Tae-Hyung

Bodlo mě u srdce, když jsem ho takhle viděl. Už se nepokoušel vyškubnout z mého sevření, jen rezignovaně sklonil hlavu. Sakra, copak já ho chci nechat zavřít do ústavu? To nikdy! Leda bych tam byl s ním... Opatrně jsem uvolnil stisk až jsem ho nakonec úplně pustil,  připravený znovu ho chňapnout, kdyby se o něco pokusil. Ale Kookie zůstal v klidu, ani si nemnul zápěstí, na kterých zůstaly rudé otisky mých prstů. Udělal jsem to za něj a opatrně jsem je obě hladil. Kookie působil jako zvadlá květinka. Bolestně jsem si povzdechl a přitáhl si ho do své náruče. „Miláčku!", řekl jsem něžně. Pořád mě bolelo u srdce. „Nepůjdeš do ústavu! Nikdo ti neublíží, slyšíš? Já to nikomu nedovolím!" Kookie se na mě nepodíval. „Podívej...", řekl jsem naléhavě. „Věc se má tak, že prostě nemůžeš jen tak přestat chodit na terapie!" „Já už jsem přestal...", řekl potichu a podíval se na mě, jako bych nevěděl o čem mluvím. „Jenže to byla chyba! Nemůžeš..." „Já už jsem přestal chodit na terapie!", řekl Kookie skoro pohrdavě. „Můžu! A končím taky tenhle rozhovor!" Znovu se pokusil vstát, ale já jsem ho zase pohotově chytl za obě zápěstí a přitáhl si ho zpět. „Jestli zítra nepůjdeš do ordinace za doktorem Lee, zavřou tě do ústavu, Kookie!", vyhrkl jsem. Původně jsem nechtěl mluvit tak na rovinu, ale teď mě nenapadal žádný jiný způsob jak mu to říct. Jeho výraz se rázem změnil. „Co... co to říkáš?", zeptal se vylekaně. „Když nepůjdeš za panem Lee do ordinace, zavřou tě do ústavu. Bude tě muset nahlásit..."

Jung-Kookie mlčel a zdálo se, že přemýšlí nad tím co jsem mu právě řekl. Přestal se snažit zvednout, ale já už jsem ho pro jistotu nepouštěl, jen jsem povolil stisk. Doufal jsem, že tam miláček nebude mít modřiny. „Vyslechni mě, ano?", řekl jsem naléhavě. „Neutíkej a poslouchej." Kookie jen mlčky přikývl a v očích už zase měl slzy. „Napij se kakaa", navrhl jsem. „Nechceš prášek?" Jen zavrtěl hlavou. Už zase ta rezignace. Ten rozhovor byl těžší než jsem si myslel a upřímně, asi jsem tomu moc nepomáhal. Jenže já nejsem žádný psycholog, nevím co mám jak říkat... On se ale musí uklidnit! Hrnek naštěstí ležel kousek ode mě, tak jsem si miláčka chytnul jednou rukou a natáhl se pro to kakao. Kdyby se Kookie v tu chvíli pokusil vyškubnout, nejspíš bych ho neudržel, ale on naštěstí zůstal bez hnutí. Vím, že ho kakao uklidňuje, tak snad to zabere alespoň trochu. Přiložil jsem mu hrnek k ústům, jako by byl malé dítě. Druhou rukou jsem ho podržel vzadu za krk. Chvíli se zdálo, že bude vzdorovat, ale nakonec se přece jen napil. 

S úlevou jsem vydechl. Jedna malá bitva vybojována... Podíval jsem se mu do tváře a musel se usmát. Kookie vypadal pořád smutně, ale ten kakaový knír... Neodolal jsem a přitáhl si ho do sladkého polibku. Něžně jsem ho líbal a Kookie začal po chvíli můj polibek opětovat. Nejradši bych ho už pořád jen takhle líbal, ale musíme dokončit náš rozhovor... Když jsem se od něj odtáhl, kakaový knír už nad horním rtem neměl. „Proč mě chceš zradit?", zeptal se rozechvěle a vyčítavě se mi podíval do očí. Sám měl pořád oči plné slz. „Zradit?", vydechl jsem zaskočeně. „Jak zradit?"

„Ty a pan Lee..." Řekl to tónem, jako by jsme já a pan doktor Lee byli nějací spiklenci proti němu. „Ale...", protestoval jsem. „Já tě přece nechci zradit! To není nějaké spiknutí proti tobě!" „Vážně?" Maličko se ušklíbl. „Tak proč jsi s ním mluvil?" Tento směr konverzace se mi nelíbil, ale na druhou stranu to byl pokrok, Kookie se mnou začal komunikovat! Už ani nevypadal tak mimo. Znovu jsem mu dal napít kakaa až byl hrnek prázdný. K mé nelibosti si ale knír utřel sám. Došlo mi, že je to gesto abych ho už nelíbal. Dobře, nebudu... Smutně jsem si povzdechl a položil hrnek na stůl. „Mluv!", pobídl mě Kookie tichým hlasem. „Chtěl jsi abych poslouchal, tak mluv!"

Jung-Kook

Bylo to tak vzrušující v té vaně. Už jen při vzpomínce na to, co jsme tam dělali, se mi v břiše třepotali motýlci a srdce mi splašeně tlouklo. Pravda je, že se mi to s miláčkem líbí víc a víc! Jako by to ještě šlo... ale jistě, věděl jsem, že mám rezervy, že jsem se ještě já sám úplně neprojevil a že s tím jak se víc a víc uvolňuju, je to lepší a lepší! Ale teď všechny ty krásné pocity byly pryč! Seděl jsem Taemu na klíně, ale místo toho abych se cítil dobře, připadal jsem si jako v pasti. Už jsem ale neměl sílu pokoušet se utéct. K čemu by to vlastně bylo? Nemůžu nikam utéct, leda že by to byla někam, kam by za mnou nikdo nešel... smrt. Tahle možnost pořád zůstávala otevřená, navzdory Taeho lásce. Část mě pořád pochybovala, že je možné aby mě někdo jako on opravdu miloval. Část mě si přála mou smrt. Přestože jsem se nechtěl zabít, když jsem si posledně pořezal zápěstí, blesklo mi hlavou, že kdybych řízl hlouběji, mohl jsem už mít klid. Část mě si ale zoufale přála žít, toužila abych byl šťastný a v pořádku. Teď jsem uvázl někde mezi, jako něco mezi sněním a realitou.

Nevěděl jsem co si mám myslet. Je možné, že se Tae obrátil proti mně? Nemohl jsem, nechtěl jsem tomu věřit. Jenže, proč by jinak tak trval na tom, abych šel za panem Lee? Ví přece, že mi ty jejich zatracené terapie jen ubližují, tak proč? Co to říkal o tom ústavu? Že by mě musel Lee nahlásit? Ach... tahle možnost mě vůbec nenapadla. Vím, že je mou povinností tam chodit... vím, že pan Lee je vlastně hodný... ani paní doktorka Soo-Hee není tak špatná, ale ty terapie... Ty terapie jsou pro mě jako peklo! Vždycky je tam tolik lidí a pořád dokola všichni rozebíráme co zlého se kdy stalo, pořád musíme říkat jak se cítíme, ale že by vyslyšeli naše touhy vystřelit si mozek z hlavy, to ne... 

Vím, že mi nařídili tam chodit, ale já už nemůžu! Nechci! Do háje, pokud netoužíte po tom abych ze zabil, dejte mi už pokoj! „Vyslechni mě, ano?", řekl Tae naléhavě. „Neutíkej a poslouchej." Jen jsem mlčky přikývl. Byl jsem totálně vyčerpaný, chtěl jsem umřít, nebo jen spát a už na nic nemyslet. Na to, že mě Tae možná zrazuje, na to že mě možná nemiluje... Prostě nemyslet na nic. Ale on chce abych poslouchal... hmmm... pokusím se. V očích mě pálily slzy, ale já jsem je nechal tak, ani jsem se nepohnul. „Napij se kakaa", navrhl Tae. „Nechceš prášek?" Jen jsem zavrtěl hlavou. Nechci nic! Chci klid! Chci ticho a tmu... Jenomže on se to rozhodl ignorovat. Natáhl se pro hrnek s kakaem a uvolnil jednu mou ruku. Mohl bych toho využít a vyškubnout se mu, ale už mi bylo všechno jedno. Nenamáhal jsem se pohnout, protože to poslední, na co jsem měl náladu bylo hrát si s ním na hoňku a nevěřím, že by mě jen tak nechal odejít... To bych musel skočit dolů z balkónu, ale tahle možnost se mi právě teď moc nezamlouvala. Přiložil hrnek k mým ústům, zatímco druhou rukou stiskl můj krk. Mým tělem projelo mírné zachvění, ale on si toho nevšiml. To jeho sevření bylo tak... nevím jak to nazvat, vzrušující? Srdce se mi znovu prudce rozbušilo. Proč to dělá? Proč raději neděláme něco příjemnějšího, jako třeba v té vaně?

Nechtěl jsem kakao, ale nakonec jsem se přece jen napil. Sladká chuť mého milovaného nápoje mě pohladila po duši. Kakao mě nikdy nezradí! Tae se na mě podíval a usmál se. „Kdy ho přestane bavit ten můj zatracený knír?", napadlo mě. Tae si mě přitáhl blíž k sobě a začal mě něžně líbat. Mé srdce se snažilo zatvrdit, chtěl jsem pevně semknout rty, ale nešlo to! Místo toho jsem nakonec pootevřel ústa a začal jsem jeho polibek opětovat. Byl tak sladký a něžný. „Miluju tě!", myslel jsem si, ale nahlas jsem to neřekl. Bolelo mě u srdce. Co po mě Tae vlastně chce? Co podle něj mám dělat? Možná by mě měli šoupnout do ústavu, alespoň by měl miláček ode mě pokoj! Jistě, Tae se mě chce zbavit! Zítra tam půjdu a oni mi dají svěrací kazajku... Bodlo mě u srdce ještě víc. Je to opravdu možné, že se spolu ti dva domluvili?

Tae se ode mě odtáhl a přerušil tak spojení našich rtů. Vytryskly mi další slzy. Přišlo mi to víc než jasné, že tohle je jejich plán. „Proč mě chceš zradit?", zeptal jsem se rozechvěle a vyčítavě se mu podíval do očí. Schválně, co mi řekne? „Zradit?", vydechl jakoby zaskočeně. „Jak zradit?" „Ty a pan Lee..." Tae opětoval můj pohled do očí a vypadal ještě víc udivený. „Ale...", protestoval. „Já tě přece nechci zradit! To není nějaké spiknutí proti tobě!" „Vážně?" Maličko jsem se ušklíbl. „Tak proč jsi s ním mluvil?" No, proč??? Proč za mými zády zvedáš můj telefon a mluvíš s ním, když já u toho nejsem? Proč něco domlouváte, aniž bych já o tom měl tušení? Proč? Nevěděl asi co říct, místo toho mi znovu přiložil hrnek k ústům. Poslušně jsem kakao dopil. Neudělal jsem to kvůli němu, že bych chtěl být hodný chlapec, ale cítil jsem, že mi kakao dodává alespoň trochu síly. Potřebuju sílu abych mohl slyšet jeho vysvětlení. Doufal jsem, že bude mít vysvětlení, které mě nepošle na úplné dno. Utřel jsem si knír, protože jsem nechtěl aby mě znovu líbal. Jeho polibky jsou sice jako balzám na duši, lepší a sladší než to kakao, ale v situaci, kdy nevím co si mám o něm myslet, jsou jeho polibky jako sladké střepy... Jen si povzdechl a odložil hrnek na stůl. Mlčel. „Mluv!", řekl jsem potichu. „Chtěl jsi abych poslouchal, tak mluv!"