Tae-Hyung

Min-Ki seděl na posteli a čekal na mě. Přesto sebou nepatrně trhl, když mě uviděl a tvář mu nabrala nachový nádech. Plaše se odvrátil a já jsem taky dost nervózně popošel až k němu. Čekal jsem, že mi dovolí si sednout, ale když nic neříkal, rozhodl jsem se, že nebudu čekat až mě vyzve a posadil jsem se vedle něho sám. Cukl sebou a vypadalo to, že se bude chtít odsunout, ale nakonec se ani nehnul. Tak jsme chvíli seděli mlčky až jsem se nakonec oba nadechli a začali mluvit současně: „Ahoj, Min-Ki. Ahoj, Tae." Současně jsme taky zmlkli a Min-Ki se ještě víc začervenal. Pozorně jsem si ho prohlédl. Měl na sobě nějakou černou košilku bez rukávů, na hrudníku mírně rozhalenou. Nešlo si nevšimnout jak je jeho kůže jemná a jak má pěkně vypracovaný hrudník. Musel jsem si zakazovat myslet na to, jak jsem ho laskal jazykem a jak Ren rozkošně vzdychal. Tohle je Min-Ki, kamarád Kookieho a Kookie je jediný, který má právo slastně vzdychat. Ale moje hlava si dělala co chtěla, zvlášť, když se Min-Ki trochu zavrtěl, zřejmě nervozitou, a já zahlédl jednu jeho sladkou bradavku, protože jsem mu civěl mezi mírně rozhalenou látku. Zalapal jsem po dechu a prudce jsem zvedl oči. Střetl jsem se tak s jeho temným pohledem.

„Bolí tě hlava, Ki?", zeptal jsem se nervózně, abych odvedl svou pozornost od jeho sladkého těla, na které jsem si pořád až moc dobře pamatoval. Zažil jsem toho s Renem za tu krátkou dobu prostě až moc, a nejde to jen tak pustit z hlavy, zvlášť, když tady sedí tak odhalený, hned vedle mě. „Už skoro ne...", řekl potichu a odvrátil pohled. Cítil jsem jak je napjatý. Znovu jsem si ho prohlédl. Hlavu měl pořád ještě obvázanou po operaci a v paži měl zavedenou kanylu. Pomalu mu do ní odkapávala nějaká kapačka. „Sedí se ti dobře?", zeptal jsem se. Klidně bych mu popravil polštář o který se opíral, ale on se jen maličko pousmál. „Sedí se mi dobře..." Skoro to zašeptal. Už se neodvážil na mě podívat. „Min-Ki..." Sakra, nějak jsem nevěděl jak s ním mluvit a on na tom byl asi stejně. To teda nevím, jak si s ním něco vyříkám, ale třeba se to ještě změní...

„Tae..." Min-Ki nakonec prolomil ticho, i když o maličko potišeji a otvíral by ústa naprázdno, takže v podstatě to ticho prolomil jen minimálně. Nepodíval se ale na mě, protože sklonil hlavu a svůj pohled zaměřil na prostěradlo, které muchlal ve svých prstech. „Já... chtěl jsem ti poděkovat... Min-Ho mi řekl, že... že..." Plaše se na mě podíval. „Díky, že jsi mě tam nenechal ležet..." Tváře se mu zbarvily víc do nachova a on zase pohled rychle odvrátil. „Min-Ho ti řekl?", vydechl jsem překvapeně. „Vždyť... mluvili jsme spolu na těch schodech! Ty si nepamatuješ, že jsem tě tam našel? Nebo... jak to myslíš, že ti Min-Ho řekl?" Udiveně se na mě podíval. „Mluvili jsme spolu? Já si pamatuju jen to, že...", zarazil se a znovu odvrátil pohled. „Co si pamatuješ?", zjišťoval jsem. Pamatuje si ten polibek nebo ne? „Pamatuju si, že jsi mi sebral tu flašku a že jsi mi řekl... To je jedno..." Ale podle jeho výrazu to jedno rozhodně nebylo. Vím, že jsem byl na něho zlý. „Vážně si nepamatuješ co bylo po tom?", zeptal jsem se, ale bylo mi to už jasné. Jen zavrtěl hlavou. 

„Probral jsem se až v nemocnici a tam jsem se dozvěděl, že jsem prý spadl ze schodů...", řekl potichu. „Min-Ho mi pak řekl, že jsi mě přinesl v náruči, to je všechno co vím... Takže... Děkuju!" „Nemusíš děkovat!", usmál jsem se smutně. „Je mi líto, že jsem byl na tebe tak zlý." Zlehka jsem ho pohladil po ruce a všiml si, jak se maličko zachvěl. Rukou ale neuhnul. „Nemyslel jsem to tak, opravdu ne! I když jsem žárlil, nikdy jsem ti nepřál nic zlého." Myslel jsem to naprosto upřímně. „Žárlil?" Udiveně se na mě podíval. „Myslel jsem, že jsi zamilovaný do Kookieho...", vysvětlil jsem a on se jen hořce usmál. „Do něho jsem byl zamilovaný když mi bylo asi deset. To začal chodit do Taekwon-da." Smutně si povzdechl. „Vydrželo mi to docela dlouho i po tom co zmizel, ale... i když je Jung-Kookie opravdu krásný a sladký... je jako rodina, můj bráška. Po tom polibku mi to opravdu došlo. Mám ho strašně moc rád, záleží mi na něm ale... On není ty..." Znovu zrudl rozpaky a sklonil hlavu. „Na mě není nic tak úžasného!", zakroutil jsem hlavou nechápavě. „A Kookie je mnohem lepší než jsem já! On by nikomu tak neublížil jako jsem to udělal já... Jak je možné, že ke mně pořád něco cítíš, přesto, že jsem tě svým způsobem zneužil a potom ještě odkopl? Proč mě pořád miluješ?" „Já... já nevím..." Byl zaskočený, protože asi nečekal, že s ním budu mluvit tímhle způsobem. Já jsem to taky původně neměl v plánu, ale teď mi to přišlo jako nejlepší způsob. Není dobré pro nikoho aby ke mně Min-Ki něco cítil, aby mě miloval. Možná je to jen nějaká iluze, kterou zničím?! Min-Ki měl mírně skloněnou hlavu a neodvážil se na mě podívat. Možná přemýšlel nad tím proč mě vlastně miluje... 

„Mě vážně moc mrzí, že jsem ti ublížil...", řekl jsem popravdě. „Když jsem tě poznal..." Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Bojácně, ale přece odhodlaně. Asi se rozhodl, že tomu bude čelit, ať už to bude cokoli. Cítil jsem, že si nedělá žádné iluze ohledně naší budoucnosti a že mu vážně na mém miláčkovi záleží, takže jsem se rozhodl být maximálně upřímný, ale také trochu ohleduplný a taktní. Neměl jsem v plánu mu znovu ublížit, ale chtěl jsem aby své city ke mně přehodnotil. „...bylo to v době, kdy jsem sám měl zlomené srdce. Sice si zpětně uvědomuju, že jsem se vůbec tolik nemusel trápit, ale tenkrát... Prostě to tak bylo. Potřeboval jsem se odreagovat a tak jsem hledal sex na jednu noc, což mi doporučili mí spolužáci, vlastně půlka školy... Nebyl jsem připravený na nový vztah a už vůbec ne na lásku. Ty jsi byl tak kouzelný a neodolatelný... Nějak jsem ti podlehl, aniž bych bral ohledy na tebe, za což se ti vážně strašně moc omlouvám. Byl jsi můj první kluk a byl jsi... jak to říct... prostě dokonalý! Jenže... za prvé... jak už jsem řekl, bylo to období, ve kterém jsem chtěl jen sex a za druhé... vlastně jsem tenkrát ani netoužil po vážném vztahu s klukem. Tenkrát... kdybych už měl mít vážný vztah, bylo by to s holkou, ale neboj... ani to jsem nehledal. Spal jsem s pár holkama, ale každou z nich jsem viděl jen jednou. Chtěl jsem si opravdu jen užívat a zapomenout na ni, na Irene! Kdybys byl holka... asi by to bylo jen na jednu noc, ale proto, že jsi byl kluk... že jsi kluk... prostě, byl jsem tak okouzlený a tak ohromený, že jsem se nechal unést a ani mi nedošlo, že tím můžeš potom trpět. Chtěl jsem tě strašně moc! Dokonce se mi o tobě i zdálo, ale... Já jsem se zatvrdil natolik, že jsem se prostě nezamiloval, i když ty sis zasloužil mnohem víc, než jen ošukat..." Na chvíli jsem zmlkl abych mohl popadnout dech a Min-Ki se na mě udiveně díval. V očích měl slzy.

„Takže tak... Nejsem někdo, kdo by si zasloužil tvou lásku... kdybych neměl Kookieho... přiznávám, že by mnoho věcí mohlo být jinak, ale... já ho vážně moc miluju! Už zase jsem tě potkal, když ti nemůžu dát to, po čem toužíš. Je mi to moc líto, opravdu! Nechci abys byl smutný! Kookie tě miluje jako brášku a mě... možná tomu nebudeš věřit, ale mě na tobě taky moc záleží! Nejdřív jsem tě nepoznal... nevím jestli ti to došlo, nebo sis myslel, že jsem na tebe zapomněl... ale vážně... i když to není to co bys chtěl, vždycky budeš mít kousek mého srdce, protože jsi byl můj první a byl jsi... prostě nezapomenutelný! Nevím jak odčinit co jsem ti provedl a nevím co udělat, abys nebyl smutný..." „Už prosím tě mlč!", vydechl zoufale a schoval si tvář do dlaní. Vyplašeně jsem se na něho podíval. Opravdu to poslední co jsem chtěl bylo, aby plakal. Víc jsem si k němu přisedl a přitáhl si ho do náruče. Nebránil se a já si ho k sobě víc přitiskl. Celý se chvěl. Byl tak křehký a zranitelný a mě z toho bolelo u srdce. Vážně jsem byl hajzl, že jsem ho dokázal tak chladnokrevně odkopnout. Teď mi plakal v náruči a zase to bylo kvůli mně. Tenkrát jsem ho ani neobjal, když plakal potom, co jsem mu klidně oznámil, že už se spolu nebudeme vídat. Bylo to až potom, co jsem se s ním vyspal, ne před... Poslední sex s ním jsem si nemohl nechat ujít! S někým tak rozkošným a submisivním. Byl prostě dokonalý a udělal by pro mě cokoli a já si to náramně užíval.

Bylo mi líto, že o to přijdu, ale vážně jsem se nechtěl vázat. Nebylo mi sice úplně jedno, že je smutný, ale měl jsem pocit, že strašně přehání. Nechtěl jsem věřit tomu, že mě miluje a že se opravdu trápí. Doufal jsem, že si chlapec trochu pobrečí a pak bude v pohodě. Že ho to přejde. Bylo to pohodlné. Chtěl jsem být v klidu a tak jsem ho nechal tam, samotného, v slzách. Ren byl opravdu zoufalý, ale už mě nevyhledal, dal mi pokoj. Byl jsem opravdu velký hajzl a dochází mi to až teď... Vlastně mi to asi došlo, když jsem začal chodit s Kookiem. On mě asi změnil... Možná taky trochu Angel tím, že mě ponížil, protože potom už jsem nechtěl být stejný a mít někoho jen na sex. Ale Min-Ki zase pláče... Neměl by se rozrušovat, jsem fakt blbec! Proč jen jsem nemlčel? Konejšivě jsem ho hladil po zádech a on se ke mně víc přitulil, ale mé doteky měly spíše opačný účinek. Min-Ki se nemohl uklidnit. Začal jsem se o něho docela bát. „Nemám zavolat sestru?", zeptal jsem se rozechvěle. Chtěl jsem zmáčknout tlačítko, ale on zadržel mou ruku. „To... to... bu...bu...de dobré!", vzlykl. „Po...poč...kej chví..chví...li..." Poslechl jsem ho a trpělivě, ač s obavami, jsem čekal, až se uklidní. Po nějaké chvíli, která mi přišla nekonečná, se opravdu začal uklidňovat. Tolik mi připomínal Kookieho, až mi z toho bylo úzko. Vážně by mohli být bratři, jsou si tak moc podobní! Oba jsou krásní, sladcí a tak moc citliví. Oba mají taky zlaté srdíčko, to se pozná. Když se uklidnil natolik, že jsem už nemusel trnout hrůzou z toho, že mi tady zkolabuje, jemně mě odstrčil.

Oči měl pořád plné slz a tvář zrudlou od pláče. „To... to bylo to nejhnusnější a zároveň... zároveň to nejkrásnější co... co mi kdo ře...řekl...", vysoukal ze sebe mezi občasnými vzlyky. „Já... já nevím co ti na to mám říct... Tae..." Podíval se na mě a začaly mu téct nové slzy. „Já... Vážně nevím co říct!" „Odpustíš mi?", zeptal jsem se dojatě. „Možná nemůžeš... pochopím to, když mi neodpustíš. Působím ti jen bolest..." Ki se několikrát zhluboka nadechl a zase vydechl. Pokoušel se uklidnit, ale šlo mu to pomalu. Pořád se chvěl. „Můžu si za to sám!", řekl smutně. „Já jsem chtěl něco co jsi mi nemohl dát... věděl jsem to a přesto... Dal jsem se ti ze svobodné vůle... já jsem tě taky moc chtěl, nemáš si co vyčítat! Vážně... můžu si za to sám!" „Tak to teda ne!", řekl jsem rozhodně. „Byl jsi nevinný a nezkušený... Já už jsem před tebou měl dlouhodobější vztah a taky několik holek na jednu noc. To ty jsi byl ten, který ještě..." „Tae!", skočil mi do řeči rozpačitě. „Ne... nemusíš to tak ro... rozebírat, prosím..." „Chtěl jsem jen říct, že to vážně byla moje vina. Mělo mi dojít, že dušička jako ty, nebude chtít jen sex, ale že se zamiluje. Měl jsem ti dát lásku a nebo tě nechat být, takže... vážně... Je to moje vina! Odpustíš mi, prosím? Moc mě to mrzí! Taky mě mrzí, že už jsem zadaný a že ani teď nemůžu tvé city opětovat. Jsi pořád tak sladký a milý, jenže... já už mám Jung-Kookieho a vážně moc ho miluju! Není to k tobě fér, ale... Kookie si taky zaslouží abych ho miloval a vím, že on mě taky moc miluje... Takže..." Dal mi prst na rty a umlčel mě. „Nechci abys opustil Kookieho!", řekl smutně. „Tohle bych nikdy nechtěl! Kdyby... kdyby to byl někdo jiný... možná, kdybych měl naději, že mě pořád chceš... kdyby to nebyl Kookie... možná bych se o něco pokusil... možná bych tě zase svedl, ale takhle... Jung-Kookiemu... mému nejbližšímu kamarádovi, bráškovi... bych to nikdy neudělal! Já... já to nějak zvládnu... pokusím se. Prostě se musím smířit s tím, že má první dětská láska chodí s mou první opravdovou láskou..." Smutně se odvrátil a utřel si nové slzy.

„Prosím tě, neplač!", vydechl jsem nešťastně a znovu jsem si ho přitáhl do náruče. Už jsem nemyslel na jeho sexy tělo, ale jen na jeho bolavé srdce. Bylo to vyčerpávající, ale já jsem doufal, že se nakonec přece jen uklidní a že bude v pořádku. I srdce se přece může uzdravit a když to zvládla jeho potlučená hlava, zvládne to i jeho zlomené srdce. Musí! Něžně jsem ho pohladil. „Hele...", napadlo mě najednou. „Na těch schodech... ty si to nepamatuješ, takže... jako by se to ani nestalo. Ale... Chtěl jsi abych tě naposledy políbil..." „Co...cože?" Min-Ki se odtáhl. Utřel si slzy a udiveně se na mě podíval. „To jako fakt? To není možné!" „Ptal jsem se na to, proč jsi políbil Kookieho a ty jsi pak řekl, že děláš blbosti a že mě poprosíš o další blbost... Chtěl jsi polibek..." „To není možné! Byl jsem mimo... nemluvili jsme spolu a už vůbec... Počkej...", zarazil se. „To jako opravdu? A ty... ty jsi mě políbil?" „Co myslíš?" „Že ne... a vůbec... jak bych mohl po tobě něco takového chtít?" „Nevím, ale chtěl jsi!" „Proč...", zamračil se a znovu zrudl. „Proč mi to vlastně říkáš?" „Protože bych tě chtěl políbit znovu...", přiznal jsem. „Ty si to nepamatuješ, ale Kookie o tom ví a potrestal mě... a ty si to přitom vůbec nepamatuješ... Přijde mi fér to udělat znovu. Teda... jestli chceš... Polibek na rozloučenou, víš? Uzavřít to, což jsem měl udělat už tenkrát. Obejmout tě, utěšit a něžně tě políbit. Možná by to potom tak nebolelo... třeba by ses necítil tak využitý, já nevím..." „Kookie ví, že jsi mě políbil? Ty jsi mě opravdu políbil? Proč...? Jak to, že to Kookie ví? Krucinál... já jsem takový ubožák! Nejdřív políbím jeho a pak se líbám s tebou... Vážně? Proč si to nepamatuju? Jak... jak je to možné??? Kookie to opravdu ví?" Min-Ki začal maličko panikařit. Měl jsem pocit, že si brzy vyrve kapačku z ruky, jak sebou mlel. Vypadalo to, že chce vyskočit z postele a utéct. Nedostal jsem sice souhlas, ale chtěl jsem ho zklidnit a umlčet, takže jsem ho popadl a bez varování jsem přitiskl své rty na ty jeho. Ztuhl. Pokusil se mě odstrčit, ale po chvíli se přestal bránit a pootevřel ústa. Lehce mi vydechl do rtů, když jsem se dostal jazykem do jeho ústní dutiny a vyhledal jsem jeho jazýček. Chtěl jsem ho uklidnit a dát mu alespoň trochu něhy, kterou si zaslouží. Opravdu poslední polibek!

Min-Ki se chvěl, ale v podstatě v mé náruči ochabl a nechal se líbat. Cítil jsem na jazyku chuť jeho slz, protože plakal zatím co opětoval něžně můj polibek. Už zase plakal a já bych si nafackoval. Dělám jednu chybu za druhou. Líbal jsem ho ale dál, zatím co jsem ho tiskl ve svém objetí a modlil jsem se a doufal, že do pokoje nepřijde Kookie. Nechtěl jsem aby nás znovu takhle viděl, ale zároveň jsem se nedokázal od Min-Kiho rtů odtrhnout. Poslední polibek a pak už budu líbat jen mého miláčka. Poslední polibek, který věnuju „mému andílkovi", který nikdy nebyl a ani nebude můj. Poslední polibek... Líbal jsem ho něžně a procítěně a chtěl jsem do toho dát všechnu lítost a něhu, kterou jsem pro něho v srdci měl. Bylo jí tam hodně. Min-Ki byl opravdu rozkošný a sladce spolupracoval. Netuším kdy přestal plakat. Líbal jsem ho dlouho a když jsem ho nakonec přece jen pustil, chlapec sotva popadal dech a byl bledý jako stěna. „Promiň!", vyhrkl jsem. Měl jsem chuť vrazit hlavou do zdi, protože Ki vypadal, že se každou chvíli zhroutí. „Promiň, mi to... Já nevím co mě to napadlo. Moc jsem tě chtěl znovu políbit..." „Podáš mi trochu vody, prosím?", požádal mě rozechvěle a já jsem mu hned vyhověl. Na nočním stolku měl sklenici a džbán s vodou. Musel jsem mu ji přidržet, protože se mu moc chvěly ruce. Když se napil položil jsem sklenici zpět na stolek a konejšivě jsem ho pohladil po ruce. „Jestli... jestli tohle řekneš Kookiemu...", řekl potichu. „tak se vážně zabiju!" „Bude to jen mezi náma...", slíbil jsem. „Kdyby sis ten polibek ze schodů pamatoval, asi bych to už znovu neudělal, ale takhle... napadlo mě, že by ti to mohlo pomoct... Na těch schodech jsi to chtěl..." 

„Byl jsem opilý, Tae..." Už nebyl tak bledý, ale pořád se chvěl. „Byl jsem opilý a praštěný... jak... jak by mi tohle mohlo pomoct? Myslíš, že tě takhle můžu přestat milovat? Jsi fakt nemožný!" „Jsem příšerný!", řekl jsem vážně. „Já vím..." Min-Ki si povzdechl. „Ale bylo to fakt krásné!", řekl a začervenal se. „Děkuju." Sklonil hlavu a začal žmoulat povlečení. „Ale jsi vážně příšerný! Jsi úplně nejpříšernější!" Smutně se mi podíval do očí. „Tak už se k tomu nebudeme vracet...!? Uděláme tlustou čáru a půjdeme dál, ano?" Přikývl jsem. „Zvládneš to?" „Já?" maličko se ušklíbl. „Já se s tebou teď rozcházím, abys věděl, Tae. Už se spolu nemůžeme vídat..." Maličko se usmál a utřel si slzu. „Vážně, Tae... Já se pokusím, ano? Promiň, že ti jenom přidělávám starosti. Kdybys byl hajzl, bylo by to pro mě jednodušší... takhle to moc bolí, ale... já to nějak zvládnu. Děkuju ale, že nejsi hajzl. Asi se na druhou stranu přece jen cítím trochu líp, když jsi mi to všechno tak vysvětlil... Já tě chápu... Snažím se tě chápat. Dobře, tak já ti odpouštím, ano? Odpustíš mi taky? To že tě otravuju a taky to, že jsem líbal Kookieho... Byl tak krásný, rozkošný a tak smutný... Taky jsem byl docela osamělý. Nevím jak se to stalo... mrzí mě to..." 

„Pšššš...", dal jsem mu prst na rty. „V pořádku! Tohle jsme si už taky vyříkali, i když si to nepamatuješ. Polibek s Kookiem už je minulost. Náš polibek už je taky minulost, jo? Pomůžu ti jak budu moct abys nebyl osamělý a Kookie taky! Vím, že mě nemůžeš považovat za bratra po tom všem... ale, co takhle být kamarád?! Zvládl bys být můj kamarád?" „Možná později...", pokrčil rameny nejistě. „Tak děkuju... vážím si toho, opravdu. Ale... Jsem hrozně unavený..." „Chceš spát?" „Asi ano..." „Musíš odpočívat, takže ano, spi.", souhlasil jsem. „Já se ti omlouvám za to, že jsem tě tak rozrušil. Fakt mě to moc mrzí!" „Tak už se neomlouvej...", řekl potichu. Podal jsem mu znovu sklenici aby se mohl napít a pak jsem mu upravil postel tak, aby si mohl lehnout. „Přijdete s Kookiem zase zítra?", zeptal se. Oči se mu už samy zavíraly. „Přijde také Jong-Hyun!", řekl jsem. „Hmmm...", pousmál se. „A taky Min-Ho, Min-Hyun a ty a taky Kookie..." Min-Ki hned na to usnul. Chvíli jsem se ještě na něho díval. Byl moc roztomilý, když spal. Něžně jsem ho pohladil po tváři a pořádně jsem ho přikryl, aby mu třeba nebyla zima. Potom už jsem spěchal za miláčkem, který netrpělivě čekal na chodbě. Kookie vypadal naštvaně. Vážně se na mě podíval, aniž by se usmál.

„Co jsi tam dělal tak dlouho?", zeptal se mě trochu nervózně a dost naštvaně, ale já jsem ho místo odpovědi přitáhl k sobě a začal jsem ho líbat. „Moc tě miluju, Jung-Kookie!", řekl jsem láskyplně při pauze na nádech. Kookie můj polibek něžně opětoval a celý roztál v mé náruči. Už se nezlobil. „S Ki jsme si to vyříkali!", řekl jsem potom unaveně. Byl to opravdu vyčerpávající rozhovor! „Snad... snad to bude dobré..." „Opravdu?", zajásal miláček. „To jsem vážně rád! Můžu ještě jít za ním? Pojďme tam teď spolu, ano?" „Ki byl moc unavený, zlato.", řekl jsem. „Přijdeme zase zítra. On teď spí!" „Vážně?" Kookie se na mě podíval trochu nedůvěřivě. „Neublížil jsi mu, že ne?" „Asi trochu jo...", řekl jsem nervózně. „Ale jak chceš někomu neublížit, když necítíš to stejné jako on? Kdybych už nemiloval tebe, asi bych dokázal opětovat jeho city, ale..." Znovu jsem ho políbil. „Já už miluju tebe!" Další, mnohem delší polibek. „Moc tě miluju, Jung-Kookie!" „Tak mě pořád miluj a nikdy nepřestaň, prosím.", vydechl dojatě miláček. „Nikdy tě nepřestanu milovat!", slíbil jsem. „Mě se prostě jen tak nezbavíš!" „Ty mě taky ne!" „To je slib a nebo výhružka?", zeptal jsem se trochu škodolibě. „Přeber si to jak chceš...", usmál se něžně a skousl můj ret. „Takže za Ki přijdeme zase zítra?", zeptal se. „Zítra odpoledne, ano?" , usmál jsem se.

„Tak dobře..." , souhlasil. „A co budeme dělat do té doby?", zajímal se. „Co bys chtěl?" Pomalu jsme šli k výtahům. „Nevím..." „Třeba tohle?" Chytl jsem jednu jeho půlku a maličko ji zmáčkl. „Ty jsi hrozný!", vypískl Kookie, ale pak se usmál. „Třeba tohle...", přikývl a začervenal se jako růžička. „Bude Min-Ki v pořádku, že?", ujistil se ještě. „Věřím, že bude...", chlácholil jsem ho. „Nemyslím jeho hlavu..." „Já vím..." „I když...", přemýšlel nahlas. „První se musí uzdravit fyzicky a pak i duševně.. Budeme tady pro něho, ano?" „Víš, že jsi anděl, Jung-Kookie?", zeptal jsem se a podíval se mu do očí. Tak moc ho miluju, že to až bolí. „Vážně?", usmál se. „A udělal by anděl tohle?" Už jsme byli ve výtahu. Naštěstí jsme tam byli sami, protože mi Kookie položil ruku na můj rozkrok a lehce stiskl. Zalapal jsem po dechu a myslel jsem, že vyrostu, jak mě okamžitě vzrušil. „Beru to zpět...", vydechl jsem mezi zuby. „Ty nejsi anděl! Ty mě chceš zabít! Jak... jak to mám teď vydržet až domů?" „Vezmeme si taxi...", mrkl na mě Kookie a já jsem cítil jak má erekce roste. Ach, to je tak trapné, nesmí si toho nikdo všimnout! Kookie se jen usmíval a nepřestal se usmívat celou cestu v taxíku. Za to mě praskaly kalhoty v rozkroku a celý jsem se chvěl vzrušením. Snad si nikdo nevšiml. Počkej, Jung-Kookie, tohle ti nedaruju!