Tae-Hyung

Ujistil jsem se, že se miláček už uklidnil, že si povídá s klukama a má dostatečné množství koktejlu a potom jsem nenápadně vyšel z bytu. Nechtěl jsem aby si Kookie dělal o Min-Kiho starosti... Myslím, že střecha není přístupná, takže Ki mohl jít jedině ven. Možná že už ho Min-Ho a Tae-Min, kteří jeli spolu výtahem, našli. Nespěchal jsem. Loudal jsem se v klidu po schodech směrem dolů a když jsem byl v pátém patře, nahlédl jsem přes zábradlí. Ještě tolik schodů! Sice směrem dolů, ale ani tak se mi po nich nechtělo jít. Řekl jsem si, že na to kašlu. Když jsem se ale otáčel na cestu zpět, zdálo se mi, že jsem něco v mezipatře zahlédl... Že by to byl on? Naklonil jsem se jak nejvíc jsem mohl a strnul jsem úlekem. Byl to on, ale nestál nebo neseděl... ležel na zemi a zdálo se, že je v bezvědomí. Hrklo ve mně, tohle jsem přece nechtěl. Stalo se mu něco? Nespadl snad ze schodů?! Ten pitomec! Bral jsem schody po dvou a Min-Ki pořád ležel bez hnutí v mezipatře na zemi. Když jsem se přiblížil až skoro k němu, začal se probírat a zmateně se pokoušel posadit.

Sklonil jsem se až k němu, celý udýchaný. „Jsi v pořádku?", vydechl jsem a podal mu ruku, abych mu pomohl vstát. „Bolí tě něco?" On ale ignoroval mou ruku a už v seďa se kousek odsunul. Opřel se o zeď a odmítal se mnou komunikovat. Odvrátil svou tvář od mého zkoumavého pohledu a zavřel oči. Chvíli jsem se na něj díval z výšky a hodnotil jeho stav. Žádnou krev jsem neviděl, takže snad si neublížil až tak moc. Snad je při smyslech... Ok, promluvit si můžeme i tady! S povzdechem jsem se posadil vedle něj a on se ode mě pokusil odtáhnout, ale už bohužel neměl kam. Zvednout se a utéct pryč ani nezkoušel. Nejspíš byl ještě otřesený z toho pádu... Nějak jsem nepochyboval o tom, že opravdu spadl, i když třeba ne...

Dobře... našel jsem ho a máme klid na rozhovor, ale jak začít? Min-Ki se tiskl na zeď a mírně se chvěl. Vypadal hrozně bledý. „Řekni mi, sakra...", spustil jsem na něj. „Spadl jsi ze schodů?" Neodpovídal a já už jsem začal ztrácet trpělivost. „Stalo se ti něco?" „Jestli se mi něco stalo?" Min-Ki konečně uznal za vhodné mi odpovědět, ale znělo to spíš jako otázka. No, alespoň že mluví... Až z něho budu tahat co cítí k mému miláčkovi, potřebuju verbální komunikaci! „Jo...", řekl jsem netrpělivě. „Jestli se ti něco stalo?" Neodpověděl, ale zase se na mě tak divně díval. Nejspíš se musel praštit do hlavy, protože působil dost zmateně, krom alkoholového oparu, který mu zastíral jeho jinak jiskřící pohled. Chtěl jsem říct něco, co by ho konečně přimělo mluvit, když v tom on udělal něco, co by mě ani ve snu nenapadlo, že udělá. Zlehka se naklonil a políbil mě na rty. Zůstal jsem zírat, neschopen pohybu a jen jsem vnímal jeho hebké polštářky. Po chviličce, kdy se zdálo, že se snad neodtrhne, jsem ho prudce odstrčil. „Zbláznil ses?", zeptal jsem se vztekle a utřel si rty rukou. „Praštil ses do hlavy? Co to děláš?" Jen se maličko pousmál. „Hmmm...", vydechl. „Byla to pecka... to teda jo...", řekl potichu a chytl se vzadu za hlavu. Bolestně sykl a já jsem zpozorněl. Že by měl otřes mozku a proto se chová tak divně?

Min-ki se ode mě odvrátil a zašeptal potichu, spíš pro sebe, i když já jsem to slyšel: „Mé polibky ti nevadily, když jsi se mnou spal..." „Co prosím?", vykulil jsem na něj oči. „My dva že jsme spolu spali?" Náš rozhovor se vyvíjel úplně jinak než jsem čekal a rozhodně jinak než jsem chtěl. Ten Min-Ki se musel praštit víc než jsem si myslel! Měl jsem sice několik kluků na jednu noc, tak pět... ale i když si nepamatuju jejich jména, tváře si vybavit dokážu. Min-Ki mezi nima rozhodně nebyl! Co to na mě tady hraje? Byl jsem zmatený. On se mi ale podíval do očí. „My dva jsme spolu nespali!", trval jsem si na svém. „Spali...", řekl potichu. „Aha...", ušklíbl jsem se. „Tak to potom s tebou muselo být pěkně nemastné, neslané, když si na tebe nepamatuju!" Chtěl jsem mu ublížit a asi se mi to povedlo, protože mu do očí vyhrkly slzy. Odvrátil se. „Asi to bylo tak jak říkáš...", řekl smutně.

Nemohlo být, protože s někým to bylo lepší, s někým horší, ale s nikým z nich to nebylo nemastné, neslané! O Renovi a Baekovi ani nemluvím, oni dva byli jiná liga! Jenže, sakra... kam ho mám zařadit? Nevypadal, že by si vymýšlel... Ale nevypadal ani jako žádný z těch, které jsem měl na jednu noc. Vážně mě to začalo rozčilovat! „Jenže...", řekl znovu úplně potichu. „Já tě pořád miluju..." „Cože?", vykulil jsem oči nevěřícně. Co to ten zatracený kluk právě řekl??? Znovu se mi smutně podíval do očí. „Miluju tě!" Údivem jsem otevřel pusu. To jak to řekl, to jak se na mě díval... Měl jsem pocit deja-vu. Ale sakra... kdo z nich mi kdy vyznal lásku? Zkoumavě jsem se na něj podíval, ale on už zase odvrátil pohled. 

Musím na to přijít! Kdo to sakra je??? „Podívej se na mě!", poručil jsem mu přísně. Nechtěl jsem být moc tvrdý, ale byl jsem dost rozhozený z jeho nečekaného vyznání. Musím přijít na to kdo to je! Min-Ki se neobtěžoval mě poslechnout, tak jsem vzal jeho bradu do dlaně a otočil si ho k sobě ne zrovna moc šetrně. Znovu jsem se zahleděl do jeho očí a snažil se vydolovat v paměti, jestli je z někama znám. Sjel jsem pohledem přes jeho roztomilý nos až ke rtům, které mi připomínaly okvětní plátky růží a zase zpátky k jeho temným studánkám. Srdce mi říkalo, že má asi pravdu, že ho znám... Jen si vzpomenout! 

Přišlo to jako blesk z čistého nebe, když mi to došlo. Ty oči, ta tvář... „Rennie?!", vydechl jsem šokovaně. „Jsi to ty?" „Neříkej mi tak...", řekl rozechvěle a snažil se vyprostit z mého sevření, ale já jsem ho dál pevně držel a fascinovaně zíral do jeho tváře. Proboha, je to on! Ale... kam se poděl „můj" blonďatý andílek? Jak to, že se tak hrozně moc změnil? Já jsem ho vůbec nepoznal! Ale teď už jsem v něm viděl Rena jasně a zřetelně! Můj první kluk! „Jsi to ty!", oznámil jsem mu. „Ty... vypadáš úplně jinak, já... já jsem tě nepoznal!"

Teď, když jsem věděl, kdo to je, díval jsem se na chlapce vedle sebe úplně jinýma očima. Pořád jsem tomu nějak nemohl uvěřit. „Proč ses tak změnil?" Ki pořád mlčel. Pustil jsem jeho bradu a on sklonil hlavu. „Ublížil jsem ti, viď?", zeptal jsem se. „To mě vážně moc mrzí! Promiň mi to prosím!" Potom mi došlo co mi právě řekl. „Ty mě pořád miluješ? Ale... ale já mám Kookieho!" „Já vím...", řekl potichu, ale nepodíval se na mě. „Zapomeň, prosím tě, na to co jsem ti řekl... ano?" „To mě vážně mrzí, Rene... Proč vlastně Ren? Netušil jsem, že jsi ten bratranec od Min-Ho... To bylo falešné jméno?" „Ne... jen přezdívka... Už mi tak ale neříkej." „Aha... takže... Min-Ki... Můžu pro tebe něco udělat? Vážně je mi to všechno moc líto! Byla to blbá doba a já jsem byl sobec... Můžeš mi odpustit?" Min-Ki se chytl za hlavu a zavřel oči. „Je ti dobře?", zeptal jsem se s obavami. Vždycky ve mně vzbuzoval něhu a teď, když zmizela má žárlivost, jsem ji cítil znovu. A taky starost. „Nevím...", povzdechl si. „Asi budu zvracet..." „Teď hned?" „Nevím..." Ale zatím to nevypadalo, že by se opravdu chystal zvracet. „Pojď, zavedu tě domů!", řekl jsem vážně. „Dobře..." Min-Ki se znovu chytl za hlavu. „Už nikdy nebudu pít! Vážně jsem to asi dost přehnal!" „To teda jo!" V duchu jsem si nadával, že jsem mu tu lahev nesebral dřív. A taky za to, že jsem byl na něj tak hnusný.

„Miluješ Kookieho?", zeptal se a zkoumavě se na mě podíval. „Miluju!", řekl jsem popravdě. „Moc ho miluju!" Min-Ki se maličko usmál. „Tak to je dobře!" Podíval se mi do očí. „Kookie si zaslouží jen to nejlepší! Neublížíš mu, že ne?" „Pokusím se..." „Škoda, že jsi tak nemohl milovat i mě..", povzdechl si smutně. „Vážně mě to moc mrzí!", řekl jsem upřímně. „To je dobré..." Ki se snažil být statečný. „Proč jsi vlastně políbil Kookieho?", napadlo mě najednou. „Vlastně... ani nevím...", pokrčil rameny. „Síla okamžiku... možná proto, že je tak sladký... promiň..." Vůbec se nedivil, že to vím. „Už se stalo..." „Díky..." Chtěl jsem mu pomoct vstát, když se na mě najednou podíval a maličko nejistě se usmál. „Když už dělám takové blbosti...", řekl nesměle. „Mohl bych tě poprosit o jednu takovou blbost?" „Jakou blbost?", podivil jsem se. „Myslím... jako..." Min-ki se odhodlával vyslovit svou prosbu. „Jestli by jsi mě nemohl..." Zarazil se. „Jestli bych nemohl co, Ki?", zeptal jsem se nervózně. Měl by jít do postele a ne tady vymýšlet blbosti. „Mohl by jsi mě naposledy políbit? Na rozloučenou... už to po tobě pak nikdy nebudu chtít... už..." Nenechal jsem ho domluvit. Vím, že bych ho neměl líbat, ale mé svědomí mi našeptávalo, že si to zaslouží po tom, jak jsem ho odkopl... Vzal jsem jeho tvář do dlaní a přitiskl jsem své rty na ty jeho, dřív než to stihl doříct. Když je mírně pootevřel, vklouzl jsem jazykem dovnitř a vyhledal jeho jazýček. Bylo to tak důvěrně známé, jako cesta domů. Zachvěl jsem se a polibek jsem víc prohloubil. 

Min-Ki jako by to cítil stejně. Položil si ruce kolem mého krku. Líbal jsem ho ale něžně a opatrně, aby si to užil a zapamatoval, jako takovou cenu útěchy na závěr. Taky jsem si to chtěl naposledy užít. Kdybych neměl Kookieho... Jenže já Kookieho mám a opravdu moc ho miluju! Potom mu o tom polibku řeknu a vysvětlím mu to. Když mě bude chtít potrestat, klidně může... Snad mi odpustí... Zatím jsem se ale soustředil na líbání s Ki. Vždycky líbal moc krásně a já jsem miloval jeho polibky a sladká ústa. Mrzelo mě, že jsem tvrdil, že byl nemastný a neslaný... Kdyby byl, nespal bych s ním tolikrát... Škoda, jen, že jsem se do něj tenkrát nezamiloval. Irene mi ublížila a já jsem nechtěl, ani nemohl milovat. Ale to bych zase nepoznal Jung-Kookieho. Asi osud... Opravdu jsem věřil, že mi osud poslal mého miláčka, asi to tak mělo být! Možná mi taky poslal do cesty zpátky Rena, abych to mohl napravit... Nevím sice jak... Může stačit omluva a polibek na rozloučenou?

Někdo šel po schodech kolem nás. Odpojil jsem své rty od Min-Kiho a podíval jsem se kdo to je. Píchlo mě u srdce, když jsem zjistil že to je Jung-Kookie! Mlčky prošel kolem nás. Musel vidět, že se líbáme, ale nic neřekl a teď jsem už viděl jen jeho záda. „Kookie!", zavolal jsem, ale on se neotočil. „Min-Ki!", řekl jsem naléhavě. „Vstávej! Musím za ním!" Ale on nereagoval. Podíval jsem se co chlapec vyvádí. Opíral se o mě a měl zavřené oči. „Min-Ki?" Maličko jsem s ním zatřásl, ale on pořád nereagoval. Že by usnul zrovna teď? Opatrně jsem ho položil na zem a naklonil ucho k jeho tváři. Dýchal mělce a tak potichu, že jsem si nebyl jistý, že nějaký dech vůbec slyším. Když jsem mu nahmatal žílu na jeho zápěstí, nebyl jsem si jistý, že tam nějaký tep cítím. „Proboha...", vydechl jsem zděšeně. Popadl jsem ho do náruče a děkoval bohu za to, že je tak lehký. Vynést ho ale do sedmého patra byla dřina a mě v tu chvíli ani nenapadlo přivolat si výtah. Snažil jsem se jít co nejrychleji. Netušil jsem co se stalo, ale věděl jsem, že Kookie bude muset počkat.

Doklopýtal jsem do bytu. Byli tam všichni až na Kookieho. I Min-Ho a Tae-Min se už vrátili. Když mě uviděli s bezvládným Ki v náruči, hned běželi ke mně. Pomohli mi ho položit na sedačku. „Co se stalo?", zeptal se vyděšeně Min-Ho. „Nevím...", řekl jsem chvějícím se hlasem. Sotva jsem po té námaze popadal dech. „Myslím, že spadl ze schodů. Když jsem ho našel, ležel v bezvědomí, ale pak se probral. Mluvili jsme spolu... Pak znovu odpadl. Myslím, že skoro nedýchá..." Hobi už ho prohlížel. Vyděšeně se na nás podíval. „Kluci, rychle sanitku! On opravdu nedýchá!" „Cože?", vyhrkli jsme všichni najednou. Ale to už se Hobi začal pokoušet chlapce oživit. Dýchání z úst do úst a masáž srdce. Někdo z kluků volal sanitku... Byl jsem v šoku. Ani nevím, kdy vlastně Ki odpadl. Mohl jsem si všimnout dřív? Bylo to až po tom polibku, nebo ne? Myslím, že až po... Během pár minut byla sanitka tam a chlapce si převzali. „Už dýchá!", oznámil záchranář kolegyni a poklepal Hobimu na rameno. „Dobrá práce, chlapče!" Hobi se s úlevou svalil na sedačku. Myslím, že život někomu zachránil poprvé. Naložili Min-Kiho na lehátko a s kyslíkovou maskou na tváři ho odnesli k výtahu. Během toho už kolegyně obstarávala další věci. „Zůstaňte ještě tady!", řekl Min-Ho slabým hlasem. Byl bledý stejně jako Min-Ki. „Já pojedu s ním... Ale vy... buďte ještě tady, prosím!" „Dobře...", přikývli kluci. Všichni byli v šoku. Vždyť chybělo málo a Min-Ki mohl zemřít! :O 

„Půjdu s tebou k sanitce!", řekl jsem rozechvěle. „Dobře..." Min-Ho vypadal naprosto zdrceně. „Bude to dobré, uvidíš!", snažil jsem se ho uklidnit. „Co když umře, Tae?", zeptal se vyděšeně. „Je ještě tak mladý... Jeho máma mě zabije!" „Ty za to nemůžeš!" „Ale můžu!" Nebyl čas ho obejmout, protože jsme museli rychle běžet po schodech. Objal jsem ho až dole, u sanitky, když Min-Kiho naložili dovnitř. Doufal jsem, že se probere, ale jemu asi bylo takhle líp... Měl už na krku límec a oba záchranáři nepřestávali o něj pečovat.

Pevně jsem sevřel Min-Ho v náručí a pak už si musel naskočit. Pořád jsem se díval na bezvládného chlapce a bolelo mě u srdce. Je to má vina! Kdybych ho neprovokoval těmi polibky... Kdybych na něj nebyl tak zlý a vzal mu tu flašku dřív... kdybych s ním nevykecával a nelíbal ho místo toho abych mu zavolal sanitku dřív... Je to má vina a jestli umře... Pořád jsem se na něj díval. A stál jsem a díval se, i když zavřeli dveře a odjeli. Pořád jsem stál a díval se. Po tváři mi tekly slzy.

Vrátil jsem se do jejich bytu, kde čekali kluci. Jen Jung-Kookie tam nebyl. Neměl jsem ale sílu jít teď domů a čelit jeho hněvu nebo smutku. Hrozně moc jsem se bál o Min-Kiho a cítil jsem obrovskou vinu. Chvějící se rukou jsem si nalél plnou sklénku vodky. Kluci se nahrnuli kolem mě a zjišťovali co se vlastně stalo. Ale já jsem nic nevěděl. Jen to, že asi spadl ze schodů a že se asi praštil do hlavy a že to asi bylo vážnější než se zdálo... Byl jsem vyčerpaný, ale kluci mě naštěstí nechali na pokoji. Nevím co budu dělat, jestli umře...

Ostatní zůstali v bytě jak slíbili, ale já jsem se nakonec rozhodl jít domů. Potřeboval jsem vidět Kookieho, být s ním! Rozloučil jsem se lehkým polibkem s Baek-Hyunem, objal jsem Hobiho a Jimina, podal si ruku s Tae-Minem, Xiu-Minem a Chenem. S Gi jsme se poplácali po rameni a s Joonem se dotkli pěstí a zlehka objali. Jina jsem taky objal. „Bude to dobré!", řekl konejšivě. „I díky tobě!" „Díky mě vůbec ne!", řekl jsem smutně. Měl jsem co dělat abych nezačal brečet. „Hobi mu pomohl, já ne!" „Netrap se!", řekl Jin a znovu mě objal. „Já se bojím, že umře, hyungu! Je to Kookieho kamarád z dětství, kamarádův bratranec a taky... taky můj první kluk! Záleží mi na něm!" Až v tu chvíli jsem si uvědomil jak moc. Opravdu jsem se rozbrečel. „Běž za Kookiem!", řekl Jin. „Vedlě něho se budeš cítit líp!" „Už jdu...", přikývl jsem. Ale nebyl jsem si jistý, že se budu cítit líp. Nevím co mi miláček řekne... jestli mě vůbec k sobě pustí...

Dveře nebyly zamčené jak jsem čekal, ale v bytě bylo hrozné ticho. Všude se svítilo, ale miláčka jsem nikde neviděl. Svlékl jsem sako a hodil ho na zem. To byl taky nápad ho mít celý den na sobě... Byl jsem zpocený jako myš. Ale kde je Kookie? V ateliéru nebyl. Nebyl v koupelně ani na záchodě. Nakoukl jsem do patra, jestli třeba neusnul, ale nebyl ani tam. Srdce mi začalo zběsile tlouct, když jsem šel na balkón. Znovu se mi vrátila vzpomínka jak tam seděl s pořezaným zápěstím. Co když jsem mu ublížil natolik, že si zase něco udělal? Hrozně jsem se bál. „Kookie?!", řekl jsem chvějícím se hlasem. Byl tam. Stál opřený o zábradlí a nepřítomně se díval před sebe. Když ale uslyšel můj hlas, trhl sebou. Beze slova pak prošel kolem mě dovnitř a sedl si na sedačku. Hlavu si podepřel rukou a snažil se neplakat.

Ale nešlo mu to. Viděl jsem jak mu po tváři tečou slzy. Já jsem se posadil vedle něho. Bylo mi tak mizerně, že bych nejradši skočil z balkónu. Teď už jsem chápal jak se asi cítí sebevrazi. „Kookie...", řekl jsem potichu a on na mě obrátil své uslzené oči. „Já ti to vysvětlím!", řekl jsem kajícně. „Vím, že to pochopíš..." „Nemusíš mi nic vysvětlovat...", řekl potichu. „Já to chápu..." „Co chápeš?" Bolest v jeho hlase mě zranila víc, než kdyby na mě křičel. Díval jsem se na něj a po tváři mi taky tekly slzy.

„Chápu, že jsem tě přestal bavit...", vzlykl miláček. „Ale ne!", vyhrkl jsem. „Tak to není! Já tě miluju!" „Proto jsi líbal Min-Kiho?", vydechl nechápavě Kookie. „Proč, Tae? Proč zrovna jeho???" „Vysvětlím ti to!",naléhal jsem, ale on jen unaveně zavrtěl hlavou. „Jdu spát... nechci teď nic slyšet!" Zvedl se a já jsem se za ním díval neschopen se nadechnout, ne tak se pohnout. Srdce mi vynechávalo údery a já jsem měl pocit, že brzy taky zkolabuju. Bylo toho na mě už moc. Kookie se ale najednou zastavil. Pomalu se otočil a zkoumavě se na mě podíval. Pořád mu tekly slzy, ale já jsem na tom nebyl o nic líp. Pomalu ke mně přistoupil a naklonil se k mé tváři. Vypadalo to, že mě chce políbit a opravdu... přiblížil své rty ke mně, až se lehce dotkl těch mých. Zatajil jsem dech. Políbí mě? Odpustí mi? Ale on udělal něco jiného. V okamžiku zakousl své ostré zoubky do mého rtu. Trhl jsem sebou, protože jsem to nečekal a taky to hodně zabolelo. Pocítil jsem na jazyku chuť své krve. Kookie mě nakonec také políbil a celý umazaný od mé krve se pak na mě podíval. „Teď jsme vyrovnaní! Dobrou noc, miláčku."