Tae-Hyung

Kookie byl netrpělivý, ale já jsem si chtěl s přípravou jídla dát trochu práce, zvlášť, když to bylo něco tak obyčejného jako rýže a vaječná omeleta. Vážně neumím nic jiného uvařit a to jsem byl moc rád, že má miláček rýžovar. Přidal jsem do rýže špetku skořice a taky kari. Omeleta se mi docela povedla. Ale jídlo nebylo to hlavní co jsem řešil. Na chvíli jsem na to sice zapomněl, díky Kookiemu a milování s ním, ale... Min-Ki! Co je s ním? Zatím nikdo nevolal, tak snad žádné zprávy znamenají dobré zprávy... Zatím snad pořád žije. Musí žít! Srdce se mi sevřelo úzkostí, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát. Chtěl jsem aby se miláček v klidu najedl. Věděl jsem totiž, že se bude o kamaráda moc bát. Vysvětlím mu i ten polibek, ale až se napapá...

Měl jsem radost, že Kookiemu můj výtvor chutná. Věděl jsem, že mu něco takového udělá radost, proto jsem se rozhodl z rýže vytvarovat medvídka.  Sám jsem jedl jen málo, protože se mi žaludek svíral nervozitou. „Ty vůbec nejíš!", řekl Kookie udiveně a tázavě se na mě podíval. „Dal jsi mi tam snad jed?" Pokrčil nos, ale vložil si do úst další sousto jako by mu ta možnost byla úplně fuk. „Já nějak nemám hlad...", pokrčil jsem rameny. „Jestli chceš, vem si i to moje." „Můžu?" On už měl talířek prázdný. „Jasně že můžeš!", usmál jsem se. Kookie se okamžitě přemístil na můj klín a věnoval mi něžný polibek na rty. „Proč obyčejná omeleta chutná tak dobře?", zeptal se tónem, jako by řešil největší záhadu světa a já jsem se musel zasmát. „Protože jsem ji dělal s láskou!", řekl jsem láskyplně a mrkl jsem na něj. „To jsi tu lásku našel u mě v kuchyni?", škádlil mě. „Ne...", řekl jsem vážně. „Tu jsem našel tady!" Položil jsem si jeho ruku na svůj hrudník. „Ach...", vydechl Kookie dojatě a do očí mu vyhrkly slzy. „Já tě tak strašně moc miluju, Tae!", řekl rozechvěle. „Že z tebe asi jednou vážně umřu!" „Tak to ani nezkoušej!", řekl jsem a přitiskl si ho k sobě. „Nic takového ti nedovolím!" „Tak dobře...", řekl potichu Kookie a přitiskl svou tvář na můj krk. Chvíli jsme tak zůstali a pak jsem mu rozcuchal vlasy. Když se na mě podíval, ještě se slzami v očích, cvnkl jsem ho do nosíka. „Dojez si to, miláčku!", řekl jsem a sám se snažil potlačit slzy. „Ať to nemáš studené!" Miláček jen přikývl a pak se pustil  do mé porce. Nenápadně jsem si utřel slzy a pak jsem už s úsměvem sledoval jak mizí i můj medvídek s peřinkou. :)

Kookie trval na tom, že umyje nádobí, tak jsem ho nechal. „Dáš si kakao?", zeptal jsem se a miláček se na mě trochu nervózně podíval. „Chceš to rozebírat?", zeptal se. „Nech to tak, já o tom nechci mluvit!" Zrovna schovával umytou pánev do skřínky. „Ale kakao klidně udělej. Díky!" Stoupl jsem si za něho a když se znovu postavil rychle jsem mu obmotal zezadu ruce kolem pasu. Opřel jsem si bradu o jeho rameno. Kookie vydechl a opřel se o mě. „Miláčku...", řekl jsem potichu. „Já tě nechci nutit abys mě poslouchal, ale... pro mě je vážně moc důležité ti vysvětlit, proč jsem to udělal. Neříkám, že mě to omlouvá, vážně se nechci vymlouvat, ale chtěl bych abys věděl proč se to stalo..." Kookie chtěl něco říct, ale já jsem ho rychle políbil vzadu na krk a tím jsem ho umlčel. „Taky ti musím říct něco vážného... měl bys to vědět! Vem si raději prášek, ano?" Kookie se na mě prudce otočil a v očích měl paniku. „Ne!", vyhrkl jsem. „Neboj se! Přímo nás dvou se to netýká! Strašně moc tě miluju a nikdy tě neopustím! Opravdu!" „Opravdu?" Kookie se na mě díval s rozšířenýma očima a bylo vidět, že se bojí toho co mu chci říct. „Opravdu!", přikývl jsem. Vzal jsem jeho bradu do dlaně a dlouze jsem ho políbil. Miláček se trochu uvolnil. „Dobře...", řekl nervózně. „Udělej to kakao, ano? Já si vezmu prášek a potom tě budu poslouchat. Řekni mi všechno co mi potřebuješ říct..."

Jung-Kook

Srdce mi bilo až v krku. Potrestal jsem ho, odpustil mu a věřím, že mě miluje. Jeho malé důkazy jsou víc než roztomilé! Miluju, že má představivost a fantazii a že ví, čím mě potěšit. Miluju na něm, že umí dodržet slovo. Miluju ho strašně moc! Bylo mi dobře. Nechápal jsem proto proč Tae o tom polibku s Ki chce za každou cenu mluvit. Nemůže to nechat být? Já sice taky žárlím, ale určitě nemám v plánu se chovat jako žárlivý pitomec, což se o miláčkovi zrovna říct nedá... Vážně o tom nechci mluvit, ale jestli mu na tom tak záleží, nic jiného než ho vyslechnout, mi nezbývá. Vzal jsem si dva prášky a opláchl se studenou vodou. Tae už měl kakao hotové, když jsem za ním přišel zpátky. Nasměroval mě do obývací části, kde položil hrnečky na stolek. Posadil se a pak mě stáhl na sedačku k sobě. S povzdechem jsem se k němu přitulil. „Tak mluv...", řekl jsem potichu. „První mě polib!", poprosil miláček a já mu s radostí vyhověl. „Musím ti něco říct...", řekl Tae vážně, když jsem ho přestal líbat a znovu se k němu přitulil. „Já vím...", povzdechl jsem si. „ Tak už povídej." „Jenže já nevím jak začít..." Cítil jsem jak je pode mnou napjatý a tak jsem ho konejšivě pohladil po ruce. „Hlavně v klidu!", řekl jsem a on se u smál. V klidu, že to říkám zrovna já... :)

Tae-Hyung

Kookie mě pořád konejšivě hladil po ruce, ale já jsem byl čím dál víc nervózní. Věděl jsem, že se miláčkovi nebude líbit zjištění, že jsme spolu s Ki spali a taky že se o něho bude bát, až zjistí, že spadl ze schodů a je v nemocnici. Rozhodl jsem se, že mu neřeknu všechny detaily, abych ho ještě víc neděsil. Odpoledne potom přijde Min-Ho, tak snad bude mít dobré zprávy. Takže od začátku... vysvětlím nejdřív ten polibek.

„Min-Ki je Ren!", řekl jsem, protože mě nic lepšího nenapadlo. „Min-Ki je co?", vydechl Kookie. Namísto odpovědi jsem vytáhl mobil z kapsy a najel do galerie. Sám sebe obdivuju jak se dokážu v kvantu těch fotek orientovat, i když na mnohé jsem už zapomněl, že je tam mám. Musím je promazat, nebo jen přetáhnout do notebooku... Našel jsem fotku co jsem hledal. Pěkně jen tvář, aby ho lépe poznal. S mírně chvějící se rukou jsem mu ukázal display. 

Bál jsem se trochu jak bude reagovat. Kookie se na mě podezíravě podíval, ale pak se zaměřil na chlapce v mobilu. „To je přece ten kluk, se kterým jsi spal!", řekl udiveně a podíval se na mě, jako by nechápal, proč mu to ukazuju. „To je ten tvůj první." Kookie potlačoval žárlivost. Bylo na něm moc dobře vidět, že se snaží nežárlit na to co bylo. „Proč mi ho ukazuješ?", zeptal se nechápavě. „Podívej se na něho pořádně.", řekl jsem a on na mě vykulil oči. „Proč?" „Podívej se." „Je vážně moc krásný!", řekl Kookie, když mě poslechl a znovu se zadíval na mobil. Žárlivost z něj už přímo plála, ale nic mu pořád nedocházelo. Ani se nedivím! Já jsem s ním spal a přesto jsem ho nepoznal... Nechápu jak jsem ho mohl nepoznat, ale s tím už nic nenadělám. „Je to Min-Ki!", řekl jsem potichu. „Cože?" Kookie se na mě podíval jako bych se zbláznil. „Co to říkáš za nesmysly?" „Miláčku, je to vážně Min-Ki! Já jsem ho nepoznal, když se tak hrozně změnil, ale vážně... JE TO ON! Proč bych si to vymýšlel?" „Ach..." Kookie se znovu zadíval na mobil a pak otevřel pusu údivem. „Do háje!", řekl nevěřícně. „Je to opravdu on! Jak... jak...???" Otočil se na mě a oči měl rozšířené úžasem. „Jak je to možné???" „Já nevím jak je to možné, ale je to tak... Můj první kluk je Min-Ki!"

Najednou jako by mu něco došlo. „Tak proto jsi ho líbal? On... on tě pořád miluje, řekl mi to!" Kookie se začal zvedat se sedačky, ale já jsem ho nepustil. „Řekl ti to?", vykulil jsem pro změnu oči zase já. Kdy mu to proboha řekl? To by si přece Kookie nedokázal nechat pro sebe, nebo ano? „On ti řekl, že mě..." „Ne!", řekl Kookie odměřeně. „Řekl mi, že pořád miluje kluka se kterým měl poprvé v životě sex." Cítil jsem jak se chvěje. „A ten kluk jsi ty, Tae! Tak proto... proto byl tak smutný, když tě viděl... Proto jsi ho líbal? Připomínal sis staré dobré časy? Ki mi říkal, že se ti to s ním hrozně moc líbilo! Bylo to opravdu tak úžasné, Tae? Je ti líto, žes ho odkopl a chceš to s ním dát znovu dohromady? Chceš s ním spát??? Nebo už jste stihli i to na těch schodech?" Hleděl jsem na něho jako spadlý z višně. „Já jsem věděl, proč s tebou o tom nechci mluvit..." Po tváři mu už tekly slzy. „Min-Ki je Ren... Hmmm... a já se jdu utopit do vany!" „Nikam nejdeš!", řekl jsem rozechvěle, ale přesto přísně. „Už mlč, miláčku a jenom mě poslouchej, ano?" Zavrtěl hlavou, že ne, ale já jsem si ho přitáhl víc k sobě a přitiskl si ho do náruče. „Není to tak jak říkáš, Jung-Kookie!", řekl jsem naléhavě. „Jen mě prosím poslouchej, ano?" „Chci kakao!" „Dobře." Uvolnil jsem ho a on se posadil, aby se mohl napít. Vypil celý hrnek naráz.

Utřel si slzy. „Tak jak to je?", podíval se na mě a nervózně si při tom kousal spodní ret. Všiml jsem si, jak si hraje se svými prsty. Bylo vidět, že bojuje s touhou zvednout se a utéct. Možná po tom, co by mi dal velkou facku. Já jsem zase měl touhu slíbat jeho kakaový knír, ale raději jsem se ani nepohnul, protože mám takové tušení, že bych tu facku opravdu schytal. Nebo to mám risknout? Posadil jsem se taky vzpřímeněji a začal zmateného miláčka líbat na ústa. Poslušně povolil stisk svých rtů a pustil mě dovnitř. Něžně jsem ho líbal a vychutnával si při tom jeho kakaovou chuť. No, Kookie je pořád můj kakaový anděl! Spokojeně jsem si prohlédl jeho rty, když jsem ho po posledním malém líbnutí pustil ze svého sevření. Knír byl pryč! Kookie se na mě zmateně díval, ale facku mi nedal. Uf... Znovu jsem se opřel do sedačky a protestujícího miláčka si přitulil k sobě.

„Takže je to pravda, že mě Ki miluje...", pomyslel jsem si a píchlo mě u srdce. Min-Ki neřekl Kookimu, že jsem to já, i když měl možnost. A já jsem na něho byl tak zlý! Moc mě to mrzelo. Jestli umře, nikdy si to neodpustím! Ale k tomu se dostanu až později... První musím dořešit ten polibek. „Je pravda...", začal jsem opatrně. „Že mě mrzí, že jsem ho tak odkopl..." Musel jsem miláčkovi zakrýt ústa rukou, aby mi neskákal do řeči, jak měl v plánu. „Ale jen proto, že to ode mě bylo opravdu moc hnusné, jak jsem se k němu zachoval. Nepopírám, že jsem s ním spal víckrát... taky jsem věděl co ke mně cítí, ale nalhával jsem si, že to je jen pobláznění, které ho přejde. Byl jsem tak chladný a on plakal... Vážně mě to moc mrzí, tak jsem se mu za to omluvil. Chtěl jen polibek na rozloučenou. Řekl mi, že je rád, že tě miluju, že si to zasloužíš! Bylo mi ho moc líto a měl jsem výčitky svědomí... prostě jsem mu chtěl udělat radost a tak jsem ho políbil. Byl to poslední polibek, opravdu a o žádný sex tam nešlo!"

Chvíli mlčel a přemýšlel se skloněnou hlavou. Vyčítavě se na mě podíval. „Nechápu jak můžeš být tak bezcitný!", řekl Kookie potichu. „Teda, BYL jsi.", opravil se. „Baek-Hyuna jsi tak neodkopl. Proč?" „Protože...", zamrkal jsem zmateně. „Protože mi neříkal, že mě miluje..." „Aha...", povzdechl si smutně. „Min-Ki je takové zlatíčko... Jak jsi mu to mohl udělat?" Netušil jsem, že se budeme spolu bavit tímto způsobem a tak mě to docela zaskočilo. „Protože..." Sklonil jsem hlavu zahanbeně. „Nechtěl jsem aby mě někdo miloval, protože já jsem chtěl jen sex... tak proto. Už jsem ti to říkal, že jsem nebyl svatý. Nechtěl jsem ho ranit, ale tenkrát jsem měl sám zlomené srdce, tak jsem nebral ohledy. Mrzí mě to, opravdu! Ale chtěl bys...", Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí. „Chtěl bys abych teď chodil s ním? Nebo jsi rád, že jsem s tebou?" Kookie opětoval můj pohled a jeho oči se rozšířily. „Jsem rád, že jsi se mnou!", vydechl. „Ale... Vážně ses mu omluvil? A co on na to?" „Nic...", pokrčil jsem rameny. Vážně... nevzpomínám si, že by nějak reagoval na mou omluvu. Snad mi to odpustí, pokud přežije. Bože, musí přežít! Musí!!! „Aha... ale chtěl ten polibek. Byl opilý?", zjišťoval Kookie. „Ano... chtěl polibek a ono, byl opilý, i když ne tak moc jak jsem myslel, že bude..." „Ty jsi fakt hrozný!", řekl a zamračil se na mě. „Musíš to s ním opravdu nějak urovnat, ano? Mám ho rád a chci abyste spolu vycházeli... Uděláš to pro mě?" „Takže mi... nám odpustíš?", staral jsem se. 

„Tobě i jemu...", řekl a zlehka přejel prstem po mém poraněném rtu. „Už jsem vám odpustil, oběma. Jen nevím...", povzdechl si. „Nevím jak mám přijmout fakt, že jsme oba spali se stejným klukem?!" „Tak na to nemysli, ano? Už je to dávno! Navíc...", napadlo mě. „Tenkrát to byl Ren, teď je to Min-Ki!" Kookie se znovu zadíval na mobil. „Máš pravdu!", řekl a vydechl. „Min-Ki s tebou nespal, to byl Ren!" Maličko se usmál. „Urovnáš to s ním?" „Pokusím se!", povzdechl jsem si. Teď ta smutná část... „Tak už můžu jít do ateliéru? Mám nějakou práci...", řekl a už se zrovna zvedal. „Miláčku...", zarazil jsem ho. „Takže chápeš, proč jsem ho líbal?" „Asi ano.", přikývl. „Tak můžu...?" „Ještě něco ti musím říct!", povzdechl jsem si a on se na mě vyčkávavě podíval. „Napij se mého kakaa, ano?", řekl jsem. „Proč?" „Protože jsi svoje už vypil a já teď nechci chystat další... potřebuju ti to dopovědět!" „Ty mě děsíš!" „Nechci tě děsit!", řekl jsem smutně a přitáhl si ho do polibku. „Jsem prevít, ale vážně tě nechci děsit! Jen... napij se ano?"

Kookie mě poslechl a napil se mého kakaa. „Je to vážné, víš?!" „Nevím!", řekl poplašeně. „Co se stalo?" „Min-Ki měl nehodu...", vypadlo ze mě a já se na miláčka nervózně podíval. Cítil jsem se hrozně provinile a měl jsem pocit, že na mě Kookie ukáže a řekne: „to ty jsi ho z těch schodů shodil!" „Jakou nehodu? Kdy?" „Viděl jsi včera u domu sanitku?", zeptal jsem se namísto odpovědi, ale on jen zavrtěl hlavou. „Neviděl!", řekl rozechvěle. „Tak co se stalo? Kdy?" „Včera... Min-Ki spadl ze schodů...", řekl jsem smutně. „Našel jsem ho tam ležet, ale on se pak probral. Chtěl jsem s ním mluvit... na to jsi nás spolu viděl jak se... víš co... Potom mu nebylo dobře a my jsme mu museli zavolat sanitku. Operovali ho... Dnes se k nám staví Min-Ho a pak budeme vědět víc." Kookie se na mě díval a zbledl. „Operovali? Co se mu stalo? Co mu operovali?" „Poranil si hlavu... Zatím je v umělém spánku, ale doufám, že bude v pořádku." Sám jsem se mírně chvěl nervozitou a strachy, ale chtěl jsem tomu věřit, že ten kluk bude v pořádku. „Proboha!" Kookie se chytl za hlavu a do očí mu vyhrkly slzy. „Jak... jak se to stalo? Viděls to?" „Ne... už tam ležel, když jsem ho našel." „Může umřít?", zeptal se chvějícím se hlasem a už mu slzy tekly po tváři. „Ach Min-Ki... Je víc než můj vlastní bratr! Vždycky jsem ho měl mnohem raději než Jung-Hyuna!" Schoval si tvář do dlaní a rozplakal se. „Ki musí být v pořádku! Bude v pořádku, že?" „Určitě!", řekl jsem a přitiskl si ho do náruče. „Proč jsi mi to neřekl dřív?", vyčetl mi. „Nevěděl jsem jak ti to mám říct... Bál jsem se.", přiznal jsem. „Ale stejně by se nic nezměnilo. On to musí zvládnout sám!" „Je pořád v ohrožení života?", zarazil se. Začaly mu téct nové slzy. „Řekni, do háje, že bude v pořádku!", naléhal. „Tak už to řekni!" „Bude v pořádku!" Sám jsem měl co dělat abych nebrečel. Vážně mám o Min-Kiho strach, ale nesmím miláčka děsit víc než je to nutné. Pokud Ki zemře, může se stát, že se mi Kookie úplně složí, což není opravdu vyloučené vzhledem k tomu, jak citlivá dušička je a vzhledem k tomu jak moc má Min-Kiho rád. Kdyby ještě věděl, že ta to můžu já... asi by mě už nechtěl vidět... :'(