Tae-Hyung

Pan doktor si Kookieho chytl z druhé strany kolem ramen a já jsem jen velice nerad sundal ruku z jeho pasu. „Tak zatím...", hlesl jsem a už jsem upaloval ven z ordinace. Cítil jsem na sobě miláčkův pohled a po chvíli jsem ho cítil stále, i přes dveře, které jsem zavřel. „Kookie bude v pořádku!", říkal jsem si. „Oni jsou oba hodní. Vypadají jako hodní lidé!"

Jung-Kook

Pan doktor mě vzal kolem ramen a Tae odešel. Jeho místo hned zaujala paní Choi. Chytla mě za ruku a spolu s doktorem mě odvedli k lehátku u zdi. Byl jsem hrozně nervózní. Pořád jsem se díval za Tae-Hyungem, i když on tam už dávno nebyl. Mé srdce svíral strach a nervozita jako kleště. Špatně se mi dýchalo a měl jsem pocit, že se celý chvěju. Nevím z čeho jsem měl takovou úzkost. Naposledy jsem prodělal podobný záchvat den před tím, než jsem se vyspal s miláčkem. Já nechci další záchvat, prosím ne! „Uklidni se, Kookie...", řekl pan Lee a jemně mě zatlačil na lehátko, až jsem sykl, když jsem dosedl na svůj bolavý zadek. Někdo mi svlékl bundu. Zlehka mi nadzvedl nohy a vzápětí na to už jsem ležel. Nemohl jsem se uklidnit. Cítil jsem, jak mi srdce nepravidelně tluče a čím dál hůř se mi dýchalo. Na hrudníku jsem měl obrovský tlak, jako by mi tam pan doktor stál celou svou vahou. Po těle mi vyskočil studený pot a nemohl jsem zastavit to zatracené chvění. Před očima se mi začaly dělat mžitky a černo. „Ne!", říkal jsem si v duchu nešťastně. „Tady ne, nebo mě opravdu zavřou do blázince!" Cítil jsem, že se zase něco blíží. Zase budu mít výpadek? Ne!!! Ale mé tělo mě neposlouchalo! „Nemám tu dnes sestru...", slyšel jsem jakoby z dálky. „Prosím tě, nachystej mi Dormicum, než se nám tady zhroutí, ano? Má zase záchvat úzkosti!" „Dobře, tati..."

Po malé chvíli mě někdo vzal za ruku a cítil jsem jak něco silně škrtí mou paži nad loktem. Potom jsem ucítil silné píchnutí na předloktí a do žíly mi zajela jehla. Pár vteřin na to, když už jehlu vysunuli z mé ruky, se začínala blížící se tma rozestupovat a mě se začalo lépe dýchat.Vnímal jsem, jak se zklidňuje můj tep a přestal jsem se chvět. Nějakou dobu jsem ale ještě ležel se zavřenýma očima a snažil se úplně zklidnit. Skoro jsem nevnímal svůj bolavý zadek. Do háje, kdyby tady se mnou byl Tae, nikdy by se tohle nestalo! :(

Tae-Hyung

Seděl jsem poblíž dveří do ordinace pana Lee a popíjel sodovku, kterou mi slečna z recepce s úsměvem dala. Byla to opravdu krásná slečna. Měla dokonalou pleť bez jediné vady, souměrné a něžné rysy a kolem tváře jí splývaly vlnité vlasy až po ramena. Mohla mít tak maximálně pětadvacet let a její poprsí se bujně dmulo pod uniformou recepční. Dělala svou práci, ale sem tam po mě po očku mrkla, jako by se mnou chtěla koketovat. To že jsem předtím nazval Kookieho mým přítelem ani to, že jsem ho držel za ruku, ji zřejmě nevyvedlo z míry. Házela po mně úsměvy a mrkala svými dlouhými řasami, a já jsem jí úsměvy vracel. Ne že bych s ní chtěl koketovat, přestože v dobách před Kookiem bych ji jistě pozval na skleničku a pak ji ojel, pokud možno u ní doma, ale teď jsem jen potřeboval zahnat nervozitu a taky si zkrátit čekání.

Uplynula skoro hodina, co jsem odešel z ordinace a miláček se pořád nevracel. Uklidňoval jsem se, že pan doktor mluvil o hodině a že to hodina ještě není! Hodina ale uplynula a on se pořád nevracel. Přestal jsem vnímat flirtovací pokusy slečny recepční a začal nervózně pochodovat po chodbě. Mám tam zaklepat a zjistit co se stalo? Už jsem to chtěl udělat, když v tom se dveře otevřely a vyšel Kookie. Vypadal bledý a já jsem k němu zděšeně přiskočil. „Jsi v pořádku?", zeptal jsem se a on jen mlčky přikývl. Přitulil se ke mně a já si ho hned přimáčkl ke svému tělu. Zaregistroval jsem nesouhlasný pohled slečny z recepce, ale bylo mi to fuk. „Stalo se něco?", zeptal jsem se. Jen zavrtěl hlavou a víc se ke mně přitiskl. „Už mě nenechávej nikdy samotného, ano?", řekl potichu u mého ucha. „Ach, Jung-Kookie...", vydechl jsem a políbil ho do jeho jemných vlasů. „Pokusím se, ano? Pokusím se nikam neodcházet, ale víš, že teď jsem musel... je všechno v pořádku? Co ti říkali?"

Než stačil něco říct, dveře se znovu otevřely a vyšla paní doktorka Choi a také pan doktor Lee. „Omluvám se za zdržení, Tae...", řekl pan Lee. „Ale Kookie se maličko hroutil a tak se to sezení muselo drobet protáhnout..." „Cože?", vydechl jsem zděšeně. Odtáhl jsem se od Kookieho, vzal si jeho bradu do dlaně a zkoumavě se zadíval do jeho stále bledé tváře. „Opravdu jsi v pořádku, miláčku?" „Jsem..." „Dostal ampuli Dormicum přímo do žíly, takže už se cítí lépe.", vysvětlil pan Lee. „On ti všechno poví, ale jen tak mezi náma... ten tvůj nápad, jak jsi měl ohledně skupinových terapií..." „Ano?", obrátil jsem se na něj zaujatě. „Máte nějaké novinky? Můžete mi to říct?" „Už jsem to řekl Kookiemu, ale že jsme spolu o tom mluvili po telefonu a že to byl tvůj nápad, řeknu ti to hned... Úřady povolily soukromé sezení, bez účasti svědků a Kookie si může vybrat, jestli bude pokračovat u mě a nebo u mé dcery, paní doktorky Choi!" „To je skvělé!", zajásal jsem. „Miláčku, ty nemáš radost?" „Mám...", maličko se pousmál. Vypadal unaveně. „Je trochu utlumený!", řekla paní doktorka. „Dostal opravdu silné sedativum... ale bude v pořádku, jen si musí odpočinout. Nepotřebujete omluvenku do školy?" „Vlastně ano!", vzpomněl jsem si. „Dáte nám ji prosím... oběma?" „Jistě..." Pan doktor se vrátil do ordinace a za chvíli mi podal dva papíry. „Jung-Kook potřebuje doprovod, minimálně dnes!" „Jste moc hodný!", usmál jsem se. „Díky!" 

„Já děkuji!", řekl pan Lee. „Bál jsem se, že tato situace nedopadne dobře, ale ty jsi nás všechny zachránil, tím že jsi tohoto darebu přivedl! Kookie slíbil, že už bude chodit pravidelně a nebude to flákat a já mu věřím! Je to opravdu moc milý chlapec!" „Je!", přisvědčil jsem a přitáhl si Kookieho zpět do své náruče. „Je to miláček!" „Vidíš, to jsem ti chtěl říct...", usmál se Lee. „Ten váš vztah... je to vážné?" „Já doufám, že ano...", přikývl jsem. „Moc ho miluju!" „Dobře, Tae... Já jen, že váš vztah má na něj velice pozitivní dopad, takže opatrně, ano? Pokud by se něco pokazilo, mohlo by to mít fatální následky..." „Snad se nic nepokazí...", vydechl jsem poplašeně. „Snad... Dobře vy hrdličky, my se rozloučíme!", usmál se doktor Lee. „Nashledanou příští pondělí, Kookie!" „Nashledanou...", řekl potichu miláček. „Nashledanou!", řekl jsem taky. Platilo to pro oba. Paní Choi se usmála a potom už šli někam po chodbě na druhou stranu od recepce. Oblékli jsme se. „Tak pojď!", vzal jsem Kokieho za ruku a vedl si ho odtud pryč. Prošli jsme kolem recepce a já se na krásnou slečnu už ani nepodíval.

Jung-Kook

Po té injekci jsem si připadal dost unavený. Nesnáším, když mi tohle léky dělají, když po nich nevnímám na sto procent. Proto jsem taky už nebral všechny prášky co bych podle lékařů měl... Byl jsem rád, že jsem se nezhroutil, ale tenhle utlumený stav mi vůbec nebyl příjemný. Nebo, možná mi to bylo jedno... Dostal jsem sklenici vody a mohl jsem se posadit. Sezení nakonec neproběhlo tak hrozně jak jsem se bál. Oba, paní doktorka i pan doktor, na mě byli milí. Nevyčítali a nenadávali, jen mě poprosili ať už to nedělám, že nejen že na terapie chodit musím, ale také že je potřebuji, což jsem jim názorně předvedl svým selháním. Řekli mi, že na skupinovky už docházet nemusím, ale že si mám do pondělka vybrat, kterého z nich na soukromé terapie chci. Byl jsem rád, opravdu...

Ptali se mě na Tae-Hyunga a já jsem jim řekl jak moc ho miluju, že je pro mě vším. Že bych umřel bez jeho polibků a objetí. Ptali se mě, jestli spolu máme i intimní život a já jsem jim řekl, že ten nejintimnější. Bylo to zvláštní, byl jsem při smyslech, ale jako bych nebyl. Všechno mi bylo jedno. Nechybělo málo a já bych jim popsal každý detail našich intimních styků. Naštěstí to nepotřebovali vědět. Nelíbilo se mi být v takovém stavu a nemám rád, když ze mě někdo něco tahá, ale bylo to lepší než skupinovka a vlastně mi to bylo jedno. Hlavně jsme neřešili co bylo kdysi a pan Lee mi slíbil, že se k tomu vrátíme jen minimálně. Mluvili jsme a mluvili... o všem a o ničem. Také na školu se mě ptali, na to co zrovna maluju. Dokonce nějak přišli i na to, že jsem našel svého ztraceného kamaráda a že jsem ho líbal. Prý všechno důkladněji probereme příště... Potom pan Lee řekl, že to pro dnešek ukončíme. Byl jsem unavený. Chtěl jsem jít za miláčkem a jen se k němu přitulit, víc jsem nepotřeboval. Chtěl jsem svého Taeho... „Jsi v pořádku?", zeptal se mě miláček. Přikývl jsem. U tebe jsem v pořádku, miláčku můj nejmilovanější! „Už mě nenechávej nikdy samotného, ano?", poprosil jsem ho. Bez Taeho si připadám ztracený, jako kapka v oceánu. „Ach, Jung-Kookie...", vydechl a dal mi polibek do vlasů. 

„Pokusím se, ano? Pokusím se nikam neodcházet, ale víš, že teď jsem musel... je všechno v pořádku? Co ti říkali?" Co vlastně říkali? Mluvili jsme opravdu moc... Chtěl jsem se jen tulit. „Nashledanou příští pondělí, Kookie!", řekl pan Lee. „Nashledanou...", řekl jsem. Bylo mi to jedno, protože jsem byl u Taeho v objetí. Vzal mě za ruku a vedl mě ven. Líbilo se mi, že mě drží za ruku. Bylo to tak krásné!

Tae-Hyung

Kookie mi přišel dost mimo. Nevím, co mu píchli do žíly, ale musel to být pěkný oblbovák! Rozhodl jsem se, že na oběd zajdeme až později, protože miláček teď musí do postele. Byl jsem šťastný, když jsem konečně odemkl dveře od bytu a dovedl ho do patra. Svlékl jsem Kookieho do naha a položil do postele. Ani jsem ho nestačil přikrýt peřinou a Kookie už spal. Přikryl jsem ho až po bradu a políbil na pootevřené rty. „Miluju tě!", zašeptal jsem.