Jung-Kook

Baek-Hyun mě docela rozhodil a fakt, že si byli s Tae-Hyungem tak blízcí a že spolu spali, se mi taky moc nelíbil. Rozhodl jsem se ale, že ten polibek pro tentokrát hodím za hlavu a budu jim věřit, že už to opravdu skončilo. Jinak vypadal Baek-Hyun jako docela milý kluk, přesto, že nějak zapomněl sundat své pracky z Taeho zadečku. „Ehm, Baek-Hyune...", řekl jsem a taktně kývl směrem k Taeho pozadí. Baek se jen usmál a sledoval očima pohyb mé ruky. „Ach...", zasmál se a konečně uvolnil Taeho půlky ze svého sevření. „Můžu za to, že má Tae zadeček tak návykový? Úplně jsem zapomněl sundat ruky..." Usmál se na mě. „Tak to musím souhlasit!", rozpačitě jsem se usmál a hned jsem připlácl jednu svou ruku na Taeho půlku. „Taeho zadeček je hrozně moc návykový!" Připlácl jsem tam i druhou, abych ukázal komu tenhle sedmý div světa patří. Tae se jen pobaveně usmíval a do naší konverzace se zjevně nehodlal plést. „Líbíš se mi!", mrkl na mě Baek. „Myslím, že si Tae vybral opravdu moc dobře!" „Vá... vážně?" Celý jsem zrudl rozpaky. Mám docela rád komplimenty, ale neumím je moc přijímat. „Vážně!", potvrdil mi Tae a otočil se na mě. Něžně mě políbil na rty. „Je to v pořádku, miláčku?", zeptal se nejistě. „Tsss...", nafoukl jsem tváře dotčeně. „Jasně že je! Přece nebudu řešit nějaké blbosti?!" Mrkl jsem na Baeka a ten se jen vesele culil. Tae se zatvářil vděčně a otřel si svůj nosík o můj. Znovu mě něžně políbil. 

„Jo, Baekie...", otočil se Tae na chlapce. „Víš, že má Kookie rád CBX?" „Vážně?", zaradoval se Baek-Hyun a zvědavě se na mě podíval. Jejda, málem bych zapomněl na CBX! „Vážně!", potvrdil jsem. „Kdysi jsem se hodně věnoval tanci a pořád tanec miluju! Do vás jsem se úplně zamiloval hned, když jsem přijel do Seoulu a zjistil jsem, že existujete... jste skvělí!" „To je super!", radoval se Baek. „Fanoušci se vždycky hodí! Takže už se tanci nevěnuješ? Proč?" „No..." trochu jsem znervózněl. „Prostě už nechci! Stejně jsem nebyl moc dobrý..." „Už zase se podceňuješ!", zamračil se Tae. „Nevěř mu, Baekie, on byl jistě skvělý!" „Jak to můžeš vědět?", zeptal jsem se dotčeně. „Nikdy jsi mě tancovat neviděl!" „To máš pravdu, neviděl... Tak něco předveď!" „Ano, můžeš nám ukázat jak tancuješ.", usmál se Baek. „Ne.", zavrtěl jsem hlavou. „Nechci nic ukazovat." 

„Tak fajn...", pokrčil rameny Baek-Hyun, ale Tae se na mě pořád díval. „Ne!", řekl jsem miláčkovi rozhodně. „Vážně nechci!" „Tak dobře...", kapituloval Tae. „Miláčku, máme tady fanouška!", usmál se Baek-Hyun na kluka, který se k nám zrovna připojil. „To je Jung-Kook, Taeho kluk!", řekl mu Baek a chlapec se na mě zvědavě podíval. „Tohle je Xiu-Min, můj přítel!" Tak nás skvěle představil a my jsme si s úsměvem podali ruce. Hmmm, oba jsou opravdu moc hezcí a spolu jim to vážně sluší! „To mě moc těší!", usmál se Xiu-Min. „Tak to by tě možná mohlo zajímat, že chystáme nové cd!" „Počkat, jako zpívané?", nechápal jsem. „Ano, normální písničky!", usmál se. „Má to být překvapení pro naše fanoušky, ale už je to tak. Ujala se nás jedna agentura a zjistili, že umíme docela zpívat, takže z nás bude normální boyband." „To je skvělé!", řekl jsem nadšeně. „Mohli by jste něco předvést?" „Možná jo...", usmál se Xiu-Min. „Pokud má Min-Ho domácí karaoke..." „To by šlo i bez mikrofónu, ne?", řekl Baek. „Stejně tu nemáme muziku..." „Aha... Tak uvidíme...", usmál se znovu Xiu-Min. „A teď se jdeme bavit!" Namísto úsměvu se ale oba zatvářili hrozně vážně. 

Nechápavě jsme na ně s miláčkem hleděli a oni po chvíli vyprskli smíchy. Jen jsme se na sebe s Tae-Hyungem podívali a usmáli se. „Mám hlad!", oznámil nám Xiumin. „Mají tady něco dobrého?" „Všechno je dobré!", řekl jsem nadšeně. „Mám už taky docela hlad!", řekl Baek. „Nechám vás tady spolu, tak nezlobte!", mrkl na nás. Vypadalo to spíš jako pokyn k tomu abychom zlobit začali. „To víš, že budeme!", usmál se na něho šibalsky Tae a pak přitiskl rty na ty mé. Urputně se snažil dostat jazýčkem dovnitř. Nechtěl jsem se tady líbat přede všemi, ale nakonec jsem se mu poddal a pustil jeho jazýček tam kam chtěl. 

Tae polibek prohloubil a přitáhl si mě víc k sobě. Ruce majetnicky položil na můj zadek a já jsem ho chytl kolem pasu. Když se po nějaké chvíli ode mě odtrhl, sotva jsem popadal dech. Kluci nám začali tleskat a já jsem zrudnul jako rajče. Všiml jsem si, že kousek od nás stojí Min-Ki. Mlčky nás pozoroval. Než jsem ale stihl prozkoumat jeho výraz, otočil se ke mně zády. Do háje, co to sním je? Vůbec nic jsem nechápal. Chtěl jsem jít za ním, ale než jsem se stihl rozhýbat, promluvil Min-Ho, který právě ztišil muziku. „Tak už vás tady mám všechny!", řekl vesele. „Právě přišel také Tae-Min, což je skvělá příležitost, abych vám řekl, že tahle party je sice opravdu kolaudačka našeho nového bytečku, ale taky mám ještě jeden důvod proč to pořádám! Min-Ki to nechtěl, ale já jako starší a moc hodný bratranec ho neposlechnu a řeknu vám, že tenhle rošťák...", přitáhl si Min-Kiho za ruku k sobě. „měl třetího listopadu dvacáté druhé narozky a protože si nepřál oslavu, rozhodl jsem se jeho narozky oslavit alespoň takto! Že nemáte dárky nevadí, hlavně že jste tady!" Všichni jsme zatleskali, dokonce i Tae, jen Ki civěl do země a hrozně se styděl. „Nech toho!", řekl nervózně. „Prosil jsem tě ať to neděláš!" „Omluvám se, dort sice pro něho nemám..." Min-Ho ignoroval Min-Kiho protesty. „ale i tak mu můžete zazpívat, že jo?" „Joooo!", řekli všichni. „Mám pro tebe tohle!" Min-Ho se vytasil s kyticí růží a vecpal ji Min-Kimu do dlaní. Ten si ji bez protestů vzal, zavřel oči a maličko přivoněl. Vypadalo to, že je dojatý.

Hned na to si schoval do růží celou tvář, zatím co my jsme mu zazpívali „Happy birthday!" Do háje, úplně jsem zapomněl, kdy má Ki narozeniny! Jak by ne, když jsem si ještě nedávno nevzpomněl ani na to, že nějaký Min-Ki existuje... Cítil jsem se provinile. „Dě... děkuji!", řekl Ki rozechvěle. Všichni se na něho usmáli a řekli: „Není zač!" :) Už jsem se chtěl vydat za ním, když se Ki otočil a zabouchl za sebou dveře od svého pokoje. Jsem rád, že je až tak radostí bez sebe, že jsem tady. Za celou tu dobu se mnou prohodil jen pár slov. V čem je, do háje, problém? 

Nakonec jsem nechal Taeho s klukama a rozhodl jsem se jít za Min-Kim i do jeho soukromí. Musí mi vysvětlit proč se takto chová! Pomalu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Až jsem se podivil jaký zavládl klid, když jsem za sebou dveře zase zavřel. Těsnily skvěle! Min-Ki seděl na posteli, nepřítomně si pohrával s květinama a po tváři mu tekly slzy. „Co se děje, Ki?", zeptal jsem se lítostivě, když jsem ho uviděl v takovém stavu. Lekl se, když uslyšel můj hlas. Rychle si utřel tvář rukávem. „Nic, Kookie...", pokusil se o úsměv. „To tě Min-Ho tak dojal?", zeptal jsem se. „Jo!", přikývl až moc horlivě, tak že už jsem tomu vůbec nevěřil. „Řekni mi pravdu!", naléhal jsem. Posadil jsem se vedle něho a vzal si jeho dlaň do své ruky. Jemně jsem mu ji stiskl. Nebránil se, ale neodpověděl mi. „Musím to z tebe tahat?", zeptal jsem se nervózně. Na takovéto rozhovory nejsem moc dobrý! „Nemusíš!" „Tak mi to řekneš?" „Není co!" Není co? Tak proč mu potom po tváři tečou další slzy? „Proč pláčeš?", zeptal jsem se přímo. Byl jsem z něho celý nesvůj a jeho smutek začínal na mě dost působit. „Nic takového nedělám!" Znovu se pokusil usmát a mě píchlo u srdce. Netušil jsem co se stalo, že je tak smutný, ale cítil jsem, že ještě chvíli a budu brečet taky. „Jsem jen unavený...", řekl Ki. „To je dobré!" „Vážně?" „Vážně!" Nevěřil jsem mu, ale nevěděl jsem co dělat, když se nechce svěřit. Ki se na mě otočil a trochu nesměle se mi podíval do očí.

„Takže Tae-Hyung je ten tvůj kluk?", zeptal se. „Miluje tě?" Udiveně jsem opětoval jeho pohled. „Jsem si jistý, že mě miluje!", vydechl jsem. „Vážně tě miluje? Jsi si tím naprosto jistý?" Nechápal jsem kam tím směřuje, ale byl jsem si víc než jistý tím, že mě Tae miluje. „Naprosto jistý!", usmál jsem se. „Tak to je dobře!", pousmál se Ki a utřel si další slzy. „Vážně ti to moc přeju!" „Tak už nebreč!", šťouchl jsem do něho a pak si ho přitáhl k sobě do náruče. „Už jsem ti říkal...", potichu vzlykl a zabořil si nos do mého krku. „...že nic takového nedělám!" Aha... takže asi jsem ve sprše, když mám od něj krk celý mokrý, že? Nevěděl jsem co dělat, tak jsem ho jen tiskl k sobě a konejšivě ho hladil po vlasech. „Neplakej, Ki... no tak!" Cítil jsem jak mi taky po tváři tečou slzy. „Já nepláču!" Ale pravda byla opak. Nakonec jsme tam seděli a brečeli oba.

 Po chvíli jsme se trochu uklidnili, ale já jsem dál svíral Min-Kiho pevně ve svém náručí. „Nevím co tě trápí...", řekl jsem něžně. „ale bude to dobré, uvidíš!" „Hmmm..." „Věříš mi?" „Věřím." Smutně se na mě usmál. „Už je to lepší... Běž za ostatními, Kookie, ano? Já budu v pohodě! Jsem jen unavený a ano, Min-Ho mě dost dojal... nechtěl jsem vůbec slavit své narozeniny..." Nepodíval se mi ale do očí, místo toho se zadíval ven z okna. Pořád jsem mu moc nevěřil, ale nechtěl jsem to z něho tahat násilím. „Chceš být sám?" „Jen chvíli... Já se ti moc omlouvám, Kookie... Vážně jsem se na tebe moc těšil, ale... prostě promiň..." „To nic!", usmál jsem se a pohladil ho po tváři. „Přijď pak za mnou, ano?", řekl jsem a on jen přikývl.

Šel jsem do obývací části a sedl si za klukama. Pro jistotu jsem si vzal prášek, protože mě Ki dost rozhodil. Vždycky nosím malou lahvičku v kapse, jen tak pro jistotu. Tae si povídal s Min-Ho a Tae-Minem a já jsem sledoval dveře do Min-Kiho pokoje, jestli už náhodou nejde. Frustrovalo mě, že nevím co se děje. Po chvíli Min-Ki opravdu vyšel, ale nepodíval se na mě. Všiml jsem si, že se dívá na Tae-Hyunga. Nebo na Tae-Mina? Nebyl jsem si jistý. Nebo se snad dívá na svého bratrance? Možná se na něj zlobí za tu kytici?! Pořád jsem po něm nenápadně pokukoval. Min-Ki si vzal nějakou flašku s alkoholem. Můj Tae se zvedl od stolu a přešel na druhou stranu sedačky ke mně. Zlehka mě políbil na rty. „Líbí se ti tady?", zeptal se. „Docela líbí...", usmál jsem se. Pořád jsem sledoval Min-Kiho a tak mi neuniklo, že se opravdu dívá na Tae-Hyunga. Měl hrozně zvláštní výraz a já jsem nevěděl co si mám o tom myslet.

Napadlo mě, jestli náhodou Tae nemá pravdu, že mě bere Min-Ki jinak než si myslím a proto teď žárlí na Taeho. Ale ne, to je hloupost! Nebo je mu líto, že nikoho nemá a opravdu mi závidí... Ne, na tohle sám asi nepřijdu...

 Min-Ki pořád pokukoval po mém miláčkovi a tak si nevšiml Yoon-Giho, který se řítil z kuchyňky s voňavou kávou. Jasně že došlo ke srážce a Gi na chudáka Min-Kiho vylél celý hrnek. Hudba teď hrála dost potichu, protože od chvíle, kdy ji Min-Ho ztišil aby mohl uvést do rozpaků svého bratrance, ji nikdo nezhlasil, takže jsem slyšel jak se chlapci mezi sebou baví. „Kam se díváš, ty trdlo?", řekl Gi trochu podrážděně. 

Už se zřejmě moc těšil na svou kávičku. „Pro... promiň...", vykoktal Ki. „Já se moc omlouvám!" „Hmmm... To je dobré...", mávl rukou Yoon-Gi, když viděl, že to mladšího mrzí. „Nepopálilo tě to?" „Ne, to je v pohodě... jen se převleču. Nezlob se, já jsem fakt nechtěl!" „Já se nezlobím!", usmál se Gi a poplácal zdrceného chlapce po rameni. „Já jsem se měl taky líp dívat! Takže, dobré?" „Dobré..." Yoon-Gi si dal zpátečku do kuchyňky a Ki zase šel do svého pokoje, zřejmě se převléct. Jen jsem si povzdechl. 

Tae-Hyung

Min-Ki znovu vyšel ze svého pokoje. Přesto, že ho neznám, neušlo mi, že se chová dost divně a taky jsem si všiml, že se pořád dívá po Kookiem. Byl tak zahleděný, že si ani nevšiml Yoon-Giho a ten mu polil celou košili kávou. Pobaveně jsem se usmál. Dobře mu tak, nemá mi civět po miláčkovi! Stále víc jsem byl přesvědčený, že se do Jung-Kooieho zamiloval a že má něco za lubem. Jen najít vhodný okamžik a buď ho zatáhnout k němu do pokoje a nebo někam jinam, kde bude klid a nebude nás nikdo rušit. Chci si to s ním vyjasnit jednou pro vždy! Možná bych mohl hned...?! Min-Ki se šel převléct, možná bych za ním mohl jít do jeho pokoje. „Proč se na něho tak díváš?" Ach, úplně jsem zapomněl, že je Kookie pořád vedle mě. „Já?", zeptal jsem se jakože pobaveně. „Nedívám!" „Hlavně že víš o kom mluvím, že?", usmál se trochu nervózně. „Vím, že se díváš!" „Ale..." „Nech ho prosím tě na pokoji, ano?" „Co mu dělám?", zamračil jsem se. „Zatím nic...", řekl miláček potichu. „ale chci aby to tak zůstalo! Co mu chceš udělat?" 

„Co bych mu měl dělat?", urazil jsem se. „Když by náhodou, tak jen bych s ním promluvil... nevěřím mu!" „Tak k čemu by to mluvení bylo, když mu nevěříš?" „Chci vědět co k tobě doopravdy cítí a snad bych poznal jestli lže nebo ne..." „A co bys z toho měl?" „Já jen jistotu, že se k tobě nepřiblíží jinak než jako kamarád!" „Tak jako Baek-Hyun k tobě?", provokoval Kookie. „To je úplně něco jiného!" „Aha..." „Takže chceš aby Min-Ki byl víc než jen kamarád?", zamračil jsem se. Znovu jsem začínal žárlit a napadla mě dost blbá myšlenka, že jsem miláčkovi zadeček zmaloval asi málo, když se Min-Kiho tak zastává. „Chci!", usmál se Kookie. „Jasně že CHCI aby byl víc než jen kamarád!" Myslel jsem, že špatně slyším. „Cože?" Kookie se jen usmál a zlehla mě políbil na rty. „Už jsem ti říkal, že je jako můj bratr! Rodina! Není JEN kamarád!" Znovu mě políbil a já jsem úlevou vydechl. Ten můj milovaný darebák! Netušil jsem, že umí tak provokovat... „Nic mu neudělám!", slíbil jsem. „Ale mluvit s ním chci..." „Jen když na něho budeš hodný!" „Když  nebude zlobit on...", pokrčil jsem rameny. „Tak na něho budu milý!" „Slibuješ?" „Slibuju!"

„Co jste tak vážní?" Zezadu k nám přistoupil Hobi a oba nás chytl kolem ramen. „Mimochodem, hrozně vám to spolu sluší, miláčci!" „Vážně?",zeptal jsem se vesele, zatím co Kookie zrudl rozpaky. „Ten váš polibek byl tak sladký!", přikývl Hobi. „Byla radost se na vás dívat!" „Můžeme to klidně zopakovat!",mrkl jsem na miláčka „Ne!", zakroutil hlavou Kookie. Hobi jen poodstoupil a usmíval se na nás, jako by čekal, že hned začneme.    

Pro mě za mě, já s tím nemám nejmenší problém! Chytl jsem pevně Kookieho za obě líčka a přitiskl jsem se na jeho mírně pootevřené rty. Zrovna chtěl nejspíš říct, ať mě to ani nenapadá, ale díky tomu jsem mohl hned vklouznout jazykem dovnitř a podmanit si tak jeho sladká ústa. Líbal jsem ho dost vášnivě a přesto že to miláček nechtěl, začal sladce spolupracovat. Líbal jsem ho co nejdýl a co nejvášnivěji, ať nás všichni vidí. Hlavně ať nás vidí on! Když jsem se od naštvaného Kookieho odtrhl, všiml jsem si, že se už převlečený Min-Ki opravdu dívá! Ano, viděl nás!!! Vypadal opravdu zdrceně. 

Trochu mě ho bylo líto, ale ne až zase tak moc. Všiml jsem si, že má v ruce flašku s tvrdým alkoholem. Nejspíš má v plánu se opít... to chápu... V nejhorším případě si s ním promluvím jindy... Ještě chvíli nás pozoroval. Kookie se celý rudý díval do země, ale já jsem se díval do Min-Kiho uhrančivých očí a on můj pohled opětoval. Nevím co jsme si chtěli říct... Po chvíli se ale odvrátil a napil se přímo z flašky. Hobi se ujal uklidňování rozhozeného miláčka a já jsem pobaveně sledoval Min-Kiho, který se rozhodl skoncovat se vším obsahem ve flašce. Naštěstí pro něho už před tím nebyla plná, jinak by snad skončil s otravou. Ale i tak mu bude pěkně blbě. Jen jsem nad tím pokrčil rameny. No co, nejsem jeho máma!