Tae-Hyung

„Půjdu se umýt...", oznámil mi Kookie doma. „V pohodě!", usmál jsem se na něho. „Já zatím nachystám něco k jídlu, jo?" Chtěl jsem trochu odlehčit atmosféru, zvlášť když jsem to byl já, kdo udělal dusno. Jen pokrčil rameny a zmizel v koupelně. „Ach jo...", povzdechnul jsem si. Kookie se uklidní, už vím co na něj platí, ale s tou mou žárlivostí musím něco dělat! Ok... to se nechá na jindy! V lednici mě totiž zaujala dóza plná kimchi. Kimchi, mňam! Nevím o tom, že by Kookie dělal kimchi... Nebo z kama to má? Včera jsem si toho nevšiml, protože jídlo chystal miláček. To je fuk! Není třeba pátrat po původu téhle dobroty! :) Nachystal jsem do misky i pro něj a když Kookie konečně vyšel z koupelny, měl jsem už spořádané dvě porce. 

„Pojď jíst!", řekl jsem mu s plnou pusou. „Nemám hlad.", řekl Kookie unaveně. „Jdu do postele..." „Ale no tak, dej si aspoň trochu. Je to výborné!" Kookie nemá chuť na jídlo? To jsem ho musel teda dost rozhodit. Asi jsem to přehnal, když jsem mu naznačil, že mu nevěřím, ale on si o to dost koledoval! Maličko se usmál a až potom se podíval čím se to vlastně cpu. „Ty jsi našel to kimchi?", zeptal se a zněl trochu nervózně. „Bylo snad přede mnou schované?", podivil jsem se. „Neměl jsem ho najít?" „Nebylo!", vyhrkl Kookie prudce a já jsem se na něj podíval s otevřenou pusou. Co se zase děje? „Nebylo schované!", řekl už klidněji Kookie. „Můžeš to sníst všechno! Dělal to Min-Ki..." „Min-Ki?" Zakuckal jsem se kusem čínského zelí. Proč sakra to jméno musím pořád slyšet ze všech stran? Sakra!

Jak to, že ten Min-Ki dělá tak výborné kimchi? A proč ho dal Jung-Kookovi? „Dobrou chuť...", řekl Kookie a snažil se znít klidně. Zdálo se mi to a nebo se dokonce škodolibě ušklíbl? No počkej, to ti neprojde jen tak! Něco vymyslím! „Jestli Min-Ki líbá stejně tak jako dělá kimchi...", ušklíbl jsem se taky já. „tak ho zabiju!" „Co... cože?", nechápal Kookie. „Domysli si to...", řekl jsem už klidně a nacpal si do pusy další kus té dobroty. To se tomu klukovi vážně povedlo! Myslím, že tak dobré kimchi nedělá ani Hobiho máma! Byla by asi škoda zabít někoho, kdo umí připravit takovou dobrotu. Na druhou stranu... 

Kdyby ten kluk uměl taky tak skvěle líbat, měl bych ho raději zabít aby to už nikdy nemohl na mého chlapce znovu zkoušet. Budu si s tím Ki muset opravdu promluvit a zjistit, co tím polibkem sledoval a hlavně ho varovat, že kdyby se to mělo někdy opakovat, nakopu mu s chutí zadek! Ale to kimchi... Za nic přece nemůže a byl by zločin ho nechat jen tak ležet! Kookie se chvíli díval jak se dál cpu a potom jen pokrčil rameny a šel nahoru do postele. Později za ním půjdu a zkusím si ho udobřit, ale zatím bude lepší, když si miláček odpočine.

Naložil jsem si další porci a zbytek kimchi jsem potom schoval do lednice. Byla by škoda, kdyby Kookie ani neochutnal. Přemýšlel jsem co budu dělat. Nebyl jsem unavený a kdybych teď šel za Kookiem do postele, asi by si chlapec moc neodpočinul... Možná bych mohl pustit televizi, nebo se podívat, jestli má Kookie nějaké knihy... Porozhlédl jsem se po bytě. Co bych tak mohl dělat? Pořád jsem se rozhlížel a přemýšlel, když se mi zdálo, že slyším hrát melodii z telefonu. Můj mobil to nebyl, protože jsem ho měl v kapse, navíc ta melodie byla Kookieho. „Kdo mu to asi volá?", řekl jsem si a bezděky se rozhlížel, kde Kookie nechal ležet svůj mobil. Zdálo se, že to vychází z koupelny. Kookie ho tam musel zapomenout když se šel umýt. Byl jsem moc zvědavý kdo mu volá. Jistě to bude ten Min-Ki. Sakra, vím, že je to jeho kamarád, ale po tom všem bych uvítal, kdyby se nějakou dobu neviděli. Když už to nejde dýl, alespoň do té party... A aby spolu ani nemluvili! Jestli to je opravdu on, řeknu mu ať jde do háje! Ale na displei bylo napsané „pan Lee".

„Kdo to je pan Lee?", podivil jsem se. Vím, že bych to neměl dělat a vážně netuším co mě to popadlo, ale já jsem ten hovor přijal. „Haló?!", řekl jsem nejistě. „Haló, to je Jung-Kook?" ozval se mužský hlas. Vypadalo to na někoho po padesátce. Kdo to sakra je, že volá Kookiemu na jeho mobil? „Ehmm... pardon, ale já nejsem Jung-Kook, jsem jeho přítel." „Kdo že jste?", zeptal se ten muž. „Jeho přítel!", zopakoval jsem. „Kim Tae-Hyung. A kdo jste vy?" „Dobře... Tady je doktor Lee Dong-Young, Kookieho psychiatr!" „Aha... pardon...", řekl jsem zaraženě. „Omlouvám se!" „To nic. Je tam prosím Jung-Kook? Potřebuji s ním nutně mluvit!" „Pardon, ale to nebude teď možné... Kookie teď spí...", řekl jsem trochu nervózně. Proč mu volá psychiatr? „Aha..." Chvíli bylo ticho. „Neměl bych to dělat, ale... jak jste říkal, že se jmenujete?" „Kim Tae-Hyung..." „Pane Tae-Hyungu. Mohl bych mluvit s váma? Jste si blízcí?" „Jsme si blízcí!", řekl jsem překvapeně. „O čem chcete mluvit zrovna se mnou?" „O Jung-Kookovi!", řekl prostě. „Ach aha..." Začal jsem být ještě víc nervózní. „Mluvte...", požádal jsem ho a pro jistotu jsem zavřel dveře od koupelny, aby nás Kookie neslyšel.

„Dobře... Chci vás jen upozornit, že tohle bych normálně nedělal! Myslím jako mluvit o pacientovi s někým koho jsem nikdy neviděl, navíc bez vědomí mého pacienta.", řekl trochu nervózně doktor Lee. „Chápu...", řekl jsem, ale moc jsem to nechápal. Proč se mnou chce probírat Kookieho? Stalo se snad něco? „Jenže situace je dost vážná! Snažím se mu už nějakou dobu dovolat, ale nikdy mi nezvedne telefon a zastihnout ho doma se mi taky nepodařilo... Dobře... k věci..." Trochu do telefonu zafuněl, jako by se zhluboka nadechoval. „Jde o Jung-Kookovy terapie! Víte o tom něco?" 

„Vím...", povzdechl jsem si. „Vím o něm všechno!" Bohužel i bohudík... „Takže víte, že má nařízené od soudu, že musí chodit na terapie?" „Ano..." „Dobře... jde o to, že dovolili Kookiemu opustit léčebnu už na začátku července, aby se mohl zabydlet tady v Seoulu, pod podmínkou, že bude každý den chodit na psychoterapie a až mu začne škola, tak dvakrát do týdne. Kookie celé léto poctivě docházel, ale v září se pak už neukázal a vlastně nepřišel ani jednou až do teď! Mou povinností je to hlásit! Nechci to udělat, protože jsem si zjišťoval na jeho fakultě, že řádně chodí do školy a že se mu opravdu daří! Jenže, pane Tae-Hyungu, ty terapie mu nařídil soud a on musí na ně celý rok docházet, jinak to prostě nejde!" „Co... co by se stalo, kdyby jste ho nahlásil?", zeptal jsem se rozechvěle. Začalo se mi dělat trošku zle. „Jistě by ho zavřeli zpět do ústavu, což by v této situaci bylo kontraproduktivní, nebo by ho dokonce mohli zavřít do vězení!" „Co... do vězení? Jak to?" Srdce mi začalo splašeně tlouct. Do vězení ne! To nejde! Vím co tam vězni dělají a to by mého miláčka jistě zabilo! Kookie by nepřežil ve vězení! „Jung-Kook způsobil spolužákovi těžkou újmu na zdraví a byl vynesen rozsudek!", řekl vážně Lee. „Ano, byl sice zbaven viny, ale... nařídili mu ústavní léčbu a taky ty terapie, aby už nadále nebyl hrozbou svému okolí ani sobě. Proto, při nedodržení podmínek, by mu mohlo hrozit i vězení." Kookie a hrozba? Chtělo se mi zařvat do telefonu, že se všichni zbláznili. Kookie není žádná hrozba!

„Klid...", řekl pan Lee. „Vězení snad nehrozí, ale ten ústav je jistý, pokud ho nahlásím." „Tak to prosím nedělejte.", řekl jsem smutně. „Vážně to nechci udělat!", řekl Lee vážně. „Jenže tady nejde jen o mě nebo o něho. Ty terapie dělá má dcera a já jsem ji poprosil, aby Kookieho NEhlásila. Je to totiž moc chytrý a milý chlapec! Už v ústavu jsem si ho oblíbil! Aby jste to pochopil... Dojížděl jsem za ním do Busanu, abych ho poznal, když jsem věděl, že budu jeho ošetřující lékař tady v Seoulu... Přijali ho totiž tady na vysokou školu a úřady mu studium umožnily, proto mi nařídili abych se ho ujal. Vážně nechci Jung-Kookovi způsobit problémy, ale on musí chodit na terapie! Jenže jsem se s ním nemohl spojit a nechtěl jsem za ním chodit do školy, aby se nerozkřiklo, že má nějaký problém. Má dcera zatím falšuje záznamy, ale to prostě už nadále takhle nejde! Ona by přišla by o licenci, kdyby to prasklo a já vlastně taky! Pokuste se mu domluvit, prosím. Kvůli němu i nám, ano?" „Po... pokusím se, pane doktore...", řekl jsem nejistě. „Potřeboval bych, aby za mnou zítra přišel do ordinace. Zvládnete to?" „Pokusím se..." „Věřím vám.", řekl doktor Lee.

„Pane doktore?!", vyhrkl jsem rychle, než to snad položí. „Ano?" „Kookie se mi svěřil, že nenávidí terapie... Říkal, že se po nich cítí mnohem hůř!" „To je mi líto, ale nevím co s tím..." „Kookie chodí na skupinové terapie, že?" „Ano... dělá je má dcera! Proč?" „Napadlo mě...", řekl jsem potichu. Nevím o čem mluvím a přesto chci dávat rady odborníkovi? „Napadlo mě, jestli by Kookie nemohl chodit na soukromé terapie, třeba k vám... Vy ho znáte, říkáte, že jste si ho oblíbil... třeba by se cítil líp, kdyby mohl mluvit jen s vámi a kdyby nemusel mluvit o minulosti. Nebylo by lepší zaměřit se na současnost a budoucnost? Vím, že by na to zlé chtěl zapomenout..." Zmlkl jsem a snažil jsem se zhluboka dýchat. 

Nikdy jsem si nedovolil dávat nevyžádané rady o tolik starším lidem, a už vůbec ne doktorům. Ale tady šlo o Kookieho, mého miláčka! „Zajímavý nápad!", řekl pan Lee a vůbec nezněl dotčeně. „Zkusím to domluvit u příslušných úřadů! Jde přece o pacienta, snad dají na mé doporučení! Dobře, když mu to pomůže, udělám vše pro to aby to vyšlo! Takže, díky za nápad a snad zítra nashledanou..." „Můžu se opravdu spolehnout, že pro něj uděláte maximum?", zeptal jsem se vážně. „Slibuji!", řekl. „A Tae-Hyungu... Jsem rád, že jste mě vyslechl a ještě víc, že Jung-Kook má po boku někoho jako jste vy... Nashledanou." „Nashledanou!" Tón mi oznamoval, že pan doktor už položil. Tak... Nevím jak přesvědčit Kookieho aby šel zítra za panem Lee. Navíc netuším jak vysvětlím, že jsem přijal hovor na jeho telefonu... Pochvale jsem moc pozornosti nevěnoval, protože jsem se začal opravdu bát. Sakra, já blbec tady řeším malichernosti, zatímco Kookie má mnohem větší problém! Nesmí zpátky do ústavu! TO NEDOVOLÍM!!!