Tae-Hyung

Zbytek odpoledne jsme už trávili všichni spolu, celá rodinka. Už zase jsem se cítil dobře! Teda skoro... Zkoušel jsem totiž volat Kookiemu, ale on mi to nebral. Musel mít snad dvacet zmeškaných hovorů, přesto se neozval zpět. Nevěděl jsem co si mám myslet. Mám se zase bát? Nebo se jen Kookie ponořil do práce a neslyší telefon? Doufal jsem, že je to tahle možnost, jinak nevím, jak si to vysvětlit. „Nebere to?", zeptala se máma po mém dalším nezdařeném pokusu. „Nebere...", pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit, že o nic nejde. Srdce mi ale začalo dělat splašené přemety. Vážně jsem neměl nikam jezdit. Nevím co se tam kdesi v Seoulu děje a moc se o něj bojím. Nevím co bych dělal, kdyby se mému miláčkovi něco stalo, zatím co já jsem tady... „Mami...", obrátil jsem se na ni. „Vadilo by ti moc, kdybych zítra odjel dřív?" Trochu zaraženě se na mě podívala. „Měl jsi jet až večer...", řekla trochu smutně. „Kdybys chtěl jet?" „Už ráno..." Cítil jsem trochu lítost, že je tak brzy opustím, ale Kookie... Jednou se z něho opravdu zblázním! Ne, myslím, že už asi blázním! Kookie mě celého pobláznil a já už snad nedokážu myslet na nic jiného než na něho. Prostě nevím, co tam Kookie dělá a já už to dýl nevydržím! Chci už být u něho a vědět, že je všechno v pořádku. Proč mi to nebere? Znovu jsem vytáhl telefon. „Pojď se teď najíst!", napomenula mě máma. „Potom mu zavoláš! A ano, můžeš odjet dřív."

Seděli jsme v Duryu parku v Beodeul restaurantu a právě nám přinesli jídlo. „Dobře, mami.", řekl jsem a poslušně jsem schoval mobil do kapsy. „Mňam, vypadá to dobře!", usmál jsem se. Donesli nám obrovskou rodinnou porci kimchi polévky a další dobroty!

Jung-Kook

Pomalu jsem se zvednul, že už půjdu domů, ale Ki mě najednou chytl za ruku a stáhl mě zpátky. „Nechoď!", řekl potichu a já jsem jen překvapeně vydechl, když jsem dosedl zpět na pohovku. Nechápavě jsem se na něj podíval. To už vážně přehání! „Kookie...", řekl zase potichu. Vypadal najednou dost nervózně a nejistě. Znovu se na mě tak zvláštně podíval a mě přeběhl mráz po těle. Co se to tady do háje děje? Pořád si mě prohlížel. Maličko se ke mně přiblížil a já jsem instinktivně ucukl. Ne, další polibek už ne, nebo se vážně zabiju! Ale on mě nepolíbil. „Jsi to ty?", zeptal se a já jsem údivem otevřel pusu. „Jak... jak to myslíš, jestli jsem to já?" „Promiň...", vydechl. „Hloupá otázka..." Trochu se odtáhl a udiveně zakroutil hlavou. Myslím, že mu právě regulérně přeskočilo. Ale on se na mě znovu podíval a v očích měl slzy. „Jsi Jeon Jung-Kook z Busanu, který chodil do Taekwon-da, že?"

Myslím, že víc pusu otevřít už neumím, než jak jsem ji otevřel právě teď. „Jsem...", vydechl jsem překvapeně. Čekal jsem cokoli, ale to že se mě zeptá na tohle, rozhodně ne! „Jak... jak to víš?" Z kama mě zná? Jak to může vědět? „Hmmm...", řekl potichu a dost nervózně se pousmál. „Mě jsi byl od začátku hrozně povědomý, ale nebyl jsem si jistý, kam tě mám zařadit. Jak to, že jsem tě hned nepoznal??? I když ses mi představil, myslel jsem si, že je to jen shoda jmen... Teda, Kookie... už jsi mě dorostl! To je skvělé!" Snažil se mluvit vesele, ale v jeho hlase byl slyšet smutek. A já jsem nechápal. Do háje, kdo to je??? „Ty jsi na mě zapomněl, viď?", řekl Ki a utřel si slzu. „Já jsem tě sice nepoznal, ale nikdy jsem na tebe nezapomněl! To ti vážně tak moc vadil jeden polibek, že jsi mě už úplně vymazal ze své paměti?" Do háje, co to mám s hlavou? Proč si nedokážu vybavit... Ještě jednou jsem se na něj pořádně podíval.

Někoho mi připomíná, ale koho? Busan, Taekwon-do... Busan, Taekwon-do... „Min-Ki?", vydechl jsem, když mi začala hlava pomalu ale jistě vracet ztracené vzpomínky. Choi Min-Ki, můj kamarád z Taekwon-da! Jak jsem na něj mohl zapomenout?

Má hlava se tvářila, jako bych snad nikdy v životě neprožil nic pěkného. Kromě pár malých vzpomínek na mámu z „lepších časů", jsem měl pocit, že žádný život před tím, než se jsem Jung-Hyunovi způsobil tu nehodu, nebyl. Myslel jsem jen na to zlé, ale na pěkné věci jsem skoro zapomněl, stejně tak jako na lidi z té doby. Teda, na některé... Jsem asi vážně blázen! :( Choi Min-Ki. Byl to můj nejlepší kamarád. Byl skoro jako moje rodina a měl jsem ho mnohem raději, než svého skutečného bratra. On měl taky staršího bratra, ale ani oni dva spolu moc nevycházeli. Byli jsme si s Ki opravdu moc blízcí! On byl o necelé dva roky starší než já a skoro o hlavu vyšší. Říkal mi z legrace „můj malý Kookie" a já se tomu jen smál, kdykoli bych ho přepral! Vždycky jsem ho doprovázel domů, i když tvrdil, že by to mělo být opačně, když on je ten starší a vyšší! Jenže já jsem se o něj bál. To já jsem měl už černý pás, zatímco on jen modrý. Taekwon-do mu totiž nešlo tak dobře jako mě... I když, abych k němu nebyl nespravedlivý... celá naše skupina měla modrý pás. Znovu jsem se na něj podíval. Mlčel a nechal mě ať si to v hlavě srovnám jak chci.

Min-Ki bydlel na druhém konci Busanu a nechodili jsme spolu ani do školy. Potkávali jsme se jen dvakrát týdně na Taekwon-du. Ale dlouho do večera jsme pak byli spolu. Povídali jsme si a já ho učil věci, které mu moc v hodině nešly. Byla s ním legrace a byl moc hodný. Jednou jsem ho doprovázel domů. Ještě než jsem stihl odejít, přiběhl ale za mnou a trošku nervózně a nemotorně mě políbil na rty. Bylo mi deset a jemu dvanáct. Byl to můj první polibek vůbec. Já jsem byl moc překvapený a nevěděl jsem jak reagovat, ale on se jen usmál a pak odešel. V té době se mi ale hrozně moc líbil jeden spolužák ze třídy a já jsem ten polibek pak už neřešil. Nevím, co by bylo, kdybychom pak s bratrem nebyli v té cukrárně a kdyby se nestalo... Kdyby se nestalo to všechno... Přestal jsem chodit do Taekwon-da a svého kamaráda jsem pak už nikdy neviděl. Netušil jsem co se s ním stalo, ani jestli mu chybím. Nakonec jsem na něj zapomněl... Stalo se tolik zlého, že by se z toho jeden zbláznil... Jak jsem ale mohl zapomenout???

Po tváři mi začaly téct slzy a pak už jsem se jen zoufale rozplakal. Ucítil jsem na sobě jeho ruce, když si mě přitiskl k sobě a konejšivě mě hladil po zádech. Položil jsem si hlavu na jeho rameno. Chvíli trvalo, než jsem se uklidnil. „Já jsem na tebe vážně zapomněl, Ki...", řekl jsem smutně. „Stalo se toho hrozně moc... já jsem na tebe nechtěl zapomenout!" Podíval jsem se mu do očí, ale sotva jsem ho viděl přes vlastní slzy. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že je to on. Vážně je to on? Že jsem si na něj vzpomněl jsem mu už říkat nemusel, bylo to jasné. „Proč jsi přestal chodit do Taekwon-da?", zeptal se Ki rozechvěle. „To ti vážně tak moc vadil ten polibek?" „Nevadil!", vyhrkl jsem nešťastně. „To nebylo kvůli tobě! Přestal jsem chodit, protože jsem shodil bratra z terasy a potom... všechno šlo do háje..." Já už nechci myslet na minulost! Já už chci zapomenout na všechno zlé co se mi stalo! Udiveně se na mě podíval. „To jsem nevěděl...", řekl a utřel si slzu. „Celou dobu jsem si myslel, že jsi tam přestal chodit kvůli mně! Chtěl jsem jít k tobě domů, ale nevěděl jsem kde bydlíš a saong mi to neřekl, prý nesmí takové informace podávat. O tom do jaké školy chodíš jsme se nikdy nebavili... nemohl jsem tě najít! Proč jsi už nikdy nepřišel k nám?" „Já...", vydechl jsem. Jak mu vysvětlit, proč jsem za ním nepřišel, když nechci znovu rozebírat ty hrozné časy? Jak jsem přestal komunikovat se světem, jak mě potom na střední šikanovali... Jak jsem na něj zapomněl... „Nešlo to!", řekl jsem nakonec, protože mě nic lepšího nenapadlo.

Jen se smutně pousmál. „Dobře...", pokrčil rameny. „Nebudu to z tebe tahat. Takže, jestli to dobře chápu, nemohl jsi za mnou přijít a pak jsi prostě zapomněl..." „Promiň...", řekl jsem smutně a omluvně jsem se na něj usmál. „Neudělal jsem to schválně! Kdybys věděl, čím vším jsem si prošel... možná bys to pochopil... ale...", zarazil jsem ho, když se určitě chtěl zeptat čím vším jsem si prošel. „Já o tom nechci mluvit! Promiň... Nedávno jsem to všechno vyprávěl svému klukovi, pořád dokola jsem o tom musel mluvit na terapiích a kdybych to měl opakovat znovu ještě teď, tak se asi vážně zabiju! Já už na to chci konečně zapomenout! Jenže bohužel, to špatné tam pořád je a já jsem zapomněl zrovna na tebe..." Musím si vzít prášek! Tohle už vážně nezvládnu! Min-Ki se na mě díval a nevěděl co říct. Určitě nečekal takový výlev. „To nic, Kookie!", řekl lítostivě a znovu si mě přitáhl do své náruče. „Nemusíš mi nic říkat! Vážně to bylo tak zlé? To mě moc mrzí!" „Díky!" Znovu jsem si opřel hlavu o jeho rameno. Ach, Min-Ki... měl jsem pocit, jako by se mi vrátil můj ztracený starší bráška. Moje rodina, můj kamarád! Vážně ho už nechci ztratit! Znovu ne!

Chvíli mě ještě držel v objetí. „Já tomu nemůžu pořád uvěřit!", řekl Ki, když jsme se zase posadili vedle sebe. „Vážně jsi to ty?! Jak je to dlouho? Deset let?! Celou tu dobu jsem si říkal, co se s tebou stalo... Kde jsi studoval? Kam teď chodíš do školy?" „Já jsem zůstal v Busanu...", řekl jsem rozechvěle. Potřebuju ten prášek! „Na střední jsem chodil tam... Pak jsem nastoupil tady na uměleckou akademii a studuju obor malířství a historii umění..." „Vážně?", řekl udiveně Min-Ki. „Já jsem na střední šel tady do Seoulu, na konzervatoř. Pak jsem nastoupil na akademii na stejný obor jako ty, Kookie!" „Opravdu?" „Počkej...", zarazil se. „Nejsi ty náhodou taky ten Jung-Kook o kterém mluvila celá naše fakulta? Já už tam teda nejsem, protože jsem přestoupil na jiný obor... teď dělám moderní a výrazový tanec, protože si myslím, že jsem rozhodně víc pohybově nadaný než umělecky zručný, ale... jsi to taky ty, ten talentovaný a skvělý student? Vykouřilo se mi to z hlavy, ale teď, když říkáš, že studuješ malířství... Nějak se mi to jméno vybavilo... Jsi to ty?" Jen jsem mlčky přikývl. „To snad není možné!", usmál se Min-Ki pobaveně. „Ještě že jsem toho nechal! Byla by to další věc, kterou bychom dělali oba a ve které, by jsi byl lepší než já!" Musel jsem se taky usmát. Ještě že si to Min-Ki uvědomuje, vždycky bych ho přepral! Pokud jde o jeho malování, nevím jestli jsem o tolik lepší, mě se jeho kresby vždycky moc líbily.

„A kde jsi bydlel?", zeptal jsem se. „Že ses přestěhoval až teď?" „U jedné vzdálené příbuzné... má tady dům...", pousmál se. „Ale už jsem toho měl plné zuby! Jednou si tam totiž můj bratranec udělal velkolepou party. Sám totiž bydlel na kolejích a tam takové věci dělat nemohl. Teta, tak jsme jí říkali, zrovna nebyla doma... Byla to obrovská party, trochu se mu to vymklo z ruky a ona na to přišla. Od té doby jsem tam byl jako ve vězení, jako bych za to mohl já... Chtěl jsem si najít svůj byt, jenže moje máma si myslí, že jsem ještě děcko a rozhodla, že musím bydlet s bratrancem, aby mě mohl hlídat. Zrovna on!" Min-Ki se pobaveně ušklíbl. „Příští rok by stejně nemohl být na kolejích, protože už tento rok končí, a tak daly naše mámy hlavy dohromady a vymyslely tohle..." „Aha..." „Takže, přijdeš na tu kolaudačku?", vzpomněl si znovu a prosebně se na mě podíval. „Chtěl bych poznat tvého přítele! A teď když vím, že jsi to ty... chci tě tam ještě víc!" „Tak jo!", řekl jsem. „Dobře, já to mému klukovi řeknu, jo? Spokojený?" „Jo!", řekl radostně a vlepil mi další polibek. „Sorry...", dal si ruku na rty. Jen jsem protočil oči v sloup. Co s ním mám dělat? „Ukaž mi ještě svůj pokoj...", poprosil jsem. „a já už potom půjdu domů..." „Dobře,", usmál se Ki a nasměroval mě ke svému pokoji. Už zase mě vedl za ruku, ale tentokrát mi to tak nevadilo. „Tady je můj pokoj...", otevřel dveře. „Ale zatím je nachystaný jen tak, aby se tam dalo žít... ještě není tak úplně podle mých představ!" Rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyla to ta stejná, kterou jsem už viděl.

„Máš to tady krásné!", řekl jsem upřímně. „Díky!", usmál se. Pak jsem se ale podíval z okna a ztuhnul jsem šokem. Venku už byla tma! Ale do háje, to je už tak pozdě? TAE!!! Sáhl jsem si do kapsy, ale mobil tam nebyl, zapomněl jsem ho doma. „Už musím domů!", vyhrkl jsem a vyběhl ven z pokoje. „Počkej!", zavolal za mnou Ki. Nechtěl jsem čekat, ale on mě doběhl a strčil mi do ruky skleněnou dózu. „Tady máš kimchi, můžeš si uvařit svou polévku, nebo si to dát jen tak..." „Díky, Ki... uvidíme se jindy..." Ještě jsme se letmo objali a potom už jsem běžel po schodech a málem jsem při tom spadl. Tae mi určitě volal a já celý den trčím se svým kamarádem a ještě jsem Taeho s ním podvedl... Do háje! Fakt že jsem líbal kamaráda z dětství na mém pocitu viny nic neubíral... Chvíli jsem se zastavil abych popadl dech. Nohy se mi znovu podlomily a chybělo málo abych udělal kotrmelec. Přes slzy jsem skoro neviděl. Na chvíli jsem zapomněl na to co jsem provedl. Na chvíli... Byl jsem moc rád, že se do mého života vrátil dávno ztracený kamarád... ale teď jsem myslel jen na jedno... Potřebuju prášek!