Tae-Hyung

Byl jsem sám doma a čekal, až se mi miláček vrátí. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že šel sám. „Sakra, není přece žádné dítě!", napomenul jsem se a snažil se zachovat klid. Kookie odcházel v relativním klidu, není důvod se znepokojovat! Vzal si ten prášek? Nebyl jsem si vůbec jistý. Snad si ho vzal... Kookie byl pryč teprve patnáct minut, ale mi to přišlo jako celá věčnost. Měl jsem vytáhlá skripta „Filmové herectví a teorie filmu" a chtěl jsem se učit. Zápočty a zkouškové budou sice až po vánocích, ale já nesnáším nechávat všechno na poslední chvíli. Jenže jsem se na to nemohl vůbec soustředit.

Povzdechl jsem si a skripta zase odložil. Řekl jsem si, že taky půjdu na vzduch, ale mě na rozdíl od miláčka stačil jen balkón. Napadlo mě, že se trochu rozhlédnu a třeba ho někde uvidím. Byl příjemný podvečer, nebo možná hodně pozdní odpoledne, ale ještě pořád bylo světlo a nebyla ani zima. Nastavil jsem tvář jemnému větříku a potom jsem se rozhlédl z balkónu dolů. Uviděl jsem ho hned. Kookie byl na dětském hřišti a seděl na houpačce. Pobaveně jsem se usmál, než jsem si uvědomil, že tam není sám. Na druhé houpačce seděl nějaký tmavovlasý kluk a určitě si spolu povídali. „To musí být Min-Ki!", napadlo mě. Ruce se mi samy sevřely v pěst. Nechtěl jsem to hrotit, ale když jsem je tam dole uviděl spolu, začal jsem znovu neskutečně žárlit. Neříkal náhodou Kookie, že za ním nepůjde? Tak jak to, že tam dole jsou spolu? Chtěl jsem věřit, že je to jen nějaká náhoda. Možná se jen potkali?! Musím Kookiemu věřit, nebo se vážně zblázním! Upřeně jsem je sledoval a doufal, že se nestane něco, co by mě naštvalo ještě víc. Kdyby mého miláčka ten kluk znovu políbil, asi bych na něho tam dolů vletěl! Myslím na Min-Kiho! :(

Pořád seděli na houpačce, ale pak se Min-Ki postavil. Čekal jsem co bude dál, ale on jen stál. „Běž už pryč!", poručil jsem mu, ale on to z té výšky neslyšel. Nikam neodešel. „Tak běž už!" On si ale najednou klekl na zem a položil si hlavu do Kookieho klína. „Do prdele..." Zaskočila mi slina a já se rozkašlal na celé kolo. Vlítl jsem do bytu, aby mě ti dva neslyšeli. Rychle jsem se napil vody a vrátil se zpět na balkón, abych viděl co se děje. „Do prdele!", zanadával jsem znovu, protože Kookie tiskl svého kamaráda v náruči. „Tak tohle už ten Min-Ki vážně přehání!", řekl jsem vztekle a kopl do zábradlí. Málem jsem si skopl palec, ale bylo mi to jedno.Žárlil jsem jako smyslů zbavený. Jestli Min-Ki Kookieho políbí, vážně ho zabiju! Polibek se ale nekonal, teda alespoň myslím. Vklouzl jsem zpět do bytu,abych mohl dopít své kakao, které pořád leželo na stole. „Musím se uklidnit!",říkal jsem si. Když jsem se ale vrátil na balkón, byli oba pryč. Zbledl jsem.To snad ne, někam spolu odešli? Proč? Co budou dělat??? Zuřivě jsem vletěl zpět do bytu. Musel jsem se opláchnout studenou vodou, nebo bych asi musel něco rozbít! Já toho Min-Kiho vážně zabiju!    

Jung-Kook

Asi půl hodiny jsem byl střídavě na skluzavce a na velké prolézací síti, které někdo říká „Pavouk", i když by se logicky hodil spíše název „Pavučina." :) Zapomněl jsem jaké to je být uvolněný a jen tak si hrát a teď jsem si to připomínal. Ano, já už sice nejsem dítě, ale všechny ty stresy si žádaly krajní řešení a tím řešením bylo vylézt po pavučině až úplně nahoru! Pokud možno opakovaně... Byl z tama krásný výhled! Naposledy jsem se ještě sklouzl na skluzavce a potom jsem si uvědomil, že se pomalu ale jistě stmívá. Rychle jsem se vydal domů a srdce se mi prudce rozbušilo. Bude se Tae zlobit, že jsem byl tak dlouho pryč? Nebyl jsem tam až zase tak dlouho, nebo ano? Doufal jsem, že bude miláček v klidu a já mu udělám něco dobrého k večeři. Něco rychlého a lehkého...

Potichu jsem otevřel dveře a ztuhl úlekem. U dveří na mě totiž čekal Tae a bylo vidět, že je hodně naštvaný. „Tae?", vydechl jsem vyplašeně. Podíval jsem se na miláčka a srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Normálně z něho šel strach! „Byl... byl jsem tam moc dlouho?", zeptal jsem se vyděšeně a instinktivně jsem udělal krok zpět. On mě ale chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě. „S kým jsi tam byl, Kookie?", zeptal se nasupeně a podíval se mi zuřivě do očí. Zrudl jsem a pak jsem asi zbledl. Měl jsem pocit, že mi z hlavy odtekla všechna krev. „S nikým...", špitl jsem. Tae mě bolestivě stiskl. „Teda...", opravil jsem se. „Nejdřív s nikým, ale potom tam přišel Min-Ki." „Takže Min-Ki...", ušklíbl se Tae a pustil mou ruku. Ublíženě jsem si třel postižené místo. Jako by nestačilo, že mi už před tím udělal modřiny, i když chápu, že to bylo nechťa. Mohl by se taky trochu ovládat, já jsem přece nic neprovedl! :( „Normálně šel kolem!", řekl jsem ukřivděně. „Já jsem ale viděl něco jiného!", zamračil se na mě Tae. „Proč mi lžeš?" 

„Ale já..." Vyjeveně jsem na něj zíral. „Já ti přece nelžu!" „Tak proč jsi ho při té chůzi kolem objímal?" „Protože... protože jsme se bavili o tom, že je neuvěřitelné, že jsme se našli po tak dlouhé době... Dojalo nás to... Mám ho rád jako svého bratra, Tae!", vyhrkl jsem. „Ty mi pořád nevěříš, že? Ty jsi mi neodpustil!" Do očí se mi začaly tlačit slzy. Všiml jsem si, že Tae jakoby ochabl. Možná mu došlo, jak nemožně se teď chová... 

Nečekal jsem až něco řekne a prudce jsem za sebou zavřel dveře od koupelny. Nechtěl jsem ani náhodou aby mě zase viděl brečet. Chvíli jsem si poplakal a potom jsem našel prášek z náhradního balení. Zapil jsem ho jen tak vodou z kohoutku. Svlékl jsem se a vlezl si do vany. Trocha teplé vody mi pomůže cítit se líp. Nechtěl jsem už přemýšlet nad Taeho žárlivostí a nad jeho nedůvěrou, ale nešlo to. Vím, že si to zasloužím, ale do háje... proč mi tvrdí, že mi odpustil a že mi věří, když se potom zase chová jako šílenec? Vážně nás dva viděl v objetí? Pustil jsem si vodu na hlavu a snažil si představit situaci jeho očima. Vážně to vypadalo tak důvěrně, že Tae musí tak zuřit? No... po tom polibku se mu ani moc nedivím, zvlášť, když nás pak viděl takhle... Zblázním se! Nevím co budu dělat... Co asi teď dělá Tae? Bál jsem se aby neodešel pryč, zatím co já jsem ve vaně. Nesmí odejít!

Vypnul jsem vodu a už jsem se zvedal, když do koupelny najednou napochodoval miláček. Ani jsem se nestihl utřít, protože mě popadl nahého a mokrého a přehodil si mě přes rameno jako pytel mouky. Překvapeně jsem zalapal po dechu. „Pusť mě!", zakňoural jsem, ale on mě ignoroval. Takhle si mě donesl až do patra a pak mě prudce shodil na postel. Překulil jsem se na břicho. Když jsem se ale chtěl otočit na záda, Tae mě přitiskl k lůžkovinám. „Lež takhle!", poručil mi. Jeho hlas už nezněl tak naštvaně, ale stejně jsem se ho bál.

„Tae?!", vydechl jsem. „Co se děje? Říkal jsi, že mi věříš! Proč se chováš takhle? Já jsem vážně nic neprovedl!" Chtěl jsem na něj vidět, ale on mi nedovolil se otočit. „Věřím ti...", řekl po chvíli. „Věřím ti, že to bylo jen přátelské objetí, alespoň z tvé strany..." „On je jako můj bratr!", přesvědčoval jsem ho. „Nic po mě nechce!" „Tak proč tě líbal?" Už je to zase tady... Do háje! „Protože se cítil osamělý!", řekl jsem smutně. „Protože mu chyběla něčí blízkost..." „Takže ho zrovna TY budeš vždycky zachraňovat před samotou?", zeptal se ironicky Tae. „Nebudu!"

Už jsem si zase začínal zoufat. Jak mu to mám vysvětlit, aby to pochopil a věřil tomu? „Moc mě mrzí ten polibek!", řekl jsem naléhavě. „Ale už se to vážně nebude nikdy opakovat! Miluju jen tebe, prosím věř mi! Min-Ki je jako můj bratr... rodina... už ho nebudu nikdy líbat!" Tae si povzdechl a zezadu se na mě přitiskl. Ležel na mě celou svou vahou, ale mi to nevadilo. „Promiň mi to...", vydechl mi vzadu do krku, až mi přejel mráz po těle a naskočila mi husina. „Hrozně žárlím! Šílím z toho a nevím co s tím mám dělat... Udělám to!" „Co uděláš?", zeptal jsem se překvapeně. „Odpustíš mi?", zeptal se namísto odpovědi. „Tvou žárlivost?", ujistil jsem se. Nebo mu mám odpustit to, co se chystá udělat?! Začínal jsem se v tom trochu ztrácet. „Mou žárlivost!", řekl potichu a políbil mě do mých mokrých vlasů. Potom se ke mně znovu co nejvíc přitiskl. „Už jsem ti to odpustil!", řekl jsem něžně. „Ale nevím co dělat, aby tě to přešlo..." „Já ale vím co můžu dělat!", řekl a jeho hlas zazněl trochu zlověstně. „Co... co chceš dělat?", zeptal jsem se rozechvěle. „Je čas na tvůj trest!", řekl Tae už skoro klidně. „Potrestám tě, tak jak jsi to chtěl..."