Tae-Hyung

Seděli jsme u baru jako já posledně a čekali. Napětím jsem skoro nedýchal. Hobi se mě snažil zatáhnout do rozhovoru, ale po chvíli to vzdal a začal se bavit s Gi a Jiminem, kteří seděli po jeho pravé ruce. Napil jsem se coly a nervózně polkl. „Kde je?" Podíval jsem se na hodinky. Má už hodinu zpoždění, proti minule. Minule. Málem jsem se rozklepal při té vzpomínce a zalila mě vlna horka. Minule Angel seděl tam co Ho-Seok. Jak se na mě díval... Ta jeho vůně... Co všechno se mnou dělal... Cola mi málem zaskočila. „Kde jsi?", pomyslel jsem si. Chtěl jsem to zařvat nahlas, aby mě slyšel a konečně přišel! Aby se na mě zase tak díval, aby zase dělal. Nevím, jestli bych to chtěl takhle zažít znovu, ale kdyby to byla jediná možnost jak být s ním... Sakra, jo, asi bych ho zase nechal ať si se mnou dělá, co chce.

V klubu bylo opět plno. Hrála tichá hudba, lidé se bavili, ale bylo na nich vidět, že jsou netrpěliví. Zřejmě většina z nich přišla kvůli Angelovi. Jenomže uplynula další hodina a nic. Myslel jsem, že nervozitou prasknu. Kde je??? Na pódium přišel stejný kluk jako minule, asi nějaký ohlašovač a já se zatetelil radostí. Ta mě ale brzy přešla. „Ehmmm", odkašlal si. „Je mi to moc líto, ale Angel nevystoupí! Zase nedorazil... Bohužel..." Pokrčil bezmocně rameny a odcházel z pódia. Mezi lidmi to zašumělo. Takové zklamání.

„Cože?", vykulil jsem oči. „Jak nedorazil???" ZASE? Tázavě jsem pohlédl na barmana. Byl to kupodivu taky ten stejný jako minule. Všechno bylo stejné, jen to nejdůležitější ne, NEBYL TU ANGEL!!! „Už týden se tu neukázal!", pokýval barman hlavou a podíval se mi do očí. Měl jsem pocit, že VÍ... Zrudl jsem jako rajče. NEMŮŽE to vědět, nebo ano? Ale neměl jsem možnost o tom víc přemýšlet, protože se mi srdce sevřelo úzkostí. Týden se neukázal? Jak to? Co když se mu něco stalo? Proto nezavolal? Souvisí to nějak semnou? Vzpomněl jsem si, jak byl v sobotu ráno divný. Jako oproti tomu jak se choval předtím... Co když už nikdy nepřijde? Kde ho budu hledat??? „Ale", nechápal jsem. „To může jen tak nepřijít?"

„Může!", potvrdil barman. „Neměl tady žádnou smlouvu, nikdo ho tady neplatil... Pokud vím, tak přišel za našim šéfem, a požádal jej o možnost vystupovat. Šéfovi se to nezdálo, ale když viděl co, ten kluk umí, hned souhlasil! Viděl jsem jak na Angela hledí s otevřenou pusou a já jsem taky čuměl, to vám povím! Je to třída, to teda jo... Tak mladý a tak talentovaný! No a tak mu šéf dovolil tady vystoupit, kdy bude chtít, protože tušil, že přitáhne lidi... Angel za vystoupení nic nechtěl, jen nějakou místnost, kde by se mohl v klidu připravit a potom si odpočinout, kde by ho nikdo nerušil..." Mrknul na mě, ale já  tomu nevěnoval pozornost.

„Že tady vystupuje a že je fakt dost dobrý, se brzy rozneslo a od té chvíle tady bylo vždy narváno!", pokračoval barman. Hobi se zamračil. „Tak proč jsem o něm neslyšel?", podivil se. „To fakt nevím", ušklíbl se barman. Pak pokračoval ve vyprávění. „Trvalo to ale jen dva týdny... Pak už se neukázal, vlastně až do teď a netušíme, jestli se ještě někdy ukáže..."

Hleděl jsem jako spadlý z višně. Vůbec jsem to nechápal. Nebyl jsem už schopen slova. „A to tu chodil každý den?", zeptal se Ho-Seok. „Jo, každý den! Přišel večer a odcházel ráno. Minulý pátek tu ale byl naposledy..." „A znáte jeho jméno?", zeptal se zase Hobi. Muž zavrtěl hlavou. „Ani šéf to neví. Prostě se představil jako Angel a když nepodepisovali žádnou smlouvu... no tak šéf ani nevyzvídal. Ani nechtěl průkaz... Cítil prachy, nechtěl kluka vyplašit... znáte to... Takže prostě víme jen to, že je Angel..." „A telefonní číslo na něj taky nemáte?" Hobi by mohl pracovat jako policajt. „Bohužel ne..."

„A jak... jak vypadal?", vysoukal jsem ze sebe konečně. Barman se na mě nechápavě podíval. „Však jste ho viděl, ne?" Chtělo se mi na něj zařvat, že neviděl, ale ovládl jsem se a jen jsem zakroutil hlavou. „Myslel jsem jako jeho civilní vzhled, když nevystupoval..." „Neměl žádný civilní vzhled, pořád vypadal stejně!", řekl barman. Vážně takhle chodí i po městě? Co když už ale není v Seoulu? A kdyby i byl... Seoul je obrovské město! Nikdy ho jen tak náhodou nepotkám! Už jsem toho měl dost. Ani jsem se na kluky nepodíval, zvedl jsem se ze židle a pak se vymotal ven na ulici.

Unaveně jsem se opřel o zeď. Myslel jsem, že sem prostě přijdu a alespoň ho uvidím. Kam zmizel? Proč zmizel? To nemůže být pravda!!! Najednou jsem měl pocit jako by mě někdo pozoroval, až mi přeběhl mráz po zádech. Prudce jsem zvedl hlavu a rozhlédl se, ale nikoho jsem neviděl. Bylo to divné! Mohl být tady někde blízko? Nebo to bylo jen mé přání? 

U východu se objevil Ho-Seok. „Pojď domů", chytl mě za ruku. „Kluci tady ještě zůstanou..." Přikývl jsem. „Pojďme domů!", souhlasil jsem. Chtělo se mi brečet. Doma jsem sebou hodil na postel a vytáhl zpod polštáře Angelův rolák a přitiskl si ho na nos. Pořád byl cítit jeho majitelem. Proč jsem se do něj musel zamilovat? Kde je teď? Hobi se posadil vedle mě. „Nezoufej", snažil se mě utěšit. „Třeba se ještě uvidíte..." „Hmmm..."

Ráno jsem byl nevyspaný a unavený. Došoural jsem se do kuchyně udělat si kafe. To je teď to jediné, co mi může pomoct! „Dobré ráno!", řekl mi Ho-Seok. „Udělal jsem ti kafe, tak se posaď!" „Jak..." „To že vstáváš, slyšeli i sousedi!", usmál se na mě mile. Zašklebil jsem se na něj a posadil se na židli. „Díky!" Byl jsem pořád ještě v pyžamu, jen jsem si přes něho přehodil župan. Ani jsem se neobtěžoval si ho zavázat. Byl jsem grogy.

„Kdy jsi usnul?", zjišťoval Ho-Seok. Pokrčil jsem rameny. Až pak jsem si všimnul, že u stolu je i Jimin. Opíral si tvář o svou ruku a zasněně se díval z okna. Tázavě jsem kývnul směrem k Hobimu.

„Našel si novou přítelkyni!", zašeptal Hobi. „Aha...", usmál jsem se. „Kdy?" „Včera ve Wings", odpověděl a taky se zatvářil, jako že to nechápe. „Hele...", naklonil se ke mně Hobi důvěrně. „Poptám se kamarádů na toho tvého Angela..." „Hmmm..." „Nevím, jestli o něm někdo něco ví, ale zkusit to můžu. Je to tanečník, možná tady taky studuje?!", přemýšlel nahlas. Mrzutě jsem se na něj podíval. „Možná...", pokusil jsem se o úsměv. „Díky..." Napil jsem se kávy a vychutnával si tu chuť! Jak to Hobi dělá, že umí tak skvělou kávu? Já sám si nikdy tak dobrou připravit neumím!

„Pochybuju ale, že by se ve škole představil jako Angel...", rozváděl dál Hobi své myšlenky. „A v klubu zase neprozradil své jméno... Ten kluk nechce, aby někdo znal jeho totožnost!" „Hele", řekl jsem trochu rozmrzele. „Budeš hodný, když se zeptáš, ale já o něm už dnes nechci mluvit, ano?" „O kom?", podíval se na nás Jimin. „O nikom!", řekli jsme s Ho-Seokem zároveň a mile se na Jimina usmáli. „Hmmmm", usmál se taky Jimin a dál se zasněně díval z okna. Jen jsem nad ním zakroutil hlavou a zvedl se. „Půjdu do pokoje", oznámil jsem, vzal si své kafe a odšoural se zpátky do postele. 

Bylo už odpoledne. Jimin šel na rande a Yoon-Gi zůstal v posteli. Říkal, že se necítí moc dobře, tak snad nebude nemocný. Hobi mu uvařil bylinkový čaj. Já jsem se taky válel v posteli a Ho-Seok pak něco dělal na počítači. Náladu jsem měl stále mizernou. Vylezl jsem z postele, jen abych si něco vytáhnul z lednice, udělal si snad sto litrů kakaa a pak se zase vrátil zpátky do pokoje. Pořád jsem na něj musel myslet, na Angela.

To že včera nebyl v klubu, mě rozhodilo víc, než jsem si byl ochotný připustit. Proč tam nebyl? Zmizel nadobro, nebo si jen dal pauzu? Po dvou týdnech co tam byl denně bych to chápal, že si chce odpočinout. Ale proč nikomu nic neřekl? Proč se nedomluvil jako normální člověk? To bude ono! Není totiž normální člověk! Ale místo toho abych měl pocit, že je to podivín a cvok, myslel jsem si jak neobyčejná a výjimečná bytost to je! Ach jo... O tom proč mi nezavolal, jsem přemýšlet nechtěl. Přitiskl jsem si k nosu jeho rolák a po tváři mi tekly slzy. „Běž chvíli na vzduch." Ho-Seok stál ve dveřích a starostlivě se na mě díval. „Už jsi dlouho nebyl v parku!" „Nebyl...", pokrčil jsem rameny. „No a?"

„Co ten Jun... Jung... jakže se jmenoval?" „Jung-Kook", dopověděl jsem a zvedl jedno obočí. Popotáhl jsem. „Co jako s ním?" Úplně jsem zapomněl, že existuje! Proč mi Hobi připomíná toho divného kluka? „Nic... já jen že jsi předtím o něm dost mluvil..." „Jasně..." Matně jsem si vybavoval, že jsem se o něm asi zmínil, když jsem chodil do parku a doufal, že na něj narazím. Ale že bych o něm mluvil často? Hobi zase přehání!

„Jo", zamračil jsem se. „Asi jsem o něm trochu mluvil, ale to bylo předtím, než jsem poznal Angela! A předtím... když jsem ho chtěl ještě znovu vidět, ale on už se neukázal... Jo, předtím! Teď už mě vůbec nezajímá! Vlastně si už ani nepamatuju, jak vypadal! Nezajímá mě!!! Proč se mě na něho ptáš???" Hobi se na mě díval trochu zaraženě. „Na to, že tě už vůbec nezajímá, se nějak moc rozčiluješ?! Já jen... že bys mohl přijít na jiné myšlenky, když se ti Angel neozývá a někam zmizel..." Sakra, mám Hobiho moc rád, ale teď mi teda vůbec nepomáhá! Ach, Angel... Jak jsem mohl dovolit aby semnou někdo takhle zamával? Jak jsem se mohl zamilovat do někoho tak divného? Nepoznával jsem se. A co je to s Ho-Seokem? Nejraději bych mu jednu vrazil, ale nechtěl jsem být na něj zlý. Asi netuší, jak moc jsem chtěl Jung-Kooka znovu vidět... Jak moc mě mrzelo, že už nepřišel. Nevím, co cítím k chlapci z parku. Vím jen jistě, že se mi moc líbil! Jenže jsem ho viděl jen tak malou chvíli... Jisté také je, že jsem ho chtěl víc poznat! Je opravdu tak křehký, jak vypadá? Je opravdu tak sladký? Nevěřícně jsem zatřepal hlavou. Na co to sakra zase myslím? Zamračil jsem se na Hobiho jak nejvíc jsem mohl. „Tak já jdu ven!", zavrčel jsem a už se protahoval dveřmi kolem něho. Prudce mi uhnul a jen na mě zíral. „Tak jo...", špitl.

Bloumal jsem po městě a kopal do všeho, co mi leželo pod nohama. Nálada se mi ani trochu nezlepšila, spíš naopak. Nejraději bych někoho zmlátil. Třeba Angela za to všechno! A taky Jung-Kooka, jenom tak... Protože se objevil a zase zmizel... A Hobiho...

Dnes nebylo hezké počasí. Sice nepršelo, ale obloha byla temná a nepříjemně foukal vítr. Pomalu ale jistě začínal podzim. Popravil jsem si kapuci, která mi sjížděla z hlavy, a zapnul si zip od kožené bundy. Moc to nepomáhalo, bylo fakt chladno. Ale vrátit domů se mi ještě nechtělo. Co tam? S takovou náladou bych kluky jen otravoval. Stačí, že jsem byl hnusný na Ho-Seoka... Rozhodl jsem se vrátit domů, až mi bude líp, tak jsem bloumal dál. Neměl jsem to v úmyslu, ale když jsem se ocitl v parku, rozhodl jsem se zajít na své místo. Když se neuklidním tam, tak už nikde! Vyrazil jsem tam tedy, skoro jsem běžel. Někdo tam ale byl. Už zase! Zahlédl jsem postavu celou v černém a píchlo mě u srdce. Angel?!?