „Ne... já to zvládnu. Upeču svůj první dort pro tebe!" „Nechám to na tobě...", usmál jsem se a něžně ho políbil na ústa. „Bude to úžasný dort, už se moc těším!" „No... uvidíme...", začervenal se Kookie. Už oblečení jsme vyrazili z domu. Metrem jsem se pak přemístili do Hangang parku.

„Je to tu nádherné!", vydechl Kookie a rozhlédl se radostně kolem. Bylo to opravdu krásné a na mě také dýchla vánoční atmosféra. Bylo to hned u řeky Hangang.

„Mám hrozný hlad!", řekl miláček a už mě táhl ke stánku od kterého bylo cítit jídlo. „Já taky!", usmál jsem se, ale stejně mě pobavil. Ve stánku byla obrovská spousta dobrot!

My jsme si nakonec dali burger. :) Jak Korejské, že? Ale to je fuk, protože u mámy to bude Korejské až dost! :) Na dalším stánku jsme si koupili pití.

Chodili jsme pak ruku v ruce mezi stánky a užívali si tu atmosféru. Bylo to skvělé! Miláček měl zmrzlé ruce, tak jsem si jednu schoval do své kapsy a druhou jsem mu zahříval ve své dlani. „Co mám koupit pro tvou rodinu?", podíval se na mě s nejistotou v očích. „Já vůbec nevím co bych jim měl vybrat." Miláček byl nervózní. „Nemusíš vůbec nic!", řekl jsem klidně a on sena mě zamračil. „Děláš si legraci, Tae?", zeptal se tónem jako by mi totálně přeskočilo. „Nemůžu tam přijet s prázdnou!" „Přijedeš se mnou!", usmál jsem se. „S žádnou Prázdnou tě jet nenechám!" „Ty si pořád ze mě děláš srandu...", zlobil se miláček. „Ale to je vážná věc!" „Není!", oponoval jsem mu.„Je!", trval si na svém. „Oni mě nikdy neviděli a navíc jsou Vánoce! Tomu se říká slušnost, miláčku, víš?", vysvětlil a maličko se ušklíbl. „Jako že já nejsem slušně vychovaný, jo?", zvedl jsem pobaveně jedno obočí. „Počkej až to v neděli řeknu mámě!" „Ne!" Kookie se doopravdy polekal. „To ne... mohla by se urazit! Tae... fakt ne!" Musel jsem se zasmát. „Miláčku!", řekl jsem vesele,zatím co jsem si ho přitahoval do objetí. „Neber všechno tak hrozně vážně!Jedeš tam kvůli mně a taky aby tě mohli poznat, ne proto abys tam vozil tuny dárků!" „Tuny ne...", vydechl, ale zdálo se, že se trochu zklidnil. „Jen jeden dárek pro každého?! Já fakt nevím. Co máš pro ně ty? Pomoz mi, prosím!" „Já mám jen takové maličkosti...", pokrčil jsem rameny. „Mělo to být od nás obou..." „Ty jsi zlatíčko!" Kookie mě políbil na rty. „Ale já něco koupím taky. Kdybych věděl, že pojedu, třeba bych něco vyrobil, ale takhle..." „Víš co? Tak já ti už nikdy nebudu dělat žádná překvapení, jo? Pak budeš o všem vědět a budeš se moc přichystat." „Ne...", vydechl Kookie a přitulil se ke mně. „Promiň... Já chci ještě nějaké překvapení, ano? Já už budu hodný!" „A nebo zlob a já tě potrestám!",mrkl jsem na něj. „Co říkáš?" „Tae...", začervenal se. „Teď toho nech, jasné? Potřebuju pomoct s těmi dárky a potom... uvidíme, třeba mě pak budeš moct potrestat." „Mám nápad...", usmál jsem se šibalsky. „Už víš co jim mám koupit?",zaradoval se. „Ne, ale vím jak tě potrestat!" „Ach jo...", povzdechl si. „Jak?"„Zahrajeme si malou hru. Takovou trochu úchylnou, neva?" „Nevím..." „Já bych byl Daddy a ty můj Babyboy... co myslíš?" „Tuhle hru neznám...", řekl bez zájmu. „Taky jsem to nikdy nedělal", řekl jsem. „Zahrajeme si to podle sebe, jo?" „Nevím,Tae...", pokrčil rameny. Zdálo se, že víc pozornosti věnuje stánkům kolem.
 

Tak uvidíme. Sám nevím, jak takovou hru hrát, ale mě určitě něco napadne, tak aby to vyhovovalo Jung-Kookieho požadavkům a aby nás to bavilo. Snad. Věřím, že se chytne... :P Pokud něco vymyslím... :) Fajn, takže teď ty dárky... Byla opravdu zima a to se špatně přemýšlí, když mozek přimrzá k hlavě. A navíc... pořád jsem musel myslet na to, že si ho doma svléknu a pomiluju. To každopádně udělám! „Tae?!", podíval se na mě s přimhouřenýma očima a já se trochu vzpamatoval a spadl z výšin svých sexuálních fantazií, které jsou mimochodem prosluněné a plné tepla, zpět na temný a promrzlý břeh naší krásné řeky. I když, až tak temný ne, ten jarmark to tu dost oživil! „Pojďme se podívat do haly", navrhl jsem. „Trochu se zahřejeme a taky tam mají spoustu věcí, třeba nás něco napadne...", usmál jsem se a Kookie souhlasil. Vydali jsme se tedy směr hala.

Prošli jsme to celé a nakonec jsme doopravdy něco nakoupili. Pro mou mámu miláček vybral něžnou brož s motýlím designem. Opravdu je moc krásná, ta se bude mamince líbit! Pro sestřičku dva plyšáky ze sady Friends Line. Vybral ty v kimonu. Myslím, že Eon-Jin bude Kookieho milovat! Vlastně to vím! :) Bráškovi vzal počítačovou hru „Hero Hearts". Jeong Gyu sice hraje hry i v mobilu, ale na velkém monitoru je to přece jen lepší! Snad bude mít radost... A pro taťku našel ochranný amulet, symbol dlouhověkosti a zdraví. Táta takové věci má rád, takže když jsme to u jednoho stánku objevili, sám jsem měl z toho radost.

Potom už jsme jarmark opustili a vydali se ještě do města. Jen na skok, protože bylo už skoro jedenáct hodin a Kookie chce ráno vstávat, aby upekl ten dort. Už se těším, ale snad se miláček vyspí. Centrum bylo jako obvykle plné lidí. Všechno bylo tak nádherně vyzdobené, že i mě se svíralo srdce a to nejsem až tak velký romantik jako můj miláček.

„Měli bychom jít domů!", řekl jsem. Dnes už půjdeme jen spát, ale ráno... třeba se mi poštěstí si ho vzít. „Pojďme ještě k Lotte, ano?", poprosil Kookie. „Prý tam je moc krásný strom. Chtěl bych ho vidět, prosím..." „Ale od Lotte už pojedeme domů, jasné?" „Dobře...", souhlasil trochu smutně. „Miláčku", řekl jsem konejšivě. „V Daegu je ještě krásnější výzdoba, uvidíš!" „Opravdu?", podivil se. „Opravdu!", přikývl jsem naprosto přesvědčeně. „V Duryu parku je to hrozně romantické a půjdeme tam jen my dva, ano?" „Vážně?", zajásal. „Vážně!", přikývl jsem. Miláček se na mě vrhl a vášnivě mě políbil. „Myslel jsem, že romantika tě až tak moc nebere?!" „S tebou mě bere úplně všechno!", usmál jsem se a pak jsme se dlouho líbali. Lidi spěchali kolem a každému jsme byli fuk. Naštěstí! Potom jsme se vydali směr Lotte Hotel na Seoul Platza. První ale na Times Square.

U hotelu byl Vánoční strom opravdu krásný! 

Stoupli jsme si přímo pod něho, kam až jsme se dostali a začali jsme se znovu líbat. Objímal jsem miláčka a tiskl si ho k sobě, abych ho zahřál, ale současně jsem měl touhu mít ho co nejblíž u sebe. Nestyděl se a krásně můj polibek opětoval. Ani tady se na nás naštěstí nikdo divně nedíval. Jsou přece Vánoce a to je každý naměkko. :) Vánoce a láska... Jsem romantik, nechápu, jak si může miláček myslet něco jiného?! :P

Pak už jsme šli na metro do stanice Euljiro 1-ga (linka 2). U metra jsme ale narazili na malé koledníky. 

Nechápal jsem co tam tak pozdě dělají děti, ale rozhodl jsem se to neřešit. Nejsem přece jejich rodič! Dospělý doprovod s sebou měli, tak co. Zazpívali nám jednu koledu a Kookie byl nadšený. Když skončili, dal jim nějaké bankovky, aby si mohli koupit kokina. Neptal jsem se kolik Wonů pustil, byla to jeho věc. Potom už jsme opravdu jeli domů. Padal jsem únavou a miláček taky. Byl jsem šťastný, když jsme přijeli do Gangnamu.

Doma jsme šli hned spát a já jsem ani nepomyslel na sex... :)