Jung-Kook

Kimbap jsem hodně dlouho nejedl a Tae mě moc potešil, že ho přinesl. Vůbec si nezasloužím, aby se o mě tak staral. Nějak mu to musím oplatit, jen ještě nevím jak. Byl jsem rád, že už se v těch prášcích nechce víc šťourat. Nepřiznal jsem mu, že jsem vyhodil ještě nějaké léky a že jsem se ani nepodíval na co jsou. Nebylo to první balení, které jsem takto vyhodil. Vím že je to nezodpovědné, ale na druhou stranu jsem neměl pocit, že bych potřeboval něco víc než sedativa. Ale kdyby to věděl Tae, asi by mě zabil... Měl jsem z toho nepříjemný pocit, ale ten jsem dokázal zahnat při prvním ochutnání kolečka Kimbapu, které jsem si, jak jinak, narval celé do pusy. Měl jsem opravdu moc velký hlad, tak byla za okamžik většina té dobroty pryč. Tae taky ochutnal. Když jsme sklidili nádobí, šel jsem na chvíli ještě do postele, protože jsem byl pořád dost unavený. Ale cítil jsem se trochu líp. Docela odpočatý jsem vstal kolem šesté hodiny. Dost mě ale rozhodilo vědomí, že pořád nevím nic nového o Ki. Nepřestal jsem se o něho bát.

„Miláčku?!", řekl jsem rozespale. „Kdy přijde Min-Ho? Potřebuju vědět, že je Min-Ki v pořádku!" „Min-Ho?", pokrčil rameny Tae. „Nevím... ale kdyby se něco dělo, zlato, určitě bychom to už věděli. Takže klid... Ki spí a zotavuje se. Neumřel, neboj!" „Víš jistě, že by nám Min-Ho zavolal, kdyby Ki umřel?", strachoval jsem se pořád. Na lidi není žádný spoleh, to moc dobře vím. Teda až na mého miláčka! „To víš že by zavolal!", ujistil mě. „On ví, že se o Min-Kiho bojíme, tak se už uklidni, jo? Kdyby se cokoli změnilo, volal by. To že nevolá znamená určitě, že je to pořád stejné." Tae se mě snažil uklidnit. Chytl mě zezadu kolem pasu a přitiskl si bradu na mé rameno. „Když budeš plašit miláčku, ničemu nepomůžeš!" „Já neplaším!", zamračil jsem se. „Jen jsi říkal, že Min-Ho přijde odpoledne a už je skoro večer." „Ale to platilo pro včerejšek, než nakonec zůstal s tetou. Nevím kdy přijde dnes, neříkal v kolik hodin se u nás staví..." „Jsem nervózní, že nemůžu do nemocnice za Ki a že nic nevím!", stěžoval jsem si. „Víš všechno co potřebuješ!", oponoval Tae. „Nevím!" Tae si ale trval na svém „Víš!", řekl klidně. „Víš, že je Ki v umělém spánku a doktoři mají v plánu ho během pár dnů probudit. Otok ustupuje, k dalšímu krvácení už nedošlo... Zatím je na jipce, když se probudí, převezou ho na normální pokoj... Co chceš vědět víc?" „Chci ho vidět!" „Ki spí..." „No a?" „Kookie...", povzdechl si. „Já vím, že tam nemůžeme...", řekl jsem smutně. „Ale stejně... štve mě že můžu jen čekat, že nemůžu nic udělat..." „Co bys chtěl dělat?" „Třeba ho držet za ruku, aby se cítil líp..." Popravdě nevím, co bych mohl dělat, ale být doma a nedělat nic jsem nechtěl. Bylo mi z toho smutno. Jenže co zmůžu? Asi Min-Kiho budu muset adoptovat jako svého bratra, pak by mě k němu pustili... :'(

Tae už nic neřekl, jen si mě otočil čelem k sobě a políbil mě na nos. „Jsi někdy vážně jako malé dítě!", usmál se. „Ale jsi rozkošný!" „Ach...", usmál jsem se. „Promluvil ten nejdospělejší z dospělých!" „Já ti ukážu jak jsem dospělý!", vyhrkl Tae. Bez varování mě povalil na sedačku a začal mě lechtat na břiše a na žebrech, a já myslel, že se zblázním. Jsem hrozně moc lechtivý. Nechtěl jsem se smát, ale i tak mi smíchy tekly slzy z očí. Pokoušel jsem sen miláčka odstrčit, ale neměl jsem dost síly, protože svíjet se pod ním vyžaduje samo o sobě dost úsilí. „Stačí!", prosil jsem, ale on se rozhodl, že mě zničí. „Ještě pořád nevíš jak jsem dospělý!", smál se a snažil se mi dostat na holou kůži, v čemž jsem mu naštěstí úspěšně bránil. Pořád to zkoušel a nepřestal by snad nikdy, kdyby někdo nezazvonil.

„To bude Min-Ho!", vyhrkl jsem. Nikdo totiž neví, že nezamykám, za což mě Tae každou chvíli peskuje. „Pusť, půjdu mu otevřít!", smál jsem se. Miláček se ale neobtěžoval mě pustit. Zvonek se ozval znovu. „No tak, miláčku!", žadonil jsem. Usmál se a konečně mě pustil. Běžel jsem potom ke dveřím a opravdu, byl to Min-Ho. 

Stál s rukama založenýma na prsou a tvářil se netrpělivě. Když mě ale uviděl, vřele se usmál. „Ahoj, Kookie!", řekl a zlehka mě objal. „Můžu jít dál?" „Jasně!", usmál jsem se a gestem mu pokynul ať jde dál, což taky udělal. „Tae je tady taky, že?", zeptal se, když si zouval boty. „Kde jinde by byl..." Sám si odpověděl s úsměvem. „Je tady!", přikývl jsem. „Už na tebe oba čekáme! Je na tom Ki líp?" „Neboj", usmál se Min-Ho. „Všechno ti řeknu. Jen... dáš mi prosím trochu vody? Přišel jsem rovnou z nemocnice a doma jsem si jen nechal bundu. Víte, že už padá první sníh?" „Ne!", vykulil jsem na něho oči. „Nevíme!" Řítil jsem se rovnou na balkón a vodu chlapci musel nachystat Tae, který už taky mezitím přišel přivítat svého kamaráda. Opravdu sněžilo! Na chvíli jsem zapomněl na starosti. Jen jsem zavřel oči a vyplázl jazyk, aby mi do pusy spadly nějaké ty vločky. První sníh! A brzy budou vánoce! :) Budou to první vánoce s mým miláčkem. První vánoce po letech vůbec s někým... Ale první sníh... :D Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že jsou oba taky na balkóně a že mě oba pobaveně sledují. Oba se také stejně usmívali a já jsem zrudl rozpaky. Jsem někdy jako dítě ale no a co? „Pojď dovnitř!", nařídil mi Tae. „Nebo zmrzneš..." Bylo chladno a já byl jen tak polehku. Raději jsem ho poslechl a šel s nima dovnitř. Ale... PRVNÍ SNÍH! :)

Tae udělal čaj a já jsem se mezitím netrpělivě posadil na sedačku vedle Min-Ho. Nemohl jsem se dočkat až konečně všechno řekne. Min-Ho ale vypadal unaveně a mluvit se mu nechtělo. Když mu Tae přinesl čaj, usmál se. „Díky!" Tae jen mrkl, jako že není zač a posadil se vedle mě. Nějak automaticky si mě přivinul k sobě a já jsem se s radostí k němu přitulil. „Takže...", řekl Min-Ho, který nás s úsměvem sledoval. „Hned na začátek vám řeknu, že je Min-Ki z devadesáti devíti procent mimo ohrožení života." „Uff...", vyletělo ze mě. To je opravdu dobrá zpráva. „Vypadá to, že  se doktoři maximálně do dvou dnů pokusí ho probudit. Vypadá to ale nadějně, měl by se probrat. Otok  už skoro zmizel, regenerace probíhá dobře. Díky bohu nedošlo k žádným komplikacím, takže věříme, že se úplně zotaví." „Hrozí, že by se neprobudil?", zeptal jsem se vyplašeně. „No...", pokrčil rameny Min-Ho. „Ta možnost bohužel není vyloučená... Nikdo se stoprocentní jistotou neví co se děje uvnitř. Proto říkají, že se pokusí. V některých případech to nemusí vyjít..." „Co by se stalo, kdyby se neprobudil?", zjišťoval Tae. Vypadal taky nervózně. „Zkusili by to později... A kdyby ani pak ne, prostě by ho nechali tak. Je mnoho lidí, kteří upadnou do dlouhodobého kómatu. Ale to snad nehrozí..." Min-Ho si povzdechl a smutně se usmál.

„Včera s tetou to bylo peklo!", řekl unaveně. „Chtěla za každou cenu aby se Min-Ki přestěhoval na koleje, ale Min-Ki na koleje nechce, to vím jistě! Nakonec jsem ji dokázal přesvědčit aby ho tady nechala. Uvěřila naštěstí, že to byla jen obyčejná nehoda. Doktoři se totiž nezmínili o alkoholu v jeho krvi. Ki je sice už dospělý, ale teta v něm pořád vidí malé dítě a já mám být něco jako jeho dohled. Zabila by mě, kdyby věděla, že se opil. Ale já jsem si ničeho nevšiml!" Podíval se na nás, jako by se chtěl ujistit, že ani my nic nevíme a Tae provinile sklonil hlavu. „Já jsem ho viděl...", řekl potichu. „Chtěl jsem ti říct, že nějak moc pije, ale ty jsi někam odešel." „Ale pak jsi mu tu flašku přece sebral...", přispěchal jsem miláčkovi na pomoc. „Aha...", podivil se Min-Ho. „Díky,Tae!", usmál se vděčně. „Jen nechápu proč se opil. Min-Ki pije alkohol opravdu jen výjimečně... Nebývá opilý. To se mu opravdu nepodobá!" Všiml jsem si, jak se Tae červená, což je úkaz naprosto ojedinělý. Na co asi myslí, že je v rozpacích?

Tae-Hyung

Musel jsem se červenat, když Min-Ho prohlásil, že se Ki nepodobá to, že se opil. Vlastně má pravdu, ale vzpomněl jsem si, jak jsem ho opil poprvé, když jsem ho poznal jako Rena. Bylo vidět, že není zvyklý na alkohol. Byl potom tak podvolný, tak... Zrudl jsem ještě víc, když jsem si uvědomil na co to vlastně myslím. Kdo ví, jestli bych ho dostal do postele, kdybych ho tak neopil... Vypadalo to, že potřebuje jen povzbudit. Že jsem jeho první jsem zjistil až při tom... Do háje, už zase myslím na sex s Renem. V duchu jsem si nafackoval a přitulil si k sobě víc svého miláčka. Láskyplně jsem ho políbil do vlasů. Hrozně moc Kookieho miluju! Opravdu strašně moc. Ale vzpomínky na Rena mi nedávaly pokoj, netuším proč. Byl tak útlý a při tom moc sexy... S jeho tváří a blond vlásky působil jako nějaké zjevení. Proto jsem mu začal říkat „můj blonďatý andílek". 

Moc se mi líbil a to jak se snažil mi ve všem vyhovět mě strašně moc vzrušovalo. Kdo ví jak by to dopadlo, kdyby se do mě nezamiloval... Možná bych se do něho nakonec zamiloval já. Pravděpodobně. Vlastně netuším, protože ani do Baeka jsem se nezamiloval, při tom i on je takové sexy zlatíčko. Jen je trochu divočejší, ne tak submisivní jako byl Ren... Min-Ki. Znovu jsem si v duchu dal facku. Chvíli jsem přestal vnímat, tak vůbec nevím o čem si ti dva povídali. Snad mi neuniklo něco důležitého, protože bych nerad vysvětloval na co jsem to vlastně myslel. Doufal jsem, že bude Ki v pořádku. Opravdu bych si to nikdy neodpustil. Cítil jsem vinu za to co se stalo. Tušil jsem, že nebýt toho divadla s líbáním, za což se na mě zlobil i Kookie, a kdybych na něho nebyl tak zlý, nestalo by se to. Ale já jsem netušil, že miluje mě. Žárlil jsem jak blázen, protože jsem myslel, že se zamiloval do Kookieho a že mi ho bude chtít vzít. Ještě k tomu jsem ho nepoznal. Min-Ki mě miluje... Nějak jsem vůbec netušil co s tím. Kookie to ví, ale asi to neřeší. Věří mi? Věří Min-Kimu? Popravdě... Kdybych nebyl s Kookiem a zjistil bych, že ke mně Ren pořád něco cítí, asi bych ho chtěl zpátky. Hrozně moc miluju Kookieho, ale nedokážu přestat myslet na to jak je Ki krásný. Jsem pitomec!

„Miláčku?!", uslyšel jsem Kookieho hlas a vrátil se zpět do reality. „Tae!" „Ano, zlato?", usmál jsem se. „Min-Ho už musí jít!", řek Kookie. „Na co pořád myslíš?", zeptal se udiveně. „Na Min-Kiho", přiznal jsem. „Doufám, že bude v pořádku!" Kookie to jako odpověď přijal. „Bude v pořádku!", řekl Min-Ho a usmál se. „Už vážně musím jít. Moc jsem toho nenaspal a má taky něco do školy..." „Tak jo.", usmál jsem se. Objal jsem svého kamaráda. „Drž se, Minnie!", řekl jsem vřele. Min-Ho je jeden z mála kamarádů, které mám opravdu hrozně moc rád. Pak už je tam jen Baek-Hyun, Ho-Seok, Jimin, Yoon-Gi a částečně Nam-Joon. Na Ki mi záleží, ale vlastně ho nemůžu považovat za kamaráda. Skoro ho neznám... až na jeho tělo, které znám opravdu důkladně. Sešli jsme se sice jen tak šestkrát, ale i tak jsme měli několik kol za sebou. Jeden den, to byl víkend, jsem ho vůbec nepustil z postele, chtěl jsem maraton. :) A on jak byl submisivní a zřejmě moc zamilovaný, nechal se sebou dělat všechno co mě napadlo a já jsem měl touhu ho prozkoumat co nejvíc. No jo no... co mám dělat když tak moc miluju sex? Miloval jsem i sex s Renem. Nebyl jsem rád, že ho musím nechat, ale komplikace v podobě lásky, jsem fakt nepotřeboval. Navíc, brzy na to jsem poznal Baek-Hyuna... Mezi tím bylo pár kluků na jednu noc. Po Baek-Hyunovi byl pak až Angel... Zachvěl jsem se, když jsem si vzpomněl na tajemného chlapce. S Angelem to bylo všechno vzhůru nohama! Nikdy nepochopím, že jsem se nechal od něho ojet a ještě tak týrat. Už vůbec nepochopím, že jsem se do něho zamiloval. Nebo to bylo jen pobláznění? Nevím... Ale jeho tajemná krása a charizma mě prostě dostaly! Věřím, že je krásný i bez těch čoček a malovátek. Vědět tak kdo to je... Už bych mu nepodlehl, to ne! Ale nakopal bych mu zadek, za to jak se posledně zachoval. Angel... Kam zase zmizel? Byl jsem ale rád, že se neozývá. Snad už zmizel navždy! Zachvěl jsem se a zakázal jsem si vzpomínat. Kookie se na mě udiveně díval, ale nic neřekl. Zapomněl jsem, že pořád tisknu Minnieho v náruči. „Promiň!", vyhrkl jsem a konečně jsem kamaráda pustil, aby se mohl jít obout. Min-Ho se jen pobaveně usmíval.

„Dám vám vědět, až se Ki probudí a bude moct mít návštěvy, ano?", řekl už u dvěří. „Dobře!", přikývl jsem. „Snad to bude co nejdřív...", povzdechl si miláček. Min-Ho odešel. My jsme potom šli na balkón omrknout jestli ještě sněží, ale už bohužel přestalo. „Myslíš, že tady bude hodně sněhu?", zeptal se Kookie. „V Busanu moc nesněží..." „Tady bývá někdy hodně sněhu, někdy míň.", usmál jsem se. „Jenže já tady taky nejsem až tak dlouho... Uvidíme!" „Postavíme si s Ki sněhuláka!", těšil se miláček. „Jasně že jo!", usmál jsem se pobaveně. To mi k těm dvěma naprosto sedělo. „Tak už pojď, je fakt zima!", táhl jsem ho dovnitř. „Chceš zahřát?", mrkl na mě. „To si piš, že chci!", usmál jsem se a přitáhl si ho k sobě na sedačku, hned jak jsme byli v teple. Začal jsem ho vášnivě líbat, protože jsem zatoužil si ho vzít. Jsem asi závislý na sexu a to jsem přitom měl Irene za zlé, že to chce dělat pořád. I když u ní to bylo jiné... chtěla opravdu jen sex a nebo utrácet ve drahých restauracích... :(

Já miluju Kookieho a nechci jen sex, chci s ním prožívat mnohem víc. Vlastně úplně všechno! Ale teď... zatoužil jsem po jeho teploučku, které skrývá uvnitř. Naprosto jsem hodil za hlavu fakt, že jsem chtěl sex s ním omezit, abych mu nepřivolával traumatické vzpomínky. Jenže on přece ani nic takového nechtěl. Zdálo se, že mě chce taky. Začal ze mě divoce sundávat oblečení, až jsem na sobě neměl vůbec nic. To mi přišlo nefér, protože jeho nádherné tělo pořád halilo oblečení. Strhl jsem tedy z něho tričko a džínsy i se spodkama a potom jsem si ho přitáhl na sebe. Posadil jsem si ho obkročmo na svůj klín a začal jsem ho líbat na krku. Kookie zaklonil hlavu a slastně zavzdychal. Cítil jsem jak se chvěje vzrušením. Miluju jak citlivě reaguje na polibky směrované na jeho krček. Miluju jak bezbranným ho to dělá. Pořád jsem líbal jeho krk a současně jsem bloudil rukama po jeho dokonalém těle. Kookie je tak útlý a při tom vypracovaný a sexy. Tak nádherný a vzrušující. Doputoval jsem až k jeho zadečku, který jsem stiskl. Zalapal jsem po dechu vzrušením. Kookieho zadeček je tak sexy, že by z toho jeden zešílel. Přitáhl jsem si miláčka pro polibek a potom jsem se vrátil k jeho krku a klouzal jsem níž, na jeho hrudník. Kookie se prohnul v zádech, abych měl přístup k jeho sladkým bradavkám a já jsem se začal věnovat postupně oběma. Chvíli jsem sál a olizoval, chvílemi jsem je jemně stiskl ve svých zubech. Kookie měl zavřené oči a s lehkými povzdechy si to užíval. Pořád se chvěl vzrušením.

Po chvíli jsem si ho přitáhl zpět k sobě. Měl jsem obavy, aby ho z této polohy nezačalo něco bolet. Silně jsem stiskl jeho zadeček a Kookie se na mém klínu zavrtěl. Napadlo mě, že je to povel k tomu abych si ho už vzal. Jemně jsem tedy nadzvedl jeho zadeček a podíval se mu do očí. Usmál se a přikývl. Takže bez přípravy... Roztáhl jsem tedy jeho půlky a nasměroval špičku své erekce k jeho štěrbince. Opatrně a pomalu jsem začal pronikat dovnitř. Kookie byl sice dost uvolněný, ale bez přípravy to šlo trochu ztěžka. Ale šlo to. Šlo by to i víc zprudka, ale to by Kookieho dost bolelo. Chtěl jsem být opatrný a něžný, tak moc, jak jen to bez přípravy nebo lubrikantu šlo. Umínil jsem si, že už konečně musím koupit lubrikant. Kookie se znovu trošku prohnul v zádech a potichu zasténal. Maličko sebou cukl, když jsem pronikl hlouběji do jeho hebkého nitra. 

Konečně ale dosedl a já v něm byl celý. Miluju to úzké teplo, které mě obklopuje. Miluju tu blízkost, když okupuju jeho milované tělo. Miluju jak vzdychá rozkoší. Miluju jak je vzrušující a úžasný! Přitáhl jsem si ho do náruče a políbil  ho do vlasů. Tiskl jsem miláčka k sobě a čekal až si zvykne na mou přítomnost ve svém zadečku. Miluju dotek jeho hebké kůže na mém těle. Miluju jeho doteky! Miluju jeho polibky! Začali jsme se znovu líbat a já jsem dál hladil jeho záda i zadeček. On hladil má ramena a hrudník. Stiskl jsem mu obě půlky. To byl zase povel pro něho a miláček pochopil. Pevně se zapřel o má ramena a začal se na mě zlehka pohybovat a já jsem ho pevně stiskl za boky, abych mu pomohl. Donutil jsem ho maličko zrychlit a zintenzivnit své pohyby. Pěkně dosednout až kam může a co nejvíc nahoru. Ne tak, že bych z něho vyklouzl, ale přesto co nejvíc. Zvolil jsem takové střední tempo, ani ne moc rychlé a ani ne moc pomalé. Nevědomky jsem převzal velení. Tiskl jsem ho za boky a řídil jeho tělo. Kookie neprotestoval. Se zavřenýma očima se poddal a nechal mé ruce aby s ním pohybovaly. Jen mi pomáhal, nemusel jsem do toho dávat svou sílu, to bylo na něm. Mírně zaklonil hlavu a nedokázal potlačit slastné vzdechy. Díval jsem se do jeho krásné tváře a měl jsem pocit, že asi umřu láskou.