Jung-Kook

Když jsem se ráno probudil, ležel jsem pořád na břichu. Tae ležel na boku přitisklý ke mně. „Tae!", řekl jsem polekaně. „Zaspali jsme!" „Cože?" Tae otevřel jedno oko a podíval se na mě. „Zaspali jsme do školy!" Chtěl jsem vyskočit z postele tak rychle, jak mi to můj bolavý zadek umožní, ale on dal přese mě ruku a donutil mě tak zůstat ve stejné pozici. „Klid miláčku!", řekl rozespale. „Dnes nejdeme do školy..." Už měl zase zavřené oči. „Dnes je sobota?" nechápal jsem. Nebo... zděsil jsem se. Nebo mám zase nějaký výpadek? Byl jsem totálně dezorientovaný. „Jdeme za tím tvým doktorem přece...", řekl Tae. „Spi ještě. Půjdeme tam později dopoledne." „Aha...", oddechl jsem si. „Vy jste se domluvili na čas?" „Ne." Tae zívl. „Ale napadlo mě, že bychom si mohli udělat volný den... On nám dá omluvenku do školy..." „Aha..." Znovu jsem se uvelebil. Po chvíli jsem se přetočil na bok, tak abych byl čelem k Taemu. S láskou jsem se podíval do jeho krásné tváře. Se zavřenýma očima byl moc roztomilý! „Otoč se...", zamrmlal miláček. „Cože?" Tae se zvedl a přetočil si mě k sobě zády. Pak si znovu lehl a přitiskl se opatrně na můj bolavý zadek. Tvář si zabořil do mého krku a ruku si volně položil na mé břicho. „Spinkej!", zašeptal mi do ucha. Poslechl jsem ho a za vteřinku jsem znovu spal.

„Vstávej, miláčku!" Tae seděl vedle mě a třásl mnou. „Už?" Nespokojeně jsem zafuněl do polštáře. Měl jsem pocit, že mě budí sotva jsem znovu zavřel oči. „Já nechci vstávat!", zakňoural jsem. Zvedl jsem hlavu, ale oči se mi otvírat nechtělo. Spal bych klidně další dvě hodiny! 

„Vstávej, ať máme čas se v klidu nasnídat. Když tam přijdeme moc pozdě, určitě nám doktor nedá omluvenku..." Tae byl neoblomný. „Hmmm..." Jen nerad jsem otevřel oči a ještě víc nerad jsem vstal z postele. „Mě se nikam nechce...", Zívl jsem a protáhl se, abych svým slovům dal potřebný důraz. Jak by se mi mohlo kamkoli chtít, když jsem tááák unavený?! „Kookie!" Taeho hlas zněl přísně. „Co je?", ohradil jsem se. „Jen říkám, že se mi nikam nechce, ne že nikam nepůjdu..." S povzdechem jsem si šel pro oblečení. „To bych ti ani neradil!", usmál se Tae. Hodil jsem po něm zamračený pohled a šel se převléct do koupelny. Nejdřív sprcha, ta mě probere.

Posnídali jsme a Tae mi dokonce udělal kakao. Vážně se mi nikam nechtělo. Ne že bych byl až tak unavený, ale nevěděl jsem, jak bude pan doktor Lee reagovat, až mě po dlouhé době uvidí. Co když lhal Taemu, že nebudu muset chodit na skupinovky? Co když na mě opravdu čekají se svěrací kazajkou a miláček se bude jen bezmocně dívat, jak mě odvádí od něj pryč? Jenže, pokud bych tam nešel, přišli by ke mně domů... Ale bylo by to později...

„Nad čím dumáš?", zeptal se Tae. Překvapeně jsem se na něj podíval. „Nad ničím...", pousmál jsem se. Byl to dost křečovitý úsměv a jemu to neuniklo. Jako by viděl až do mě. „Ty se už zase bojíš, co?" Tae se nedal jen tak odbýt. Někdy je to s ním fakt příšerné! :) „Hmmm..." Nemělo cenu zapírat. Tae si mě k sobě přitáhl a přitiskl si mě do něžného objetí. „Už jsem ti říkal,miláčku...", řekl mi potichu do ucha. „že nedovolím, aby ti někdo ublížil! Pan doktor Lee slíbil, že udělá všechno proto, aby ses cítil dobře, chce ti pomoct.Myslíš, že na tebe něco chystá? Jak dlouho ho znáš? Udělal by něco takového? Já ho vlastně neznám, ale věřím mu..." Zamyslel jsem se. Ne... Tae má asi pravdu, pan Lee není podrazák. „Já nevím proč se bojím...", zašeptal jsem. „Tak se neboj!" Něžně mě pohladil po vlasech. „Budu tam s tebou!" Ještě víc jsem sek němu přitiskl. „Miluju tě!", řekl jsem dojatě. „Strašně moc tě miluju!" „Já vím, miláčku", usmál se Tae do mých vlasů. „Já tě taky strašně moc miluju!" Odtáhl se o de mě, políbil mě na rty a pak mě popostrčil ke dveřím. „Jdeme!"

O nějakých dvacet minut později jsme už seděli v metru. Teda on seděl a já jsem stál. „Kam že to vlastně jedeme?", zeptal se Tae. „Jen tady kousek...", řekl jsem rozechvěle. Pořád, navzdory Taeho uklidňování, jsem byl nervózní. Sice už jsem nemyslel na nějaké podrazy, ale věděl jsem, že přijdou výčitky. Ne že bych si je nezasloužil, ale neměl jsem náladu poslouchat jak nezodpovědný jsem. To neposlouchá rád nikdo, zvlášť když je to pravda... „Je to pořád tady v Gangnamu... Seoul National University Hospital Healthcare System Gangnam Center." Odříkal jsem celý název. „Aha...", usmál se Tae. „Jak že to bylo?" Jen jsem se usmál, ale už se mi nechtělo to opakovat. Metro zastavilo ve stanici. „Pojď, tady musíme přestoupit." Zvedl jsem ho ze sedátka kde si neřád hověl. Přešli jsme na trasu 2 a později vystoupili na Yeoksam Station. Teď kde je východ 2? „Tak jsme tady...", řekl jsem a ukázal na vysokou budovu, která se před námi tyčila.  

„Tohle je Seoul National University Hospital Healthcare System Gangnam Center!" „Sakra, jak si to můžeš celé pamatovat?", podivil se Tae. „Já si pamatuju jen Gangnam center!" „Tak aspoň že si nemyslíš, že je to Gangnam style...", rýpl jsem si do něho. „Nevím proč bych měl...?!" Tae se zatvářil uraženě, ale vzápětí na mě vycenil zuby tak jak to miluju, až se mi z toho rozbušilo srdce. „Snad tě ty srandičky nepřejdou až budeš tam...", řekl s úsměvem. „Přejdou...", řekl jsem s jistotou a sklonil hlavu. Tae mě popadl za ruku. „Půjdeme tam normálně nebo ve stylu Gangnam style?", mrkl na mě. „Ve stylu Gangnam style!", usmál jsem se. A pak jsme jako dva retardi hopkali až k budově. Ještě že nás nikdo neviděl. Zdálo se, že parkoviště před budovou je prázdné. Teda byla tam auta, ale žádní lidé, za to uvnitř ale bude plno.

Se smíchem jsme stanuli u vstupu. V tom okamžiku jsem se přestal smát. Tae mi jen mlčky stiskl ruku o trochu víc a aniž by mě pustil, vtáhl mě dovnitř. „Chci to už mít za sebou!", řekl jsem smutně. „Neboj", chlácholil mě Tae. „Bude to jen chvilka. Potom si zajdeme na nějaký dobrý oběd, co říkáš?" „Anooo!" Vidina dobrého papaní mi hned zvedla náladu.

Když jsme ale vyjeli výtahem do patra, kde se nacházelo oddělení psychiatrie, má dobrá nálada, zmizela zase pryč. „Jdeme za panem doktorem Lee", řekl Tae na recepci. Slečna jen pokynula rukou směrem ke známým dveřím a dělala, že nevidí naše propletené prsty. Možná jí to bylo jedno, nevím. „Je u sebe, ale nevím jestli tam někoho nemá. Počkejte okamžik, zavolám mu." Zvedla telefon a vytočila číslo. „Pane doktore, máte návštěvu. Můžu je za vámi poslat?" „Ano..." Otočila se na nás. „Jaká jsou vaše jména?" „Ne...", usmál se Tae. „Za panem doktorem jde jen můj přítel a jmenuje se Jeon Jung-Kook!" Cítil jsem jak rudnu. Proč pořád mluví za mě? Copak jsem nějaké dítě? Ale řekl nahlas, že jsem jeho přítel! Slečna zopakovala do telefonu mé jméno a za vteřinku na to se zářivě usmála. „Dobře, za chviličku bude u vás!" Nepřestávala se usmívat. Udiveně jsem se na ni díval a nechápal jsem čemu se tak směje. Slečna položila telefon a se stejně zářivým úsměvem se podívala na mě. „Nevím kdo jste", řekla vesele. „ale pan doktor měl velkou radost, když uslyšel vaše jméno. Máte jít hned za ním!" „Měl radost?", zeptal jsem se překvapeně. „Nezlobil se?" „Ne...", podivila se slečna. „Poznám, když se někdo raduje! Pan doktor bývá hrozně vážný, ale na vaše jméno reagoval s nadšením, které u něho neznám... Přišlo mi to roztomilé! Běžte, už na vás čeká!" Nesměle jsem se usmál. Vážně má radost? „Počkám tady...", řekl Tae se stejně zářivým úsměvem. Jen jsem zakroutil hlavou a víc mu stiskl ruku. „Tak fajn...", přikývl Tae a za chvíli už klepal na dveře. Nechtělo se mi moc věřit, že má pan Lee radost, ale jeho veselé „Pojď dál, Kookie" mé obavy zahnalo.

Tae-Hyung

Vešli jsme dovnitř ordinace a já se rozhlédl. Všechno, stěny i nábytek, bylo v bílé barvě, nebo odstínu světle krémové. Psací stůl byl hned naproti okna, tedy také naproti dveří. Byla to malá, ale opravdu pěkná ordinace. Za stolem seděl muž s brýlemi a když jsme vešli, postavil se a hbitě nám vyšel vstříc. 

„Ach..." pousmál se. „Přišli jste oba... já jsem doktor Lee Dong-Young!", natáhl ruku a podával mi ji. Pevně jsem mu ji sevřel a on se víc usmál. „Vy musíte být Kim Tae-Hyung...", řekl, než jsem stačil otevřít pusu. Jen jsem přikývl a trochu nesměle se usmál. „Moc rád vás poznávám! Díky, že jste Kookieho přivedl!" „To nic...", řekl jsem. „Ne, vážně!", pokýval hlavou pan Lee. „Kookie může být rád, že vás má a popravdě, já jsem taky moc rád!" „Dě... děkuji..." Pan doktor mě opravdu uváděl do rozpaků. Podíval jsem se na Kookieho, který celý rudý civěl do země. „Ach... tak tě tady konečně máme...", obrátil pan Lee pozornost na mého miláčka. „Ahoj, Kookie!" „Do... dobrý den..." Nezvedl pohled od koberce. „Hned si promluvíme!", podíval se na něj doktor a mírně povytáhl obočí, ale Kookie si toho nevšiml, protože pořád skenoval koberec, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. „Volal jsem paní doktorce, za chvíli bude tady.", oznámil nám. „Ale potom bych vás poprosil, pane Tae-Hyungu, aby jste nás tady s Jung-Kookem nechal o samotě, ano?" „Jistě..." „Ne!", zaprotestoval Kookie. „V pořádku...", řekl jsem. „Počkám tě venku, nemusíš se bát!" „Ale já nechci abys někam chodil, prosím!" Kookie se ke mně přitulil a v tu chvíli jako by zapomněl, že tam nejsme sami. Pan Lee nás s úsměvem pozoroval. „Bohužel, takový je protokol, nejde to jinak!", řekl a podíval se na Kookieho. „Ale klid, chlapče, nikdo tě tady neukousne, to snad víš?!" Kookie se zatvářil jako kdyby to už dávno zapomněl a ani se nedivím, když tady už tak dlouho nebyl...

„Tae... Můžu vám tak říkat?" „Jistě...", pousmál jsem se. „Můžete mi klidně i tykat..." „Dobře... Takže, Tae... zabere to tak maximálně hodinu. Posaď se venku a slečna na recepci ti dá něco k pití, ano? My tady všechno s Kookiem probereme a on ti to potom převypráví, když bude chtít. Na to je bohužel zákon..." Díval se při tom na mě, ale bylo mi jasné, že to vysvětluje hlavně Kookiemu. „Prosím, nechoď.", špitl Kookie. Otočil jsem si ho čelem k sobě a něžně ho políbil na rty. Bylo mi jedno, že máme svědka. „Bude to v pořádku, miláčku!", zašeptal jsem a znovu ho něžně políbil. Klidně bych polibek i prohloubil, ale nechtěl jsem být netaktní před doktorem. „Budu hned vedle! Kdyby se něco dělo, hned přijdu! Ale neboj, věřím, že pan doktor je hodný." Kookie jen přikývl, ale v očích měl slzy. „Tak dobře...", vydechl. Ještě jednou jsem ho něžně políbil. Někdo zaklepal a do dveří vstoupila mladá doktorka.

„Dobrý den!", podala mi ruku s úsměvem. „Já jsem doktorka Choi Soo-Hee, velice mě těší!" „Kim Tae-Hyung." Podívala se na Kookieho, který už zase zrudl. „Tak tady máme toho našeho vzbouřence..." řekla a změřila si ho přísným pohledem. „Do... dobrý den..." Kookie se propadal do koberce. Pevně jsem mu stiskl ruku a druhou ho chytl kolem pasu. Plaše se na mě podíval. „Tak počkej venku...", řekl potichu a po tváři mu tekla slza.